Bůh nikdy neřekl, že cesta bude snadná, ale řekl, že příchod bude stát za to.
Přetočil jsem se na bok a sledoval svoje digitální hodiny, který ukazovaly po sedmé hodině ranní.
Nedokázal jsem spát a ani potlačit pláč, můj krk byl vyschlý, oči jistě nateklý a já doopravdy přemýšlel, zda má vůbec smysl se zvednout z postele.
Avšak jsem musel, chtěl jsem navštívit paní Seo Ju-hyun a též přesunout venkovní nábytek pod terasu, jelikož hlásili déšť a zanedlouho bude i sníh.
Vykonal jsem ranní hygienu, obléknul jsem si šedý tepláky a černou mikinu na ven, následně opustil svůj pokoj a sešel dolů do kuchyně.
Ihned mě ovládla nehezká atmosféra, byl zde můj otec a též pan Jeon, který se ihned pousmál, jakmile mě spatřil.
,,Dobré ráno Taehyngu, snad se ti spalo krásně a zdál se ti nějaký hezký sen." vysloví.
Nasucho jsem polknul, vyhrnul si rukávy od své mikiny a sledoval jeho křivý úsměv, který následoval po jeho hlasu, který zněl jízlivě s výsměšným tónem.
Můj otec mi nevěnoval pozornost, ani jeden pohled, a neustále popíjel svoji kávu, kterou si jistě nedávno připravil, ale když jsem dlouho mlčel, tak promluvil.
,,Neumíš odpovídat?"
Jungkook odtrhnul ode mě pohled, zahleděl se na mého otce a nadzvedl své pravé obočí, patrně ho rozhodil jeho rázný hlas, neznal kontext, nevěděl, že jsme se pohádali a to jenom kvůli němu.
,,Dobré ráno, spalo se mi dobře, děkuji Vám za optání." odpovím.
Měl jsem nepopsatelnou touhu odejít, i přes to jsem však došel ke kávovaru a připravil si kávu, abych mohl nějakým způsobem fungovat.
,,Chtěl bych se ti omluvit, Taehyungu."
Okamžitě jsem se otočil, doufal jsem, že tahle slova uslyším od svého otce, nikoliv od Jungkooka.
Tázavě jsem se na něho podíval, pociťoval jsem svým způsobem i nervozitu, bál jsem se, co vysloví, jelikož u něho jsem nikdy neměl jistotu.
,,Zaslechl jsem, že jsi se s otcem včera neshodnul. Omlouvám se, že jsem ti o Yoongim sdělil mylnou informaci." řekne.
Takže znal kontext, jak by také ne, evidentně se s mým otcem stali blízkými přáteli.
Přimhouřil jsem svoje oči, když jsem sledoval ty jeho, který odrážely neupřímnost.
Nevěřil jsem mu ani slovo, i z toho důvodu jsem nic neřekl, jen mu hleděl do tváře.
,,Pane Jeone, Vy mému synovi omluvu nedlužíte, on by se měl omluvit Vám. Přeci jenom vedete institut zcela sám, máte jistě plnou hlavu práce a je pochopitelné, že na něco zapomínáte." vysloví můj otec.
Sevřelo se mi hrdlo, když se na mě poprvé, za tu dobu co jsem zde, podíval.
Vybízel mě se svým pohledem, abych vyřknul omluvu muži, který si to dle mého nezasloužil.
Nechtěl jsem však v něm tvořit větší zášť, již i tak byl na mě nahněvaný, nepřál jsem si, aby to celé více gradovalo, chtěl jsem jeho odpuštění, aby se mnou hovořil opět vlídně a společně seděli u stolů, jako za starých časů, ač mě jeho věta, že Jungkook vede institut zcela sám, zasáhla.
Svůj pohled jsem tedy upřel na muže s černými vlasy, sedící u stolů s ním.
,,Omlouvám se Vám, pane Jeone."
Tahle slova ze mě vyšla s těžkostí, nečekal jsem však na žádnou odezvu, otočil se k lince a vzal si svůj hrníček, poté se odebral pryč z kuchyně, ač jsem svou kávu ani neosladil, raději ji vypiju bez ničeho, než abych se tam zdržel ještě o minutu déle.
Vzal jsem si bundu a boty, přesunul se poté na zahradu a na chvilku se posadil pod stříšku.
Napil jsem se kávy, která byla stejně hořká, jako nyní já, ale nebral jsem na to ohledy a po hodině přemýšlení, zírání do blba, ji dopil, než jsem se zvedl a pustil se do práce.
Odsunul jsem křeslo, na které jsem seděl, více dozadu, abych sem mohl dotáhnout stůl a ostatní křesla.
Ta práce mi pomohla, abych si krapet vyčistil hlavu, zametl jsem následně listí a přemýšlel nad celou tou situací, ale již mě unavovalo, jak jsem byl před mým otcem já ten špatný.
Kdyby mě neslyšel, nevěřil mi a já to svým způsobem chápal, přeci jenom jsem svá slova nemohl dokázat, nemohl jsem mu dokázat, jak se Jungkook choval, když nebyl v jeho společnosti, jak mluvil.
Avšak mi došlo, že tu je jeden člověk, který by mi mohl pomoci.
Uklidil jsem nábytek, přesně ve chvíli, kdy začalo pršet, takže jsem vběhl do bytu, kde již bylo prázdno a rozutekl se do svého pokoje, abych se mohl převléknout.
Upravil jsem si svoje světle hnědý vlasy, který byly na můj vkus již více delší, poté popadnul svůj batoh a měl v plánu si vzít článek z knihovny, který jsem našel.
Ten na mém stolů ovšem neležel.
Nemohl jsem ho nikde najít, věděl jsem, že byl na mém pracovním stole, pročítal jsem si ho několikrát, neodkládal nikam jinam, vracel na to stejné místo.
Ovládl mě špatný pocit, ale to jenom kvůli myšlence, zda to nebyl Jungkook, který ho vzal.
Můj otec do mého pokoje nechodil, vždy mi nechával soukromí, již od malička, muž s černými vlasy byl tedy jediný, který se tu pohyboval dle libosti, přeci jenom měl i klíče.
Seběhl jsem schody dolů, oblékl se, než jsem opustil dům a nasadil si kapuci, jakmile jsem se objevil pod deštěm.
Doslova jsem běžel po ulici, s těžkostí popadal dech, párkrát zpomalil, ale následně opět přidal do kroků, abych se co nejrychleji dostal přes malé náměstí, kde byla fontána, na opačnou stranu přes park, kde bylo v létě vskutku příjemně.
Dostal jsem se k malému domku, který byl zvenku tmavě modrý a na parapetu se pyšnily květiny.
Přes uličku jsem se dostal k hlavnímu vchodu, kde jsem ihned zazvonil na zvonek a poprvé zhluboka vydechl, abych korigoval své dýchání.
Ve dveřích se po chvilce zjevil postarší muž, který se na moment zatvářil překvapeně, posléze se mu na rtech rozlehl jemný úsměv.
,,Pane Kime, vítejte, co Vás sem přivádí?"
Cítil jsem se poněkud špatně, že jsem ho vyrušil, ale opravdu jsem už neměl na koho jiného se obrátit.
,,Dobrý den, pane Mine. Omluvte mě, že jsem přišel neohlášeně, ale potřeboval bych mluvit s Yoongim." vyslovím.
On byl ten, který bezprostředně vyslovil, že není křesťan, kvůli němu jsem měl o to větší pochybnosti, ale měl jsem pocit, že by mi mohl porozumět a pomoct mi, jelikož se s Jungkookem potkával často.
,,Jste tu vždy vítán, pane Kime. Můj syn je ve škole a bude končit za hodinu, ale poté má sezení v institutu. Můžete tu na něho počkat, uvařím Vám čaj." nabídne.
Byl milý, ale nemohl jsem tu čekat, musel jsem se s ním setkat dřív, než Jungkook.
,,Jste velice laskavý, pane Mine, ale musím si ještě něco zařídit. I přes to Vám děkuji, mějte krásný den."
Jakmile se se mnou rozloučil, tak jsem se ihned otočil a rozešel se opět po ulici.
Došel jsem k vysoké budově, střední školy, která byla jediná v našem městě.
Nemínil jsem vstoupit dovnitř, přešel jsem na druhou stranu a zavítal do malé kavárny, kterou využívali především studenti.
Koupil jsem si cappuccino, i když jsem kávu již měl, tak stále jsem pociťoval únavu, přeci jenom jsem spal pouze několik hodin a připadal jsem si vyčerpaně.
Seděl jsem u okna, měl tak výhled na architektonickou stavbu a též na lidi, utíkající před deštěm někam do tepla.
Klepal jsem se svým ukazováčkem do porcelánu, má nervozita ovšem pominula a nahradil ji adrenalin, když jsem spatřil blonďáka, který opustil školní prostor.
Pohotově jsem se zvedl, popadnul svoji bundu z opěrky a opustil kavárnu, předběhl přes silnici a ihned přistoupil k chlapci, který se rozešel opačným směrem, než jeho spolužáci, jelikož měl namířeno do institutu.
,,Yoongi!"
Mladík se v sekundě otočil, byl zahalený do své mikiny s kapuci, přes kterou měl přehozenu koženou bundu a ihned se na mě zadíval, jakmile jsem k němu přistoupil.
,,Potřebuji s tebou mluvit." vyslovím.
Blonďák sklopil pohled k zemi, sledoval svoje černý Conversky, ale náhle se na mě znovu podíval a nepatrně zakroutil hlavou.
,,Mám sezení v institutu, pan Jeon na mě čeká, nemohu přijít pozdě." odpoví.
Mluvil tak potichu a nejistě, kdyby se cítil nekomfortně a úzkostně, avšak ne kvůli mně.
Jeho pohled byl vyhaslý a já věděl, že ho nemohu přemlouvat, jestliže přijde pozdě, tak to Jungkook nahlásí mému otci a pokud by zjistili, že nedorazil včas kvůli mně, tak bych měl další problém.
,,A můžeme si promluvit aspoň večer, prosím? Je to důležité."
Zněl jsem skutečně prosebně a ucítil úlevu, jakmile po chvilce kývl v souhlas.
-
Hodiny utíkaly neskutečně pomalu, stavil jsem se za paní Seo Ju-hyun, abych se zaměstnal a aspoň na nějakou dobu se cítil klidně.
Stavil jsem se ještě doma, úspěšně se vyhnul otci, který byl se svými přáteli v místním podniku, a převléknul se, jelikož celý den pršelo a má kapuce byla stále lehce vlhká.
Vzal jsem si novou ze skříně, upravil si vlasy a zanedlouho opustil byt.
Během dvaceti minut jsem se dnes již podruhé objevil před modrým baráčkem.
Prožíval jsem deja-vu, když jsem zazvonil, objevil se před panem Minem, který mě vřele pozval dál a ukázal směr, kde má Yoongi pokoj.
Slušně jsem zaklepal a vyčkal na svolení, abych mohl vstoupit dovnitř.
Blonďák seděl na posteli, v ruce držel svůj mobil, který ihned položil vedle sebe, jakmile jsem se objevil u něho.
Jeho pokoj se patrně lišil od mého, všude měl plakáty, tmavě šedý závěsy a nábytek z tmavého dřeva.
Poděkoval jsem mu, že jsem sem mohl přijít, avšak on se z ničeho nic rychle zvednul, poupravil si své černé tričko a chtěl projít kolem mě, ke svému psacímu stolů, kde měl na židli přehozenou mikinu.
Já ho však pohotově chytnul za zápěstí, ne nijak silně, i přes to ho donutil se zastavit.
Na moment jsem zavřel oči a na hrudi se mi rozlehla obrovská tíha, když jsem svoje oči opět otevřel a sklopil na něho pohled.
,,Kdo ti to udělal, Yoongi?" optám se.
Jeho paže byla pokryta modřinami, stejně tak jako jeho krk z boku, kdyby ho někdo silně svíral, zanechávající po sobě otisky.
Mladík se ani nehnul, nesnažil se mi vytrhnout ze sevření, ale ani nepromluvil a beze slova stál na jednom místě.
Jeho modřiny byly lehce do fialova, v místech již ovšem panoval žlutý odstín, nebyly tedy čerstvý, rozhodně ne na rukách.
Yoongi byl svérázný, ale měl spoustu přátel, měl kolem sebe milující lidi a nebyl tu nikdo, kdo by mu chtěl ublížit.
Avšak tu byl nyní někdo, u koho jsem si tím nebyl zcela jistý.
,,Udělal ti to on, že ano?" vyslovím.
Trhnul se svým tělem, velice jemně, já to však zaznamenal a jeho zápěstí pomalu pustil.
Tázavě jsem se mu zahleděl do očí, ve kterých ukrýval zarmoucení a strach, svoje rty nepatrně pootevřel, ale nic nevyřknul.
,,Odpověz mi prosím, byl to Jungkook?"
Na moment sklopil pohled, se svými prsty chytl rukávy od svého trička, které stáhnul dolů, chtěl si zakrýt modřiny, kdyby se za ně styděl.
Kyslík jsem do plic pouštěl trhavě, ale na pár sekund přestal úplně, když se na mě znovu podíval a němě kývl v souhlas.
Pokoj se se mnou začal točit, vnitřně mě kdyby ovládly plameny a nevěřícně jsem hleděl na chlapce, který mi sice nic neřekl, ale přitom odpověděl na vše.
Ihned jsem se otočil, opustil jeho pokoj, následně i byt a rozutekl se po ulici.
Měl jsem pocit, že mi hoří plíce, když jsem se trhaně nadechoval studeného vzduchu a neměl jsem ani tu potřebu si dát kapuci na hlavu.
Přeskočil jsem malou louži na betonu, předběhl přes silnici na druhou stranu, míjel jsem náš vlastní byt a během deseti minut se objevil na konci ulice.
Bez přemýšlení jsem přeskočil malou branku, uvnitř se svítilo, takže jsem se neobtěžoval zaklepat či zazvonit, okamžitě jsem vtrhnul dovnitř.
Jistě se budu cítit zahanbeně, nyní mě ovšem ovládla zlost, takže jsem si nesundal ani tenisky a vešel do obýváku.
Pravou rukou jsem se zachytil o rám, samovolně udělal krok dozadu, když jsem spatřil muže, který seděl na křesle u konferenčního stolků a mé srdce se kdyby přesunulo do krku.
,,Kolikrát ti mám kurva říkat, že sem nemáš chodit neohlášeně, Taehyungu?"
-
vypusťte krakena, hell yeah
Už teď mi je jasné, jak si ty další kapitoly užiji
Jinak mám za sebou ten zákrok, všechno v rámci možností v pořádku a budu se snažit být zase aktivní
Luv u sluníčka! 🖤