[28. 9. 1849, vesnice]
Pohled🇨🇿:
Cítil jsem pod sebou pevnou sem. Cítil jsem vánek, který se mi přehnal přes obličej. Už jsem nebyl vězněm studené vody. Začínal jsem znovu nabírat vědomí. Pomalu jsem otevíral oči. Ze začátku jsem viděl jen rozmazaný obraz a znovu a znovu mi víčka padaly na zpět.
???: "Hele! Probírá se!"
Uslyšel jsem cizí hlas, ale připadal mi tak vzdálený, že jsem nebyl schopný ho vnímat. Šum v uchu pomalu začínal nahrazovat pevný stálý zvuk. Cítil jsem už i svoje vlastní tělo a začínal jsem si zpátky uvědomovat skutečný svět. Vidění se mi zvolna začínalo konečně zaostřovat. Po nějaké době jsem otevřel oči úplně a zrak se mi vrátil k normálu. Spatřil jsem dvě velké modré oči a smějící se tvář. Nademnou stála mladá dívka a usmívala se na mě.
M: "Vítejte zpět!"
Vypískla a ještě víc se usmála.
🇨🇿: "C-co se stalo?"
Promluvil jsem, když jsem se alespoň trochu rozkoukal.
T: "Říkal jsem, že bude v pořádku."
Byl jsem zmatený. Neměl jsem páru o tom, co se stalo, kde jsem a jak jsem se sem dostal.
🇨🇿: "K-kde to jsem?"
M: "U nás doma, pane!"
Pravilo to úsměvavé děvče.
Opřel jsem se o loket a chtěl se posadit.
🇨🇿: "Ahhh..."
Chytnul jsem se za hlavu. Bolelo mě doslova celý tělo. Měl jsem něco s pravým ramenem a klíční kostí, protože příjemný pocit při tom zvedání, to ROZHODNĚ nebyl. Se zádama jsem očividně taky něco měl, protože to mě položilo zpátky.
M: "Ne ne ne, jen ležte!"
Děvenka sepjala ruce, jako by mě prosila. Začínal jsem si vybavovat, co všechno se vlastně stalo. Pamatuju si, že jsme utíkali z paláce a nějak jsme se dostali na loď. Pak jsme pluli po vodě a přišla vlna a já přepadl přes palubu. Poslední, co jsem cítil, bylo, jak mě někdo stihl zachytit a pak jsem cítil už jen vodu...samou vodu... J-já-...Počkat...Už to mám! Utíkali jsme před Turkama, protože napadli Zimní palác! Pak jsme tou lodí měli dojet do Gdaňsku, jenomže já vypadl z lodi! A ten, kdo se mě ještě snažil zachránit, byl Řecko... Nejsem náhodou mrtvý?
Podíval jsem se na svoje ruce a z obou stran si je důkladně prohlédl. Nejsem mrtvý ani to není sen... Já žiju! JÁ ŽIJU!!! Bože, děkuji... mohl jsem umřít...
Pořád jsem ale nevěděl dvě zásadní věci: Kde jsem a jak jsem se sem dostal. Když už jsem se rozkoukal úplně, znovu jsem se tomu švarnému mladému děvčeti podíval do očí. Byly modré jako pomněnky.
🇨🇿: "Kdo jste?"
M: "Jmenuju se Máša, pane! A tohle je moje rodina!"
Máša, jak se podle všeho jmenovala, ukázala na celou světnici. Kromě ní tam bylo dalších pět lidí: Žena, muž, starší žena a dva mladí hoši.
🇨🇿: "A-A...jak jsem se sem dostal?"
M: "Našli jsme Vás na mořském břehu. Mysleli jsme, že jste mrtvý, ale opak byl pravdou."
Řekla a usmála se.
Znovu jsem se pokusil se posadit. Tentokrát se to podařilo, ale snesitelný pocit se to rozhodně nazývat nedalo. Připadal jsem si jak po pádu z útesu...I když bůhví, co všechno se se mnou dělo.
M: "Jak Vám říkají?"
Zeptala se Máša. Všichni ve světnici z ničehonic zpozorněli a podívali se na mě.
🇨🇿: "Jsem České království, ale většinou mi říkají jen Čechy."
Ma: "Takže je to pravda..."
Zaúpěla ta žena a zbledla. Všichni po sobě začali zběsile pokukovat.
V: "Vy jste opravdu panovník Českých zemí?"
Ozval se plný údivu jeden z těch mládenců.
T: "Vždyť jsem vám to říkal!"
Máša, ten muž, ta žena i ti dva hoši se mi chtěli uklonit, ale já je zadržel.
🇨🇿: "Ne, neklaňte se mi. To já bych měl před vámi padnout na kolena. Zachránili jste mi život. Děkuji..."
Ju: "Nebýt tady Máši, Vaše Výsosti, možná byste byl zahynul. To Máša šla k mořském břehu a uviděla Vás tam ležet. Pak zavolala nás a my jsme Vás vzali sem..."
Pohlédl jsem Máše do očí. Ta se stydlivě schoulila a s úsměvem zklonila hlavu.
🇨🇿: "Děkuji ti, Mášo..."
M: "Rádo se stalo."
Špitla.
Ma: "Nu a...co se Vám přihodilo, že jste se objevil v té vodě?"
🇨🇿: "Byl jsem v Petrohradě, v Zimním paláci. Zrovna probíhal ples když tu najednou oknama dovnitř naskákali Turci a šli po nás. Utekli jsme do přístavu a chtěli lodí odjet do Gdaňsku, jenomže tu noc zuřila silná bouře a já vypadl z lodi."
Ma: "Vy jste tam byl, když se to stalo?!"
Vykřikla zděšeně žena a vyskočila ze židle.
🇨🇿: "Vy o tom víte?"
Ma: "Jistěže! Ví to celé Rusko! Turci napadli Petrohrad, desítky mrvtvých, desítky zraněných a několik nezvěstných!"
🇨🇿: "...Kolikátého vůbec je?"
Ju: "28. září."
🇨🇿: "Jenom 3 dny?!"
V: "O té události jsme četli v novinách. Většina panovníků se prý zachránila, ale náš car byl v té době pořád v paláci!"
🇨🇿: "Ach Bože, Rusko..."
Povzdechl jsem si nešťastně.
M: "Cože?"
🇨🇿: "Co?"
M: "Vy říkáte Ruskému carství, jakože...carovi, 'Rusko'?"
🇨🇿: "Ano. Je s tím něco špatně?"
M: "A takhle se země mezi sebou oslovují běžně? Jen mi to příjde takové...na někoho Vašeho postavení a postavení ostatních..."
🇨🇿: "Nezdvořilé? Tak se vám to možná může jevit, ale to kvůli tomu, že se před vámi lidmi chováme tak, jak bychom měli. Ale ve skutečnosti jsme přátelé a tak se k sobě i chováme. Tedy PŘÁTELÉ ne se všemi, abychom měli jasno...Ale i tak si tykáme, zdravíme se tak přátelský, mluvíme neformálně...prostě jako vy s vašimi přáteli."
Máša na mě vyjeveně hleděla.
🇨🇿: "Copak?"
M: "Ne jen že...To jsem opravdu nevěděla."
🇨🇿: "Jen vás poprosím, abyste o tom s nikým moc nemluvili. Je to naše takové menší tajemství mezi zeměmi."
M: "To jistě nebudeme, ale je to...zajímavé."
Hlavou mi projela ostrá bolest. Chytil jsem se za ni a hlasitě syknul.
M: "Děje se něco?"
🇨🇿: "Ne nic, já jen... Mám o Rusko a o ostatní trochu strach."
T: "Vy myslíte, že náš car je mrvtvý?!"
Místnost se naplnila děsivým napětím, které by se v tu chvíli dalo krájet.
🇨🇿: "Bože, to snad ne...Rusko se jen tak nevzdá a i kdyby byl na konci svých sil a měl by zemřít, nepovolil by. Dokud dýchá, tak se klidně i doplazí a zachrání kamkoliv a jakkoliv. Ale i tak nevim, co s ním je...zůstal někde v paláci a my prostě utekli a nechali ho tam. Nejméně já se nezachoval jako přítel... A ostatní... já nevím, jestli do Gdaňsku dopluli, jestli je tak náhodou nesmetlo moře. Je toho tolik, že..."
Odmlčel jsem se. Moji zachránci po sobě začali smutně pokukovat. Máša mě opatrně chytla za ruku a pohlédla mi do očí. Usmála se na mě a klidným sladkým hlasem pronesla:
M: "To bude dobré, uvidíte. Pomůžeme Vám."
🇨🇿: "Ani nevíte, jak moc jsem vám všem vděčný."
T: "No a už víte, jak se dostanete zpátky? Myslím tím, k ostatním zemím?"
🇨🇿: "No, pokud přežili a je tam někdo, komu za to stojím (nejméně Srbsko ano), tak po mně vyhlásili pátrání nebo už mě hledají. Pokud ne, potřebuji nějakou mapu, koně a věci na cestu a zkusím se někam dostat sám."
V: "Mapu tu nemáme. Ale jste blízko Petrohradu."
T: "Mapu by Vám mohl dát pan Orlovič, místní šlechtic ze sousedního městečka."
🇨🇿: "Děkuji."
T: "Je to naléhavé? Musíte být někde na v nějaký den?"
🇨🇿: "Doufejme, že ne. Teď se hlavně všichni budeme snažit najít jeden druhého. Pak se budou řešit jiné věci..."
Nejsem na tom nejlíp, ale měl bych sebou trochu hodit. Potom, co mi řekl Británie, musím co nejdřív najít Rakousko a zjistit, o co jde. Nebude to nic dobrého.
[27. 7. 1849, mezi Petrohradem a Gdaňskem]
Pohled🇷🇺:
Už uběhly další dva dny a já se pořád nezastavil. Cítil jsem hlad, žízeň, únavu a nesnesitelnou bolest v ranách. Byl jsem vyčerpaný a na konci svých sil. Ale mé poslání je důležité. Věděl jsem, že už nemůžu být tak daleko. Drtily mě myšlenky na to, že se jim něco stalo, nebo že nedej bože někdo zemřel. Nikdy bych si to neodpustil a pamatoval bych si to do konce svých dnů. Jen z pomyšlení na něco takového mi běhal mráz po zádech.
Dojel jsem až do polského městečka Suwałki. U prvního hostince jsem seskočil z koně a vlítl dovnitř. Můj kůň už mlel z posledního. Já upřímně taky... Rychle jsem vyměnil svého koně za jiného, znova nasedl a jel dál. No tak, ještě vydrž...
Za dva dny už jsem na obzoru spatřil Gdaňsk. No tak, no tak! Už jsi skoro tam! Zrovna jsem projížděl malým lesem, když tu jsem spatřil něco neobvyklého. Velká myslivecká chata a zdála se, že není prázdná. Zastavil jsem se a upřel na ni svůj zrak. V okně jsem zahlédl-
[29. 9. 1849, les u Gdaňsku]
Pohled🇬🇧:
Probudil jsem se kolem 7 hodiny ráno. Ležel jsem v obyčejné posteli přikrytý kožešinou. Ze začátku jsem byl zmatený, ale pak jsem si uvědomil, kde jsem. Jsme v té záhadné chalupě. Byl to celkem hezký pocit. Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy měl takové soukromí.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Bulharsko i Srbsko pořád spali. Francie klidně spala vedle mě. Když spí, je snad ještě krásnější. Políbil jsem ji na čelo, vstal a šel po rozvrzaných dřevěných schodech dolů. Dole ve světnici byla malá kuchyňka (také celá že dřeva). Není to tak dávno, co tu někdo byl, ne? Alespoň tak to říkala ta stařenka. Podíval jsem se do kredence. Několik kusů porcelánového a keramického nádobí a kovové příbory.
🇬🇧: "Tenhle myslivec si naproti svým vrstevníkům musel žít dost luxusní život."
Řekl jsem si pro sebe. Našel jsem trochu tvrdší, ale pořád jedlý, bochník chleba, sůl, ve spíži marmeládu a dokonce i kus nějaké klobásy. Všechno jsem rozložil na stolek a zatím se jen posadil. Se snídaní počkám na ostatní.
Za čtvrt hodiny se probudil Srbsko a přišel dolů. Tvářil se stejně sklesle, jako včera.
🇬🇧: "Dobré ráno."
🇷🇸: "Dobré ráno."
Odpověděl prázdně. Všechny nás události, které se staly za poslední týden mrzí a děsí, ale musíme se z toho nějak sesbírat. Třeba všechno není ztraceno, třeba pořád žijí! Srbsko se mlčky posadil na židli vedle mě a čekal. To neobvyklé ticho mezi námi mě znervózňovalo.
Za asi půl hodiny přišli i Francie s Bulharskem.
🇨🇵🇧🇬: "Dobré ráno!"
Řekli téměř naráz.
Když se posadili k nám, pustili jsme se do chudé, ale výtečné snídaně. Ani teď nikdo nemluvil. Každý si hleděl svého jídla a nic neříkal. Začínalo mi to být trochu trapný, a tak jsem se pokusil něco říct.
🇬🇧: "Tak...Jak se vám spalo?"
🇧🇬: "Šlo to."
Odvětil Bulharsko.
Srbsko na to jen přikývnul, ani nezvedl oči...spíš oko. Francie mě chytla za ruku a usmála se na mě. Přesně jsem věděl, co mi chce říct: "Dej tomu ještě chvíli čas." Tak jsem se na ni usmál a pokračoval v jídle.
Dopoledne jsme se jen tak ploužili po domě a hledali, kde co je. Bulharsko našel nějakou knihovničku. Všechny knihy v ní byly napsány buď polsky anebo rusky, takže jsem neměl šanci se čtením zabavit.
🇨🇵: "Abych řekla pravdu, ulevilo se mi."
Ozvala se z ničehonic Francie.
🇨🇵: "Tedy rozhodně ne od toho, co se stalo teď, ale od toho napětí a zodpovědnosti...Myslíte, že nás stráže hledají?"
🇬🇧: "Vědí, že jsme tady. A taky vědí, že tu jsme dobrovolně. Nepůjdou za námi, dokuď my nepůjdeme za nimi."
Srbsko na to jen přikývnul.
Najedou někdo začal silně bouchat na dveře. Všichni jsme se k nim s leknutím otočili. Bouchání bylo tak hlasité a silné, že to s chatou otřásalo v základech. Francie mě třesouce chytla za ruku a křečovitě ji svírala. Tep se mi neskutečně vyhoupl nahoru a na čele mi hrůzou vyrazil studený pot.
🇷🇺: "No tak, pusťte mě dovnitř!"
Ozvalo se s druhé strany. V tu ránu jsme se na sebe všichni podívali. Ten hlas jsme bezpečně poznali. Francie přiběhla ke dveřím a odemkla je. Do domu vpadl Rusko...
🇷🇸: "Rusko! Ty žiješ!"
Zajásal Srbsko a v oku se mu znova objevila jiskra naděje.
🇨🇵: "Ó můj bože, Rusko..."
Francie se málem rozplakala. Ani si neumíte představit, jak obrovskou radost jsme měli. Ze začátku jsme tomu ani nevěřili. Ale hned jsem si všiml, že s ním něco není v pořádku. Vypadal, jakoby si prošel peklem. Hned, co se objevil na prahu dveří se plnou váhou opřel o kliku a jen tak tak se držel na nohou.
🇧🇬: "Vítej zpět!"
🇬🇧: "Mysleli jsme, že jsi mrtvý!"
🇨🇵: "Co se pro boha stalo?!"
🇷🇺: "Na tom teď nesejde..."
Řekl Rusko udýchaně.
🇷🇺: "Tak rád vás vidím...Kde jsou ostatní? Jsou všichni v pořádku?"
🇷🇸: "Zbytek zůstal v přístavu. Rakousko a Uhersko už včera odjeli do Vídně, jinak ostatní jsou pořád v Gdaňsku"
🇷🇺: "Dorazili všichni? Nikomu se nic nestalo?"
Smutně jsme se na sebe podívali.
🇷🇺: "No tak, co mlčíte? Jsou všichni živí?!"
🇬🇧: "Čechy...Čechy chybí..."
🇷🇺: "Cože?!"
🇬🇧: "Tu noc byla příšerná bouře a on...přepadl přes palubu."
Cítil jsem, že mi do očí natékají slzy. Rychle jsem si je utřel a s těžkým srdcem pokračoval:
🇬🇧: "Nemohli jsme nic dělat...Moc nás to mrzí."
Rusko zbledl hrůzou a střídavě mezi námi přeskakoval pohledem.
🇷🇺: "Chcete mi říct...že je mrvtvý?!"
🇧🇬: "Nevíme to jistě..."
🇷🇺: "Hledají ho?!"
🇬🇧: "Téměř všichni jsme vyhlásili pátrání a naše stráže se ho snaží najít. Nebylo to zas tak daleko od břehu, ale buhví, kam ho ta bouře zanesla. Možná ho i utopila!"
🇨🇵: "Ale i tak věříme, že nějaká šance, že přežil pořád ještě je!"
🇷🇺: "Pošlu hned svou gardu. Prohledejte celé okolí Petrohradu. Přístavy, pláže, vesnice. Jestli je nějaká šance, tak- A-Au!"
Najednou Rusko sykl bolestí a podlomila se mu kolena. Chytil se za pravou kyčel, kterou měl obvázanou krvavým obvazem, jehož jsem si předtím nevšiml.
🇨🇵: "Rusko! Co je ti?!"
🇷🇺: "Najděte Čechyho... Jakkoliv, ale najděte ho... Musí být na živu... Jsou jinak opravdu všichni v pořádku?"
🇨🇵: "A-Ano..."
🇷🇺: "Výborně...děkuju...Poslouchejte, Turecko...on..."
🇧🇬: "Co s Tureckem?"
🇷🇺: "On...Musíte...utéct, on...on..."
Ani nedořekl větu. Zhroutil se a zůstal nehybně ležet na zemi.
🇨🇵: "RUSKO!!!"
Vykřikla Francie a sehnula se k němu.
🇷🇸: "Je raněný."
Až teď jsem si všiml, že má hnusnou hlubokou ránu přes záda od ramene až k bedrům.
🇷🇸: "Otočte ho!"
Já i Bulharsko jsme zareagovali stejně rychle a pomohli jsme Rusko otočit na záda. Krev už v kyčli už začínala protékat přes obvaz.
🇷🇸: "To je zlý...Obvazy! Bulharsko, obvazy!"
🇧🇬: "A kde je mám vzít?!"
🇷🇸: "Já nevím, něco najdi!!!"
🇧🇬: "A CO JAKO?!!!"
🇷🇸: "COKOLIV VOLE, ALE POHNI!!!"
Srbsko s Bulharskem po sobě začali řvát. Francie jen klečela u Ruska a vyděšeně na to všechno zírala.
Srbsko nakonec našel čisté obvazy ve své brašně. Takže jeden je díky bohu živý... V celku úplně ne, ale živý. Ještě Čechy...