[29. 9. 1849, neznámá vesnice]
Pohled🇨🇿:
S: "Čechy! Slyšíš mě?"
🇨🇿: "Tati! Bože, jsem tak rád, že jsi tady!"
S: "JÁ jsem rád, že jsi tady. Bylo to strašný. Už jsem si myslel, že tě navždy pohřbily hlubiny moří, ale neumřel jsi. Jak jsi na tom?"
🇨🇿: "Už bylo i hůř. Tati, jak daleko jsem od Petrohradu?"
S: "Vždyť ti říkali, že ne zas tak."
🇨🇿: "Já vím, ale potřebuju to vědět přesně!"
S: "Hmm...Opravdu ne daleko. Když ráno vyrazíš, do večera bys tam měl být. Ale v Petrohradě štěstí nenajdeš. Už jsou stejně všichni pryč."
🇨🇿: "Cože?"
S: "Všichni z tvých přátel už Petrohrad dávno opustili. Už ani Rusko tam není."
🇨🇿: "A kde je?"
S: "To ti nepovím, ale můžu tě ujistit, že všichni ostatní jsou v bezpečí v Gdaňsku. Ano, Rusko a tebe postrádáme."
🇨🇿: "Hledají nás?"
S: "Ano a mají o vás strach."
🇨🇿: "... ...Jak dlouho jsi říkal, že to odstud trvá do Petrohradu?"
S: "Ráno vyjedeš, večer tam budeš."
🇨🇿: "Tohle ráno? Na to ještě nejsem připravený! Jsem někde v nějaký vesnici a jediné, co mám, je mokrý oblečení a moje vůle!"
S: "No tak to si pospěš."
🇨🇿: "...Co tím myslíš?"
S: "Rakousko už je na cestě do Vídně...a není sama."
🇨🇿: "Cože?"
S: "Copak ti i Británie neříkal, že Rakousko něco plánuje? Že poslala Francii ten list?"
🇨🇿: "Ty myslíš, že-"
S: "Však i ty samotný jsi toho byl součástí."
🇨🇿: "Ne ne ne t-to ne. Tenkrát v Praze m-mě prostě svedla, t-to nic neznamenalo! T-to nemůže!"
S: "Už to tak bude."
🇨🇿: "Ne! To nejde! Nápad dualistické monarchie už tu není!"
S: "Myslíš? Ztrácíš čas, Čechy. Rakousko už si někoho veze."
🇨🇿: "Lháři! To je sprostá lež!!!"
S: "Nelíbí se mi jak se mnou mluvíš..."
🇨🇿: "Ne! Ne! NE!!! To nemůže být pravda! Tohle už skončilo! To nejde! To ne-"
...
Trhnul jsem sebou a probudil se ze svého snu. Oknem do světnice pronikaly první paprsky ranního slunce. Ležel jsem na té samé lavici přikrytý vyšívanou dekou oblečený jen v bílé košily a kalhotech. Už jsem se cítil trochu líp. Sice mě pořád všechno hrozně bolelo, ale alespoň jsem se mohl zvednout.
Položil jsem si hlavu do dlaní a snažil se si do detailu znovu vybavit svůj sen. To, že jsem se setkal s tátou už není žádná novinka, ale to co se děje teď s Rakouskem mi dělá starosti. Vůbec mi to hlava nechtěla pobrat. Opravdu chce Rakousko dvojvládu? Opravdu budu muset žít v okovech dvou místo jednoho? A proč zrovna teď?! Před 44 lety si to usmyslela, pak nic nebylo a teď zase... PROČ?!!! A proč vůbec?! Už tisíc let se takovéhlé věci dějí, ale vždy to byl panovník a šlechtic. Kardinál ve Francii, lordi v Anglii, hrabata v Německu, proč chce Rakousko vládnout spolu s jinou zemí? A ještě do toho svatbu? A jak ji mám zastavit?! I kdybych vyrazil teď, tak do Vídně nedojedu dřív než ona, notabene, když už se s někým domlouvá! Ale s kým? Bude to někdo od Němců... Sasko? Bavorsko? Švýcarsko? Prusko? Prusko...určitě Prusko... To mi neříkej, že-... Dobře, hodím sebou. Tohle nedovolím... Chci svobodu!
Rozhlédl jsem se po místnosti. Všichni ještě tvrdě spali, až na Mášu. Seděla u okna loktem o něj opřená a smutně hleděla ven. Pokusil jsem se zvednout. Šlo to. Postavil jsem se na vlastní nohy a chvíli jen stál. Potřeboval jsem najít rovnováhu. Byl jsem celkem překvapený. Nic víc vážnějšího než vykloubený rameno a zlomenou klíční kost jsem vlastně ani neměl. Udělal jsem první krok a hned, já debil, jsem sebou švihl na zem. Máša se z leknutím otočila.
🇨🇿: "Dobré ráno."
Zašeptal jsem.
M: "Dobré ráno i Vám. Jste v pořádku?"
🇨🇿: "Ano, nic mi není."
Zvednul jsem se a pomalu se doplazil až k ní.
🇨🇿: "Co tu děláš takhle sama? Proč taky nespíš?"
M: "Nemohla jsem spát."
🇨🇿: "Aha."
Nastalo trapné ticho.
🇨🇿: "...Nad čím přemýšlíš?"
Řekl jsem po chvíli.
M: "Já sama nevím."
🇨🇿: "Poslyš, já...Chci ti ještě jednou poděkovat, že jsi mě vytáhla z té vody. Nechci, abysis myslela, že jsem nějaký nevděčník. Zachránila jsi mi život. Nikdy na to nezapomenu."
Máša se na mě podívala a usmála se. Pak otočila hlavu zpátky do okna a znovu hleděla na venkovní krajinu. Zadíval jsem se na ni a pousmál se. Trochu mi připomínala Aničku. Mladá, krásná dívka s hlavou v oblacích. Přesně taková byla i Anča. Páni... už je to vážně 27 let, co jsme se neviděli?
M: "Přemýšlím nad Vámi."
Řekla najednou Máša.
M: "Nad Vaší zemí. Nikdy jsem tam nebyla, ale...táta vyprávěl, jak nádherná země to je."
🇨🇿: "Tvůj táta tam byl?"
M: "Ano. Když byl ve službách cara v Petrohradě, jezdil po Evropě jako jeho osobní stráž. Pak se seznámil s mou maminkou a usadili se zde. Jaké to tam vlastně je?"
Přisunul jsem si židli a posadil se vedle Máši.
🇨🇿: "Je to tam krásné. Pole, louky, lesy, hory...a města a vesnice... Ale není to...svobodné."
M: "Proč? Kvůli Rakouskému císařství?"
🇨🇿: "Ano. Ne jen já, ale i Uhersko a Chorvatsko a další jsme... nenachází se s námi dobře."
M: "To mě moc mrzí."
Máša si povzdechla a ještě víc se opřela do své dlaně.
M: "Kéž bych...kéž bych se tam někdy mohla podívat... Ale já ještě nebyla ani v Petrohradě, jak bych se JÁ mohla vůbec dostat za hranice? Ani mou krásnou Rus nikdy neuvidím!"
🇨🇿: "Nikdy neříkej nikdy..."
M: "Ale..."
🇨🇿: "Počkej."
Přerušil jsem ji. Vzal jsem kousek papíru, který ležel na stole a kus zuhelnatělého dřeva z krbu a začal kreslit. Máša zpozorněla a zvědavě mi koukala do papíru. Když jsem měl hotovou první stranu, otočil jsem papír a začal kreslit druhý obrázek.
Když jsem měl hotovo, zahodil jsem uhel a podával Máše papír.
M: "Co to je?"
🇨🇿: "To je Praha. A když to otočíš... To je česká krajina."
M: "Jé, ta vypadá podobně, jako tady!"
🇨🇿: "Je to možné."
M: "To je nádhera..."
🇨🇿: "Ano ano. A já si pamatuji doby, kdy to byla jen krásná netknutá divoká příroda... a tady v Rusku taky. Ach, to byly časy."
M: "Tak moment...Kolik Vám je vlastně let?"
🇨🇿: "1185."
M: "Cože?!"
Vykřikla Máša, ale hned si zacpala pusu. Smál jsem se na celé kolo. Tohle mě vždycky pobaví.
🇨🇿: "No to máš tak, my země jsme nesmrtelné! Na stáří zemřít nemůžeme, to je síla nás zemí! Jo na zabití a všechno ostatní ano, ale stáří? Pfff, neznáme!"
Máša celá vyjevená na mě civěla. Já se jen usmíval.
M: "K-kolik je našemu carovi?"
🇨🇿: "Počkej... 1081 myslím."
Máše spadla čelist.
M: "T-t-to j-je...o-o-opravdu..."
Soukala ze sebe Máša a podávala mi zpátky pokreslený papír.
🇨🇿: "Ne ne, jen si ho nech. Ten je pro tebe ."
M: "Opravdu? To je od Vás milé... Děkuji Vám, Vaše Výsosti."
🇨🇿: "Není zač."
Vyměnili jsme si úsměvy a nachvíli místnost pohltilo ticho. Musím se začít posouvat. Musím najít ostatní a co nejrychleji se dostat do Vídně. Jestli mám ještě čas, tak ho musím využít. Za každou cenu jí musím zabránit, aby s nikým neuzavřela žádnou smlouvu.
🇨🇿: "Mášo, já...potřebuji pomoc..."
Máša se na mě tázavě podíval.
M: "A s čím?"
🇨🇿: "Já vím, že už jste mi vykonali služby až až a nesmírně si toho vážím, ale...musím rychle odjet do Vídně."
M: "A proč?"
🇨🇿: "To je složité. Potřebuju znát jméno toho muže, o kterém jste říkali, že má mapu."
M: "Á, vy myslíte pana Pjotra Pavloviče Orloviče! Ano, má mapu. Má své sídlo v nedalekém městečku zvaném Privětninskoje."
🇨🇿: "Myslíš, že bys mě tam mohla zavést?"
M: "Teď?"
🇨🇿: "Nemusíme HNED TEĎ, ale čím dřív, tím líp. Nemusíš mě tam ani osobně doprovodit, jen mi stačít ukázat cestu. Prosím Mášo, závisí na tom celá má země."
Máša chvíli v tichu váhala. Netrpělivě jsem čekal na její odpověď.
M: "...Běžte k nám do stáje a osedlejte si koně. Pak pojedete na východ podél pobřeží. Až uvidíte vlát bílou vlajku na molu, poznáte, že jste na místě. Ale raději počkejte, než se vzbudí alespoň táta. Někdo tam s Vámi musí jet."
🇨🇿: "Děkuji ti...Děkuji mnohokrát...Jste mí spasitele..."
[30. 9. 1849, Włocławek]
Pohled🇮🇹:
Vystoupil jsem z kočáru a vstoupil do prvního hostince. Rovnou jsem se nechal ubytovat a šel si objednat jídlo. Když jsem se pohodlně usadil, rovnou jsem popil výtečné boreauxé víno.
Možná je to na vás moc rychlé, že? Ptáte se, co dělám v malém polském městě uprostřed ničeho? Jak jsem přežil nájezd Turků? Jak jsem se sem dostal? Co tu dělám? Co všechno se za tu dobu stalo? Nebojte, vše se dozvíte. Ze spárů tureckých šavlí se mi podařilo uniknout. Když už mi padal strop na hlavu, na poslední chvíli jsem vyskočil v přízemí z okna a dál se na útěk. Najal jsem si kočár, hned první den jsem opustil Petrohrad a momentálně jsem na cestě do Vídně. Ano, čtete správně, do Vídně. A proč zrovna tam? Jdu se ujistit, zda má Rakousko můj klíč. Nejsem si jist, zda si Rakousko uvědomuje, co všechno leží v jejích rukou. Je to klíč k tajemství celého světa v papírech. Od západních břehů divoké Ameriky až po vzdálenou Zemi vycházejícího slunce, Japonsko. A Kronika patří k těm nejdůležitějším dokumentům. Také proto jsem sjednal s Francií dohodu. Předal jsem jí 5. svazek Kroniky a ona ho střeží v pařížském podzemí. Zaručuje mi to, že kdyby chtěl někdo vykrást Archiv a Kronika by padla do jeho rukou, nebude kompletní. A až to zjistí, bude pátrat dál a mezitím...Ho dopadneme a zabijeme.
Seděl jsem v tichu s kapucou přetaženou přes hlavu u stolu a díval se po ostatních lidech. Podrobně jsem zkoumal jejich vysmáté staré obličeje. Každý z nich byl kdejaký labužník, který přišel zahnat nudu alkoholem a kartami. Jen málokdy to je jinak.
Jak jsem tak sledoval ty všechny lidi, všiml jsem si někoho, kdo si VELMI přivolal mou pozornost. Přes uličku seděla Rakousko...Jen ona sama... V očích se mi rozdvítily jiskřičky a rázem byly myšlenky na hlad ty tam. Ujistil jsem se, že mi není vidět do obličeje, pak jsem vstal a pomalu jsem přišel až k Rakousku.
🇮🇹: "Co Vy tu tak sama, slečno?"
Oslovil jsem ji. Rakousko se na mě podívala a zamračila se.
🇦🇹: "Asi nevíte, s kým máte tu čest, panáčku!"
🇮🇹: "Vy zřejmě také ne."
Odvětil jsem a opatrně si nadzvedl kapucu. Slyšel jsem, jak to v Rakousku hrklo. Úlekem zbledla a spadla ji čelist.
🇦🇹: "I-I-Itálie?! Ty jsi-"
🇮🇹: "Ššššš, tady ne."
Chytl jsem jí za ruku a odvedl ji na chodbu. Vpadl jsem s ní do první komory a zabouchl za námi dveře. Konečně jsme byli sami. Sundal jsem si kapucu a podíval se Rakousku do očí.
🇦🇹: "Itálie, ty žiješ! Měla jsem o tebe strach."
🇮🇹: "To já taky."
🇦🇹: "Co tu děláš?"
🇮🇹: "Hledám tě."
Rakousko na mě hodila nechápavý, trochu znepokojený pohled. Vytáhl jsem ze saka rudý šperk s perlami a pověsil si ho na ruku. Rakousko popuzeně svraštila obočí.
🇦🇹: "Co ode mě chceš?"
🇮🇹: "Chci vidět ten klíč."
🇦🇹: "Proč?"
🇮🇹: "Drahá Rakousko, asi ti nedochází, co jsem ti vlastně svěřil. Svěřil jsem ti a otevřel ti bránu k nejdůležitějším dokumentům světa."
🇦🇹: "To mi nemusíš připomínat."
🇮🇹: "Chci se ujistit, že je v pořádku. A příjde mi fér, aby si mi ho ukázala, když já ti ukázal to, co jsi naopak ty svěřila mě."
🇦🇹: "Opravdu mi tak nevěříš?"
🇮🇹: "Kdybych ti nevěřil, ani pohlédnout na ten klíč by ti nebylo umožněno."
Rakousko po mně bleskla očima a neochotně si sáhla do výstřihu. Odtamtud vytáhla velký klíč přivázaný na koženém provázku, jenž měla pověšený na krku.
🇮🇹: "Výborně. Toť vše."
🇦🇹: "Nic víc mi nechceš?"
🇮🇹: "Když se nad tím zamyslím, tak vlastně ano... Kdy se bude konat svatba?"
🇦🇹: "Uděláme dohodu, Itálie."
Překvapeně jsem nadzvedl obočí a pousmál se.
🇮🇹: "Poslouchám."
🇦🇹: "Od tohoto dne, přesně za rok se vdám. Přesně 3 dny na to se my setkáme ve Vídni. Ty mi vrátíš můj rodinný šperk a já zas tobě klíč a Kroniku."
🇮🇹: "A co když...Se mi nepovede do té doby získat svou moc nad Apeninským poloostrovem?"
🇦🇹: "Pak si počkám, než se ti to povede a dostanu svůj náhrdelník zpět. Do té doby bude klíč i Kronika moje."
🇮🇹: "...Platí."
Rakousko se spokojeně usmála, pak se otočila a už byla na odchodu.
🇮🇹: "Počkej!"
🇦🇹: "Je snad ještě něco, Itálie?"
🇮🇹: "Jsi tu opravdu sama?"
🇦🇹: "Ne. Proč?"
🇮🇹: "...S kým?"
🇦🇹: "To se dozvíš... za rok..."
Pronesla sladkým, přesto temným hlasem...Pak se otočila na podpatku a odešla.
🇮🇹: "Budu se mít na pozoru, Rakousko. Od teď, za rok...Nezapomeň..."
Řekl jsem temně, pak si znovu nasadil kapucu na hlavu a opustil hostinec.
[10. 11. 1849, Istanbul]
Pohled🇹🇷:
Stalo se přesně, jak jsem očekával. Patnáctého dne jsem dorazil do Istanbulu. Vracel jsem se s porážkou, hanbou, nezkrotným hněvem a nenávistí, ale zároveň s několika novými nápady. Celou cestu jsem přemýšlel, koho si vybrat za spojence. Jakmile se s někým spojím, otevře se mi přístup do Evropy všemi směry a já pak znovu s pomocí jednoho státu chytnu zpět otěže svých ztracených území. A s takovou pomocí...Možná už konečně zabiju Rusko...
Vjel jsem na dvůr paláce Topkapi. Celý dvůr mě zdravil a vítal se vším všudy. Lidé jásali a výsakli. Jak by taky ne, byl jsem hodně dlouho pryč. Oslavy a vítání mě ale nezajímaly. Byl jsem plný nezkrotné zlosti. Všichni mi padali k nohám a provolávali mi slávu, ale tentokrát jsem nekráčel hrdě mezi nimi. Prošel jsem bránou do paláce, pak celým hlavním sálem po královském koberci až ke svému trůnu a před ním se zastavil.
D: "Ó náš Veliký sultáne! Vítejte zpět!"
🇹🇷: "Teď ne."
Odsekl jsem. Důstojník sebou trhl a vytřeštil na mě oči.
🇹🇷: "Omluvte mě."
Celý sál ztichl. Nikdo nechápal, co se děje, co se se mnou děje! Opustil jsem sál a zamířil po schodech nahoru do prvního patra, kde jsem měl pracovnu. Naštvaně jsem za sebou práskl dveřmi a vzteky kopl do psacího stolu. Ze stolu spadla zarámovaná fotka za sklem a sklo se rozbilo na několik střepů. Sedl jsem si na židli a položil si hlavu do dlaní.
Zase mi to nevyšlo...ZASE MI TO NEVYŠLO!!! S každým takovým marným pokusem se mě hněv a touha po pomstě zmocňují čím dál víc...
🇮🇷: "Nevypadáš, že jsi dobře pochodil..."
Ozval se najednou ženský hlas. Leknutím jsem málem vyskočil ze židle. Chytil jsem se za hruď a trhnul hlavou tím směrem, odkud ten hlas přišel. Zády ke mně stála Persie a upřeně hleděla z okna. Byla oděna v tmavěfialové s červenozlatou výšivkou.
🇮🇷: "Tak co? Skonal?"
Pronesla a pomalu se otočila ke mně. Její hluboké temné oči se střetly s těmi mými.
🇹🇷: "Ne...Selhal jsem..."
Zavrčel jsem a vycenil zuby. Persie svraštila obočí a znepokojeně začala kráčet směrem ke mně.
🇮🇷: "Jak to?"
🇹🇷: "Už jsem ho skoro měl...Už jsem ho měl na dosahu ostří své šavle, ale..."
🇮🇷: "Ale co?"
Zaťal jsem pěst a plnou silou praštil do stolu.
🇹🇷: "Unikl mi...Budova se začala bořit a on unikl."
Persie se zamračila.
🇮🇷: "...Byli jste čtyři proti jednomu...Čtyři proti jednomu, a i tak... "
🇹🇷: "Myslíš si, že mě to nesere!?"
Neudržel jsem se a prudce se postavil.
🇹🇷: "Byl jsem takhle blízko, TAKHLE blízko, Persie! A nejdou mi začal padat strop na hlavu!"
Persie se na mě chvíli udiveně koukala. Neměla na to co říct. Pak si odkašlala a pravila:
🇮🇷: "I tak Turecko. Promarnil jsi asi svou největší příležitost... Nezbavíš se ho ani ve válce, ani v souboji, ani v přepadení. Jestli budeš takhle pokračovat, nikdy ho neusmrtíš... Co hodláš dělat?"
Hlasitě jsem si povzdechl a uvolnil se z napětí. Potřeboval jsem se trochu uklidnit. Když už jsem cítil, že mě zloba částečně opustila, nahlas jsem promluvil:
🇹🇷: "Máš pravdu, Persie, máš pravdu...Vše, co jsem doteď zkoušel nezabralo. Jestli při Rusku a ostatních teď stojí všechno štěstí, nebo při mně smůla, to nevím, ale nic nezabírá. Ale když ti vyschne koryto...musíš hledat nový pramen..."
Persie se na mě překvapeně podívala a nechápavě svraštila obočí.
🇮🇷: "Co tím chceš říct?"
🇹🇷: "Chci tím říct, že když to do teď nešlo takhle, musíme najít jinou cestu."
🇮🇷: "A ty snad máš nějaký jiný plán?"
🇹🇷: "Ano, popravdě ano..."
🇮🇷: "Poslouchám."
🇹🇷: "Návážu spojenectví s nějakou zemí s Evropy."
Persii se odporem zkroutil obličej.
🇮🇷: "Že se nestydíš něco takového vůbec vypustit z úst! S těmi hnusnými zpropadenými Evropany? Nikdy!"
🇹🇷: "Nech mě to dokončit... Jistěže nemůžu ujednat spojenectví či přátelství teď. To je marná snaha, celá Evropa by mi nejradši usekla hlavu Musím být trpělivý. Až bude nějaký problém, jednoduše se do něj zapletu a připojím se k té straně, která mi bude vyhovovat."
🇮🇷: "A jak dlouho to bude trvat?"
🇹🇷: "To nevím. Možná i několik desítek až stovek let. Ale pamatuj, trpělivost nade vše. A hlavně, čeho se bát? Jsme přece nesmrtelní!"
🇮🇷: "A co když to nikdy nenastane? Nebo tě mezitím někdo zavraždí nebo tě náhle potká nečekaná smrt?"
🇹🇷: "To je až další část plánu, drahá."
Chtěl jsem Persii pohladit po rameni, ale ona sebou okamžitě cukla a probodla mě vražedným pohledem.
🇮🇷: "Mou ruku můžeš dostat, Turecko, ale ne teď. Slibovala jsem ti své srdce za smrt Ruska, ale vidím, že tvé plány mají jiné časové rozměry, než jsem očekávala."
🇹🇷: "Udělám cokoliv, Persie, cokoliv..."
🇮🇷: "Slíbíš, že uděláš, co říkáš?"
🇹🇷: "Ano. Ale prozatím musíme vyčkat. Zůstaneme v pozadí a do té doby se budeme spíše krýt, než se do něčeho plést. A pak...dosáhnu všeho, po čem jsem kdy toužil..."