Po chvíli jsem stála před dveřmi pokoje B12. Srdce jsem měla až v krku, krev mi v uších hučela. Uvažovala jsem, co chci vlastně udělat a v duchu si opakovala, proč jsem sem vůbec přišla.
Ředitelka se na mě podívala s otázkou v očích. Přikývla jsem. Musela jsem to udělat. Přeci jsem nejela tak daleko, abych se nakonec otočila a opět odkráčela bez odpovědí. Paní Moreyová tedy přiložila palec ke snímači a na klávesnici zvolila správné přístupové heslo. Ozvalo se slabé cvaknutí.
Zhluboka jsem se nadechla a chytla za kliku odemknutých dveří.
„Pamatujte, kdyby jste cokoliv potřebovala, budu tady." upozornila mě žena, na čež jsem jen vděčně přikývla a vešla do pokoje. Dveře opět za sebou zavřela.
Jako při první mé návštěvě seděla pomatená žena na posteli v tureckém sedu, objímala se pažemi a pohupovala se zepředu dozadu. Pomalu jsem rozvážně zamířila k ní.
„Paní Mitchellová?" hlesla jsem a klekla si před ní tak, jak jsem to u své první návštěvy viděla dělat Reagena. „Jsem Kiana Braxtonová. Pamatujete si na mě?"
„Kiana... Kiana..." zopakovala nepřítomným hlasem žena a dívala se kamsi přes mé rameno.
„Řeším závažný případ s šerifem a potřebovali bychom vaši pomoc. Potřebovala bych vaši radu."
„Radu... radu..."
Povzdychla jsem si. Nezdálo se, že by mě vůbec vnímala. Snad ani nevěděla o mé přítomnosti. Pohupovala se dál a pohled upírala do nepřítomna. Postavila jsem se, pomalu. Nechtěla jsem opakovat chybu své první návštěvy, kdy jsem málem skončila s vyškrábanýma očima.
V zamyšlení jsem se procházela pokojem a občas vrhla na ženu pohled, ale ta mě naprosto ignorovala. Byla jsem bezradná. Jak jen přimět, aby se mnou promluvila? Šlo to vůbec? Nebo snad s ní mohl promluvit jen šerif? Ne! Jinak by mě přeci ředitelka určitě bez důvodu nepouštěla dovnitř... Nebo snad ano?
V duchu jsem nad tím zavrtěla hlavou a takovou možnost jsem si nepřipouštěla. Přešla jsem zpět k ženě a opět u ní poklekla.
„Prosím, poraďte mi. Co mám udělat?"
„Udělat..." vydechla žena náměsíčně.
„Potřebuji radu, Moudrá." pronesla jsem a už nevěděla, jak jinak jí přimět se mnou promluvit. Najednou však žena ztuhla a já si uvědomila, že po mě nezopakovala má vlastní slova. Zadívala jsem se na ní. Ruce se jí roztřásly a ona sklopila pohled, až jí vlasy napadaly do tváře
Ani jsem se nepohnula. Nevěděla jsem co dělat. Váhala jsem zda zavolat ředitelku na pomoc, ale sotva jsem to domyslila, hlava paní Mitchellové se prudce zvedla a na mě se upřel pár bělmových očí.
Leknutím jsem se prudce nadechla, ale tentokrát jsem od ní s výkřikem neuskočila.
„Zvykáš si na hrůzné zjevy, Nalezená?" prohodila žena pobaveným, ale jí nepatřícím hlasem, až mi naskočila husí kůže. Důležité však bylo, že jsem uspěla.
„Ano. Pomalu, řekla bych." souhlasila jsem a postavila jsem se. Žena naklonila hlavu na stranu a pohledem jako by mě skenovala.
„Jsi zmatená. Cloumají tebou snad pochybnosti?"
Ušklíbla jsem se.
„A neměly by?"
„To mi řekni ty." pronesla žena klidně. Pohlédla jsem na ní a na chvíli ztratila řeč, nakonec jsem ale zavrtěla nad tím hlavou.
„Přišla jsem k tobě požádat..."
„O pomoc? Radu?" nadhodila žena a pousmála se. Její úsměv však působil děsivě a bílé oči tomu nedopomáhaly. „To chce přece každý, kdo vyhledá mou společnost, Nalezená." pronesla a měla jsem pocit, že z toho čišel cynismus. „Co bys chtěla vědět?" otázala se po chvíli smířlivějším tónem. V hlavě mi běželo snad tisíce otázek, ale nevěděla jsem na kterou se ptát dřív.
„Vy víte kdo je za těmi útoky?" hlesla jsem přeci jen nakonec. Ženě se na tváři objevil opět ten povědomý úšklebek.
„Samotné zlo." odvětila.
„Jak to myslíte?" zamračila jsem se nechápavě.
„Tak, jak to říkám Nalezená." odvětila nevzrušeně. „Ten, kdo ty hrůzné činy provádí náleží duší peklu. Setkáním s ním pro nikoho nedopadne dobře. Je ztracený a není návratu."
„Myslíte kvůli vraždám?" hlesla jsem opatrně. „Máme mu snad odepřít soud?" Na to se pokojem rozlehl temný smích ženy ze kterého tuhla krev v žilách.
„Jsi tak naivní Nalezená." zavrtěla nad tím hlavou, jako by to byl vtip roku. „Opravdu myslíš, že budeš mít příležitost vystavit vraha soudu? Jediný soud, kterého se všichni dočkáme je ten Boží."
Zachvěla jsem se.
„Smrt... to má tolik významů a vy neustále mluvíte v hádankách." zamručela jsem nesouhlasně, složila si ruce na hrudi a začala přecházet v zamyšlení po místnosti.
„Nezdají se ti snad mé rady dostatečné?" nadhodila žena bezbarvým hlasem.
„Jen bych si přála, aby byly více konkrétnější." utrousila jsem. „Nevím, zda si to uvědomujete, ale nacházíme se v krizovém okamžiku. Šerif lítá po městě a snaží se dopadnout toho, který ohrožuje životy obyvatel. Pokud zemře ještě jeden, tak..."
„Propukne válka." přerušila mě žena nevzrušeně. „V tom případě by se možná většina obyvatel měla přesunout zde." rozmáchla rukama kolem sebe. Její naprosto chladný hlas mě až udivil.
„To chcete říct, že se máme stáhnout? Do blázince?"
„Nic takového jsem neřekla." bránila se žena. „V případě nouze je však toto místo nejvíce chráněné. Především je to ale jeden z možných způsobů jednání. Zatímco jste tady, mohla jste dávno vykonat svou povinnost."
„Takže je to moje vina?" zamrkala jsem nevěřícně a odfrkla si. Nebyla jediná, kdo mi to už řekl. „A co mám jako dělat? Šerif mi nakázal nevycházet z vlastního bytu..."
„A přesto jste zde." prohodila. Zadívala jsem se na ní se známkou rozmrzelosti v očích.
„Samozřejmě! Protože se snažím pomoct!"
„Možná by jste se měla více soustředit sama na sebe, Nalezená. Někdy je objevení vlastního já mnohem lepší, než rady pomatené ženy."
„Objevení vlastního já?" zopakovala jsem a začala jsem vůbec litovat, že jsem do ústavu zavítala. Možná na konci naší rozpravy si rezervuji rovnou jeden z pokojů. „Já ale přece vím kdo jsem!" namítla jsem.
„Skutečně?"
„Jistě! Kiana Braxtonová, novinářka pracující nedávno pro New York Times, nyní pro noviny tohoto zapadákova, původem z Chicaga." zamračeně jsem jí chvíli sledovala, ale nakonec jsem si povzdychla. „Vždyť ani netuším, proč se vlastně snažím! O ničem z toho, co se tu děje stejně nemohu psát. Mohla bych se na to s čistým svědomím vykašlat..." zamručela jsem spíše poslední slova k sobě a vydala se ke dveřím se záměrem odejít, hlas ženy mě však překvapil.
„Jsi tu proto, že jsi byla zvolena osudem. To díky mě, jsi zde." zarazila jsem se s rukou na klice. Srdce se mi rozbušilo, když jsem se ohlédla na ženu.
„Díky vám?" vydechla jsem nevěřícně. Žena mě bez hnutí sledovala. „Jo, jasně. Možná jsem právě odhalila důvod toho, proč tu trčíte pod zámkem." ušklíbla jsem se a opět sáhla po klice.
„Nevěříš mi? A co říkáš na fakt, že v Seatownu není žádná realitní kancelář, která by ti nabídla ubytování či práci? Nebo sis toho snad dosud nepovšimla?"
Pohlédla jsem na ní. Žena klidně seděla ve svém tureckém sedu a hlavu měla otočenou mým směrem. Do jejích bílých očí jsem se však nedokázala podívat déle než na pár vteřin. Sklopila jsem pohled do země a přemýtala nad jejími slovy. Byla to pravda. První dny svého pobytu jsem se snažila vyhledat kancelář, která mi poskytla byt, ale žádnou jsem nenašla. Zavrhla jsem to s tím, že nejspíš nebyla pobočka ve městě, ale nyní, když to žena vytáhla jsem měla pocit, že je za tím daleko více.
„Co tím chcete říct?"
„Jen snad tolik, že to já ti poslala email." odvětila nevzrušeně.
„Vy?" zopakovala jsem nevěřícně. „Proč?"
„Jak jsem řekla," prohodila žena, „byla jsi vybrána osudem."
Mlčky jsem jí sledovala a uvažovala nad tím, ale poté jsem se zamračila.
„Vy jste mě přivedla do tohoto blázince záměrně?! Proč?! Měla jsem dobrou práci i plat! A za co jsem to vyměnila? Za neustálý zákaz pozdních vycházek, vraha, vlkodlaky, upíry a bůh ví co ještě!"
Žena mě klidně sledovala.
„Kdyby jsi ale byla tolik přesvědčena svým předchozím životem, nebyla bys zde." pronesla naprosto ledově klidným hlasem. Jako mávnutím kouzelného proutku ze mě má zlost vyprchala a jen jsem jí oněměle sledovala. Měla pravdu... „Je to tvůj osud býti zde. Přestaň s tím tedy bojovat." pokračovala. „Čím dříve to uděláš, tím dříve se budeš moci soustředit jen na to, co máš udělat."
„A to je co?" povytáhla jsem obočí.
„Poslouchat své instinkty." odpověděla. „Jsi médium. Právě na intuici nejvíce záleží." Mlčky jsem jí sledovala. Na jednu stranu jsem měla chuť se otočit a odejít z místnosti a nechat ty šílené řeči zde, ale na stranu druhou tu byla má zvědavost.
Přešla jsem tedy ke stolu a odtáhla si od něj jednu ze židlí, na kterou jsem se obkročmo posadila.
„Médium..." zamručela jsem, „to je myšleno to, že vidím ty... Banshee?"
„Nejen." přikývla. Obočí mi povyjelo nahoru.
„Co dalšího tedy by to tedy mělo být?"
Naklonila hlavu na stranu a opět se jí n atváři objevil ten děsivý úšklebek.
„Kdybych ti to řekla nyní Nalezená, nebylo by to překvapení, nemyslíš?"
„Překvapení? Ale já žádné nechci! Chci jen vědět co jsem a co za pošahané věci mám sama od sebe očekávat." zamručela jsem nesouhlasně.
„Některé věci prostě nejde uspěchat." pokrčila žena rameny. „Odpovědi přinese teprve čas."
„Skvělé... čas..." zamumlala jsem si nespokojeně pod nosem a pohledem uhnula k oknu.
„Co tě ještě tíží?" otázala se paní Mitchellová po delší době ticha a já cítila, jak na mě upírá svůj bílý pohled. Zvažovala jsem, zda bych neměla raději mlčet, ale přesto tu byla jedna věc, která mě nejvíce tížila.
„Jak můžu šerifovi pomoct?" hlesla jsem. „Když jsem se o to minule pokusila, přišli jsme pozdě."
„Myslíš na setkání s Banshee?" Přikývla jsem. „Jak jsem již řekla, musíš se odpoutat od všeho kolem, přijmout své schopnosti, a poté se na ně budeš moci i spolehnout. Jen tím, že se přijmeš, toho budeš moci docílit."
„Jen o tom to je? O příjmutí se?" povytáhla jsem obočí.
„Svých schopností, svého nového já. Ano." přikývla vážně a já pochybovala, zda se z ní vůbec dá dostat nějaká rozumná odpověď, která by mi skutečně mohla pomoct.
„Takže mými „schopnostmi" je vidět Banshee?"
Na to se však žena usmála, jako bych řekla dobrý vtip.
„To je jen začátek, Nalezená. Tvé schopnosti dosahují mnohem většího rozsahu, ale ještě nejsi na to dostatečně připravená."
„Ale proč Banshee vidím? Proč vůbec mám být tak výjimečná?! Nikdy jsem nic takového nechtěla!"
„Být médiem se nestane člověk jen tak. Ber to jako poctu."
„A jak tedy vznikne?" zamračila jsem se.
„Jen blízkým setkáním se smrtí, které dotyčný unikl." pronesla tím svým cizím hlasem a já oněměla. Celé mé tělo polil chlad, jako by na mě někdo snad vylil kbelík vody. Zaplavily mne vzpomínky. Smích. Déšť. Mlha. Hudba linoucí se z rádia. Pískot pneumatik. Křik. Rána. Bolest. Pláč. Emoce mnou zatřásly a kolem srdce i žaludku se mi sevřel tíživý pocit. Dech se mi zadrhl v hrdle.
„Musím... musím na vzduch." hlesla jsem a vydala se ke dveřím.
„Pamatuj, Nalezená," slyšela jsem za sebou hlas ženy, který se ke mně ale nesl jakoby z velké dály, „ovládni svou moc. Nenech svou moc vyhrát nad tebou!"
To jsem však už chytla za kliku a vyšla z pokoje. Dveře se za mnou zabouchly a já mířila rychle pryč.
„Moc je zrádná... zrádná..." nesl se mi v zádech ženin hlas, jako posměch.
*****
„Proboha Kiano! Jsi v pořádku?" vyskočila Clair ze svého místa, když mě spatřila.
„Potřebuji jen vzduch." odvětila jsem jí stejně, jako před chvílí i ředitelce Moreyové, když se mě pokusila pozvat na čaj do své kanceláře. Spěšně jsem jí poděkovala, ale odmítla. Potřebovala jsem nutně čerstvý vzduch a pokud možno i co nejrychleji odjet odsud.
Když jsem procházela kolem Clair, ani jsem nezpomalila. Rychle jsem mířila k východu a konečně rozrazila venkovní dveře. Prudce jsem nabrala vduch do plic, jako bych se snad vynořila z hlubin. Ano, z hlubin pocitů a vzpomínek.
Opřela jsem se rukou o zeď a zhluboka dýchala. Jak mohla ta žena vědět o minulosti? Jak mohla vědět o tom, na co jsem se já tak dlouho snažila zapomenout?!
„Měla jsi pravdu... Neměly jsme sem jezdit." hlesla jsem roztřeseným hlasem ke Clair, která ke mně přistoupila a ustaraně mě sledovala.
„Co se tam stalo?" otázala se, ale na to jsem jen zavrtěla hlavou.
„Chci odsud... Prosím." zavrtěla jsem místo odpovědila hlavou a pohlédla na ženu vedle sebe. Na okamžik se mi zdálo, že je snad bledší než já, ale poté nepatrně přikývla.
„Dobře." hlesla a aniž by se ptala, podepřela mě a společně jsme rychlou chůzí zamířily přes déšť k autu, do kterého jsme záhy naskočily. Když Clair nastartovala a sjely jsme z příjezdové cesty na hlavní, Hanigbourské panství nám zmizelo z očí, jako by kromě lesa snad ani široko daleko nic jiného nebylo. Úlevně jsem si oddychla, opřela se v sedačce a nepřítomně se zadívala před sebe.
Stěrače kmitaly z jedné strany na druhou a stíraly proudy dešťové vody. Bylo to poněkud uklidňující, dokud jsem si opět nevzpomněla na slova ženy. „Setkání se smrtí..." Opět se dostavil ten trýznivý pocit.
„Nechceš se svěřit?" prohodila Clair a já nepatrně sebou v úleku trhla. Zmateně jsem na ní pohlédla. Prohlížela si mě zkoumavým pohledem.
„Ehm... ne, to je dobrý." zamumlala jsem poněkud nepřesvědčivě, což mi záhy potvrdilo její povytáhnutí obočí.
„Moc v pohodě se nezdáš."
„Jen... byl tam špatný vzduch," zalhala jsem. „Trochu se mi zatočila hlava, ale už to naštěstí přešlo."
„Aha." odtušila. „Tak aspoň že tak." pronesla, ale dle jejího výrazu i tónu mi bylo jasné, že mi to tak úplně nevěří. A nemohla jsem jí to mít za zlé. Neuvěřila bych tomu ani já sama. Na to můj hlas zněl příliš otřeseně.
V autě se rozhostilo ticho přerušované jen boucháním kapek o přední sklo a občasného vrznutí stěračů po mokrém povrchu. Nepřítomně jsem sledovala silnici před námi a snažila se potlačit emoce, které ve mně žena probudila svými slovy. Musela jsem obnovit svou racionální podstatu a najít v těch slovech něco užitečného. Něco, čím by se vše dalo vysvětlit.
Tok myšlenek mě zanesl k dalším proneseným slovům: „To díky mě, jsi zde." Byla to pravda? Jak by ale jinak věděla o tom emailu? Jak mě ale našla? Proč já?!
Pohled mi padl na silnici, která se začala stáčet do zatáčky. Les obklopovala mlha a ani dešti se nepovedlo jí rozehnat. Clair se pohledem soustředila na cestu, stejně jako já, ačkoliv jsem jí moc nevnímala. Najednou do mě však vjelo zvláštní nutkání. Probrala jsem se ze své nostalgie a pozornějším pohledem jsem se rozhlédla kolem. Nevěděla jsem co se děje, co mě to popadlo, ale záhy jsem koutkem oka zachytila pohyb. Popadla mě hrůza.
„Clair! Pozor!" vykřikla jsem znenadání v panice, která se mi rozlila tělem při pohledu na padající strom. Žena dupla prudce na brzdy ve snaze zabránit autu zkřížení cesty se stromem, který padal přímo do silnice. Okolím se rozeznělo skřípění brzd po mokré silnici a auto dostalo smyk. Točilo se dokola, jako ručičky na hodinkách. Někde z dály jsem zaslechla ránu a následně cítila prudký náraz.
Hluk nahradilo ticho. Chvíli jsem se nemohla ani pohnout, ale nakonec se mi podařilo otevřít ztěžka oči. Přede mnou bylo něco bílého. Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to airbag. Pokusila jsem se pohnout. Za krkem mě poněkud bolelo při tom pohybu, ale zvládla jsem to. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Zdálo se, že auto při smyku nakonec zastavilo bokem o kmen stromu, který spadl přes silnici. Z pod kapoty auta se linula pára.
„Clair!" vyhrkla jsem a pohled mi padl na ženu. Ležela na airbagu s hlavou otočenou ode mě. Nehýbala se ani nereagovala. Klepající se rukou jsem jí odhrnula vlasy stranou a pokusila se nahmatat puls. Naštěstí žila. Úlevně jsem si oddychla. Zřejmě byla jen v bezvědomí.
Rychle jsem se snažila vzpamatovat. Natáhla jsem se pro svou kabelku, abych z ní vylovila mobil a zavolala záchranku, když jsem se ale opět narovnala, trhla jsem sebou. V mlze za převráceným stromem na cestě stála postava. Srdce se mi prudce rozbušilo, nebyla jsem schopná pohybu. Dotyčný měl na hlavě klobouk a cípy kabátu pu povlávaly ve větru. Vydal se naším směrem.
„Proboha!" vydechla jsem, panika se mi vlila do žil. Chytila jsem za odepínání pásu a snažila se z něj dostat, ale nešlo s tím ani pohnout. Pokusila jsem pás ze zapínání vyrvat, ale nepohnulo se to ani o milimetr. Kmitla jsem pohledem k silnici. Postava se blížila. Strach mě úplně ochromoval a do očí se mi v panice vlily slzy. Zemřeme tu jako dobytek.
„Pomoc!" dostala jsem ze staženého hrdla přiškrcený výkřik. „Pomoc!" Doufala jsem, že mě někdo uslyší. „Pomoc!" opakovala jsem v záchvatu strachu, ale pravděpodobnost, že bude má prosba vyslyšena byla zatraceně malá. Byli jsme uprostřed lesů.
Pohlédla jsem opět před sebe. Zahalený byl téměř už u stromu. Před očima se mi dělaly mžitky. Snad by bylo jednodušší omdlít a nevnímat, co by se se mnou poté dělo. Chtěla jsem znovu vykřiknout, ale nedokázala jsem už na to popadnout dech. S každým dalším vrahovým krokem jsem si byla jistější, že tentokrát už smrti neuteču.
Poprvé jsem litovala, že jsem neuposlechla šerifových rozkazů. Už jsem se loučila se životem, když se odněkud ozval výkřik a najednou jsem jen spatřila rychlý pohyb, který smetl zahalenou postavu z cesty. Leknutím jsem sebou trhla, než mi došlo co jediného to mohlo být.
Zaměřila jsem se tedy opět na zapínání bezpečnostní pásu, a když ani tentokrát nechtěl povolit, otočila jsem se co nejvíce to bylo možné a do zapínání kopla několikrát patou. Konečně se ozval slabý kovový zvuk a pás povolil.
Bez meškání jsem jej ze sebe stáhla a vyběhla z auta. Sotva jsem však udělala krok, bolestí jsem vykřikla. Měla jsem rozbolavělé celé tělo. Za to mohl zajisté ten náraz. Sevřela jsem čelisti a prošla kolem stromu a tím se mi otevřel pohled na dvojici, peroucí se na mokré zemi.
Bylo těžké se zorientovat a říct, kde jeden začíná a druhý končí. Pohybovaly se rychleji, než bylo lidské oko schopno vnímat. Téměř mi to připomínalo rvačky z kreslených filmů. Rozhlédla jsem se kolem a hledala způsob, kterým bych mohla pomoci. Náhle se však ozvalo bolestné zaúpění, podobné zvířecímu a zahalený ležel tváří přitisklou k zemi.
Reagen klečel jednou nohou na zádech dotyčného a ve svých rukou držel vymknuté paže své oběti. Ta pod ním sebou trhala a skrze sevřené zuby bolestí a vztekem skučela.
„Konečně tě mám, ty hajzle!" zavrčel k dotyčnému šerif, zatlačil na něj kolenem ještě více a natáhl se po čené kukle, kterou měl vrah pod kloboukem. „Rád si hraješ na tajemného?!" zamumlal šerif opovržlivě, ale v hlase mu poskočil i vítězný posměch. Jedním prudkým pohybem stáhl útočníkovo krytí.
Z podmasky se rozlila záplava černých, havraních vlasů. Když vrah natočil hlavu na stranu, aby pohlédl na Reagena, který ho stále věznil, šerif zbledl a v očích se mu zračilo nepokryté zděšení a poznání.
„Takeru-sane?" vydechl šokovaně.
Zatímco šerif pohlížel do tváře vraha, všimla jsem si napínání zajatcova těla.
„Šerife!" vykřikla jsem varovně, ale bylo pozdě. Vrah se prohnul hbitě v zádech a uštědřil šerifovi silnou ránu hlavou do nosu, až se ozvalo křupnutí. Reagen bolestí zaskuhral a ztratil rovnováhu. Zahalený toho využil a shodil ho ze sebe. Šerif se skutálel do mokré trávy a vrah vyskočil na nohy.
Když mě probodl pár temných očí, tělem mi projela chladná vlna strachu a srdce se mi prudce rozbušilo. Tvář měl dotyčný elegantní a přitom ostře řezanou. Lícní kosti mu viditelně vystupovaly. Ústa byla úzká a zkřivená zlostí. Než jsem se však nadála, muž jen vydal zvuk podobný zavrčení a rychlostí blesku zmizel.
Ahojka všichni! Je tu první školní den a s ním i nová kapitola Prokletí! Předně se mlouvám za měsíc čekání, ale v tom úděsném letním horku jsem nedokázala přemýšlet :D Nicméně, snad se kapitola líbila a jsem velice zvědavá na Vaše názory a teorie!!! Tentokrát by mohly rozhodnout o pokračování děje! Děkuji!!!