Byla jsem obklopena bílými zdmi a hlubokým tichem. Seděla jsem na chodbě Seatownského lazaretu, který místní nazývaly městskou nemocnicí. Napadlo mě, zda vůbec někdo z nich někdy viděl skutečný špitál. Tahle budova byla snad zachovaná z dob třicátých let minulého století.
Kolem mě sem tam prošla nějaká zdravotní sestra nebo lékař, ale nevěnovala jsem jim nejmenší pozornost. Na to jsem byla až příliš zahloubaná do svých myšlenek. Ruce jsem svírala před sebou a pohled zabodávala do země. Měla jsem vážné obavy o život Clair.
Když upíří vrah zmizel v lese, rychle jsem pomohla šerifovi na nohy. Z nosu mu nehezky tekla krev, ale jinak byl v pořádku, jak mě několikrát netrpělivě ubezpečoval. Rychle jsem ho informovala o situaci své přítelkyně. Společně jsme ji vytáhly z auta zrovna ve chvíli, kdy před spadeným stromem zastavilo policejní auto. Spěšně jsme jí do něj naložili a Kayl okamžitě vyjel k nemocnici, kde se jí ihned ujali. Šerif měl totiž dost rozumu na to, aby po cestě do nemocnice zavolal, že jim přiváží případ.
Od doby, kdy si Clair vzali lékaři na starost, zůstala jsem na chodbě sama. Chtěla jsem jít za Clair a být u ní, ale šerif mi to důrazně zakázal. Jindy bych se snad s ním hádala, ale v jeho očích byla znát taková zlost, že jsem se raději stáhla.
Zatímco jsem čekala na to, až se objeví Kayl nebo Brandon se zprávami o Clariiném stavu, utápěla jsem se ve vlastních výčitkách.
Kdybych nepřiměla Clair, aby se mnou jela na panství, byla by v bezpečí svého bytu a ne v nemocnici! Přežije to vůbec? Ruce jsem tiskla v pěst, když se mi strachem roztřásly. Svěsila jsem hlavu a modlila se za její život. Bylo to snad vůbec poprvé, kdy jsem upřímně oslovila Boha a žádala o jeho pomoc a ani se nerozmýšlela nad tím, jak absurdní je se obracet s prosbou k někomu, kdo snad ani neexistuje.
Z ticha mě vytrhl zvuk rychle se přibližujících se kroků. Zvedla jsem hlavu a zaplavila mě radost, že se konečně objevil šerif. Radost ale ihned zmizela. Vrhl na mě jen letmý a nevraživý pohled.
„Jdeme." ucedil skrze zuby a ani se nezastavil. Prošel kolem mě a mířil k východu z nemocnice. Ihned jsem se zvedla a běžela za ním.
„Jak je Clair? Přežije to? Co dělají lékaři? Je v pořádku?" chrlila jsem na něj jeden dotaz za druhým.
„Není v pořádku!" vybuchl nečekaně a prudce se ke mně otočil. Probodl mě pohledem. Na okamžik se mi zatočila hlava a polil mě čirý strach. Když to ihned zmizelo, pochopila jsem, že se neovládl a použil na mě svou moc. Rychle se odvrátil a došel těch pár kroků, které nás dělily od parkoviště.
Vyběhla jsem za ním, přesto se ani nyní nezastavil a mířil dál od nemocnice.
„Brandone! Počkej přeci! Umírám strachy! Řekni mi jak je Claire?!" prosila jsem jej. Konečně se zastavil nedaleko svého služebního auta a dost daleko od vstupu do nemocnice.
„Tak já ti tedy řeknu, jak na tom ta ženská je!" zaskřípal zuby a otočil se ke mně. „Je polomrtvá! Lékaři dělají vše pro to, aby jí zachránili. Prý má cosi s míchou, otřes mozku a ještě něco! Bude zázrak pokud jí zachrání a nebude mít trvalé následky!" po jeho slovech jsem se přikrčila. Nejenže z něj šel skutečně strach, ale zasáhlo mě každé jeho slovo. Sklopila jsem pohled a nohy se mi roztřásly. Musela jsem se opřít o kufr auta, abych nesjela jak hadrová panenka k zemi.
„Je to moje vina..." hlesla jsem tiše.
„Ano, je!" nepopřel šerif. „Doprdele, to bylo tak těžké prostě uposlechnout mou a Kaylovu prosbu?! Chtěli jsme jen po tobě, abys zůstala ve svém bytě, dokud nenajdeme stopu, která by nás k tomu hajzlovi dovedla! Když jsi věděla, že nás neposlechneš, proč jsi nám to prostě neřekla?! Zavřel bych tě do cely a bylo by! Tys ke všemu vytáhla ještě dalšího člověka a ohrozila jsi jak sebe, tak ji i tajemství o případech!"
Mlčela jsem. Neměla jsem co bych namítala. Měl pravdu. Vše byla moje vina. Pomalu jsem zády sjela po boku auta k zemi, přitáhla si kolena pod bradu a položila na ně hlavu. Ani jsem nevnímala dosud mokrou zem od deště. Bylo mi to jedno... najednou mi vše bylo jedno. Utápěla jsem se ve výčitkách, strachu, hanbě a zlosti sama nad sebou. Po tvářích mi stekly tiše slzy. Ani jsem si nepamatovala den, kdy jsem naposledy plakala. Snad to bylo při té strašné události... Toho osudného dne...
„Neměla bys sedět na zemi." prolomil ticho po nějaké chvíli šerif a jeho hlas zněl o něco klidněji, přesto v něm byla znát jistá příkrost. Napadlo mě ignorovat ho, ale to bych se chovala jako nějaký fracek. Místo toho jsem k němu zvedla pohled a překvapeně zjistila, že ke mně natahuje ruku, aby mi pomohl zpět na nohy. Po okamžiku zaváhání jsem jeho pomoc přijala. Ihned mě na zadku zastudil flek od mokré země. „Odvezu tě domů, aby ses mohla převléknout." pronesl šerif, přistoupil k autu a otevřel dveře na místě spolujezdce a s pohledem upřenám na mě v mlčení čekal.
Nejistě jsem se ohlédla přes rameno směrem k nemocnici.
„Měla bych tu zůstat s Clair. Neměla by tu být..."
„O to je už postarané. Zůstane Kayl. V případě nebezpečí by si určitě poradil lépe." odtušil s ušklíbnutím. Polkla jsem. I když nezněl již tak příkře, jeho poznámky byly velice dobře mířené. Přešla jsem tedy k němu a nastoupila do auta. Sotva jsem dosedla, dveře zabouchl, obešel auto a za okamžik seděl již na místě řidiče a startoval.
Zatímco auto vyjelo z parkoviště, objala jsem se pažemi a zadívala se z okna. I když přestalo pršet, dešťové mraky se dosud neroztrhaly a hrozily další brzkou sprškou.
Před očima se mi zrekapitulovala situace před a po nárazu do stromu. Zachvěla jsem se, když jsem si vybavila strach, jenž mě polil při přibližování se útočníka. Bylo jediné štěstí, že se tam Reagen objevil, jinak by to dopadlo jak pro Clair i pro ni tragicky.
„Jak jsi nás vlastně našel?" pohlédla jsem na šerifa. „Objevil ses tam tak rychle."
„Až se příště rozhodneš navštívit Hanignourské panství, nezapomeň poděkovat ředitelce Moreyové. Informovala nás, že jsi v ústavu i s nějakou svou známou. Jeli jsme za vámi, abychom vás doprovodili domů, ale bohužel jsme kvůli prudkému dešti nebyli tak rychlí." ušklíbl se nevesele. Po celou dobu se díval upřeně před sebe na silnici. „Když Kayl nechtěl riskovat dupnutím na plyn, rozhodl jsem se běžet napřed. Vzal jsem to zkratkou a díky tomu byl na místě právě včas." hlesl a všimla jsem si, jak mu klouby ruky zbělely, když stiskl prsty kolem volantu. „Být o pár chvil pomalejší, zřejmě by to nedopadlo tak poměrně dobře." odtušil suše a po tváři mu přeběhl tajemný stín.
„Ty toho vraha znáš." hlesla jsem po chvíli ticha. Nebyla to otázka.
„Myslel jsem si, že ano." vydechl po nějaké chvíli ticha zastřeným hlasem.
„Kdo..." zarazil mě mávnutím ruky.
„Teď to neřeš. Musíme dojet k tobě, aby ses mohla převléknout a pak musím ještě něco vyřešit."
„Je nějaká možnost, že mi jednou odpovíš normálně?" povzdychla jsem si.
„Možná." pokrčil klidně rameny a ani na mě nepohlédl. K mému překvapení z jeho hlasu ale nečišel nejmenší náznak ironie a posměchu. Snad právě tato skutečnost mě umlčela a zbytek cesty až k mému bytu jsem promlčela, stejně jako šerif.
Když nakonec zaparkoval auto před vstupem do domu, spustil se opět vydatný déšť. Tiše jsem si povzdychla a vystoupila.
„Nesnáším jaro." zamručel Reagen pod nosem jakmile vyšel z auta a probodl pohledem ulici. Ta byla ale prázdná a po nikom nebylo ani vidu ani slechu. Rychlým krokem jsem zamířila k domu ve snaze vyhnout se další várce studeného deště. Během chvíle se mi povedlo odemknout hlavní vchod, ale překvapilo mě, že mi je šerif otevřel a přidržel a sám mě poté následoval do schodů.
V zamyšlení jsem se zamračila a stoupala do posledního patra. Když jsem ale odemkla i dveře svého bytu a on stále stál za mnou, otočila jsem se k němu.
„Děkuji za doprovod, ale odtud už to zvládnu."
„O tom nepochybuji." ušklíbl se.
„Proč mám pocit, že říkáš pravý opak?" povytáhla jsem obočí. Pokčil rameny.
„Chci se jen přesvědčit o tom, že..."
„Že nevylezu ven a zase někoho neohrozím?" Jen si při mých slovech unaveně povzdychl.
„Chtěl jsem říct, že se chci přesvědčit o tom, že si dáš horkou koupel a teplý čaj. Nemocná by jsi nám asi nebyla později k ničemu."
Po těch slovech jsem jen zaraženě zamrkala a nevěřícně si jej prohlížela. Před chvílí vzteky soptil a nyní se mi zdálo, že snad ani nemluvím s šerifem Brandonem Reagenem, mužem věčné ironie a sarkasmu. Tvářil se sice stejně jako vždy – chladně a nepředvídatelně, ale přece jen jeho pohled i tón hlasu byly... jiné. Nedokázala jsem dál ho popichovat, byla jsem celá zmatená, zlomená a především zvědavá. Otevřela jsem tedy dveře a vešla do bytu.
„Chceš čaj nebo kávu?" otázala jsem se, ale po pár krocích chodbou mě zastavilo odkašlání.
„Nejdříve bych ale rád vstoupil." šeptl tiše a poukázal na kobereček za dveřmi. Na okamžik jsem se nechápavě zamračila, ale záhy mi to došlo.
„Promiň..." hlesla jsem a zastyděla jsem se za své zaváhání. Rychle jsem se vrátila ke dveřím, nadzvedla kobereček a vytáhla z pod něj kolečko hostie.
„Díky." zamumlal jen, když se kolem mě protáhl. „Už si ji tam raději dej zpět, ať na to nezapomeneš. A ne, nechci kávu ani čaj, díky." prohodil a rozhlédl se kolem, jako by tu snad byl prvně. Stále dokonale zmatená jeho chováním jsem uposlechla jeho rady a vrátila hostii na místo.
„Myslím, že nebezpečí tady v bytě nenajdeš." nadhodila jsem ve snaze nalézt ztracený klid. Neunikl mi však jeho mírně pobavený úšklebek.
„Hrozí ale nebezpečí nachladnutí, pokud se brzo nezbavíš svých mokrých věcí." přejel mě pohledem a cítila jsem, jak se mi horkost prudce zvedla do tváří. Zamračila jsem se.
„Hele! Přestaň se mi nabourávat do hlavy!" ohradila jsem se na něj. „Není to vůbec vtipné!"
„Já nic neudělal." zvedl v obraně ruce. „Říkal jsem ti přece, že to nemám zapotřebí." pokrčil rameny, a když se otočil a odcházel chodbou dál do bytu, zrudla jsem snad ještě víc. Uvědomila jsem si, jak hloupě se chovám, ale nedokázala jsem potlačit ten nepříjemný pocit... Dosud se nestalo, že by byl u mě v bytě jen Reagen. Byla jsem nervózní. Už to bylo tak strašně dlouho, co jsem si dovolila k sobě do bytu pustit nějakého muže. Potřebovala jsem ale získat zpět půdu pod nohama a zbavit se šerifovi návštěvy co nejdříve.
Viděla jsem, jak přešel do obývacího pokoje a rozhlíží se kolem. Řekl, že přišel, aby se přesvědčil o tom, že si dám horkou sprchu, tudíž odejde, když se o tom skutečně přesvědčí. Přešla jsem tedy do ložnice, vytáhla ze skříně teplé a hlavně suché oblečení a šla rychle do koupelny.
Nedalo mi to, a než jsem ze sebe shodila hromadu vodou nasáklého oblečení, zamkla jsem dveře. Poté jsem vlezla pod sprchu a pustila na sebe pramen horké vody. Spokojeně jsem vydechla a zavřela oči. Reagen měl pravdu, horkou vodu jsem potřebovala.
Ohřívala jsem se a zároveň si myla jak tělo, tak vlasy. Dobrá nálada z teplé vody mě ale téměř ihned přešla, když jsem si vybavila, proč jsem vlastně mokrá byla. Myšlenky mě přivedly k situaci Clair a najednou jsem se opět cítila úplně mizerně. Co s ní je? Dostane se z toho? Pokud by zemřela, do smrti bych si to neodpustila. Byla to jen moje vina. A co bylo horší, přivedla jsem jí do nebezpečí zcela vědomě. Z nás dvou jsem byla přeci já ta, která věděla, co se venku za dveřmi bytů děje, jaké nebezpečí se putuluje ulicemi a připravuje mladé ženy o život.
Místo očistné a příjemné sprchy se nakonec stala chvíle výčitek a útoků krutého svědomí. Po chvíli jsem z vody vylezla. Ještě delší chvílí užírání bych si stejně ničím nepomohla. Stočila jsem si mokré vlasy do ručníku, osušila se a oblékla. Tělem mi projel mráz i přes to, že jsem právě vylezla z horké sprchy, tak jsem se vsoukala ještě do županu. Hned mi bylo podstatně tepleji a na chvíli jsem dokonce zapomněla na Reagena.
Když jsem ale vyšla z koupelny a zamířila do kuchyně, překvapeně jsem se zarazila. Byl stále v bytě. Stál v obývacím pokoji u okna a díval se jím ven, když mě ale zaslechl, pomalu stočil ke mně pohled a upřel se na mě pár pronikavých modrých očí.
Na okamžik se mi zatočila hlava, ale podivná nevolnost téměř ihned zmizela a i jeho oči se projasnily. Tentokrát na mě skutečně použil svou moc, tento den již podruhé, ale nepoukázala jsem na to. Pochopila jsem, že byl zcela myšlenkami jinde a mé vyrušení jej zastihlo nepřipraveného.
„Myslela jsem, že budeš už pryč." zamumlala jsem nesvě.
„No... zdá se, že jsem stále tady." hlesl tiše a zadíval se opět nepřítomně z okna. Polkla jsem. Byla jsem nyní v jeho blízkosti nervózní. Bylo to snad horší, než když po mě řval a nadával mi. Zadívala jsem se na něj a myslí mi projel obraz – vzpomínka na svou první noc ve městě. Stála jsem tehdy na stejném místě, kde Reagen a dívala se na ulici a potemnělý park. Zachvěla jsem se.
„Už jsem ho jednou spatřila." vydechla jsem, když jsem si všechno pospojovala.
Brandon se otočil a pohlédl na mě. Okamžik si mě nechápavě prohlížel. Poznala jsem tu chvíli, kdy mu má slova došla. V pohledu se mi mihlo překvapení, zlost a zároveň i snad smutek.
„Kdy?" vyšla z něj jediná otázka a nepřestával mě pohledem sledovat, zatímco jsem přešla ke gauči, na který jsem se svezla.
„Bylo... bylo to hned první noc, co jsem se do Seatownu přistěhovala." začala jsem pomalu vysvětlovat a v hlavě si to neustále dokolečka přehrávala. „Rozhlížela jsem se po bytě a zastavila jsem se na stejném místě, kde nyní stojíš ty. Zadívala jsem se ven a u vstupu do parku pod tou starou lampou jsem spatřila postavu zahalenou v plášti a s kloboukem. Neviděla jsem mu do tváře, ale... věděla jsem, že se dívá přímo do mého okna... na mě." hlesla jsem tiše a projel mi tělem mráz, stejně jako tehdy.
„Věděl tedy o tobě." zamumlal si muž pod nosem.
„Myslíš, že jde po mě?" položila jsem dotaz, který mi už chvíli vrtal v hlavě.
„Kdo ví." vydechl. „Naskýtá se tu ta možnost. Nejdříve vybouchnutí tvého auta, teď spadený strom na cestě... Otázka je, proč tě neodstranil dřív, když o tobě věděl od prvního dne." Po těch slovech mě zatrnulo. Měl pravdu. Kdyby chtěl, abych byla mrtvá, udělal by to snad ještě dávno před tím, než vůbec o své přítomnosti dal vědět.
„Co jsi hledala dnes na panství?" prolomil po chvíli ticho šerif nepřítomným hlasem, a když jsem zvedla pohled, spatřila jsem, že se dívá na mě svým typickým, nečitelným pohledem. Ten pohled jsem ale dlouho nesnesla a brzy ten svůj sklopila. Zadívala jsem se na své semknuté ruce v klíně.
„Dlouho jste se s Kaylem neozývali. Byla jsem v bytě pod vaším příkazem a začala jsem si připadat jak vězeň. Chtěla jsem jen pomoci. Napadlo mě, že bych mohla v blázinci získat nějaké informace od paní Mitchellové."
„Co ti řekla?" vybídl mě tichým hlasem, když jsem se odmlčela. Polkla jsem.
„Mluvila většinou v hádankách. Ptala jsem se jí, zda ví, kdo stojí za útoky... odpověď zněla: samotné zlo." povzdechla jsem si. „Ale ani ze zbytku jejích slov jsem nebyla moudrá."
„A přesto ti v mysli něco utkvělo." prohodil nevzrušeně. Zvedla jsem k němu pohled a střetla se s jeho krásně modrýma očima.
„Pověděla mi o tom, proč vidím Banshee, proč... jsem médium." odvětila jsem nakonec po chvilce téměř šeptem. Slova ženy se mi v mysli opakovala neustále dokola, jako ozvěna. Postřehla jsem, jak se Reagen nepatrně narovnal a dál mě sledoval. Odvrátila jsem od něj pohled a opět shlédla na své ruce. Mlčel, ani se nepohnul. Nechával na mě rozhodnutí, zda o tom chci mluvit, či nikoliv.
„Já... nikdy jsem dřív o tom s nikým nemluvila." začala jsem nejistě a soustředila se jen na své ruce, přesto jsem cítila jeho pohled. „Stalo se to před hodně dávnou dobou." Koutkem oka jsem spatřila, jak se odlepil od svého místa a pomalu zamířil ke křeslu, do kterého se záhy posadil a neodvracel ode mě zrak. Zhluboka jsem se nadechla a přiměla jsem se pokračovat. Jako bych najednou musela se se svým tajemstvím někomu svěřit.
„Jako malá jsem vyrůstala v Chicagu se svými rodiči. Táta byl advokát a máma finanční poradkyně jedné z firem ve městě. Milovali se, a když jsem se jim narodila říkali, že jsem jejich největší štěstí. Dali mi vše, co jsem potřebovala. Žila jsem si jako to nejspokojenější dítě a těšila se z lásky svých rodičů. A právě jejich láska ke mně je zničila." hlesla jsem a ztěžka polkla. V očích mě zaštípaly slzy.
„Když jsem slavila páté narozeniny, rodiče se rozhodli udělat mi radost a vzali mě do lunaparku, který tehdy byl nově otevřen a do kterého jsem strašně moc a dlouho chtěla. Zábavný park byl pár kilometrů za městem. Pamatuji si, že to bylo to nejlepší, co jsem do té doby zažila. Měla jsem obrovskou radost a vše bylo tak perfektní, jak jsem si to jen představovala, ba dokonce lepší." pousmála jsem se nad mou tehdejší naivitou, ale úsměv mi ihned z tváře zmizel. „Radost ale netrvala dlouho.
Po několika hodinách strávených v zábavném centru se počasí pokazilo a začalo pršet. Stánky i atrakce se zavíraly. Vydali jsme se tedy s rodiči domů. Cestou v autě panovala dobrá nálada. Povídali jsme si o prožitcích z lunaparku, žertovali jsme mezi sebou navzájem a mezitím z rádia hrála hudba. Jeli jsme přes menší les, a pamatuji si, že když jsem se zadívala z okna, kolem auta se válela mlha. Táta jel pomalu s ohledem na naši bezpečnost... Bohužel byl ale jediný." hlas se mi zachvěl a skousla jsem si ret. Zhluboka jsem se několikrát nadechla a opět vydechla.
„Najednou se proti nám vyřítilo auto v děsné rychlosti. Táta nestačil zareagovat. Kolem mě se rozlehly zvuky pištících pneumatik, mámin výkřik a poté velká rána, když se auta srazila." po tvářích mi stekly slzy. „Probudila jsem se, když mě nakládali záchranáři do sanitky. Byla jsem připojená snad na stovky hadiček a tělo mi zmáhala velká bolest. Když jsem ale otevřela oči, spatřila jsem to, co zbylo z našeho auta – téměř se ani nedalo poznat, že se vůbec o auto jednalo. A než si záchranáři všimli, že jsem se probrala a jeden z nich mi svým tělem zaterasil pohled na místo srážky, spatřila jsem nehybné mámino tělo, které právě přikrývali černou plachtou." hlesla jsem a tiskla si prsty, pohled upřený do země a slzy mi tekly po tvářích proudem. Nedokázala jsem je dále držet. Bylo to již tolik let od doby, co jsem naposledy plakala a bolest onoho dne potlačovala.
„V nemocnici jsem se poté dozvěděla, že jsem přišla o oba rodiče, byli na místě mrtví. Lékaři přisuzovali mé přežití k zázraku – já k prokletí. Kromě rodičů jsem neměla na světě nikoho. Žádné prarodiče a jediný, kdo si mě mohl vzít na starost byl bratr mého otce, ale ten mě odmítl. Díky tomu jsem se dostala do dětského domova, kde jsem zažila ale peklo na zemi.
Byla jsem malá, zlomená a bezbranná. Snadno jsem se stala terčem šikany starších dětí. Nevím, zda o tom vychovatelky věděli, nebo to schválně přehlíželi. Brzy jsem se stalou tou „divnou a tichou". Párkrát se ale stalo, že si mě vzali z domova nějací lidé, u který ch jsem pobyla nejvýše pár měsíců, než se mě zbavily a šoupli mě zpět do děcáku. O to horší byl poté můj pobyt v něm.
V patnácti jsem ale z něj utekla. Potloukala jsem se všude možně, přežívala na ulici a kradla, abych vůbec přežila. Tak jsem se poznala i s Peterem. Byl to kluk o pár roků starší než já a omotal si mě kolem prstu. Předstíral, že ke mně něco cítí a já mu naivně věřila a byla schopná udělat pro něj cokoliv. Jednalo se většinou o krádeže – zpočátku jen malé, ale postupně byly závažnější. Když ale chtěl Peter se svými chuligány vyloupit zlatnictví, odmítla jsem. Nechtěla jsem se na tom podílet. Pohádali jsme se kvůli tomu a vyhnal mě od sebe. Byla to pro mě rána, a když mi došlo, jak hloupá jsem byla, že jsem mu věřila, chtěla jsem si asi uklidnit vlastní svědomí a možná i trochu se Peterovi pomstít. Zamířila jsem do zlatnictví, které bylo označené za cíl mise s plánem varovat prodejce před nebezpečím, ale přišla jsem pozdě.
Byla jsem nedaleko, když se rozlehl výkřik a střelba. Než jsem se vzpamatovala, vyběhla pětice kluků z gangu s kuklami na hlavě. Proběhli kolem mě a jeden z nich si mě všiml, sundal si kuklu a vrazil mi ji do ruky, aniž by se zastavil. Než mi došlo, co to znamená, pětice zmizela v tmavých uličkách a z obchodů se vyřítil prodejce a ztropil povyk. Volal o pomoc, a když mě spatřil, označil mě za jednoho z lapků. Dala jsem se na útěk, ale policie mě brzy našla a vyslýchala mě. Dlouhou dobu nechtěli vyšetřující věřit tomu, že jsem se přepadení, při kterém byl vážně postřelen jeden z prodejců, neúčastnila. Naštěstí se po několika dnech prokázala moje nevinna díky pořízeným otiskům prstů, bohužel jsem se ale dostala zpět do děcáku.
Snad ale právě díky této zkušenosti a chvilkovému životu na ulici jsem se naučila bránit a už jsem se nenechala dále šikanovat od ostatních. Byla jsem někdo jiný. A přesto, že jsem v některých z dětí vyvolávala strach, především svou lží získanou pověstí, uvědomila jsem si, že by se za mě nejspíše rodiče styděli. Od toho okamžiku jsem se rozhodla změnit. Začala jsem se soustředit na učení a vydělávala si na brigádách, abych se jednou dostala na vysokou, což se mi povedlo. Při dosažení osmnáctin jsem byla propuštěná na vlastní pěst z děcáku. Odjela jsem ze Chicaga do New Yorku, abych začala zcela nový život, odproštěná od minulosti. Pronajala jsem si garzonku, vydělávala prací v barech jako servírka a studovala to, co mě bavilo – žurnalistiku. Vedla jsem si i blog na internetu, kde jsem psala o všem možném a díky tomu jsem se dostala do New York Times. A najednou jsem měla práci, stálý plat a brzy jsem si mohla pronajmout byt na Páté Avanue. A... dál to už zřejmě znáš..." vydechla jsem a setřela jsem si slzy z tváří. Byla jsem vděčná za to, že jsem si již stačila v koupelně sundat make-up, jinak bych ho jistě měla nyní rozmazaný po celém obličeji.
Když jsem zvedla pohled k šerifovi, zjistila jsem, že ze mě nespouštěl zrak, ale jeho mlčení mi připadalo nekonečné. Chvíli se zdálo, že snad bojuje sám se sebou, než se rozhodl promluvit.
„Neměla jsi lehký život, ale kdyby to bylo jinak, nebyla by jsi tím, kým dnes jsi." Odfrkla jsem si.
„Myslíš médiem."
„Měl jsem na mysli Kianu Braxtonovou takovou, jakou jí znám." odvětil klidně. Když jsem opět zvedla k němu pohled, neuhýbal tím svým. „Ale ano, máš pravdu. Nebyla by jsi ani médiem, což jak nepochybuji, by ti vůbec nevadilo."
„Ne, nevadilo." souhlasila jsem tiše.
„Alespoň jsi ale neudělala tolik chybných rozhodnutí..."
„Kradla jsem." připomněla jsem mu s úšklebkem a povytaženým obočím. Oplatil mi pohled a nakonec se mu jeden koutek nepatrně povytáhl v náznaku úsměvu.
„Dobře. Tak snad jedno ti můžeme přičíst." Nevesele jsem se uchichtla nad jeho odpovědí, ale pot é jsem si všimla jeho výrazu.
„A ty? Udělal jsi někdy nějaké špatné rozhodnutí?" hlesla jsem. Jeho tvář ztvrdla, stala se nečitelnou, přesto se mu v očích mihla bolest. Beze slov se zvedl a přešel zpět k oknu, ze kterého se zadíval ven. Chystala jsem se omluvit za svůj dotaz, za to, zda jsem se ho dotkla, když přeci jen odpověděl.
„Byl bych rád, kdyby počet mých chybných rozhodnutí bylo jedna." pronesl vzdáleným hlasem. Překvapeně jsem zamrkala.
„No... každý dělá chyby. Jsme jen lidi." prohodila jsem jemně, za což jsem si zasloužila jen jeho odfrknutí.
„Jistě, lidé..." ušklíbl se. „Jedni dělají chyby menší, druzí větší." zavrtěl hlavou, než nakonec se pohledem střetl s mým. „Ty mé přivedly mnohým smrt." pronesl temným hlasem, až mi projel chlad tělem. Polkla jsem. Rozhostilo se ticho. Zvědavost mě hlodala, ale nechtěla jsem na něj naléhat, stejně tak jako to neudělal on na mě.
„Už jednou jsem vám vyprávěl o svém putování do Číny, je to tak?" prohodil přeci jen po chvíli a jen na okamžik kmitl ke mně pohledem. Než jsem však stačila odpovědět, pokračoval. „Tehdy jsem žil se svou rodinou v Británii. Nepocházel jsem z nikterak bohaté rodiny, ale nebyli jsme ani chudí. Když mi bylo čtyřiadvacet, objevil se u nás ve městě nový obchodník, který rozhlašoval, že hledá mladé a odvážné muže, kteří chtějí poznat Evropu a stát se rovněž obchodníky. Ke všemu měla být i dobrá finanční odměna. Na jeho výzvu se tehdy přihlásilo pár mladých a převážně svobodných mužů, mezi nimi i já.
Jednoho dne si všechny přihlášené nechal obchodník svolat a tehdy nám nastínil svůj plán obchodu. Chtěl po nás, abychom se vypravili do Číny a dovezli z ní larvy Bource morušového. Chtěl založit vlastní továrnu na výrobu hervábí. Již měl v Číně nějaké kontakty, které by nám larvy předaly.
Po tomto prozrazení záměru mnoho mužů odstoupilo ze svého zájmu na účasti. Zůstali jsme jen tři. Tři muži, odhodlaní plahočit se přes celou Evropu a Assii a zpět. Dodnes je mi záhadou, proč jsem velitelem mise se stal právě já. Ale nebudu skrývat to, že mě to potěšilo. Uznání bylo to, co jsem potřeboval pro naši rodinu. Jen s uznáním byla vysoká pravděpodobnost i vysoké odměny a zajištění tak dostatku peněz k tomu, abych se jednou postaral o svou rodinu." Odmlčel se a neuniklo mi, jak sevřel ruce v pěst, než se nadechl a pokračoval.
„Netrvalo dlouho a vyrazili jsme na cestu. Brzy se z nás tří stali přátelé, i když jsme měli rozdílné názory na téměř vše. Bohužel již při první cestě jeden z dvou mužů, kteří mě doprovázeli, onemocněl a byl poslán zpět do Anglie. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že zemřel na lodi cestou domů. S Oliverem jsme se ale po dlouhých měsících přeci jen do Číny dostali a byli jsme jí naprosto uchváceni. Vše bylo tak rozdílné. Kultura Číny se nepodobala ničemu, čemu jsme byli navyklí. Setrvávali jsme ve vesnici pod ochranou místního – dalo by se říct starosty. Museli jsme počkat na vhodné období sběru Bource, než se budeme moci vydat zpět do Anglie.
Často jsme byli zváni na společné večeře ve „starostově" domě. Měli jsme naštěstí překladatele, který nám kromě porozumnění jazyku pomáhal i se zvyklostmi země. Už ale od prvního dne jsem si povšiml, že můj společník si až příliš všímal konkubín, které nás obsluhovaly. Nepovažoval jsem to nikterak za důležité. Přeci jen jsme byly celé měsíce bez žen, byla to zcela normální reakce. Pán domu nám také pár ze svých služebných propůjčil, aby se o nás postaraly... ve všech ohledech," ušklíbl se a letmo ke mně zabloudil pohledem. Do tváří se mi nahrnula červeň.
„Strávili jsme v Číně několik měsíců, než jsme se mohli vrátit. Tu dobu, kterou jsem považoval za nekonečnou jsem si krátil učením jazyku a psaní a prozkoumáváním přírody. Při zpáteční cestě jsem si ale den ode dne uvědomoval, že pro mého společníka pobyt v cizí zemi byla naopak krátká a čím více jsme se přibližovali k domovu, tím byl zamlklejší. Měl jsem jisté podezření na to, co stálo za jeho změnou, ale nedovolil jsem si nic tvrdit. Ostatně, nepočítal jsem, že bychom se do Číny ještě kdy vrátili.
Ale po návratu do rodného města jsme sklidili slávu a z dosud nevylíhnutými larvami byl rozjet obchod. K mému překvapení jsme ale byli po necelém roce opět osloveni k cestování do země vycházejícího slunce. Ale nebyl důvod k tomu, abych úkol nepřijal.
Při cestě ale do Číny jsem viděl, jak Oliver opět pookřával a natěšení se mu jasně zračilo ve tváři. Věděl jsem, že během pobytu v Anglii byl Oliver oženěn s nějakou měšťankou se kterou čekal dítě, to mu ale nezabránilo, aby neustále nepokukoval po ženách po všech hostincích, kde jsme nocovali. O několik měsíců později jsme vstoupili opět na Čínskou půdu, ale jednoho večera nás napadla nějaká skupinka lapků, kterým jsme se naštěstí ubránili. Po krvavém vítězství, ještě s adrenalinem v krvi jsme se s Oliverem rozhodli dát si přezdívky v čínštině, které nám měli připomínat přežití a spolupráci." přes tvář se mu mihnul nepatrný úsměv nad vzpomínkou. Poté ale zavrtěl hlavou.
„Kdybychom věděli, do čeho jdeme, asi bychom se vrátili tehdy rovnou zpět domů..."
„Co se stalo?" vybídla jsem ho, kdž se na delší dobu odmlčel a zapomněla jsem tak na slib, který jsem sama sobě dala. Pohlédl na mě a chvíli mlčel, záhy pokračoval:
„Dorazili jsme do vesnice, ve které jsme již jednou byli. Probíhalo to vesměs stejně – měli jsme čekat na larvy a zatím jsme se poflakovali kolem, účastnili se večeří s hlavou města a občas strávili noc s nějakou z konkubín. Oliverovi to ale nestačilo a brzy jsem si všiml, že pokukuje i po ženě pána domu... A tím se vlastně vše pokazilo." odvrátil pohled zpět k oknu a zamračil se do tmy, která se venku zatím rozhostila.
„Když jsme v Číně strávili půl roku a měli nasbírané malé množství vhodných larev, jednou v noci nás probudil majitel domku, ve kterém jsme přespávali. Prý se v domě starosty odehrála loupež, při kterém byla chycená služebná, která před tím, než byla popravena tvrdila, že jen plnila příkaz své paní, která chtěla vzít několik manželových ceností, aby mohla utéct se svým milencem..." sevřel pěsti. „Ihned mi bylo jasné odkud vítr vane a kdo byl ženiným milencem, chtěl jsem přesto zůstat a snažit se muži situaci vysvětlit a omluvit se, Oliver ale tuto možnost odmítal. Rychle si zabalil věci a chtěl se dát na útěk. Tvrdil, že nás jinak čeká smrt. Po chvíli na mě svůj strach přenesl a já nakonec souhlasil s jedinou podmínkou – že vezmeme alespoň tu malou hrstku larev, kterou se nám podařilo sehnat. Oliver nadával, ale přeci jen souhlasil.
S pouhou hrstkou našich věcí a bednami s larvami jsme se tedy dali na útěk. Naše šance ale byly mlhavé. Za námi se dali jezdci na koních a bylo jasné, že o vysvětlení nemají zájem. V jejich očích jsme se stali vetřelci a nepřáteli. Ve snaze jezdce setřást a zpomalit jsme se rozhodli pro únik lesem. Dostali jsme slušný náskok, dokud jsme se nedostali k rokli, přes kterou vedl vratký provazový most. Pokud jsme chtěli přežít, museli jsme přes něj.
Oliver běžel v čele, já mu v patách. Pamatuji si, že mě ovládal strach takový, jako nikdy dříve a vytrhlo mě z té škatule teprve zvuk prasknutí lan a jeho výkřik. Lana, která držela most se na straně, odkud jsme utíkali, urvala. Stihl jsem se zachytit zbytku lan, stejně jako Oliver, ale při prudkém nárazu na kamennou stěnu propasti se Oliver neudržel a padal." zatajil se mi dech a napjatě jsem čekala na jeho pokračování.
„Zachytil jsem ho, ale díky jeho váze i mě síla opouštěla a lano mi v prstech začalo klouzat. Stahoval nás oba do propasti. Ke všemu se na protějším okraji objevili jezdci, a začali na nás střílet šípy. Přesto jsem bojoval a chtěl nás zachránit oba, ale čím dál více jsem si uvědomoval, že je to nemožné. Stejně tak Oliver. A nakonec se sám pustil a pohroužil se do mlh propasti. Byl jsem otřesen, ale díky neustálé palbě šípů jsem se rozhodl zdolat poslední kus od okraje. Při šplhání nahoru jsem ale přeci jen koupil šíp do ramene.
Cestou zpět do Evropy jsem se musel sám ošetřit a postarat se o své přežití. V té rokli jsem přišel o vše – o své věci, larvy, přítele i čest."
„Čest?" zavrtěla jsem nad tím hlavou. „Nebyla to přece tvoje chyba. Do té situace vás dostal Oliver, ne ty. Stejně tak se tě pustil on..."
„Ale kdyby to neudělal, sám bych ho pustil." umlčel mě chladným hlasem, po kterém mi přeběhl mráz po těle a probodl mě pohledem.
„Ne... to bys neudělal." zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Nejsi takový..."
„Vrah?" povytáhl obočí a poté se nevesele zasmál. „Ale ano. To právě jsem." přikývl. Sledovala jsem ho a nemohla jeho slovům věřit. Odmítala jsem to. Jen to, co dělal pro Seatown a jeho záchranu nasvědčovalo pravému opaku.
Chvíli mě sledoval, než zase pokračoval.
„Tentokrát při návratu domů mě nečekalo žádné veselé přivítání, žádná odměna či uznání. Byl jsem jen chlápek, kterému se nepodařil úkol a ke všemu ztratil přítele. Všechny mé sny se tehdy zhatili a nevěřil jsem už v lepší budoucnost."
„Ale ta nakonec přišla, ne?" pousmála jsem se mírně ve snaze povzbudit jej. On však na mě jen pohlédl mrazivým pohledem.
„Nikdy jsem jí nepotkal." odvětil a pohled zase odvrátil. Polkla jsem a zaměřila jsem se na své ruce v klíně.
„Mluvil jsi o tom, že jste si dali s Oliverem přezdívky..."
„Byla to spíše jména." pokrčila rameny.
„Jak ses tedy jmenoval?"
„Kenta-san. Znamená to zdravý a statný." vydechl tiše.
„A Oliver? Jaké jméno jsi mu přidělil?" otázala jsem se ho jemně. Na delší chvíli se odmlčel a pokoj se ponořil do ticha.
„Jeho jméno znamenalo válečník, silný." hlesl tiše. „V překladu Takeru-san." odvětil nakonec po krátké odmlce. V jedné vteřině mě napadlo, že jsem to jméno už někde slyšela a ve druhé mi došlo kde! Zalapala jsem po dechu.
„Ten vrah... upír.... Nazval jsi ho stejným jménem!" vydechla jsem.
„Protože to byl jeden a tentýž muž." pronesl hlasem bez jediné emoce. „Muž, o kterém jsem si myslel, že před dvěma stoletími zemřel." sevřel pevně pěsti.
„Ale... Pokud je to Oliver, proč ti nedal vědět o tom, že je živý? Proč chce zničit město? A jak to, že je upír? Jak se jím stal?"
„Tak jako každý jiný." odsekl Reagen se zamračením.
„A to?" nedala jsem se. Odpovědí mi bylo ale jen mlčení a šerifův zamračený pohled, kterým se díval z okna. Po chvilce jsem si ale všimla jak se napnul a jeho pohled ztvrdl ještě více. „Co se děje?" hlesla jsem v obavách.
Kmitl ke mně pohledem a odlepil se ze svého místa.
„Musím jít."
„Cože? Kam?" zamrkala jsem překvapeně, vyskočila jsem ze svého místa a následovala ho do chodby.
„Zapomínáš na to, že má domluva s Haxy je na spadnutí? Musím se postarat o to, aby už nezemřel nikdo další." odsekl, ale těsně před dveřmi se zastavil a prudce se ke mně otočil čelem. „Ne aby tě napadlo vylézt ještě dnes z tohoto bytu!" pronesl pevným hlasem a pohledem mě málem přikoval na místě.
„Já... ehm... nikam nepůjdu. Slibuji." dodala jsem, když si mě nepřestával podezřívavě prohlížet.
„Fajn. Věřím v tvou inteligenci." pronesl a než jsem se stačila ohradit, otevřel dveře a vyšel ven. Myslela jsem, že už odešel, když ještě nakoukl do bytu. „Tu hostii nech pod kobercem, zamkni se a nevycházej ven. Brzo se ti já nebo Kayl ozveme." vychrlil na mě rozkazy a stejně jako předtím zmizel dřív, než jsem stačila odpovědět.
Chvíli jsem stála nehnutě na místě a dívala se do tmavé chodby domu. Nechápala jsem, co se stalo a proč najednou tak rychle spěchal. Nakonec jsem se ale vzpamatovala, zavřela jsem dveře a zamkla. Přešla jsem zpět do obývacího pokoje a natáhla se na gauči.
S pohledem upřeným do stropu jsem uvažovala. Zdálo se to tak vše nemožné... Slova Moudré o tom, proč jsem médiem, Clairiin zdravotní stav ze kterého mě jímala hrůza, Reagenova historie a především to, že jeho mrtvý kámoš je náš nepřítel. Nevěděla jsem, co to má všechno znamenat, ale doufala jsem v jediné – aby to dobře skončilo.
Po měsíci je zde nová kapitola Prokletí! Dalo by se říci, že je to zároveň Halloweenské číslo a po delší době taky pěkně dlouhá část :D :D Snad se kapitola líbila a jako vždy budu velmi nadšená za Vaše komentáře, názory a teorie. Co se stalo šerifovi, že musel tak kvapně odejít? Říkal pravdu, nebo za tím bylo něco více? :) Děkuji za Vaši podporu! Užijte si Halloween!
Kapitola XIX - Jizvy minulosti vyšla dne 17.10.2015