Polibek / Stein27

28.

Nevím jestli jsem víc naštvaná na sebe nebo na něho.

Nevím jestli bych vůbec měla bejt naštvaná ať už na sebe nebo na něho.

Je to přesně deset dní od doby co jsem Petra tak trochu odignorovala poté co se mi omluvil.

A ze začátku mi ho bylo trochu i líto, přece jen to třeba myslel vážně.

K tomu mi, ale neseděl ten fakt, že za tu dobu jsme mezi sebou neprohodili ani jedno jediný pitomý slovo.

A taky stihl vymrdat aspoň čtrnáct holek.

Teda když počítám ty o kterejch vím, protože to bylo u nás doma.

Právě teď jednu vyprovází nebo spíš vyhazuje.

Nějak zvlášť by mi to nevadilo, kdyby nebyly dvě ráno.

Už mě s tím vážně sere, já jsem tady víc doma než on a já mám snášet ty jeho rádoby návštěvy?

Tak to teda ne.

"Mohl by sis aspoň vybírat nějaký míň uječený? Nevím jestli to víš, ale většina normálních lidí v tuhle dobu spí" promluvím konečně, když ta slečna odejde.

"Ty asi žárlíš hodně, co?" zasměje se a ruce skříží na prsou.

No dovol?

"A proč bych jako asi měla žárlit? Vážně nestojím o bezvýznamnej sex na jednu noc"

"Ty moc dobře víš, že se mnou by si stála i o hodně míň než je sex. Paradox je, že si to mohla bejt ty místo každičký holky co tenhle tejden byla v mojí posteli. Stačí si to přiznat a já ti mile rád vyhovím" ušklíbne se a odejde k sobě.

Co to jako bylo?

***

Asi dvacet minut ležím v posteli a přemýšlím nad rozhovorem co se před chvílí odehrál.

I když mě to strašně štve, tak vím, že měl pravdu.

Stojím o všechno co se týká jeho i kdyby to měla bejt jenom blbá pusa.

A tak vstanu a bez přemýšlení jdu přímo k němu do pokoje.

"Takže už ti došlo, že jsem měl pravdu?" zasměje se Petr když vejdu dovnitř.

"Možná, to ale stále nic nemění na tom, že jsem na tebe naštvaná" popojdu blíž k jeho posteli a on se postaví.

"Umím se omluvit i jinak než slovy Anastázie, záleží na tom jestli to chceš" chytne mě za boky a já nevěřím tomu jak mě pár jeho slov dokáže tak rychle vzrušit.

"Chci" v momentě co to dořeknu začne rozvazovat můj župan a pak ho zahodí někam bůhví kam.

"Tohle je lepší" ušklíbne se a spojí naše rty.

Za pas si mě přiřazí na sebe a rukama sjede na můj zadek.

Vysadí si mě na něho a otočí se k posteli na kterou mě položí.

Rty sjede na můj krk a rukou šmátrá pod trikem.

Lehce se přisaje na mou kůži a já ho odstrčím.

"Na krk ne, brácha by se zbláznil" zakroutím hlavou a on si povzdechne.

"Tak jinam" usměje se a moje triko vyhrne nad prsa.

Líbá můj dekolt a hruď, tvoří malé flíčky a rukou se věnuje mým prsům.

Jede ještě o kousek níž na břicho a tam se zastaví.

Na chvíli se vrátí k mým rtům a rukou mě chytne za krk.

Prsty přemístí do mojich úst a já dělám co chce.

Pak nimi pokračuje pod látku mých kalhotek a chvíli mě dráždí než je vsune dovnitř.

Líbá při tom mé tělo a dává si obzvlášť záležet.

Prsty se ve mně pohybuje znale, drží si tempo, ale někdy zpomalí čímž mě neskutečně dráždí.

Já slastí přivírám oči a nehty zarývám do jeho holých zad.

Petr přestane a prsty ze mě vyndá.

"Péťo" zakňučím a pohledem vyhledám ten jeho.

"Tohle ber jako tu nejúpřímnější omluvu co ti můžu dát" stáhne mi kalhotky a polibky směřuje níž a níž po mých stehnech.

Jeho hlava se po chvíli objeví přímo mezi mými nohami a on mi začne přinášet ještě více rozkoše než předtím.

Rukou v jeho vlasech ho občas zatahám a se srdcem bušícím jako o závod se udělám.

***

Dneska jsem mela crazy den a tak tu mate dalsi, love u guys❤️.

A predem rikam, ze to co nasleduje nema nic spolecnyho s pribehem a ani necekam, ze to bude nekdo cist, jen mi prislo fer vam dat moznost alespon z casti poznat zivot holky co pise tenhle (podle vas) uzasny pribeh.

Vsechno to zacalo v dubnu 2021, moje mamka dostala zapal plic a kvuli tezkemu prubehu byla prevezena do nemocnice. Tehdy byla silena vlna covidu a nikdo se s ni nemohl videt, byla tam skoro mesic a 27.4. uz bylo jasny, ze se nikdy nevrati. Pamatuju si ten vecer jakoby to bylo vcera, pamatuju si vsechno, tu beznadej, ten pocit a obava co bude dal, to jak jsem nemohla dejchat a prala jsem si se dalsi den vzbudit a zjistit, ze to byla jen priserna nocni mura. Asi dva roky jsem zila stale dokola jeden a ten samy den, citila jsem se strasne spatne, neskutecne mi chybela mamka, nevedela jsem co mam delat a kazdy den jsem doufala, ze se vrati. Byl to takovy ten klasicky stav co zaziva clovek, kdyz mu odejde jeho blizka osoba, jenze mezi jarem a letem 2023 se to vsechno totalne posralo. Do ty doby jsem stihla rapidne pribrat, protoze jsem vsechen smutek zajidala a tak jsem spadla do ppp, propadla jsem sh, najednou uz mi nebylo smutno, ja jsem totiz nedokazala citit nic. Na konci velkych prazdnin jsem se malem pokusila spachat neziti. Moje daddy issues se rozrostly do takove miry, ze jsem na omegle mela sexchaty s random typkama jenom, abych vyplnila tu potrebu muzske pozornosti. Totalne jsem se jeden vecer zhroutila pred mym brachou a po asi mesici jsem skoncila u psycholozky, zrala jsem nejaky oblbovaky a naivne si nalhavala, ze mi to pomaha. Opak byl, ale pravdou a tak jsem se na to vysrala. A ted? Ted v tuhle chvili nedokazu ani popsat jak se citim, nevim jestli mi stale chybi mama nebo jen potrebuju zaplnit tu prazdnotu co ve mne jeji smrt zanechala, vzdycky pro me byla vsim a tak strasne ji stale miluju i pres to jak me to nici. Muj tata neni spatnej rodic, spis clovek a to neni dobry zjisteni pro psychicky labilni holku co potrebuje pomoct. Tak nejak ted kazdy den bojuju s myslenkami na sebevrazdu a je to cim dal tim vic tezsi. Boli me vzpominky na tu malou a stastnou holcicku, kterou jsem byla pred timhle vsim. Vim, ze je tezky temhle slovum verit, kdyz je pise clovek, ktereho ani vlastne neznate a jeste tezsi to je, kdyz si uvedomite, ze mi jeste neni ani 14. Crazy zivot, co?