Je čas plakat i čas smát se, je čas truchlit i čas tančit. (Kazatel 3, 4)
Po týdnu jsem se cítil po fyzické stránce již v pořádku, opět jsem dokázal fungovat normálně.
Jungkook mě každý den navštěvoval, nosil jídlo a léky, díky němu jsem se uzdravil mnohem rychleji a jsem mu za to nesmírně vděčný.
Měl jsem v plánu dnes vstávat dřív, uvařit si kávu, dát si snídani, navštívit paní Seo Ju-hyun a poté se stavit v institutu, abych se oficiálně vrátil k výuce.
Nic z toho jsem ovšem nezvládnul.
Seděl jsem na svém křesle, které bylo v rohu, a v ruce svíral rámeček s fotografií mojí mámy, která by dnes slavila svoje padesáté narozeniny.
Zemřela na Crohnovou nemoc, způsobuje zánětlivé procesy v různých částech trávicí soustavy, nejčastěji však v oblasti spojení tenkého a tlustého střeva.
Prý tu nemoc měla dlouho, ale vyšla na povrch ve chvíli, kdy mě rodila a praskly ji střeva.
Mě zachránili, ji nikoliv.
Utrpení není z Boží vůle, nýbrž člověk je sám vinen tím, že zkřížil dobrý Boží plán.
Má mamka se prý nesprávně stravovala, jedla často ve stoje, především v práci, konzumovala alkohol a hodně se stresovala, sice je ta nemoc vrozená, stále však její životospráva nebyla dobrá, tím ten průběh nevědomě zhoršovala.
Nebyla věřící, jako kdysi můj otec, který ovšem po jejím odchodu vyhledal Boha a stal se křesťanem.
Učinil tomu tak, protože její ztrátu nedokázal snést, vyrovnal se tím po svém a myslím si, že udělal správné rozhodnutí.
,,Dneska absolutně nestíhám, takže jsem ti přinesl prozatím jenom polévku, odpoledne ti donesu něco lepšího."
Zvedl jsem pohled na nově příchozího, za ten týden jsem si již zvykl na jeho náhlé příchody, můj otec mu dovolil si nechat náhradní klíče, dokud se neuzdravím, takže se u mě objevil několikrát za den, třeba jenom na pár minut, aby mi donesl oběd či večeři.
Myslím si, že je opravdu škoda, že zatím nemá rodinu, jestliže se o mě staral takhle hezky, přitom nás kromě pracovních záležitostí nic nespojuje, tím pádem by se nemusel tolik namáhat, tak již teď vím, že se jeho děti a žena, budou mít nádherně.
Poděkoval jsem, avšak mu i řekl, že se již cítím dobře, takže nebude muset sem jezdit odpoledne.
Domníval jsem se, že po mých slovech odejde, ale on naopak odložil svou tašku a na moment přistoupil k mému nočnímu stolku, kde jsem měl léky a jasně tak viděl, že poslední dva dny, jsem si již žádný prášek na bolest či horečku nevzal.
Následně přistoupil ke mně a sklopil pohled na rámeček, který jsem stále pevně svíral.
,,Chybí mi." vyslovím.
Tahle věta zněla nepatřičně, přeci jenom mi chyběl někdo, koho jsem ani neměl tu možnost poznat, přitom jsem k ní cítil silné pouto, pocit, že ve mně zanechala prázdno.
Muž s černými vlasy si ji chvilku prohlížel, fotku pořídil můj otec, když jeli na prodloužený víkend do hor.
Má mamka měla široký úsměv na rtech, opírala se o auto a vlasy ji lehce zakrývaly tvář, pravděpodobně foukal teplý, letní vítr a nejvíce hezké mi připadalo, že můj otec byl vidět v odraze, jak drží kameru a zachycuje tenhle moment, který chtěl věnovat jenom ji, nakonec se stal společným.
,,Chceš ji navštívit?" optá se.
Domnívám se, že zná její příběh, můj otec měl její fotografie všude po baráku a ač se mnou o ní z nějakého důvodu nemluvil, tak vím, že s ostatními ano.
,,Rád bych, ale je to hodina cesty." odpovím.
Na hřbitov sice vede hezká cesta, přes les a louku, ale bus tam jezdí málokdy a vrátil bych se opravdu pozdě, což jsem si nemohl dovolit, již i tak jsem byl týden mimo, musel jsem dohnat spoustu věcí.
Jungkook přestal hledět na fotografii, navázal se mnou oční kontakt a po chvilce kývl.
,,Tak se najez, dojdu zatím pro auto a za půl hodiny můžeme vyrazit." řekne.
Vytáhnul si svůj mobil z kapsy a již se začal ode mě vzdalovat, já se ovšem pohotově zvednul, můj náhlý čin patrně rozhodil i jeho, jelikož se přestal dívat do displeje a nechápavě se na mě zadíval.
,,Říkal jste, že dnes nic nestíháte, jistě máte spoustu práce, nechci Vás zatěžovat." vyslovím.
Nemyslel jsem si, že jeho dotaz je spíše nabídka k odvozu.
Již i tak jsem si připadal na obtíž, celý týden se tu stavoval, přitom měl pracovní schůzky s mým otcem, vedl výuky v institutu a navštěvoval i paní Seo Ju-hyun.
,,Jak si uspořádám svůj rozvrh, není tvá starost. Teple se obleč, za půl hodiny tě vyzvednu."
Nějak jsem již pochopil, že jakmile nasadí svůj rázný tón, tak je diskuze u konce.
Beze slova jsem tedy kývl, on si vzal svůj batoh a opustil můj pokoj, následně i byt.
Rámeček s fotografií jsem položil zpátky na své místo, následně si dal polévku a převlékl se.
Jungkook byl jako hodinky, jakmile jsem za sebou zamknul, tak již stál na příjezdové cestě a já se během chvilky objevil na straně spolujezdce.
,,Zadej prosím adresu."
Učinil jsem, jak řekl a do GPS-ka naťukal adresu, následně zvolil nejrychlejší cestu a zmáčknul start.
Hodina a třináct minut.
Zapnul jsem si pas, když vycouval a najel na silnici, sundal jsem si následně i čepici, jelikož v autě bylo příjemné teplo a na moment se na něho podíval.
,,Děkuji, že mě tam odvezete, vždy mě tam vezl otec, když měla narozeniny, ale dnes má asi jednání." vyslovím.
Jezdili jsme za ní pravidelně, i když jsem studoval, tak jsem přijel aspoň na dva dny, abychom tam mohli společně a trochu mě mrzí, že dnes nemohl, ale samozřejmě chápu, že má nesmírně hodně práce a jistě ji sám navštíví, jak jen bude moct.
Všiml jsem si, že volant sevřel silněji a dal blinkr doleva, i když podle navigace by měl jet rovně.
,,Nezmínil jsi, že by dnes slavila narozeniny. V tom případě se ještě někde stavíme." vysloví.
Zabočil doprava, jel necelých pět minut a po další zatáčce po chvilce zaparkoval.
Zahleděl jsem se ven z okýnka a překvapeně koukal na malý krámek, který mně byl dobře známý, ale překvapilo mě, že on o něm věděl též.
,,Jak jste věděl, že je zde květinářství?" optám se.
Tenhle krámek obstarávala postarší slečna, před čtyřmi lety jsme kvůli ní též zařídili benefiční akci, jelikož se dostala do finančních problémů a hrozilo, že o svůj obchůdek přijde.
Jungkook se na mě zpříma zadíval a chvilku mlčel, než promluvil.
,,Jel jsem tudy poprvé, vzpomněl jsem si." odpoví.
Nepatrně jsem mykl se svým obočím, byl z velkoměsta, do našeho městečka přes dálnici vede jiný směr, GPS-ko by ho rozhodně nevedlo tudy, z opačné strany.
Nic jsem ovšem neřekl, pravděpodobně odbočil špatně, proto se objevil tady a projížděl kolem květinářství.
Společně jsme vystoupili a vešli do krámku, který měl krásnou, blankytně modrou barvu zvenku.
Dlouho jsem se díval na květiny, nevěděl jsem, kterou zvolit, zda růži, gerberu nebo karafiát.
Muž s černými vlasy stál vedle mě, prohlížel si květiny, stejně tak jako já, ale poté nadzvedl svou ruku, která byla zakrytá, tak jako vždy, a ukázal na bílou květinu.
,,Co třeba lilie?"
S úsměvem jsem kývl, jeho výběr se mi líbil, květina působila něžně a čistě, myslím si, že by se mamce líbila, možná i více, než růže, který jsme ji nosili s otcem neustále.
Na mé překvapení Jungkook zaplatil, prvotně jsem nechápal z jakého důvodu, ale poté mi jenom sdělil, že to mám brát jako dárek od něho, pro ní.
Jeho charakter byl z mého hlediska nevídané, stále jsem trval na tom, že byl skutečně laskavý, avšak se někdy vyjadřoval nelíbivě, až hrubě, ale možná jsem byl až příliš citlivý a hleděl na jeho jednání jinak.
-
Po hodině jsme se objevili u hřbitova, Jungkook zaparkoval a vzal prozatím květinu.
Prošli jsme po čerstvě posekaném trávníku, který nám poskytl zkratku na úzkou cestičku a já postupně začal vnímat jen to velké bludiště pískovcově bílých křížů.
Kříže kolem nás se mi každým krokem stále víc a víc vyrývaly do paměti, ale jaksi i obnovily staré vzpomínky.
Jsou jich tu stovky, ne-li tisíce a všechny byly identické, stejný pravidelný tvar, přesně vyřezaný z kamene, ale i přes to byl každý z nich výjimečný, přeci jenom každý nese jiné jméno, jiný příběh a jiný osud.
Došli jsme k hrobu, patřící mé mamce a Jungkook mi ihned podal květinu, abych ji položil na náhrobek, ale já s úsměvem zakroutil hlavou a řekl mu, že může on.
Zatvářil se zaraženě, ale já trval na svém, přeci jenom díky němu tu mohu stát, měl být úplně jinde, posunul svoje plány a mám takový pocit, že kdyby moje mamka byla ještě mezi námi, tak by si ho oblíbila.
Černovlásek udělal krok dopředu, jeho pohyb byl ovšem nejistý, kdyby na moment ztratil svou eleganci a sebejistotu.
,,Přeji Vám tedy všechno nejlepší." vysloví.
V sekundě jsem svoje rty semkl k sobě, jeho věta mi připadala velice milá, z jistých důvodu mě to dojalo, jelikož tahle slova můj otec nikdy nevyslovil, on se již srovnal s tím, že tu není, já se o to snažil též, ač mi to šlo podstatně hůř.
,,Čekal jsem, že se rozbrečíš." řekne.
V sekundě jsem se na něho podíval, doposud jsem hleděl na její náhrobek, na květinu, která ho nyní zdobila a chvilku jsem se zamyslel nad jeho slovy.
Na pár sekund bych si to i připustil, ale jakmile jsem se zhluboka vydechl a více se narovnal, tak jsem zakroutil hlavou.
,,Nemá se přeci truchlit nad hrobem, kdybych ji tím chtěl říct 'Potřebuji tě, nemohu bez tebe žít' a to je přeci projev nedůvěry v Kristova zaslíbení." odpovím.
Nemohu přijít na hřbitov a kát se za všechny věci, jimiž jsem ji zklamal.
Cítit se provinile a myslet si, že když u hrobu projevím dostatek smutku, vynahradím tím křivdy, které jsem jí způsobil, přeci jenom přišla o život kvůli mně.
A především nemohu chodit na hřbitov, abych tím vyjádřil svůj hněv vůči Bohu.
Hněv vůči nanejvýš moudrému a dobrému Bohu je hříšnou reakcí na ztrátu milované osoby.
Stejně hříšné je i přijít na hřbitov a říct: „Potřebuji tě tak naléhavě, že se pokusím komunikovat s mrtvými."
Jungkook se na zpříma zadíval, jeho výraz byl neutrální, ač kdyby lehce nahněvaný.
,,Chceš plakat? Tak plakej, Taehyungu. Stojíš nad hrobem své vlastní matky, máš na to plné právo." vysloví.
Nechtěl jsem, avšak se mi ozvalo pískání v uších, moje myšlenky zabočily jinam a v mé hlavě se objevila věta, která se přehrávala stále dokola.
Kdyby nebyla těhotná se mnou, tak by stále žila.
Po tváři se mi linuly slzy, který jsem si nepřál, ale stejně tak rychle se dostavila i úleva, která se rozlehla po mém těle i přes to, že jsem poslechnul muže s černými vlasy a na několik minut se vzdal svých zásad, stejně tak i víry.
-
Zdravím sluníčka 🖤
jak vždycky zmiňuji, že do svých příběhů zapojuji kus ze svého života, charaktery mých nejbližších přátel, tak nyní jsem tomu učinila též, jelikož Crohnovou nemocí trpí má mamka a doopravdy ji praskly střeva během porodu, přesněji když rodila mě.
Má mamka je ovšem silná žena, takže to zvládla a ač tu nemoc má stále, jelikož se nedá vyléčit, tak díky lékům může vést normální život.
Tuhle kapitolu už jsem měla předepsanou dlouho, nicméně vždy dodatečně píšu tyhle řádky, dnes byla střelba na Filozofické fakultě v Praze, kde jsem sama studovala a mám tam pár přátel, jsou díky bohu v pořádku, ale opravdu mě ta událost zasáhla, nedovedu si představit, co nyní prožívají rodiny obětí, hlavně takhle o svátcích.
Prosím, dávejte si na sebe pozor sluníčka
Luv u!🖤