[29. 9. 1849, neznámá vesnice]
Pohled🇨🇿:
Chvíli jsem mžoural na obzor a snažil se to neznámé těleso plující po vodě rozpoznat. Pak mi to docvaklo. To je loď...
M: "Co se děje?"
Zeptala se Máša a chytila mě za ruku. Já nepřestával zírat na blížící se plavidlo. Najednou jsem uslyšel, jak se Máše zatajil dech a ustoupila dozadu.
M: "To je loď?!"
Vykřikla zděšením.
T: "Ano. Neboj, není se čeho bát."
M: "Jenže...proč je tak velká?"
Ju: "Vskutku velkolepá."
Když loď připlula blíže, už jsem zcela mohl rozlišit námořníky na palubě. Vlající vlajku Velké Británie jsem nemohl přehlédnout.
Loď zakotvila přímo u břehu, na kterém jsme stáli.
N1: "To je on!"
Zakřičel nějaký námořník plný radosti.
N2: "Našli jsme ho!"
Z paluby začali vyskakovat lidé v námořnických uniformách a běželi přímo ke mně. Byl jsem zmatený. Neměl jsem ponětí, co se právě dělo.
Předstoupil přede mě člověk v důstojnické uniformě a kapitánské čepici. Tu si sejmul z hlavy a uklonil se přede mnou.
???: "Vaše Výsosti, pane, jmenuji se John Flint a jsem kapitán lodi Saint Martin."
Představil se ten muž.
🇨🇿: "Těší mě, kapitáne Flinte."
J.F.: "Jsme velice potěšeni, že jsme Vás našli, měli jsme o Vás starost. Jste v pořádku?"
Zeptal se mě asi 40 letý hnědovlasý kapitán s plnovousem a upřeně se mi zadíval do očí...teda do oka.
🇨🇿: "Ano, děkuji."
Ma: "Ne! Nechte nás být!"
T: "Ruce pryč od mé rodiny!"
M: "Mami!"
Uslyšel jsem zoufalé volání a trhl sebou. Uviděl jsem, jak Máša i celá její rodina se vzpírá námořníkům, kteří se je snažili chytit.
V: "Pusťte nás!"
🇨🇿: "NECHTE JE NA POKOJI!!!"
🇬🇷: "Čechy!"
Uslyšel jsem známý hlas a překvapeně se otočil zpátky k lodi. Na zábraně lodi stál Řecko a držel se za lano. Najedou skočil a po laně se svezl až na písečnatou zem.
🇬🇷: "Čechy ty žiješ!"
Zařval Řecko a běžel mi naproti.
🇨🇿: "Do p*dele, Řecko!"
Když ke mně Řecko přiběhl, pevně mě obejmul. Měl jsem TAKOVOU radost, že ho vidím živého a zdravého.
🇬🇷: "Ty vole...mysleli jsme si, že jsi mrtvej... Ani nevíš jak rád tě vidím."
🇨🇿: "No to mi povídej. Kde se tu bereš?"
🇬🇷: "Hledá tě celá Evropa. Všichni, kdo mohli, vyslali své pátrací jednotky na souš i na vodu, aby tě našli, ale ty jsi prostě zmizel v hlubinách moře. Vůbec jsme nevěřili, že jsi to mohl přežít, ale i tak jsme se nevzdali."
🇨🇿: "A ostatní jsou v pořádku?"
🇬🇷: "Ano. Všichni jsme kromě tebe a Ruska dopluli do Gaňsku a tam zůstali."
Řecko najednou provinile zklopil hlavu.
🇬🇷: "Hrozně se omlouvám za to, co se stalo. Měl jsem šanci tě udržet, ale-"
🇨🇿: "To nebyla tvoje chyba. Bojovali jsme o život, málem jsme umřeli, nešlo to jinak... Díky, že jsi se snažil mě zachránit."
Řecko zvedl hlavu a slabě se usmál.
🇨🇿: "Je tu i Británie? Nebo někdo? Co vůbec děláš na britský lodi?"
🇬🇷: "Všichni ze zemí zůstali v přístavu a odtamtud vyslali své rozkazy svým armádám a flotilám. Museli zůstat pod ochranou ruských vojáků. Jen já si vyžádal povolení, abych mohl také na palubu, nemohl jsem si odpustit to, že kdybych nebyl idiot, nemuselo se ti nic stát."
🇨🇿: "Řecko, říkám, že to nebylo kvůli tobě."
Ju: "PUSŤTE JI!!!"
M: "Bráško!"
Znova jsem s hrůzou uslyšel křik mých přátel.
🇨🇿: "DOST NECHTE JE!!!"
Řval jsem a už jsem se chtěl za Mášou a ostatními rozběhnout. Řecko mě ale chytil za loket a já se zaraženě otočil.
🇬🇷: "Proč?"
🇨🇿: "Jsou to moji přátelé! Zachránili mi život!"
Řecko se na mě nevěřícně podíval.
🇨🇿: "Řecko no tak!"
Řecko po chvíli kývnul na kapitán Flinta.
J.F.: "STOP!!! PUSŤTE JE!!!"
Námořníci strnuli a postupně začali od Máši, Vasilije, Jurije i pána a paní Kolešnikovové ustupovat. Trochu jsem se uklidnil a zase se otočil zpátky k Řecku.
🇨🇿: "Díky bohu."
🇬🇷: "Jak jsi na tom? Jsi celý? Potřebuješ lékaře?"
Začal na mě Řecko z ničehonic chrlit jednu otázku za druhou.
🇨🇿: "Jsem-..Jsem v pohodě."
🇬🇷: "Radši tě ještě zkontroluje."
Podíval jsem se na místo, kde se ještě před chvílí celá Mášina rodina snažila ubránit divokým námořníkům. Jeden druhému si pomáhali se zvednout ze země. Zejména Máša byla z toho všeho celá vytřeštěná a z očí jí tekly ze strachu hořké slzy.
🇬🇷: "Musíš se ihned nalodit a jet s námi do Gdaňsku. Všichni o tebe mají hrozný strach."
🇨🇿: "Jo, jasně...jen...dej mi chvilku."
Odbyl jsem ho a šel směrem k Máše.
🇬🇷: "Hej! Kam zase jdeš?!"
Máša už se i s ostatními vzpamatovala a šli mi naproti. Zjevně slyšeli, co jsme si s Řeckem říkali. Máša se na mě překvapeně a zároveň zklamaně podívala svýma uplakanýma očima.
🇨🇿: "Odpusť."
M: "Vy už pojedete?"
🇨🇿: "Ano. Omlouvám se, nemohl jsem to vědět."
Máša nešťastně zklopila hlavu. Bylo mi jí líto. Sehnul jsem se k ní a položil ji ruku na rameno. Podíval jsem se jí do očí a ona mně taky.
🇨🇿: "I tak vám moc děkuju. Neboj se, nezapomenu na tebe ani na tvou rodinu a už vůbec ne na to, co jste pro mě udělali. Navždy si to budu pamatovat a pořád dokola připomínat."
Máše se na rtech objevil lehký, ale bolestivý úsměv. Najedou se na mě vrhla a pevně mě objala. Nejdřív mě to dost překvapilo, ale pak jsem ji něžně objal nazpátek.
🇨🇿: "Budeš mi chybět."
M: "Vy nám také..."
Pak jsem se se napřímil a pohlédl na zbytek rodiny.
🇨🇿: "Děkuji za vše. Vaše laskavost navždy zůstane v mé paměti a v mém srdci. Doufám, že se dnes nevidíme naposledy."
T: "To my také, Vaše Výsosti."
Řekl pan Kolešnikov se smutkem, ale i úsměvem na tváři. Sáhl jsem si do kapsy a vytáhl z ní malinkatý kousíček stříbra. Tajně jsem ho podal Máše a zašeptal:
🇨🇿: "To máš na památku. Je to stříbro tam od nás, z Kutné Hory. Opatruj ho."
Máša se na mě podívala a kývnutím hlavy poděkovala. Naposledy jsem se podíval na ni, pak na její rodinu a pak už jsem rychle kráčel za Řeckem. Už jsem to nechtěl snášet. Řecko stál na tom stejném místě a čekal na mě.
🇬🇷: "Jo jo, loučení je vždycky holt nejhorší."
Povzdechl si Řecko a poplácal mě po zádech. S celou posádkou jsme mířili na palubu lodi. Když jsme se nalodili, stoupnul jsem si k zábraně a pozoroval Mášu, jak se na mě smutně dívá. Zamával jsem jí a on mě nazpátek. Málem mi už taky ukápla slza.
J.F.: "Zvedáme kotvy!"
Zakřičel kapitán John Flint a loď po chvíli opět mířila na širé moře. Mával jsem na břeh rodině Kolešnikovým a v hlavě jsem měl jen samé obavy a výčitky. Poděkoval jsem jim dostatečně? Jak jsem se jim mohl odvděčit? Opravdu věří, že jsem si jejich pomoci vážil?
Naposledy jsem se ohlédl k pláži a spatřil Mášiny oči. Pak už se mi vše ztratilo v mlze a loď vplula na opuštěnou hladinu.
[1. 10. 1849, les u Gdaňsku]
Pohled🇨🇵:
Seděla jsem na židli u okna a hleděla ven. Venku mrholilo a mlha pohlcovala všechnu okolní krajinu. Británie, Srbsko, Bulharsko i Rusko ještě spali. Bylo ještě hodně brzo ráno. Nezbývalo mi nic jiného, než jen sedět u okna a prstem kreslit různé obrázky na zamlžené sklo.
Vtom jsem zaslechla nějaké zavrzání a několik nadávek v ruštině. Pak zavrzala podlaha a začal ke mně doléhat zvuk nepravidelných kroků. Ve dveřích se objevil Rusko. Změřila jsem si ho pohledem od hlavy k patě. Byl v naprosto příšernym stavu-vysílený k smrti a to i jeho zranění se na něm dost podepsalo. Na krvavé obvazy přes půlku těla také nebyl hezký pohled. Na vrchu měl jen bílou košili, která už se taky stihla trochu natrhnout a protéct.
🇨🇵: "Dobré ráno."
Pozdravila jsem ho.
🇷🇺: "Dobré ráno."
Odpověděl Rusko.
🇨🇵: "Jak se cítíš?"
🇷🇺: "Bylo i hůř, díky."
Řekl a slabě se usmál. Dokulhal až ke mně a od stolu si přisunul židli. Postavil ji vedle té mé a taky se posadil.
🇨🇵: "Nechceš si jít ještě odpočinout? Vypadáš pořád dost vyčerpaně. Kolik nocí si vlastně nespal?"
🇷🇺: "3...Ne počkej, 4? Já nevim, to je jedno. Potřebuju si trochu pročistit hlavu."
🇨🇵: "Překvapuje mě, že se vůbec postavíš na vlastní nohy."
🇷🇺: "To mě taky."
Zasmalá jsem se a nachvíli se odmlčela. Rusko si zkřížil ruce a zamyšleně se zahleděl do podlahy. Pozorovala jsem jeho ledově modré oko, jak upřeně hledí do nikam a přemýšlela, co všechno se mu asi teď honí hlavou. Duchem byl v úplně jiný dimenzi.
🇨🇵: "Myslíš na Čechyho?"
Napadlo mě najednou. Rusko několikrát zamrkal a trhnul hlavou. Podíval se na mě a smutně si povzdechl.
🇷🇺: "Jo... Děsí mě to. Nedokážu si představit, že by někdo tak blízký najednou nebyl. Ne, že by se to nikdy nestalo...Ale Čechyho znám už přes 1000 let, přes 1000 LET! Není možné, aby prostě-..."
Rusko se odmlčel a zadíval se ven z okna. Bylo mi to všechno hrozně líto. Mohlo to vůbec dopadnout hůř?...Vlastně mohlo...
🇷🇺: "A teď...místo toho, abych ho šel hledat, tak tu sedím a nedělám nic."
Zavrčel zoufale Rusko a praštil se pěstí do kolene. Něženě jsem položila ruku na jeho pravé koleno. Naše pohledy se setkaly.
🇨🇵: "Nedávej si to za vinu. Udělali jsme všechno, teď s tím nejde nic víc dělat."
🇷🇺: "Jde..."
🇨🇵: "Možná už ho našli. Pátrají po něm přes tři dny, někde být musí. Neumřel. Pamatuj, co říkal Srbsko: Je to Slovan... I já mám o něj hrozný strach, ale já nevím, jak bych JÁ sama mohla pomoci."
🇷🇺: "Kdyby byl mrtvý, do konce života bych si to neodpustil..."
🇨🇵: "Doufejme, že tam někde je, a že už je na cestě k nám."
Rusko na to přitakal. Nastala chvíle ticha.
🇷🇺: "Musíme zajet do Gdaňsku."
Vyhrkl nahedou Rusko. Udiveně jsem zvedla obočí.
🇨🇵: "Dneska?"
🇷🇺: "Да. Jestli mám nějaký soupis věcí, které mě tížily tak, že bych se z toho pozvracel, tak je tohle jedna z nich. Musím vidět ostatní."
🇨🇵: "Ty chceš takhle někam jet? Však sotva stojíš!"
Namítla jsem a zaťukala si na čelo.
🇷🇺: "Francie, pochop, že já vážně-"
🇨🇵: "No jo, no jo, tak dobře! Jak tě znám, o něčem takovým bych se s tebou mohla hádat další století a stejně by sis to nenechal rozmluvit. Na to opravdu nervy nemám."
🇷🇺: "Máš naprostou pravdu."
Ušklíbl se Rusko. Protočila jsem oči a uraženě do něj šťouchla.
🇨🇵: "Neuvidíš jen Rakousko a Uhersko. Odjeli hned ten den, co jsme dorazili do přístavu."
🇷🇺: "Proč?"
Pochmůrně jsem se zamračila a můj úsměv byl rázem ten tam. Asi vím proč, ale...Co když jsou třeba tací, kteří o tom nesmějí nic vědět? Co když je Rusko jeden z nich? A jestli mu to řeknu a Rakousko se to dozví, co mi udělá?
🇨🇵: "No..."
Začala jsem a odkašlala si.
🇨🇵: "To je trochu složité, víš. Myslím...myslím...Myslím, že potřebovala vyřídit nějaké velmi osobní vztahy s...Bavorskem."
Plácla jsem a začervenala se. Víc jasný to snad být ani nemohlo. Taky že mě hned prokoukl.
🇷🇺: "Jo...A to ti mám jako sežrat? Francie, nebudeme si na nic hrát. Pověz, co je s Rakouskem."
🇨🇵: "Ehm...no..."
Začala jsem být trochu nervózní.
🇨🇵: "Já to nevím jistě, ale nechci se o tom bavit."
Řekla jsem na narovinu a odvrátila pohled. Rusko se na mě podíval výrazem, ze kterého se věta "Máš mě za debila?" šla vyčíst tak jasně, že ani slepý by se nespletl.
🇨🇵: "Co záda?"
Zeptala jsem se úplně náhodně, jen abych přesměrovala rozhovor na jiné téma. Na druhou stranu, zas tak od věci to nebylo. Vzpomněla jsem si na dlouhou krvavou čáru, kterou mu vzadu způsobila pravděpodobně čepel šavle. A upřímně, asi by to neměl jen tak nechávat.
🇷🇺: "Lepší, díky. Ale na tom teď nesejde."
Odpověděl Rusko pořád se stejným otráveným výrazem v obličeji.
🇨🇵: "Víš, že to není jen škrábnutí. Ukaž, podívám se na to."
🇷🇺: "Nejdřív mluv."
Řekl Rusko výsměšně a provokativně se loktem opřel o koleno.
🇨🇵: "Pro tvoje dobro, Rusko. Dělej, otoč se."
🇷🇺: "Tak fajn. Ale jen když mi povíš, co chci slyšet."
Postavila jsem oči v sloup a naštvaně se zamračila.
🇨🇵: "Nesnáším tě..."
Zavrčela jsem.
🇷🇺: "To už jsme tu měli."
Odvětil Rusko a přisunul se blíž ke mně. Došlo mi, že naráží na to, co se mezi námi dělo v letech 1799-1815. Odfrkla jsem si a počkala, než se Rusko otočí. Opatrně jsem mu vzadu vyhrnula košili a podívala se na ránu.
🇨🇵: "Infekci do toho nedostaneš...díky bohu. Ale muselo to bolet jak k-...hodně."
🇷🇺: "Můžeš začít povídat."
🇨🇵: "No jo pořád."
Zabručela jsem otráveně a pravou rukou se snažila nahmátnout látkový kapesník, který jsem včera položila na stůl.
🇨🇵: "Asi před měsícem mi byl od Rakouska doručen dopis. Brala jsem ho, jako každý jiný a nenapadlo mě, že by v něm mohlo být něco neobvyklého. Když jsem ho otevřela a přečetla, zarazila jsem se. Rakousko po mně žádala velmi zvláštní věc."
🇷🇺: "A jakou?"
Vyzvídal Rusko. Mokrým kapesníky jsem setřela čerstvou krev a povzdechla si. Vůbec se mi nechtělo to říkat nahlas, bála jsem se, co se stane.
🇨🇵: "...Pátý svazek Kroniky."
Rusku se zatajil dech a prudce trhnul hlavou.
🇷🇺: "C-C-Cože? Kroniky? A-ale proč?"
🇨🇵: "Já nevím, vůbec nevím..."
🇷🇺: "Ale vždyť Kronika se vynáší na povrch jen při mimořádně důležitých událostech. AU!!! K*rva..."
🇨🇵: "Promiň. ...Já vím a nemám tušení, co to má znamenat."
🇷🇺: "A dáš jí ten svazek?"
🇨🇵: "Vůbec se mi do toho nechce, ale Rakousko nade mnou asi nebude mít úplně slitování."
🇷🇺: "A co chceš teda dělat?"
🇨🇵: "Budu to muset risknout. Dám jí ho a budu doufat, že se nestane nic špatného. Ovšem pod podmínkou, že mi ho vrátí. Mám nějakou zodpovědnost."
🇷🇺: "Jak myslíš..."
🇨🇵: "...Víš já...Záleží mi i na Británii a na Americe a na Kanadě, ne jenom na sobě. Nechci, aby se přihodilo něco špatného jen pro to, že jsem Rakousku nechtěla věřit."
🇷🇺: "A věříš jí?"
Na tuhle otázku jsem neměla odpověď. Zmlkla jsem a jen dál myla ránu. Opravdu zajímavá otázka...Já vlastně sama nevím.
🇨🇵: "Dobrý."
Ozvala jsem se po chvíli mlčení a stáhla košili zase zpátky. Rusko se otočil a upřímně se mi zadíval do očí.
🇷🇺: "Konej, jak uznáš za vhodné. Jen doufám, že víš, co děláš..."
Pronesl temným hlasem a jeho ledový pohled mě skrz na zkrz probodával jako ostří. Polkla jsem a přikývla, abych potvrdila jeho očekávání.
Když se Británie, Srbsko a Bulharsko vzbudili, řekli jsme jim, co chceme podniknout. Nejdřív měli pár námitek, ale nakonec jsme se všichni sebrali a jeli do Gdaňsku.
[30. 9. 1849, Finský záliv-Baltské moře]
Pohled🇨🇿:
Bylo dopoledne. Chladný vítr mi vál do obličeje a rozcuchával mi vlasy. Slunce na nás shlíželo z nebe a tu a tam se schovalo za šedivé mraky. Už druhý den jsme na cestě do polského přístavu Gdaňsk.
Procházel jsem se po palubě a rozhlížel se kolem sebe. Naprosto mě to fascinovalo. Řekl bych, že jsem snad nikdy nebyl na pořádné lodi a už vůbec ne na moři. Moře je pro mě něco, co mě udivuje svou krásou, tajemností i krutostí zároveň. Oplýval jsem naprostým úžasem. Na něco takového nejsem zvyklý.
Došel jsem až k prvnímu stožáru a přešel k zábraně. Opřel jsem se o ni a zahleděl se na mořskou hladinu. Mé myšlenky se znovu přesídlily k Rakousku. Hned, co doplujeme do Gdaňsku, vyjedu co nejrychleji vstříc Vídni. Normální člověk by si řekl: "To nemůže tak spěchat"...To nemusí. Upřímně, ani já nevěřím, že by to bylo něco TAK vážného, abych se pro to musel rozkrájet, ale radši sebou hodím. Jak říkám, může a nemusí. Ach Bože...Kdy se to takhle zvrtlo? Když si vzpomenu na ty krásný léta, kdy jsem měl ještě svobodu a volnost a můj národ je měl taky! Ale pak ta Bílá hora a to všechno...Kde jsem v sobě ztratil tu odvahu? Ještě jsem mohl bojovat.
🇬🇷: "No co co? Zase hlava v oblacích?"
Uslyšel jsem najednou a leknutím nadskočil. Byl to Řecko, který mi málem přivodil infarkt...
🇨🇿: "Ty vole, tohle mi nedělej!"
Řecko se pobaveně zasmál a přišel ke mně.
🇬🇷: "Promiň. Jen mě bavil ten tvůj výraz, jak jseš úplně, ale ÚPLNĚ mimo."
🇨🇿: "Další co má smysl pro humor..."
Dodal jsem ironicky a protočil oči.
Řecko se taky opřel o zábranu hned vedle mě a spolu jsme se dívali na daleký obzor.
🇬🇷: "Nad čím tak přemýšlíš?"
Optal se Řecko a dál sledoval pohupující se vlnky na hladině vody.
🇨🇿: "To není podstatný...Jen jsem se trochu...zamyslel nad svou minulostí."
🇬🇷: "Minulostí?"
🇨🇿: "Ano. Nad Rakouskem a tak, víš..."
🇬🇷: "No jo no, vy Slovani asi s Germánama nejste úplně za dobře, co?"
🇨🇿: "No teď už to není takový, ale tehdy by ses nám ani nedivil. Hlavně mně už TEĎ jsou ostatní Germáni úplně ukradení. Jde mi hlavně o Rakousko."
🇬🇷: "Jo...O tom bychom si mohli povídat hodně dlouho."
🇨🇿: "Turecko?"
🇬🇷: "Přesně tak..."
🇨🇿: "Občas přemýšlím...jestli jsem neměl být silnější. Jestli jsem nemohl něco změnit. Jestli jsem neměl ještě bojovat."
🇬🇷: "Říkám si úplně to samé. Máš pravdu, že v nějakých případech to tak mohlo být lepší, ale... Já věřím, že to všechno, co se mi děje nebo dělo má nějaký význam. Něco mě to mělo naučit nebo na něco připravit. A kdybych se zachoval jinak, mohlo i všechno tohle být jinak."
Hmm...takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel...
Pootočil jsem hlavou a podíval jsem se na Řecko. Jeho bílé kudrnaté vlasy s jemným modrým vyšisováním bylo to, co jsem z největší části viděl. Řecko byl o trochu menší než já, ale tak jsem na něj shlížel spíš pro to, že on se zrovna celou váhou těla opíral o zábradlí a já se nachvíli napřímil.
🇬🇷: "To, že mám teď svobodu, neznamená, že už jsem v bezpečí. Právě naopak. Musím si hlídat záda víc než předtím."
Na to už jsem nic neřekl. Znova jsem se opřel o zábranu a spolu s Řeckem jsem mlčky hleděl vpřed. Přemýšlel jsem nad tím, co všechno mi právě Řecko řekl.
🇬🇷: "Brzo budeme na pevné zemi a znovu se setkáme se všemi našimi přáteli."
🇨🇿: "Už se nemůžu dočkat. Tak moc jsem se o vás bál."
🇬🇷: "No to nám povídej..."
Trochu jsem se tomu zasmál.
🇨🇿: "Dorazil i Rusko?"
Řecko nešťastně zklopil hlavu a povzdechl si.
🇬🇷: "Ne...Od té doby, co tam vlítli ti Turci o něm nemáme žádné zprávy."
Zděšením se mi stáhnul žaludek. Takže on ho vážně ještě nikdo neviděl? Pane Bože...snad není-...
🇬🇷: "Budeme doufat, že je v pořádku. Koneckonců, známe ho..."
🇨🇿: "Jo, to je fakt..."
🇬🇷: "Všechno bude dobré..."
Oba jsme se odmlčeli a naše myšlenky sly svými cestami.