Cokoli jsi slíbil, splň, neboť mnohem lépe je neslibovat, než po slibu, co připověděno, nesplnit. (Kazatel 5, 3)
Měl jsem nesmírně rád benefiční akce, připadalo mi, že naše městečko se pak ještě více sblíží.
Tahle událost se konala kdysi jednou ročně, můj otec však udělal změnu a zavedl ji dvakrát, jelikož sám měl pocit, že prospívá společnosti.
Výtěžek připadne dětské nemocnici, tenhle nápad byl můj a mému otci se natolik zalíbil, že své prvotní rozhodnutí, že finanční prostředky obdrží lidi s duševním onemocněním, posunul na příští akci.
Postával jsem u svého stánku, přímo na náměstí, které je obklopeno výstavnými domy, které jsou vesměs kulturními památkami.
Jako malý jsem neustále obdivoval paní Seo Ju-hyun, která prý hodně pekla s mojí mamkou, která milovala pečení, i z toho důvodu jsem prodával muffiny a koláče, jelikož dodnes uchovávám její sešit, kam zapisovala svoje recepty, který mi věnoval můj otec.
Neopovážil bych si říci, že peču tak dobře jako ona, podle všeho to nedokáže nikdo, avšak jsem se tomu začal věnovat, mám totiž pocit, že když peču, tak je se mnou a za ta léta jsem se již něco málo naučil.
Třel jsem svoje dlaně o sebe, abych se zahřál a pravidelně pošlapoval na jednom místě, protože mi po několika hodinách začala být zima.
Sice i dnes byl krásný, podzimní den, ale vzduch byl studený.
,,Ten čokoládový mám od tebe nejraději, pečeš lépe než já."
Usmál jsem se na postarší dámu a muffin, který si vybrala, pečlivě zabalil do papíru.
Seo Ju-hyun byla laskavá odjakživa, vždy se zúčastnila benefičních akcí a navštívila každý stánek, aby přispěla na dobrou věc.
Poděkoval jsem ji a obešel stánek, abych ji pomohl uklidit muffin do kabelky, jelikož již nakoupila tolik věcí, že neměla volný ruce.
,,To je ale pohledný mladý muž, já být mladá, hned bych nasadila koketní úsměv."
Kabelku jsem ji zavřel a ihned se podíval směrem, kam se dívala ona.
Překvapilo mě, že i Jungkook zavítal na naši benefiční akci, měl široký úsměv na rtech, který jsem u něho spatřil snad poprvé, lišil se od jeho běžných úsměvu, který jsem za poslední dny odpozoroval.
,,Paní Seo Ju-hyun, jste neuvěřitelná." vyslovím.
Duší byla stále mladá, její povahu jsem si oblíbil, ač byla stará, tak nikdy se tak nechovala, měla elán a neustále mi opakovala, jak obdivuje dnešní mládež, jelikož život je pro nás podle ní náročnější a máme více starostí, než měla třeba ona v mém věku.
Vrátil jsem se zpátky na své místo a vytáhnul si zip od své bundy až ke krku, jelikož opět zafoukal studený vítr.
,,Nemám snad pravdu?" optá se.
Muž s černými vlasy se s každým zdravil, všichni si ho tu oblíbil, mluvili o něm a nebyl tu nikdo, s kým by si neudělal dobrý vztah.
Pozornost patřila jen jemu, především od slečen, a já se ničemu nedivil, přeci jenom měl něco v sobě, nešlo jenom o to, že byl pohledný, všeobecně se pohyboval ladně a s elegancí, avšak dokázal uchovávat tu mužnost.
,,Ovšem, Vy vždycky." odpovím.
Prohodili jsme si ještě pár slov, než jsme se rozloučili, paní Seo Ju-hyun musela obejít ještě pět stánků a dneska ji dávali její nejoblíbenější seriál, takže nemohla ztrácet čas.
Doplnil jsem koláče, aby byl stánek pěkný i na pohled, následně jsem se otočil, protože jsem si potřeboval kýchnout a vysmrkat se kvůli studenému vzduchu.
,,Evidentně ti horký čaj přijde více vhod, než jsem si myslel."
Ihned jsem se otočil, když jsem rozeznal hlas nově příchozího a kapesník pohotově uklidil do své kapsy.
Přede mnou se zjevil Jungkook, který již vyměnil svou koženou bundu za černý kabát, měl obyčejné, kožené rukavice a též šálu kolem krku.
Můj pohled se ovšem přemístil na jeho ruku, ve které svíral kelímek, který natáhl mým směrem.
,,To je od Vás moc milé, děkuji." vyslovím.
Byl vskutku pozorný a měl můj ohromný vděk, jelikož jenom pocit, jak mě hřeje kelímek od horkého čaje, mi pomohl se krapet zahřát.
Pomalu jsem se napil, vnímal tu sladkou, ovocnou chuť a hlavně hřejivý pocit v těle, ale u toho vnímal i jeho přímý pohled, poté si mě ale sjel pohledem a já trochu znejistil.
,,Nastydneš Taehyungu, hrozně se klepeš." řekne.
Poslední hodinu jsem chlad prociťoval intenzivněji, dopoledne jsem byl zbrklý a myslel si, že Slunce příjemně hřeje, ale již tady stojím čtyři hodiny a měl jsem se obléknout lépe.
Poraženecky jsem sklopil pohled, kdyby mi to snad vyčetl, přitom to myslel zcela jinak, ale měl naprostou pravdu a já se skutečně nezachoval dospěle, přitom mi mohl dojít, že když člověk stojí na jednom místě, tak chladu neunikne.
Rázem se rozešel, obešel stánek a přistoupil ke mně, kelímek s čajem jsem položil na pult, ale nadále jsem setrvával na stejném místě.
Beze slova jsem ho pozoroval, jak si sundal svou šálu, kterou posléze obmotal kolem mého krku a mě do nosu ihned udeřila jeho vůně, která přebila vše kolem.
,,To nebylo nutné, pane Jeone, teď bude zima Vám."
Byl opravdu šlechetný, pečlivě poupravil šálu, aby má pokožka na krku byla zakrytá a jeho pravý koutek cuknul nepatrně nahoru.
,,O mě si nedělej starosti, ty tu budeš postávat ještě delší dobu, hlavně ať ti je teplo." odpoví.
Hleděl jsem na jeho tvář, prohlížel si jeho oči, který nyní nesly zlatavý odstín díky Slunci, ač jindy je má tmavě hnědý, skoro až černý.
Krapet se ode mě vzdálil, pravou rukou uchopil kožený rukavice na své levé ruce, ale než by ji stáhnul dolů, tak se mnou navázal oční kontakt.
Přestal v pohybu a hlavou mykl do strany, zadíval se tak na muffiny a koláče.
,,To jsi všechno připravil sám?" optá se.
Odvedl mou pozornost, samovolně jsem se zahleděl na pečiva a nepatrně se pousmál, s kývnutím.
Vylekal mě ovšem pohyb, když mi svoje rukavice strčil do ruky a já je jen tak tak zachytil.
Následně obešel stánek, jeho pohyb byl rychlý, i přes to elegantní, ruce již měl v kapes a na jeho rtech se objevil úsměv.
,,Jsi opravdu šikovný, vypadají krásně. Vezmu si od každého jeden." řekne.
Na mých rtech se usadil široký úsměv, poděkoval jsem, nejenom za jeho nákup, ale i za rukavice, který mi půjčil a poupravil jsem si jeho šálu, která mi zakrývala rty, než jsem si vzal krabici, kam mu postupně s kleštičky nabral muffiny a koláče.
Na mé překvapení již bankovky ležely na pultu, jakmile jsem krabičku zavřel a ihned mu ji podal, ale on si ji nevzal.
,,Pokud tě mohu poprosit, tak si je vezmi domů, tvůj otec mě požádal, abych se u vás večer zastavil, tak si je vyzvednu."
Chvilku jsem mlčel, ale poté s úsměvem kývl a krabičku dal na stranu, k mým osobním věcem.
Rozloučili jsme se a já dopil teplý čaj, který mě doopravdy zahřál.
Po dalších třech hodinách jsem mohl vyrazit domů, kde jsem si dal horkou sprchu, jelikož jsem byl opravdu promrzlý a poté se přesunul do kuchyně, abych mohl připravit něco k večeři.
Otec byl celý den v práci, ale pomohl mi s vařením.
Pociťoval jsem stále chlad, takže jsem si obléknul teplou mikinu a pustil se do prostírání.
,,Prostři pro tři prosím, dorazí pan Jeon."
Stihl jsem zapomenout na to, že dorazí, netušil jsem, že ho otec pozval na večeři, kdybych to věděl, tak bych jistě uvařil něco lepšího, ale okamžitě jsem kývl a došel pro další porcelán.
Jeho příchod jsem ovšem nevnímal, nyní jsem se nesoustřeďoval na to, že byl opět oblečený na úrovni, jeho vlasy byly perfektně upravený a měl na sobě svoje bezprsté rukavice.
Neposlouchal jsem jejich rozhovor, beze slova jsem seděl u stolů a vidličkou pižlal do filetu, který bych jindy jedl s chutí, nyní jsem ovšem hlad nepociťoval.
Potichu jsem si odkašlal, Jungkook, který seděl naproti mě mi věnoval přímý pohled, který jsem cítil, ale neopětoval mu ho, pomalu jsem se zvedl a došel k lince, abych si mohl natočit skleničku s vodou.
Zatočila se mi hlava, cítil jsem v ní jakýsi tlak, který se rozšiřoval a stále mi byla zima.
Napil jsem se vody, skleničku pohotově položil, jelikož i když byla jenom napůl plná, tak mi připadala příliš těžká.
Jakmile jsem se otočil, tak jsem udělal krok dozadu, když se přede mnou zjevil muž s černými vlasy.
Jungkook nadzvedl svou ruku, hřbetem svých prstů se mě dotkl na čele, ozvalo se pískání v mých uších, které se dostavilo náhle, ale jistě za to může můj nynější stav, jelikož jsem se necítil zcela dobře.
,,Máš horečku." vysloví.
Jeho teorie mě překvapila, ač byla jistě pravdivá, popravdě jsem očekával, že onemocním, jakmile přijde podzim, tak nemoci neuniknu, ale myslím si, že jsem si to zavinil sám, tím, že jsem se dnes nevhodně obléknul a postával v zimě šest hodin vkuse.
,,Pane Kime, doprovodím Vašeho syna do pokoje, potřebuje si odpočinout."
Přestal se mě dotýkat, podíval se na mého otce, který mu poděkoval a prohodili si ještě pár slov, že jakmile se vrátí, tak proberou pracovní záležitosti.
Chtěl jsem k tomu něco dodat, poděkovat mu se slovy, ať si nedělá starosti, že do svého pokoje dojdu sám, ale neměl jsem na to energii.
Došli jsme ke schodům, kde jsem se pravou rukou opřel o zábradlí a na moment zhluboka vydechnul.
Má hlava se opět ozvala, nevnímal jsem moc okolí, ale mé srdce se rozbušilo rychleji, poté, co jsem se vyděsil, když mě Jungkook chytnul pod koleny a zad, nadzvednul mě do náručí a já pohotově obmotal svou levou ruku kolem jeho ramen, jelikož jsem se nesmírně bál toho, že spadnu a všeobecně jsem neměl rád výšky, ač nyní jsem nebyl tak vysoko, stále se mi sevřelo žaludek.
,,Odpusť mi, ale měl jsem pocit, že se za chvilku složíš. Jsi hrozně bledý, Taehyungu." řekne.
Nezlobil jsem se, ačkoliv mě jeho čin vyděsil, tak hluboko uvnitř jsem věděl, že měl pravdu, cítil jsem se malátně a vyčerpaně, schody bych s velkou pravděpodobností vyšel, ale určitě by mi to stálo úsilí a více času.
Navigoval jsem ho, aby věděl, který pokoj patří mně a on mě po několika minutách již pokládal do postele.
Jeho přívěšek, ve tvaru kříže, mě na moment pošimral na rtech, když se předklonil, ale následně se opět narovnal a přikryl mě dekou.
Poděkoval jsem mu, ale moje oči se samovolně zavíraly a pohltila mě tma.
Usnul jsem, ale po nějaké době jsem se probudil, když jsem zaznamenal zvuky a byl jsem chvilku dezorientovaný.
Polekal jsem se, když někdo rozsvítil lampičku, kterou jsem měl vedle postele a mé srdce se upokojilo až ve chvíli, kdy jsem rozpoznal muže s černými vlasy, který si dřepnul k posteli.
,,Donesl jsem ti čaj a prášek, ať ti ta horečka klesne." zašeptá.
Promnul jsem svoje oči a zapřel se na jedné ruce, abych neležel a mohl od něho převzít hrníček s čajem, který již nebyl horký, ale stále příjemně teplý, abych mohl zapít prášek.
Zadíval jsem se na svoje digitální hodiny, který byly hned vedle lampičky, bylo teprve po osmé hodině, spal jsem tedy přes hodinu, ale cítil jsem se stále stejně špatně.
,,Děkuji, ale neměl jste se namáhat." řeknu.
Přišel k nám, protože ho otec pozval na večeři a jistě spolu řešili pracovní záležitosti, není tu od toho, aby mě obskakoval a nosil čaj.
Hrníček si ode mě převzal, položil ho na noční stolek a poté se na mě opět podíval.
,,S námahou to nemá nic společného, odpočiň si, domluvil jsem se s tvým otcem, že převezmu výuky v institutu, dokud se neuzdravíš." vysloví.
Moje oči se jistě zvětšily, tahle zpráva měla být pozitivní, ve mně ovšem vzbuzovala nejistotu, jelikož otec bude určitě zklamaný, že nemohu řádně vykonávat práci, kterou mi určil.
Především jsem měl povinnosti, nemohl jsem se vymluvit na nemoc.
,,To je od Vás milé, ale slíbil jsem paní Seo Ju-hyun, že ji zítra pomůžu na včelí farmě a sám víte, že co člověk slíbí, musí i splnit."
Její manžel se zajímal o včelařský provoz, avšak v malém, dávali medy jen svým přátelům a rodině, neprodávali je, ale paní Seo Ju-hyun z včelího vosku ručně vyráběla svíčky, který již prodávala, ale též dávala jako dary, jako třeba dnes do benefiční akce.
,,Mě nezajímá, co jsi slíbil. Jsi nemocný, máš horečku, tak laskavě mysli především na sebe a nenamáhej se."
Samovolně jsem se stáhnul, jeho odpověď mi nepřipadala správná, jeho slova se protiřečila od našich poznatků, slib je pro mě důležitý, mám to tak naučený a funguji takhle odjakživa.
Potichu si pročistil hrdlo, na moment svůj pohled upřel jinam, ale nakonec se mnou znovu navázal oční kontakt.
,,Ale jestli ti na tom doopravdy tak záleží a nepůjde to přehodit na jiný termín, tak tvůj slib splním já, pomůžu paní Seo Ju-hyun, ty hlavně zůstaň v posteli." dodá.
Začal se zvedat, narovnal se a já se nevědomě více opřel o svou ruku, natáhl jsem ji, abych byl výš a prosebně se na něho podíval.
,,Pane Jeone, ale to přeci-"
,,Já již o tom nebudu diskutovat, Taehyungu. Hezky se vyspi." přeruší mě.
Ztrácel jsem se v něm, uměl být tak laskavý, jeho hlas zněl jemně a melodicky, ale někdy i hrubě a stroze, tvářil se poněkud ostře a já opravdu nechápal, jak uměl ovládat všechny tyhle mimické změny.
Definitivně mě však odmlčel, beze slova jsem kývl a počkal, až opustí můj pokoj, abych mohl zhasnout lampičku a vrátit se ke spánku.
-
Zdravím sluníčka 🖤
mám předepsaných tak osm kapitol a moc se těším, až se příběh konečně rozjede, bude to zábava *mrk mrk*
Opravdu mě to psaní baví! Ač mám spoustu práce a jiných starostí, tak se tahle kniha píše jedna báseň, zatím jsem se nezasekla, mám z toho sama radost.
Snad se máte krásně! Luv u🖤