[30. 9. 1849, les u Gdaňsku]
Pohled🇷🇺:
Pomalu jsem začínal otevírat oči a znovu nabírat vědomí. Ležel jsem na něčem měkkém. Zkusil jsem zmáčknout ruce v pěst. Ano, cítil jsem to... Mlha začala pomalu ustupovat. Když se mi konečně zaostřil zrak, spatřil jsem nad sebou dřevěný strop. Snažil jsem se rozvzpomenout, co se stalo a kde jsem.
🇷🇸: "No podívejme se! On žije!"
Uslyšel jsem známý hlas.
🇨🇵: "Díky Bohu!"
Ozval se další takový. Opřel jsem se o loket a pokusil se zvednout. Bolest v ranách bylo hned to druhé, co mě dovedlo zpátky k vědomí, hlavně ta v tý kyčli...
🇷🇺: "A-Ahh..."
Pokoušel jsem se to překonat a nějak se alespoň posadit. Najednou mě někdo chytil za zdravé rameno a tlačil mě zpátky.
🇬🇧: "Šetři se."
Řekl Británie a podíval se mi do očí.
🇷🇺: "V pohodě."
🇬🇧: "Rusko...měj rozum."
🇷🇺: "Nic to není- A-Ah..."
🇬🇧: "To vidím."
Řekl přísně Británie a dál se mě snažil položit zpátky na lůžko. I přes jeho nátlak se mi podařilo se posadit. Británie mě pustil a protočil oči.
🇧🇬: "Bože, kdo tě takhle zřídil?"
🇨🇵: "Bulharsko! Dej mu chvíli."
Když jsem se vzpamatoval úplně, zvednul jsem hlavu a začal si prohlížet místnost. Tak moc se mi ulevilo, když jsem viděl Srbsko, Británii, Francii i Bulharsko všechny živé a zdravé. Zvedl jsem přikrývku. Byl jsem jen v bílé košili, na které bylo několik krvavých skvrn. Nohu jsem měl taky obmotanou v obvazu.
🇷🇸: "Vítej mezi živými!"
🇷🇺: "Dík vole..."
Srbsko mi dvakrát luskl u ucha na každé straně, aby se ujistil, že vnímám.
🇨🇵: "Jak se cítíš?"
🇷🇺: "J-je mi fajn."
🇷🇸: "To říkáš pořád."
Ušklíbl se Srbsko.
Podíval jsem se na Británii, který stál se založenýma rukama vedle lůžka a nervózně poklepával nohou.
🇨🇵: "Ó můj bože! Jsme tak rádi, že jsi živý!"
Zvolala Francie a sepjala ruce.
🇧🇬: "No už jsme si mysleli, že to nerozdejcháš."
🇷🇺: "Jo, to já taky..."
🇷🇸: "Rusko, já...chci se ti omluvit."
Nechápavě jsem se na Srbsko podíval.
🇷🇺: "Za co?"
🇷🇸: "Že jsme tě tam nechali. Když jsi nás nejvíc potřeboval, tak jsme prostě utekli a nechali tě napospas těm vrahům. Ty bys tohle nikomu z nás nikdy neudělal. Alespoň já se nezachoval jako přítel. Nežádám o odpuštění, stejně si ho nezasloužím."
🇧🇬: "Já také, mrzí mě to..."
🇬🇧: "I já..."
Všichni čtyři zklopili hlavy a nastala chvíle ticha.
🇷🇺: "Já to ale nikomu z vás nezazlývám. Kdybyste tam zůstali, zabili by vás. To já bych se měl spíš omluvit vám. Vystavil jsem vás obrovskému nebezpečí. Jen tak tak jste unikli smrti a jestli Čechy nepřežil...vina je na mně."
🇨🇵: "Rusko, nemohl jsi to vědět. Bylo to přepadení, ty za to nemůžeš."
🇧🇬: "Stejně mě zajímá, jak se tam ti Turci dostali a proč to vůbec udělali."
Hlasitě jsem si povzdechl.
🇷🇺: "Nešli po vás, šli po mně...nebo spíš ŠEL po mně..."
🇷🇸: "Kdo?"
🇷🇺: "Turecko."
🇷🇸🇬🇧🇧🇬🇨🇵: "COŽE?!"
🇷🇸: "Ty jsi viděl Osmána?!"
🇷🇺: "Да, chtěl mě zavraždit. Když viděl, že se mu to nedaří v bitvách, šel na to jinak. V přestrojení se dostal do Zimního paláce a nalákal mě do pasti. Utkali jsme se v souboji, byli v přesile. Čtyři proti jednomu a mezi nimi Turecko. Po nějakém čase v boji jsme zůstali proti sobě už jen já a on. Bylo mi jasný, že mě zabije, pomalu jsem se neudržel na vlastních nohou. Ale tu nám začal na hlavu padat kus stropu a to donutilo Turecko se stáhnout a ve vteřině byl pryč. Vpadl jsem do hlavní síně a říkám vám, totální spoušť. Vy všichni už jste byli naštěstí pryč. Když Turkům došlo, že nemají šanci na výhru, vyskákali ven z oken a rozutekli se do petrohradských ulic. Ale teď jde o jinou věc."
🇬🇧: "O co?"
🇷🇺: "Srbsko, Bulharsko...jste v nebezpečí."
Srbsko a Bulharsko si vyměnili nechápavé pohledy.
🇧🇬: "Cože?"
🇷🇺: "Jde o to, že-"
V půlce věty jsem syknul bolestí a křečovitě jsem stiskl své levé rameno, do kterého mě Turecko při boji zasáhl. Povolil jsem stisk a podíval se na svou dlaň. Byla celá od krve. Krev z rány protekla přes obvaz i látku bílé košile.
🇨🇵: "Co je?"
🇷🇺: "N-nic, jsem v pohodě..."
Francie si toho všimla a odešla do vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátila s čistými obvazy a mísou vody. Přišla ke mně a opatrně mi začala sundavat krvavý obvaz z ramene.
🇨🇵: "Klidně pokračuj, jen se nehýbej prosím."
🇷🇺: "Díky... Jde o to, že Turecko si pro mojí hlavu šel z dvou důvodů. Ten první je nenávist a touha ukojit neoplacenou pomstu."
🇧🇬: "A ten druhý?"
🇷🇺: "...Ví, že dokud jsem živý, budu mu bránit v tom si zpátky osvojit Balkán. Sice jste pod jeho mocí (kromě Řecka), ale i tak to nenechá být. Jde po vás... Navíc je teď plný hněvu a ví, že jsem oslabený. Bude si na vás chtít vybít vztek. Připravte se na útok."
Bulharsko se Srbskem se po sobě začali vyděšeně dívat.
🇷🇺: "Hned co jsem se odtamtud dostal, jsem vás jel varovat. Nevěděl jsem, kde je Turecko a bál jsem se, že už je na cestě vás zabít."
🇬🇧: "Ty jsi jel v tomhle stavu z Petrohradu až sem?! Přemýšlíš vůbec?! Víš, že jsi to vůbec nemusel přežít?!"
🇷🇺: "Nemusel, ale přežil. Musel jsem vás jít varovat. Vám dvou teď jde o živo-Au!"
🇨🇵: "Promiň."
🇷🇺: "To nic... Srbsko, Bulharsko varujte zbytek Balkánu. Nevím to jistě, ale radši buďte připraveni."
🇷🇸: "Hned jak to bude možné, všem ti oznámíme. Díky."
Nachvíli jsme se všichni odmlčeli. Rovzpoměl jsem se na Čechyho. V tu chvíli mě zabolelo u srdce. Pořád mi něco říkalo, že je to všechno moje vina.
🇷🇺: "Už máte nějaké zprávy o Čechym?"
🇬🇧: "Bohužel... Pátráme po něm, ale zatím nic.."
Povzdechl si Británie a posadil se na dřevěnou židli, která stála u zdi. Zklopil jsem provinile zrak.
Srbsko mi najednou položil ruku na pravé rameno.
🇷🇸: "Neboj..."
Pronesl vlídným hlasem.
🇷🇸: "Najdeme ho a přivedeme ho zpátky. Bude v pořádku, je silný. Je to přece Slovan, jako my."
Nešťastně jsem se Srbsku podíval do očí. Srbsko na mě jedním okem mrknul a usmál se.
🇷🇺: "Čechy...je náš dobrý přítel...Věrný, obětavý, vždy jsme mu mohli věřit a vždy jsme se na něj mohli spolehnout...Ukažme, že jsme stejní přátelé jako on. Nenecháme ho v tom."
🇷🇸: "Souhlasím!"
Francie, Británie a Bulharsko odhodlaně pokývali hlavami.
🇷🇺: "Musím vyslat jednotku z mé armády na průzkum. Nevím, jak to udělám, protože- Блять!"
Vykřikl jsem, Francie mi jen trochu přiškrtila tu ránu, nečekal jsem to.
🇨🇵: "Omlouvám se, ještě chvíli drž."
🇷🇺: "V pohodě, nic se neděje."
🇧🇬: "Rusko, všichni naši nejlepší stopaři ho hledají, nevadí, když tvoje garda vyrazí o pár dní později. Teď se tím netrap."
🇬🇧: "Bulharsko má pravdu, Rusko."
🇷🇺: "A-Ale to nemůžu udělat."
🇬🇧: "Věř mi, že 3-4 dny tomu nic neudělají."
🇨🇵: "Tak, a je to."
Francie mi dovázala ruku a odstoupila dál.
🇷🇺: "Díky."
Na chvíli jsem se zamyslel. V hlavě jsem měl tolik myšlenek... Všechno se seběhlo tak nějak rychle a nečekaně. Vůbec by mě ani nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát.
🇨🇵: "Rusko..."
Pronesla Francie starostlivě a přišla ke mně.
🇨🇵: "Všechno bude dobrý. Čechy to přežije, najdeme ho! A Turecko... ten je prozatím mimo hru, alespoň pro nás."
Francie mě pohladila po zádech a usmála se. Slabý úsměv jsem jí opětoval. Dalo mi to docela naději. Jenom to s tím Tureckem...Pro zbytek Evropy možná, pro Balkán rozhodně mimo hru není. Pro mě možná nachvíli...
Pohled🇬🇧:
Tak moc se mi ulevilo, když se Rusko probral. Byl jsem alespoň částečně v klidu. Pořád musíme najít Čechyho, to je druhá část, ze který v klidu nejsem. Kéž bychom alespoň přibližně věděli, kde je, ale my se doslova nemáme čeho chytit. Jsme ve slepé uličce. S každým dnem, kdy jsme nepřišli na jedinou věc, která by nám pomohla ho najít, mi bylo víc a víc úzko.
A souhlasím s Francií. Turecko je teď mimo hru. Kdyby si někoho z Balkánu chtěl znovu "ochočit", dávno by to udělal. Znamená to, že jeho armáda je oslabená. Jinak by možná zaútočil i na Rusko. Myslím, že teď je tu pro nás možná někdo jiný, kdo svými manévry vzbuzuje pozornost a u některých i neklid. Rakousko... Proč chce dát dohromady Kroniku? Významný obřad? Co za "významný obřad"? Tahle záhada mi pořád vrtala hlavou a někdy ani nedala spát. No, snad už brzy zjistím, co to má všechno znamenat.
[29. 9. 1849, neznámá vesnice]
Pohled🇨🇿:
Zrovna jsme projížděli hustým podzimním lesem. Koruny stromů hrály všemi barvami. Do obličeje mi vál studený vítr a rozcuchával mi bílé vlasy. Byli jsme na cestě z městečka Privětninskoje zpátky do vesnice, kde mě Máša a její rodina zachránila. Jeli jsem s jejím otcem na koni. Měl jsem mapu a byl mi darován i kůň a sedlo. Celou cestu jsme oba dva mlčeli.
🇨🇿: "Pane..."
Řekl jsem konečně. Otec Máši ke mně zvedl hlavu.
T: "Ano, Vaše Výsosti?"
🇨🇿: "Už jsem to říkal Vaší dceři, ale musím to říct i Vám...Nevím, jak bych se vám za to všechno odvděčil. Moc si toho vážím a...NASTOKRÁT vám děkuji."
T: "K Vaším službám, Vaše Veličenstvo."
Řekl muž a usmál se.
🇨🇿: "Teď jsem si vlastně vzpomněl, že ještě neznám Vaše jméno."
Muž zbledl a málem spadl z koně.
T: "Ó Bože, odpusťte mi mou nezdvořilost! Vaše Výsosti, velice se Vám omlouvám!"
🇨🇿: "Za nic se neomlouvejte. Nic se neděje."
T: "Mé jméno zní Vladimír Nikolajevič Kolešnikov."
Vytřeštil jsem na něj oči a ztunul jsem. Vladimír Nikolajevič Kolešnikov... Sedí jak příjmení, tak jméno po otci. Že by to opravdu byl syn toho kočího, který tehdy jezdíval s Ruskem? Opravdu je svět tak malý?
🇨🇿: "Poslyšte, pane Kolešnikove, Máša mi říkala, že jste na carském dvoře dělal, jako osobní stráž cara."
T: "To je pravda."
Řekl pyšně pan Kolešnikov a hrdě se vzpřímil.
🇨🇿: "A víte, co dělal Váš otec za práci?"
T: "Ach ano, také dělal na carském dvoře, ale jako kočí. Vydržel tam pěkně dlouho a projezdil celou Evropu. Mimochodem, byl i v Českých zemích."
Zalapal jsem po dechu. Takže je to on.
🇨🇿: "A kde je teď Váš otec?"
Pan Kolešnikov zklopil smutně hlavu.
T: "Zemřel před 5 lety. Byl těžce nemocný."
Překvapeně jsem zvedl obočí, ale hned jsem taky zklopil zrak. Cítil jsem se špatně, nechtěl jsem mu přivodit smutek.
🇨🇿: "O-omlouvám se. To je mi líto."
Pan Kolešnikov byl chvíli potichu. Po nějaké chvíli promluvil:
T: "Mohu-li se zeptat...Proč se na to ptáte?"
🇨🇿: "Já vašeho otce znal."
Teď pro změnu zase jemu málem vypadly oči z ďůlků a už padal do mdlob.
T: "C-C-Co-ože...?
🇨🇿: "Ano. Dvakrát jsem se s ním setkal. Poprvé ve Vídni. To bylo za napoleonských válek. Tenkrát jsem dostal chřipku myslím a Rusko...totiž Jeho carská Výsost... mi nabídl, že mě odveze do Prahy a Váš otec byl kočím našeho kočáru."
Pan Kolešnikov z toho byl tak vyjevený, že už ani nekoukal kam jede.
🇨🇿: "A podruhé naopak z Prahy do Vídně. Ale to bylo asi o 20 let později..."
T: "To je...to je...to je..."
Zasmál jsem se a dál se věnoval tomu, kam jedu. Pan Kolešnikov se zachvíli taky vzpamatoval a mlčky jsme pokračovali v cestě.
Dojeli jsme až před Košnikových chalupu a oba jsme seskočili z koně.
Ju: "Táta je zpět."
M: "Tati!"
V: "Máte tu mapu?"
T: "Samozřejmě.
Pan Kolešnikov z toho, co jsem mu řekl byl pořád ještě celý vyjevený a moc nevnímal, co mu ostatní říkají.
M: "Takže...vyrazíte zítra ráno?"
Zeptala se mě Máše poněkud sklesle. Přišel jsem k ní a položil ji ruku na rameno. Podíval jsem se jí do očí a pronesl:
🇨🇿: "Ano...Ale neboj, Mášo, budu na tebe i na tvou rodinu navždy vzpomínat. Kéž bych vám mohl vaší službu nějak oplatit, ale...bohužel nemám jak. Prozatím můžu jen-"
Najednou se mi zjevilo něco velmi zvláštního a rázem jsem zmlkl. Na moři, na obzoru jsem v dálce viděl něco velkého a pomalu se to přibližovalo. Narovnal jsem se a přišel blíže ke břehu. Mžoural jsem očima a snažil se ten zvláštní objekt rozpoznat.
M: "Vaše Výsosti, co se děje?"
V ránu mi to došlo. Loď...
[6. 11. 1849, úsek Praha-České Budějovice]
Pohled🇦🇹:
Venku pršelo... Ještě pořád jsme seděli v kočáře a jeli směrem na Vídeň. Ale ta už se rychle blížila...má krásná Vídeň.
Seděla jsem opřená o stěnu kočáru a prohlížela si klíč od Archivu. Otáčela jsem ho všemi různými směry a zkoumala na něm každičký detail. Podívala jsem se na Uhersko, který seděl naproti mně. Zrovna spal. Jedním koutkem úst jsem se usmála a dál se věnovala hraní si s klíčem. Baví mě se dívat na jeho obličej...baví mě sledovat to, jak vůbec nic netuší... Již brzy se všechno odhalí a v mé říši začne znovu panovat pevný řád. Už brzy budu znovu vládnout bezstarostně a neomezeně.
Zvedla jsem oči vzhůru a řekla:
🇦🇹: "Neboj se, otče. Habsburská říše bude dál stát a vládnout středu Evropy. Naše impérium...bude brzy to, co dřív..."