Polibek / Stein27

27.

Sedím na balkóně a pozuruju noční Brno.

Nohy si pevně tisknu k tělu a kouřím už asi třetí cigaretu za sebou.

Nedokážu dostat z hlavy ten večer.

Bylo to strašně nechutný a při vzpomínce na to se mi dělá zle.

Jak to vůbec někdo dokáže udělat?

On mě normálně sexuálně zneužil.

Udělal to a já jsem s tím nic nedělala.

Ale co bych taky dělala?

Nemělo by to smysl, protože bych mu to nedokázala.

Málokdo by mi věřil.

Proč to udělal?

Proč?

Balkónové dveře se otevřou a dovnitř vejde Petr.

Jen tam tak nehybně stojí a mlčí.

Uběhne pár dalších minut a on se ani nehne.

Zapálím si další cígo a pohledem sjedu na něj.

Opírá se o zábradlí a svůj pohled směřuje do oné tmy.

Na sobě má jedno ze svých volných triček a šedé kraťasy.

Vlasy mu padají do očí a on si je každou chvilku prsty sčesává dozadu.

Řekne už něco nebo tady bude jenom stát?

Znervózňuje mě.

On svůj pohled přesune na mě a pečlivě mě pozoruje.

Snažím se dělat, že si ho nevšímám a tak vytáhnu mobil a koukám se do něj.

"Promiň"

"Co?" nechápavě na něj upřu svoje oči a vypnu telefon.

"Omlouvám se, já vím že-" ne.

"Petře já to nechci slyšet, hlavně mi nezkoušej nakecat, že si to tak nemyslel" típnu nedokouřenou cigaretu a zvednu se k odchodu.

"Anastázie počkej, nic takovýho jsem ani říkat nechtěl. Myslel jsem to tak, ale čím víc nad tím přemýšlím tím víc mi dochází, že to není pravda" chytne mě za ruku a naváže se mnou oční kontakt.

"Choval jsem se jako debil, ale prostě si mě naštvala" co prosím?

"Děláš si ze mě prdel Petře? Kurva já si celou dobu poklidně žiju a v momentě co přijdeš ty se všechno obrátí vzhůru nohama a já jsem ta co naštvala tebe?" vykřiknu a ve chvíli co jeho stisk povolí se mu vyškubnu.

"Od začátku si se mnou jenom hraješ a pleteš mi hlavu. Vždycky mi navykládáš sladký řečičky a pak se chováš jak totální kretén!"

"Proč mi tohle děláš Petře? Ty si vůbec neuvědomuješ jak mi tímhle ubližuješ" můj hlas se zlomí a já propuknu v pláč.

"Nenávidím tě, rozumíš? Nenávidím!" zakřičím až mám problém propadnout dech
a těžce vzlykám.

On mě přitáhne blíž k sobě a tiskne mě v pevném objetí.

Co si jako myslí, že dělá?

"Pusť mě Petře" opřu se rukama o jeho hruď a snažím se ho od sebe odstrčit.

"Hele An, já se ti fakt omlouvám, dobře? Vážně mě to mrzí, nechci abys kvůli mě plakala. Mám tě rád a myslím to vážně a lhal jsem v tom, že tě nepotřebuju. Je mi s tebou dobře, tak už nezlob prosím" přestanu se s ním přetahovat a zvednu k němu pohled.

Z očí mu tečou slzy.

Moment, on brečí?

Teď už nechápu vůbec nic.

Vytrhnu se z jeho objetí a beze slova odejdu.

***

Uz jste si mysleli, ze se usmiri? Haha, love u guys❤️.