30. březen 2011, Seatown
Dnešní den nebyl vůbec vlídný. Od rána pršelo a nezdálo se, že by v dohledné době déšť ustal. Shlížela jsem z okna kuchyně na mokrou ulici, po které se občas mihlo nějaké zbloudilé auto, jinak byl všude klid. Ostatně, nic nového ve městě.
Byl to už šestý den, kdy jsem trčela doma a jen marně očekávala nějaký telefonát se zprávami od Reagena nebo Kayla. Připadala jsem si jako vězeň. Jediným rozptýlením byly dvě návštěvy Claire, kdy jsme se bavily hlavně o práci. Když se ptala, proč nevycházím, předstírala jsem, že jsem nemocná.
Ale opravdu mi už chyběl ten svěží vzduch, pořádně si protáhnout nohy, a i když nebylo o co stát, tak udělat si i nákupy. Předevčírem mi přišla pouhá textová zpráva od Kayla, že nákup jídla mám před dveřmi. Alespoň, že jsem nemusela mít obavy, že bych zemřela hlady.
Sama jsem se snažila těm dvěma dovolat, ale vždy byli buďto zaneprázděni, nebo mi záměrně mobil nezvedali. Šílela jsem z toho. Do redakce jsem poslala další slabý článek, abych přispěla něčím do novin, ale připadala jsem si mizerně. Od doby, co jsem ve městě, má profesionální hodnota článků rapidně klesla.
Nebylo o čem pořádně psát. Ve městě se neděly žádné extra akce a o tom, co by mě lákalo psát, jsem nemohla. Ubíjelo mě to a o to více jsem doufala, že se šerifovi s Kaylem podaří toho vraha chytit včas, aby dostali vše opět pod kontrolu.
Ale co já? Nejdřívě mě donutí se k nim přidat a proč? Abych tu jen tak seděla jako hodné dítě a čekala, až si ráčí na mě vzpomenout? Zamračila jsem se.
„Vydržela jsem to pět dní, o minutu déle ale už ne!" zamručela jsem si pod nosem a odhodlaně se odvrátila od okna a vydala se do ložnice, kde jsem popadla svůj mobil a kabelku, a poté rovnou zamířila do chodby ke dveřím z bytu. „Není to sebevražda... vím, co se venku děje." opakovala jsem si dokola jako modlitbu a omluvu.
Už jsem se chystala k odchodu z domu, když jsem se zarazila. Chvíli jsem stála nehnutě na místě a uvažovala, nakonec jsem se ale otočila, přešla rychle do kuchyně a rozevřela šuplík s příbory. Chvíli jsem se v něm přehrabovala, než jsem našla to, co jsem hledala – dřevěnou vařečku. K mé smůle byla ale dokonale zaoblená. Byla nutná úprava.
Vzala jsem nejostřejší nůž, který jsem našla, usedla na židli a dala se do truhlářské práce, abych rovný konec vařečky alespoň trochu zašpičatěla. Malé hoblinky létaly kolem, ale téměř ihned jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela. Pokaždé, když se mi rýsovala ostřejší špička, zajela jsem nechtěně nožem hloubš a špičku odřízla.
Zamračila jsem se a soustředila se na to nejlépe, jak jsem svedla. Po nějaké chvíli jsem konečně odložila nůž a prohlédla si svůj né příliš dobře vypadající výtvor. Tyčka vařečky byla plná nechtěných zářezů a špička improvizorní zbraně nebyla příliš úhledná, ale doufala jsem, že pro případ nouze by postačila. Popravdě, doufala jsem, že jí nebudu nucena použít vůbec.
Povzdychla jsem si a vložila ji do své kabelky, než jsem se vydala zpět na chodbu a tentokrát odhodlaně z bytu vyšla a zabouchla za sebou dveře. Během chvilky jsem zamkla a seběhla ze schodů. Když jsem však chytala za kliku venkovních dveří, došla mi jedna velice nepříjemná věc – nemám své auto!
Vrak mého milovaného auta, na které jsem si dlouho šetřila, ležel na nějakém vrakovišti po tom příšerném výbuchu.
„Co teď sakra?!" zamručela jsem si pod nosem a nesvě se rozhlédla kolem, jako bych hledala odpověď. A překvapivě mě řešení napadlo. To ale nejde! Zamračila jsem se v duchu nad svými úvahami a otočila se zpět k odchodu, ale opět jsem se zarazila. Nedojdu tam pěsky! A je den, není to tak nebezpečné...
„Zatraceně!" zamručela jsem si nespokojeně pod nosem, rychle se otočila na podpatku a vyběhla po schodech o dvě patra výše. Tam jsem se zastavila před tmavě hnědými dveřmi. „Reagen mě zabije, pokud to zjistí..." zamumlala jsem k sobě pod nosem, a poté se odhodlala k zaklepání.
Chvíli bylo ticho, než se přeci jen ozvalo zašramocení klíčů v zámku a dveře se otevřely.
„Ahoj Kiano."
„Ahoj Claire." oplatila jsem pozdrav a pousmání hnědovlásce stojících ve dveřích.
„Pojď dál, jen jsem..."
„Vlastně, potřebovala bych pomoc Claire." vysoukala jsem ze sebe důvod, proč jsem za ní přišla.
„No... dobře. O co jde? Došla ti nějaká surovina? Máslo?"
„Popravdě... potřebovala bych někam hodit autem." přešlápla jsem nesvě z nohy na nohu. „Však víš, po tom, co jsem nabourala auto nějak musím chodit po svých." vynutila jsem si na tváři poněkud škrobený úsměv.
„Ano, jistě. Ale kam chceš jít? Neříkala jsi, že ti není dobře?"
„Dneska je mi už o dost lépe," snažila jsem se vymluvit ze své předchozí lži. „A nutně si potřebuji něco vyřídit." Žena mě pohledem sledovala, pozorně, až jsem se obávala, že zjistí, jak moc jsem vlastně nervózní.
„Tak dobře." vydechla nakonec a já cítila, jak mi ze srdce spadl obrovský balvan.
„Díky Clair." hlesla jsem vděčně a snažila se potlačit výčitky svědomí. Žena si mezitím vzala bundu, klíče, a když zamkla byt, sestoupili jsme dolů.
Venku jsme rychle přeběhly vzdálenost ke Claiřinu autu. Lilo jak z konve a nezdálo se, že by se počasí v nejbližší době ráčilo umoudřit.
„To je počasí." otřásla se hnědovláska, když usedla za volant. Po otočení klíčů v zapalování se auto rozvrnělo. Ani jsem to moc nevnímala. Rukou jsem si prohrábla vlhké vlasy od deště a snažila se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby nás Reagen chytil. Nechytí! Opakovala jsem si v duchu. Má jiné starosti, než hlídat každý můj krok!
„Potřebuješ něco konkrétního u pana Hoostinga?" otázala se Clair, když se auto rozjelo ulicí.
„U pana Hoostinga?" zamračila jsem se nechápavě. „Ne. Proč?"
„No..." koukla na mě trochu zmateně. „Říkala jsi, že potřebuješ něco vyřídit. Tak když nejedeme ke kancelářím Seatown News, kam chceš hodit? Úřad? Nebo snad na stanici šerifa?"
Proboha, jen to ne! Zavolala na mě mé nitro a rozhlédla jsem se kolem auta, jako by se šerif mohl vynořit z nějakého stínu.
„Vlastně... ani jedno." dostala jsem ze sebe. „Potřebuji zavést na panství Hanigbour."
Ulicí se rozezněl zvuk skřípajících pneumatik, jak Clair prudce dupla na brzdy. Děkovala jsem Bohu za to, že jsem se připoutala pásem.
„Ty ses zbláznila!" pohlédla na mě rozšířenýma očima Clair. „Nikdo na panství Hanigbour nechodí, pokud tam rovnou nechce zůstat!"
„Prostě si tam potřebuji něco vyřídit." promlouvala jsem k ní klidných, téměř chlácholivým tónem. „Je to naprosto bezpečné, už jsem tam byla a..."
„Byla?" překvapeně zamrkala. „Kdy? Proč?" vychrlila otázky a já se kousla do jazyku. Opravdu jsem se teď přeřekla?! Šerif mě fakticky zabije!
„Clair, já... Reagen mě tam před pár týdny vzal. Řekla jsem mu, že se snažím ve městě vyznat, tak mě tam vzal, aby mě provedl i po okolí."
„Zbláznil se?! To ti dovolil?! Vždyť je to nebezpečné!" nepřestávala mě sledovat rozšířenýma očima. „Každý člověk ve městě ví, že se v tom blázinci dějí divné věci!"
„Clair, prosím. Nežádám abys mě chápala, potřebuji jen, abys mě tam hodila, a když budeš chtít, můžeš mě tam nechat. Domů si už nějak cestu najdu." snažila jsem se přesvědčit, ale nebyla jistá jestli má snaha dopadla na úrodnou půdu. Její výraz se neměnil a pátral mi ve tváři, jako by čekala, že si to snad rozmyslím. Můj pohled však zůstával stejný – prosebný a pevný.
Po chvíli se ženina ramena uvolnila a mezi obočím jí vyvstala drobná vráska, když se zamračila a pohlédla před sebe. Auto se opět rozjelo a se zapištěním pneumatik se otočilo.
„Za tohle půjdu do nebe." zamručela si Clair pod nosem, když auto ujíždělo silnicí směrem k lesům, které halily panství.
„Díky." vydechla jsem a opřela jsem se v sedačce. Pro teď jsem vyhrála.
*****
„Páni... je to tak..."
„Obrovské?" nadhodila jsem a letmo na Clair koukla.
„Vlastně jsem chtěla říct, temné nebo hrůzné." pokrčila rameny.
V duchu jsem si povzdychla. Seděli jsme dosud v autě, které bylo nyní však už zaparkované před blázincem a obě jsme nehnutě budovu sledovali. Nakonec jsem však pohodila hlavou, abych se vzpamatovala a rozhodně jsem si odepnula bezpečnostní pás.
„Co děláš?" zamrkala trochu zaraženě Clair a sledovala mě.
„Jdu dovnitř. Musím si s někým promluvit."
„Dovnitř?" zhrozila se a měla jsem pocit, že celá v obličeji zbledla.
„Clair, pokud chceš, můžeš odjet a jet domů. Nějak bych se zpět už dostala," prohodila jsem tvářeje se klidně, pravda však byla, že jsem neměla nejmenší tušení, jak bych to udělala. „Nebo prostě můžeš jít se mnou dovnitř a tam počkat na mě."
„Možná bych mohla zůstat tady." nadhodila. To jsem naopak cítila, jak se odkrvuje obličej mě.
„Clair, věř mi, když už, bezpečnější to bude vevnitř." nadhodila jsem opatrně.
„Jo, jasně." ušklíbla se poněkud cynicky Clair. Napadlo mě, že takový projev jsem u ní spatřila poprvé.
„Panství je obehnáno lesem Clair, co když by se tu mohl zatoulat nějaký vlk?"
„Jsem v autě." povytáhla lehce obočí.
„A co když medvěd?" rychle jsem ze sebe vysoukala další otázku. Bylo to tak nepravděpodobné a sama jsem tomu nevěřila, ale zdálo se, že Clair znejistila. Cha! „Dejme tomu, že by jsi mohla odjet, to by bylo fajn, ale co když medvěd zaterasí svým tělem vjezd a..."
„Stačí! Jdeme dovnitř!" zarazila mě, rychlým pohybem si sundala pás a než jsem se vůbec vzpamatovala, rázovala si to rychlým krokem k budově. Spěšně jsem vyběhla za ní a pouze dveře auta zabouchla. Zamykat auto zde, na panství Hanigbour, nemělo žádný význam. Nikdo se sem neodvážil přijít.
Velké dešťové kapky mi dopadaly na tělo a rychle se vsakovaly do oblečení a do vlasů. Úlevně jsem si oddychla, když jsem se dostala pod střechu ke Clair a zazvonila jsem na zvonek.
„Možná tam nikdo není." nadhodila Clair poněkud tichým hlasem a vysloužila si ode mě pohled s lehce ironicky povytáhlým obočím. Pod tím pohledem zčervenala.
„Přejete si?" vyrušil nás ženský hlas z reproduktoru. Clair polkla a nejistě po mě loupla očima.
„Ehm... Kiana Braxotnová. Mohla bych prosím mluvit s ředitelkou Moreyovou?" v reproduktoru se rozhostilo ticho. Už jsem si myslela, že žena sluchátko na druhé straně položila, když se ozvala odpověď.
„Pojďte dovnitř." úlevně jsem si oddychla. Hlas jsem rozpoznala ihned. Po tváři se mi kmitl poloúsměv, když se se bzučením dveře otevřely a s Clair za zády jsme prošli chodbou a při vstupu na recepci narazili na postarší ženu.
„Slečno Braxtonová, ráda vás opět vidím." pousmála se na mě mile ředitelka objektu.
„I já vás, paní Moreyová."
„Co by jste ráda, děvenko?" otázala se a všimla jsem si, že Clair věnovala jen letmý pohled. Chystala jsem se ji představit, ale nějak jsem cítila, že by to bylo zbytečné. Žena o to viditelně nestála.
„Ráda bych navštívila pokoj B12."
„Ale... už jste přece..."
„Ano, ale tehdy jsem nebyla sama." zarazila jsem šeptem ženu a doufala, že nás Clair neslyší. „Prosím, potřebovala bych si s paní Mitchellovou promluvit."
„Ví o tom šerif?" odvětila žena stejně tiše. Zavrtěla jsem poněkud váhavě hlavou.
„Ne, ale je to opravdu naléhavé."
Žena mlčela a jen mě zkoumavě pozorovala. Rozmýšlela se. Nemohla jsem jí to mít za zlé, ale přesto mě to mlčení znervózňovalo více než dost.
„Tak dobrá." prolomila nakonec ředitelka ticho a měla jsem pocit, že zaslechne i obrovskou ránu, když mi spadl kámen ze srdce.
„Děkuji." vydechla jsem a letmo se pousmála. Poté jsem se otočila ke Clair, která se rozhlížela kolem.
„Clair, prosím tě, počkáš tady?"
„Já... myslela jsem, že půjdu s tebou." nadhodila a sledovala mě.
„Musím si něco zařídit a vím, jaký máš pocit z tohoto místa, proto by bylo asi lepší, když tu zůstaneš. Za chvíli jsem zpět."
„No, tak dobře." hlesla po chvilce žena a já se na ní lehce pousmála. Ještě že není tak tvrdohlavá jako já, proběhlo mi hlavou.
„Tak pojďte." vybídla mě ředitelka a vyšla spleticí chodeb. Rychle jsem jí následovala.
Zdravím všechny! :) Ráda bych se omluvila, že píšu poslední dobou tak pomalu, ale mám toho hodně :) Ale alespoň jsem se dokopala k tomu napat alespoň kousek z nové kapitoly a zveřejnit ji před tím, než pojedu na dovolenou! :) Další část snad bude dřív! :) Děkuji za votes a hlavně komentáře. :)