Pohled Petra:
Mohl bych teď udělat cokoliv.
Cokoliv.
"Víš Anastázie, v tuhle chvíli jseš jenom moje a je zcela na mně co s tebou udělám" rukou pohladím její skvostné pozadí a hned na to ji silně plácnu.
"Už jsem tě jednou varoval, ale koukám, že si asi moc neposlouchala" moje ruka se znova prudce srazí s její kůží a ona hlasitě vykřikne.
To ještě netušíš, co tě čeká kotě.
"Mohl bych tě tady klidně vyšukat jak malou děvku a stejně bys mě zbožňovala" zasměju se.
"Ale budu k tobě mírnější, přece jen jseš ještě pořád malá holčička" vím moc dobře jak se jí líbí, když s ní takhle mluvím.
A hlavně vím jak moc ji to vzrušuje.
"Chceš mi ještě něco povědět?" hraju si s lemem jejích kalhotek a čekám.
"Chceš, abych ještě něco říkala?" šeptne a v rámci možností ke mně otočí hlavu.
"Vlastně máš pravdu, nechci. Tvůj křik zní mým uším líp"
"Ale ještě před tím než dostaneš svůj trest bych měl dostat něco za to jak jsem k tobě shovívavý, nemyslíš?" je mi jasný, že moc dobře ví o čem mluvím.
"Tak co bude?" zazním poměrně nepříjemně, když se ani nehne.
A garantuju vám, že jestli to neudělá a bude mě dál provokovat tak mě pěkně nasere.
Ona se konečně zvedne, otočí se ke mně a klekne si.
Ruce dá na můj pásek a rozepne ho.
Ještě než začne chytnu ji za bradu a pozvednu tak, abych ji viděl do tváře.
"A udělej to pořádně kotě, od tvýho výkonu se bude odvíjet tvůj trest" pohladím ji po tváři a palcem jí jemně přejedu přes rty, které za chvíli ucítím někde jinde.
***
Pohled Petra:
A taky, že to udělala pořádně.
Do píči tohle byla nejlepší kuřba v mým životě.
Zase se zpátky oblíknu, ale pásek už si nezapínám.
Naopak ho úplně sundám a položím na stůl.
Anastázii chytnu za ruku a vytáhnu ji zpátky na nohy.
Znova ji ohnu o ten stůl a z šuplíku vytáhnu pouta s černým kožíškem.
Dám jí ruce za záda a připoutám je k sobě.
Vezmu do ruky ten pásek a přeložím ho.
"Dostaneš ode mě dvacet sedm ran, aby si věděla, že zlobit se nemá" naposledy ji pohladím po jejím dokonalém pozadí než ucítí už jen tu ostrou bolest.
Napřáhnu se a poprvý ji švihnu.
A znova a znova a znova.
Užívám si její bolestné výkřiky a přidávám na síle.
Šestnáctá rána.
Tolik je tý malý krásce co mě připravuje o rozum.
Švihnu ji tak silně až z jejích úst vyklouzne vzlyk.
Kurva.
Myslel jsem si, že bude brečet, ale teď když to slyším je to jiný.
***
"Konec" ozve se za mnou Petr a sedne si na postel.
"Co?" řeknu nechápavě a otřu si slzy z tváří.
"Ještě přece zbývá jedenáct"
"Já to vím, ale taky vidím jak tě to bolí, nechci ti takhle ubližovat" že by nám Petr zcitlivěl?
Má pravdu, bolí to kurevsky hodně.
Ale neubližuje mi.
Stydím se, když si to přiznám, ale vlastně mě to šíleně vzrušuje.
"Neubližuješ mi Petře, pokračuj" jsem si jistá, že zítra ta bolest bude nesnesitelná, ale stejně to chci.
"Myslíš to vážně?" zvedne se z postele a jde ke mně.
Kývnu hlavou na souhlas a vykřiknu, když mi uštědří další ránu.
***
Dalsi kapitola je tady!! Love u guys❤️.