[15. 3. 1854, Praha]
Pohled🇨🇿:
Zdravím. Ano, jsem to já-Království české. Můj život stále pokračuje a ano...je to ještě horší, než to bývalo...
Od svatby Rakouska a Uherska uběhly už téměř čtyři roky a Uhersko se do role císaře vžil celou svou duší. Je to stejný sobec a surovec. Docela mě to překvapuje, když vím, že Uhersko zná ten pocit zoufalství a beznaděje spolu s nesmírnou vytrvalostí a odvahou, ve kterém žiju já a on dlouho žil taky. Získal, co chtěl a teď je štěstím bez sebe. Co bude s ostatními, ho už nezajímá. Ale co jsem mohl čekat, že? Bylo mi jasný, že to tak po nějaké době dopadne.
Byl krásný jarní den. Tedy...ne úplně ještě jarní, jaro bude až za pár dní. Střechy domů ještě pokrývala námraza, kytky stále byly obalené v jinovatce a chodníky sem tam ještě pokrývaly ostrůvky sněhu. Tak to ale vypadá tady ve městě, že. V přírodě jsou jinovatkou pokrytá celá pole a v Krkonoších, Beskydech nebo na Šumavě jsou ještě bílé celé lesy. Jak tam musí být krásně... Měl bych se tam zase někdy vydat.
Život v monarchii vypadal pořád stejně. Ráno lidé běžně vstávali, posílali své děti do škol, pracovali od rána do večera v továrnách nebo ve svých zaměstnáních, večer se chlapi scházeli v hospodách a to, že v říši panuje dvojvláda, na to už ani nepomysleli. Život šel dál. Častokrát jsem však v ulicích slýchaval nespokojené narážky Čechů na tohle nesrozumitelné "vyrovnání". Samozřejmě, že jsme nebyli spokojeni. A dívíte se nám? Bylo s námi zacházeno ještě hůř než předtím! Tedy hlavně na úřadech a tak. Pokud na vás nepřišla policie nebo vojáci váš život se nijak nezměnil. Lidé na venkově to vlastně ani neřešili. Také neměli důvod. Jim to mohlo být úplně šumák, jestli mají Maďaři vyšší nebo nižší postavení než Češi, o ně na venkově se stejně nikdo zajímat nezačal.
Jsem alespoň rád, že je můj lid v bezpečí. Sice se často stává, že vojáci bezdůvodně vtrhávají do obydlí nebo na dvory a dělají špatné věci (což je samozřejmě špatné), ale neválčí se a jsem za to vděčný. Nejsme otroky strachu a beznaděje a nemusíme se schovávat před bezcitnými nepřáteli, jak tomu je například na Balkáně nebo někde v Asii. Vím, jaké to je, zažil jsem to, mnohokrát, a bojoval jsem. A nechci to zažít znovu. Kdyby však kázala potřeba pomoct mé vlasti, byl bych první, koho by nepřítel v mlze uviděl.
Pokud vás zajímá, jak vypadá situace ve světě, lépe řečeno: v Evropě (poněvadž o tom, co se děje Americe, Číně, Japonsku nebo v jiných zemích nic moc nevím), tak nikomu není zrovna do zpěvu. Krymská válka, která před rokem skončila výrazně zhoršila vztahy Francie, Británie a Rakouska s Ruskem. Vlastně se natolik nenávidí, že ještě nikdo nedohodli svolat nějaký sjezd a vyjednat to. Než všichni schladnou, chvíli to potrvá. Válka byla původně válkou jen mezi Ruskem a Osmánskou říš, jak už to tak bývá. Opět si vyřizovali účty. Ale Británie s Francií se přidali na stranu Osmána, protože měli strach, že se Rusko bude chtít až moc roztáhnout do Evropy a to se jim očividně nehodilo. A Rakousko se k nim s radostí přidala. A teď? Teď je na tom s úsporami, s armádou, s vnitřní i zahraniční politikou tak mizerně, že se s těží drží na trůně. Divoký, co? Ještě nedávno byl pro Francii, Británii i Rakousko Turecko ten nejhorší a nejednou, lusk! A jdou proti Rusku. Já jsem nebyl přítomen u toho, když něco domlouvali s Osmánem ani v jejich hlavě, takže nevím pořádně, jak k tomu tak náhle došlo. Pokud do konce roku vydrží Svatá aliance, budu se divit.
Procházel jsem se po chodbách hradu ponořený ve vlastních myšlenkách. Přemýšlel jsem v jednu chvíli nad mnoho věcmi a trochu jsem zapomněl, že skutečný svět kolem mě stále existuje. To bylo mimochodem něco, co na mě můj táta nesnášel. Že jsem většinu času odmítal být duchapřítomný. Vždycky mi říkal: "Tohle tvoje snění tě jednou přivede do hrobu!" Sice se po tisíci letech vídáme jen ve snech ale tohle si pamatuju velmi dobře.
Tu šla po chodbě mladá děvečka. Nesla v rukou hromadu talířů a opatrně s nimi našlapovala krůček po krůčku. Když mě uviděla, chtěla se mi uklonit a tím mě pozdravit. Hned co tak učinila, zakopla a i s talíři spadla na zem. Čtyři talíře to nepřežily a rozbily se na kusy.
🇨🇿: "Jste v pořádku?"
Zeptal jsem se a chtěl ji pomoct se zvednout. Dívka, celá vyjevená, nevěděla, co se s ní stalo.
S1: "Mařeno!"
Ozval se najednou mohutný nakřáplý hlas a rozlehl se do všechn koutů budovy. Leknul jsem se a trhnul hlavou ke schodišti. Měl jsem pocit, jako by mě někdo silně udeřil do hrudi.
Po schodech a přes chodbu se k nám dovalila dáma ve středním věku v služebnickém šatu. Ani k nám nedošla a z dálky už hudrovala:
S1: "Mařeno, ty jedno nemehlo! Vidíš, jakou ostudu tu děláš? Ještě před králem?!"
Když stanula u nás, podívala se na mě, uklonila se a jako kdyby to byla její vina, se začala hořce omlouvat:
S1: "Vaše Výsosti, moc mě to mrzí! Ona má trochu děravé ruce, je taková nešikovná! Hned to všechno napravím!"
Pak se rozzlobeně otočila na dívku, která stále klečela na zemi a probodávala ji skrz na skrz jedovatým pohledem. Pak zdvihla prst a zasyčela:
S1: "A ty...Ty se koukej sebrat! Budu se divit, jestli tě nějakej mužskej bude chtít, když se ani trochu neumíš chovat!
S2: "Ale já-..."
Špitlo děvče, ale její očividně nadřízená ji darovala jen znechucený pohled.
S1: "Mlč! Ukliď ten nepořádek a ať jseš co nejdřív v kuchyni!"
🇨🇿: "Ale no tak, paní, to už by stačilo."
Dovolil jsem se do hádky vložit. Dáma se na mě vyjeveně podívala a vykulila oči. Nabídl jsem dívce ruku. Ta se na mě nejdřív podívala, pak zklopila zrak, usmála se a nechala mě ji pomoct. Navzájem jsme se na sebe usmáli.
S2: "Děkuji."
Celá se pýřila studem.
🇨🇿: "Inu, rád jsem vás viděl, dámy. Už budu muset jít."
Řekl jsem nakonec a podal dívce ze země pár talířů, které zůstaly celé.
Pak jsem zamířil do své pracovny. Vyšel jsem o patro výš a zamyšleně kráčel ke správným dveřím. Přemýšlel jsem o tom, co všechno se asi děje v Evropě. Jak tenhle zmatek dopadne? Válka? Nebo jen hádka na setkání?
Vtom jsem narazil do zdi, která se přede mnou záhadně objevila. To mě přineslo zpátky do skutečného světa. Chvíli mi trvalo něž mi došlo, co se vlastně děje. Přešel jsem správný dveře...
S: "Tohle tvoje snění tě jednou přivede do hrobu."
Ozval se přísný hlas mého otce. Protočil jsem oči a otráveně se vydal ke dveřím do pracovny.
🇨🇿: "A co? Alespoň mi to pomáhá se líp soustředit potom."
Odvětil jsem a zabral jsem za kliku.
🇨🇿: "Když je to potřeba, tak se soustředím dostatečně."
S: "Pořád by sis měl dávat pozor..."
Zasedl jsem za psací stůl a vzal do ruky pero. Na stole ležela další hromada papírů, které přišly z Vídně.
Znechuceně jsem se na ně podíval. S odporem jsem si položil první papír před sebe a stůl a začal psát.
Tohle je fakt pakárna...
[14. 3. 1854, Vídeň]
Pohled🇦🇹:
Seděla jsem u svého psacího stolu a nervózně si kouslala nehty. Mám strach... Vztahy všech státu v Evropě se den ode dne zhoršují. A ne jenom v Evropě, po celém světě. Na venek se všechno jeví klidně a v pořádku, jakoby se nic nezměnilo, ale ve skutečnosti to mezi námi vře o sto šest. Diplomatické smlouvy mezi státy se pomalu stávají pouhými předměty. Ještě před pár lety jsme se navzájem zachraňoval před všemi revolucemi a teď? Jedovatými pohledy a ostrými slovy si předáváme vzájemnou nenávist a tvoříme mezi sebou čím dál větší dusno.
Kvůli té Krymské válce se silně narušily mé vztahy s Ruskem. Rusko se mi teď snaží jen vyhýbat a od konce války si se mnou ani s Británií nebo Francií ještě neuráčil promluvit. Bohužel jsem si tak ale pěkně zavařila. Prázdná pokladna, slabá armáda a ve vnitřku monarchie se to třese pořád stejně, ačkoliv máme už čtyři roky nastolenou dvojvládu. Ta válka mě vyčerpala a teď mám co dělat. Sice jsme Rusko porazili a dali mu, společně s Osmánskou říší, jasně najevo, co jsme chtěli, ale stálo mi to za to? Teď si ani neškrtnu! A Prusko... s ním je to snad ještě horší.
Najedou jsem ucítila, jak mi někdo jemně položil ruce na ramena a naklonil se k mému uchu. Cítila jsem na uchu jeho teplý dech. Usmála jsem se a položila si hlavu na jeho tvář.
🇭🇺: "Ahoj lásko~..."
Zašeptal Uhersko příjemným tónem. Zvedla jsem pravou ruku a pohladila ho po jeho lehce zacuchaných vlasech.
🇦🇹: "Můj milý..."
Pronesla jsem sladce. Pootočila jsem hlavu a políbila ho na tvář. Už to bude čtyři roky od naší svatby. Já miluji jeho a on miluje mne a naše společná vláda se nevyvíjí vůbec špatně.
🇭🇺: "Co tu děláš taklhe z rána?"
Zeptal se Uhersko starostlivě. Úsměv mi pomalu zmizel z tváře a smutně jsem se Uhersku podívala do očí.
🇦🇹: "To víš...přemýšlím nad současnou situací."
Povzdechla jsem si. Uhersko se zamračil a založil si ruce za záda.
🇭🇺: "Myslíš naše poměry s Ruskem?"
Zeptal se poněkud pobouřeně.
🇦🇹: "Nejen s ním, s celou Evropou. A hlavně jak jsme na tom my. Ta válka nám vůbec nepomohla, akorát nám to zhoršilo stav."
🇭🇺: "A proč jsi mě neposlouchala, když jsem ti přesně tohle říkal?! Proč si do toho šla, když bylo úplně jasný, že to dopadne špatně. Sice jste porazili Rusko a zabránili jste mu v přivlastnění si dalšího území, ale co z toho máme my? Kulový! Obchody stejně využívá hlavně Británie a Francie a veškeré naše námořnictvo stojí za starou bednu, když se jediná loď nedopraví ani k břehům Egypta! Vyvázli jsme z toho akorát s prázdnou státní pokladnou, rozvrácenými vztahy s Ruskem, totálně rozdrcenou a zaostalou armádou a neudržitelným stavem v monarchii! Jediný co nám snad zbylo je ta pochybná náklonnost k Británii a Francie...a Osmásnské říši..."
To "Osmánské říši" vyslovil Uhersko s takovým pohrdáním a odporem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Svarštila jsem obočí. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluví. Nemůže to všechno dávat za vinu jen mě, když může rozhodovat i on. Je teď na stejné pozici, já.
🇦🇹: "Proč jsi mě tedy nezastavil, když jsi všechno tak dobře věděl? Jsi císař, máš plné právo mluvit do vlády nad státem."
Ohradila jsem se. Uhersko pohrdavě odvrátil pohled k oknu naštvaně si pro sebe něce cekl.
🇭🇺: "Myslel jsem, že na to přijdeš sama. Nebyla jsi k přesvědčení."
🇦🇹: "Co prosím? Mluvili jsme o tom spolu jednou a pak jsi už nikdy nechtěl! Jak můžeš tvrdit, že jsem 'nebyla k přesvědčení'?!"
Vykřikla jsem zlostně a prudce se postavila na nohy. Uhersko na to chtěl něco říct, ale jak otevřel pusu, stejně rychle ji zase zavřel. Tohle nečekal. Neměl mi co odpovědět. Se sevřenými rty jsem ho probodávala pohledem celá tuhá vzteky.
Uhersko se nadechl, pak vydechl, podíval se mi znovu do očí a trochu uklidněněji pokračoval:
🇭🇺: "Dobrá...Co chceš teda dělat?"
I já jsem trochu zchladla a už méně naštvaně odvětila:
🇦🇹: "Zvýšíme daně. A požádáme někoho o pomoc."
🇭🇺: "A koho jako? Francii? Británii? Dochází ti, že se zadlužíme?"
🇦🇹: "Pokud zvýšíme daně a budeme investovat do průmyslu, rychle ten dluh splatíme."
🇭🇺: "Ty hlavně koukej investovat do vojska. Teď, když chodíme po tenkém ledě, si nemůžeme dovolit nechat armádu oslabenou a zaostalou. Podívej se na Prusko! Ty jsou s výzbrojí na výsluní celé Evropy, nejmilitantnější stát světa a vedle nich my s tou naší neohrabanou bandou sedláků, které jsme vytáhli z bůhví jaký vesnice?"
🇦🇹: "To mi dělá největší starosti."
Povzdechla jsem si a zkopila zrak.
🇦🇹: "Prusko... Z něho mám větší strach než z Ruska. Ačkoliv teď má Rusko větší důvody mě nenávidět, je pro nás menší hrozbou než Prusko."
🇭🇺: "A proč až tak?"
Podivil se Uhersko a nadzvedl tázavě obočí.
🇦🇹: "Protože už mě nesnáší delší dobu. Odmítla jsem koncept Velkoněmecké říše a...a vzala jsem si tebe. A přesně jak říkáš, jejich armáda a surovost se ničemu nevyrovná. Pokud se mezi námi v blízké době odehraje jakákoliv bitva, prohrajeme na plné čáře. Dovedeš si představit, jaká by to byla potupa? To ponížení? To nesmíme dopustit!"
Uhersko se pochmůrně zatvářil a zamračeně přešel k velkému francouzskému oknu.
🇭🇺: "Ať už je naše situace jakákoliv...
,pronesl vážně
🇭🇺: "...,nesmíme si dovolit, aby lidé v císařství o něčem pochybovali. Musíme naše nejisté postavení držet v tajnosti. To je jediná cesta, jak udržet naší vládu v otěžích."
[18. 3. 1854, Ženeva]
Pohled🇮🇹:
Netrpělivě jsem chodil kolem místnosti, ve které jsem čekal na vzácného hosta. Jsem nervózní, už tu měla dávno být! Čekám tu už třičtvrtě hodiny přes!
Temná místnost s kamenným krbem, ve kterém plápolal oheň, s kožešinou medvěda místo koberce, několika loveckými trofejemi a dvěmi brokátem čalouněnými křesly mi poskytovala zázemí při mém nekonečném čekání. Připadalo mi to jako rok.
Vtom někdo zaklepal na velké dvoukřídlé dveře.
🇮🇹: "Nuže, vstupte!"
Vyzval jsem dotyčného. Ve dveřích se objevil malý mužík s kulatými brýlemi na nose a tmavými, úhledně dozadu sčesanými vlasy. V jeho malých tmavě hnědých očích schovanými za skly brýlí, které se barvou v šeru místnosti až podobaly černému fraku s bílou košilí a motýlkem, ve kterém byl oděn, se mihotala jiskra z plápolajícího krbu za mnou. Ten mužík se jmenoval Lorenzo Ricci, můj sluha, jenž se mnou vyjel na cestu z Cagliari až sem do Ženevy kvůli jedné osobě.
Lorenzo se mi uklonil a pak se mi upřeně zadíval do očí.
L: "Je tady, pane. Madam Vás očekává ve společenské místnosti."
Sdělil mi Lorenzo a několikrát zamrkal.
Koutkem úst jsem se pousmál. Konečně...To jí to trvalo, než se připravila.
🇮🇹: "Dobrá. Děkuji, Lorenzo, doveď mě k vážené paní."
Můj sluha se mi uklonil a bez emocí pronesl:
L: "Následujte mě."
Měl jsem na sobě dlouhý černý plášť se zlatými ozdobami na okrajích, jenž mi od ramen zakrýval celé tělo až po kotníky. Nasadil jsem kápi na hlavu tak, aby mi šlo vidět jen má ústa a zbytek mého obličeje jsem učinil nepřípustný zraku ostatních. Následoval jsem Lorenza až k velkým dvoukřídlým dveřím, po kterých se v prostřední škvýře mezi křídly vinul královský zlatý vzor.
🇮🇹: "Nech nás o samotě."
Poručil jsem mému sluhovi. Ten se uklonil a poodešel kousek dál. Zhluboka jsem se nadechl, položil ruku na kliku a vstoupil dál.
Ocitl jsem se v místnosti podobné té, ve které jsem tak dlouho čekal, jen byla lépe vybavena. Nábytek byl čalouněný sametem místo brokátu, na podlaze ležel krásný arabský koberec a na tapetovaných stěnách visely obrazy mě neznámých šlechticů. Místnost osvětlovala jen velká plápolající lucerna, která stála na stolku vedle křesla. Zavřel jsem za sebou dveře a stanul jsem sám tváří v tvář osobě, jež seděla ve velkém křesle, oděna do majestátních elegantních šatů, přímo proti mně.
🇨🇵: "Dobrý večer."
Pozdravila mě Francie svým líbezným hlasem. Pousmál jsem se a v duchu pro sebe jsem zajásal. Tak přece jen tomu dala šanci. Strachoval jsem se, že mé pozvání úplně zavrhne.
🇮🇹: "Dobrý večer."
Odpověděl jsem na její pozdrav vlídně, přišel k ní a něžně jí políbil ruku.
🇨🇵: "Před pár týdny jsem obdržela Váš dopis, Sardinie. Ze začátku jsem tomu nechtěla věřit, ale podle sardinské pečeti mi byť jen malá důvěra dodala odvahy sem jet."
Sardinie...Ano, tak teď vystupuji před panovníky Evropy...Vlastně zatím jen před Francií. Ono to ani není tak daleko od pravdy, když jediné území, které JÁ teď ovládám je království Sardinie a Piemontu.
🇮🇹: "'Byť jen malá důvěra?' Máte o mně nějaké pochybnosti?"
Zeptal jsem se poněkud pobaveně.
🇨🇵: "Když Vás tajně zve do města, které ani nenáleží jemu, země, od které nikdo už pár století nikdo nedostal jediný dopis, je to poněkud zvláštní."
Odpověděla trochu uraženě Francie a ohrnula nos
🇮🇹: "To víte, promýšlel jsem si svůj plán dostatečně dlouho."
🇨🇵: "'Váš plán'? O žádném plánu jste mi nic neříkal. To mi připomíná, že jste mi stále neprozradil žádný důvod našeho setkání, a když dovolíte, je to to první, co bych chtěla vědět."
Chvíli jsem mlčel a nechal v místnosti rozeznít napětí. Francie se mezitím položila zády do křesla a udělala si větší pohodlí.
🇨🇵: "A také...Ocenila bych, kdybych Vám viděla do obličeje. Není to příliš zdvořilé ani příjemné, když nevidím tvář toho, kdo ke mně mluví."
To mě trochu zaskočilo, ale zachoval jsem chladnou hlavu. Hlavně nepanikařit.
🇮🇹: "Omlouvám se, ale to nepůjde."
Francie po mně šlehla ostrým pohledem.
🇨🇵: "Netahala jsem se z Paříže až sem, abych ani nezjistila, s kým mluvím."
Zasyčela a skrz na skrz mě bodala tmavě modrými oči.
🇮🇹: "Je mi líto, ale to opravdu nemohu udělat."
🇨🇵: "Mám pocit, že mě bez mého vědomí taháte do nějakých nešvarů, když se mi ani v soukromí nemůžete ukázat. Nebudu s Vámi jednat, dokud mi neukážete svou pravou tvář."
A sakra, nečekal jsem, že bude tak tvrdohlavá. Musím na to jít opatrně.
🇮🇹: "Pochopte, že nemůžu riskovat, že někdo odhalí mou identitu...Tedy zatím... Můžu Vás ale ujistit, že naše dnešní setkání je záležitostí jen mezi námi a zůstane tajemstvím. Jen mě zkuste vyslechnout a můžete se pak rozhodnout podle sebe."
🇨🇵: "A jak Vám můžu věřit, když se bojíte se mnou mluvit z očí do očí?"
🇮🇹: "Mou tvář budete moci znát, to Vám zaručuji, ale ne hned. Pokud mě vyslechnete a budete souhlasit, ukážu se Vám. Žádám Vás, dejte mi šanci."
Francie se na chvíli odmlčela. Viděl jsem, že váhá. Po chvíli rozmýšlení se
Zhluboka nadechla a pronesla:
🇨🇵: "Dobrá tedy...Co po mně chcete?"
Začal jsem chodit kolem křesla, na kterém Francie seděla a do toho jí co nejpřesvědčivěji přednášel můj dokonalý proslov:
🇮🇹: "Jak již víte, Appeninský poloostrov a ostrovy okolo něj, kam paří i mé království, už dlouhá staletí trpí nestabilitou. Neexistuje žádný velký stát, který by všechna ta malá království, knížectví a republiky spojil. Avšak v každém z nich, po celém poloostrově a všech ostrovech žijí lidé stejného původu. A ti lidé by měli žít pospolu jako jeden národ! Jenomže to nejde... Poněvadž na tomto území se neprávem usadily dynastie, které vzaly půdu a zahnaly ty, kterým vždy náležela, vzaly jim jejich domovy, jejich milovanou zem!"
🇨🇵: "Jako například kdo?"
🇮🇹: "Jako například... Rakouské císařství..."
Francie se na mě ohlédla, protože jsem stál na šikmo za ní, a nechápavě se na mě podívala.
🇮🇹: "Víte, Benátsko a Lombardie nejsou rakouským územím, jsou územím Italů. Sice si je Rakousko získala, ale to nic nemění na tom, že lidé tam žijící nepotřebují zachránit. Chtějí svobodu... jako všichni. Já, jako jediný král, budu ochoten je vyprostit ze spárů Rakouska, ba dokonce Uherska, a pak sjednotit celý Appeninský poloostrov, ale...i přes odhodlání a vytrvalost sardinckých vojáků na císařskou armádu nestačíme."
🇨🇵: "Co mi tím naznačujete?"
Šibalsky jsem se pousmál a pod kapucou se podíval Francii do očí.
🇮🇹: "Že Vás žádám o pomoc v boji proti Rakousku."
Francie na mě vykulila oči.
🇨🇵: "V boji proti Rakousku? Vy chcete válčit proti Habsburkům?"
K mému údivu jí to nevyrazilo dech, jak jsem čekal. I když zrovna Francie má s válčením mnoho zkušeností.
🇮🇹: "Mademoisele..."
Snažil jsem se, abych to slovo vyznělo s co nejlepším francouzským přízvukem.
🇮🇹: "...Na tom území, žijí moji lidé a je mým posláním je chránit!"
🇨🇵: "Tím víc nerozumím tomu, proč bych se do toho měla motat já."
Ohradila se Francie a svraštila obočí.
🇮🇹: "Mám ve Vás důvěru. Vím, že máte silnou armádu a také znám Vaše poměry s Rakouskem."
🇨🇵: "Ne, Vy znáte mé BÝVALÉ poměry s Rakouskem, jestli to myslíte takhle. Momentálně mám s Rakouskem dobrý vztah, nemám zájem ho jakkoliv narušovat."
Francie pohoršeně odvrátila pohled jinam. Musím ji přesvědčit, je to má jediná naděje! Bez ní můj plán nikdy neuskutečním! I kdybych měl sebe větší odhodlání, sardincké vojsko v tak malém počtu na to císařské nestačí!
🇨🇵: "A navíc,"
,otočila se Francie zpátky ke mně,
🇨🇵: ",co bych z toho podle Vás měla?"
Ušklíbl jsem se. Čekal jsem na příležitost, kdy jí to budu moct říct co nejpřesvědčivěji.
🇮🇹: "To je na tom to nejlepší. Má žádost o Vaši pomoc není žádost, nýbrž nabídka..."
Francie udiveně nadzvedla obočí a narovnala se v křesle. Znovu jsem jí přivedl k pozornosti.
🇮🇹: "Něco za něco. Souhlasíte?"
🇨🇵: "Podle toho co..."
Pobaveně jsem se uchechtl.
🇮🇹: "Když mi pomůžete v bitvě proti Rakouskému císařství zvítězit a získat zpět alespoň jednu ze zmíněných provincií...Jako odměnu za to Vám věnuji dvě italská území..."
Patřila mi veškerá její pozornost. Vnímala má slova všemi smysly.
🇨🇵: "A jaká pak?"
🇮🇹: "Savojsko a Nice."
Francie se pomalu položila zpátky do křesla. Na tváři se jí ale objevil nepatrný úsměv. Zadívala se do země a nic neříkala. Viděl jsem, že váhá.
🇮🇹: "A ukážu Vám svou pravou tvář."
Dodal jsem ještě.
Francie se po chvíli rozmýšlení zhluboka nadechla a pronesla:
🇨🇵: "Jestli získám Nice a Savojsko...Tak nejenže Vám pomůžu porazit Rakousko ve válce, ale uznám i samostatnou sjednocenou Itálii a zaručím bezpečnost pro Vaši zemi před jakýmkoliv nebezpečím."
Pod kápí se mi rozzářily oči radostí. Slyším správně? Šálí mě snad sluch?"
🇮🇹: "Madam... Ani nevíte, jak moc si Vaší pomoci vážím. Jste tak laskavá."
Pronesl jsem líbezně, plný radosti, a políbil její ruku.
🇨🇵: "Ale pozor..."
Sykla Francie a pohrozila mi zdviženým prstem. Její hluboké oči mě z nenadání zase bodaly do všech částí těla, aniž bych se jí musel dívat přímo do tváře.
🇨🇵: "Pokud nesplníte svůj slib, vtrhnu se svým vojskem na Sardinii a celý ostrov srovnám se zemí. Neunikne jediného živého človíčka, nezůstane stát jediný dům, zámek či kostel. Poznáte peklo na zemi..."
🇮🇹: "Můžete se na mě spolehnout. Splním, co jsem slíbil."
🇨🇵: "To doufám."
Odvětila Francie temným hlasem. Poznal jsem, že všechno co říká, myslí smrtelně vážně.
🇮🇹: "Domluveno."
Ukončil jsem jednání a podal si s Francií ruku.
🇮🇹: "Až půjdeme do války, budu Vás informovat."
🇨🇵: "Výborně. Nebojte, mé velké vojsko Vám přijde na pomoc a pomůže Vám k vítězství. Pro zatím, přeji hodně štěstí."
Dodala Francie a usmála se.
🇮🇹: "Děkuji. Mnohokrát děkuji za vše. A také...bylo by příhodné, kdyby o naší dohodě ani o tomto setkání nikdo nevěděl."
🇨🇵: "Nebojte, ani jsem nemyslela na to, že bych to někomu říkala."
Jako pravý gentleman jsem podal Francii ruku a pomohl jí se postavit. Když stála, nabídl jsem jí rámě a vyprovodil ji až před ten zvláštní dům do temné noci až ke kočáru
Když nastoupila do drožky, ještě se vyklonila z okýnka a naposledy mi pohrozila:
🇨🇵: "A pamatujte na Váš slib. Varuji Vás, pokud se mi nedostane slíbené odměny, budete toho velmi VELMI litovat."
🇮🇹: "To bych si nedovolil, Mademoisele..."
Francie jen přimhouřila oči, pak zalezla do kočáru a ten se s prasknutím biče rozjel vpřed.
Ano...ANO!!! Mám spojence, mám zaručenou pomoc! Teď už mě nezastaví nic v tom, abych oficiálně rozpoutal Druhou italskou válku za nezávislost! Povedu Italy do války na vlastním koni, s vlastním mečem a vlastní korunou. Těš se, Rakousko, těš se... Veškerá ta přízeň ohledně Kroniky a rubínu byla jen předmětem k tomu, abys nečekala můj útok. Já s pomocí Francie tě vyženu z Lombardie a Benátska a už nikdy ti nedovolím si je vzít zpátky. Nastal čas na sjednocení Itálie...
_______________________________________
Ahoj. Tento měsíc to byl rok od vydání první kapitoly tohohle příběhu. Abych pravdu řekla, já sama nevím, zda jsme už za půlkou, v půlce nebo snad ještě před ní. Ale ať už to dopadne jakkoliv, je to už rok a mě to pořád baví, k když to poslední dobou moc nestíhám😂. Doufám, že to baví i Vás. Opět všem děkuji za podporu a jelikož asi do Velikonoc další kapitola nevyjde, tak všem přeji Veselé Velikonoce!!💞