Černé oči rozpité
v slzách vzpomínek zalité,
rty rudým leskem pokryté
- to je to, co v ní vidíte.
Holka s úsměvem na tváři,
tančí do rytmu, směje se, září.
Nikdo už nevidí ty slzy na polštáři,
když po celý den šťastně se tváří.
Nekonečný labyrint vášně,
po němž cítí se zase stejně strašně,
nekončící pláče labyrint,
na místo, kde může křičet, sprint.
Nekonečný labyrint touhy
jí na tváři zanechal krvavé šmouhy.
Labyrint touhy po pochopení,
místo toho nese si utrpení.
Na černých očích linky v slzách rozpité.
Za sebou protancovaný večer…
kéž by on tolik netoužil a taky někdy brečel.
Prej to chtěla
- ten kousek jeho těla.
Prej chtěla skončit za barem nahá na zemi,
na prsou šlehají teď bolesti plameny.
Chtěla jen poznat trochu lásky
a on jí nabídl růže, tulipány, sedmikrásky.
Chtěla jen trochu toho pocitu,
teď už nepřiblíží se k němu do bytu.
Teď prej děvka je,
řekla jí matka, až po všem bylo.
Přitom ona chtěla jen kapku naděje,
to semeno teď ve slaném moři hnilo.
Za sebou nekonečný labyrint chtění.
V tom muži hledala pochopení.
Nenašla, tak chtěla by rodinu,
aby hezkej život trval aspoň vteřinu.
Chtěla jen lásku na chvíli,
jenže lidé pro lásku k ní tam nebyli.
Zklamal ji svět za pouhou hodinu,
a tak našla sama sebe na temné straně ve stínu.