[17. 1. 1822, Praha]
Pohled🇨🇿:
St1: "Vaše Výsosti, vítejte zpět!"
A! Hradní stráž...
🇨🇿: "Omluvte mě pane, ale teď nemám čas..."
Zareagoval jsem pohotově a už se chystal odběhnout.
St1: "A-a-ale pane! Sotva jste přijel! Proč zas-"
🇨🇿: "Je mi líto, tohle je naléhavé."
Odbyl jsem ho a už chtěl zmizet, ale-
S1: "Stujte! To přeci nejde!"
-ani na podruhé se mi to nepovedlo. Otočil jsem se a viděl jsem v bráně vedle stráží stát asi pět služebných. Ta uprostřed byla výrazně starší než ty čtyři zbylé. To byla také ta, co mě teď zastavila. Trochu silnější dáma na sobě měla oblečené trochu volnější městské šaty a na hlavě malovaný trojcípý šátek, který jí zakrýval vlasy. Ruce měla dané v bok a rozzlobeně se na mě dívala.
Sl1: "Takhle to nejde, Vaše Výsosti! Teď jste přijel z týdenního 'pobytu' ve Vídni, ani jste nevrkočil na dvůr Vašeho hradu a už zase někam spěcháte! Však-...Nemůžete být pořád v zápřahu!"
Nachvíli jsem se zastavil a přemýšlel, jak se z toho vykecám.
🇨🇿: "Madam...Já...Opravdu musím jít. Když nepůjdu, tak...tak budu mít do konce života špatné svědomí, že jsem neudělal správnou věc..."
Sl1: "Takže to není nic s prací? Vím, že tohle bych si dovolovat neměla, ale už jsem dostatečně stará na to, aby mě za můj život alespoň někdo poslechl! Takže ne, nikam nejdete!"
🇨🇿: "Je mi líto...Musím jít..."
Řekl jsem a plnou rychlostí se rozběhl ulicí dolů na náměstí.
Pohled té služebné:
Sl1: "Pane počkejte! Ale no tak...K čertu..."
Zaklela jsem potichu pro sebe.
St2: "Páni, je...rychlý..."
Dodal s údivem jeden strážník.
Sl1: "Vidím..."
Procedila jsem mezi zuby.
Sl2: "Proč jste ho tu tak držela?"
Zeptala se mě jiná služebná.
Sl1: "Bojím se o něj. Takhle ho to strhá. Ale co už...Teď už s tím stejně nic nenaděláme."
Pohled🇨🇿:
Vybral jsem zatáčku a dál běžel po namrzlích dlažkách směrem k tomu člověku. Hubu jsem si nerozbil...zatím. Toho mládence jsem viděl pár metrů rovně přímo před sebou. Už jsem musel brzdit.
🇨🇿: "Pane, pane, pane, pane, pane, pane, pane!"
Leknutím zvedl hlavu. Málem jsem ho zrazil, ale naštěstí jsem zastavil těsně před ním.
🇨🇿: "Pane...Potřebuji znát Vaše jméno. Já jsem-"
Ji: "České království...Vaše Veličenstvo!"
Zvolal a poklekl přede mnou.
Ji: "Je mi velkou ctí, že jsem se s Vámi v tento nádherný den se-"
🇨🇿: "Promiň, že tě přerušuju, chlapče, ale...Vaše jméno?"
Ji: "O-o-oh, j-jistě! Jiří Antonín Doskočil, Vaše Výsosti."
🇨🇿: "Vy znáte Annu Marii Kovaříkovou?"
Bylo vidět, že ho tahle otázka hodně překvapila.
Ji: "P-p-počkat, co?!"
🇨🇿: "Znáte ji nebo ne?!"
Ji: "No, ano! Ale-"
🇨🇿: "Skvěle..."
Chytil jsem ho za ramena a upřímně se mu podíval do očí.
🇨🇿: "Teď mě dobře poslouchejte, Jiří. Potřebuju, abyste ke mně byl naprosto upřímný, ať se zeptám na cokoliv, jasné?"
Ji: "Jasné..."
🇨🇿: "...Máte ji rád?"
Jiří na mě vytřeštil oči a zděšeně mě pozoroval. Musel si myslet, že jsem se zbláznil.
Ji: "Budu už muset jít, když dovolíte. Tohle se mi vůbec nelíbí."
Už se otáčel a chtěl zřejmě utéct. Pevně jsem ho chytil, otočil si ho zpátky čelem k sobě a nehodlal ho za žádnou cenu pustit.
🇨🇿: "Máte ji rád?!"
Zařval jsem mu přímo do obličeje. Nastala mezi námi chvíle ticha. Jiřího hruď se zběsile zvedala nahoru a dolů a zhluboka dýchal. Mohl jsem cítit, jak rychle mu buší srdce.
Ji: "Ano..."
🇨🇿: "Dobrá...Následujte mě."
Rozkázal jsem mu a sám už vyběhl směrem tou stejnou uličkou zase nahoru. Kouknul jsem se za sebe, abych zkontroloval, jestli za mnou Jiří běží. Neběžel samozřejmě...Stál pořád na tom stejném místě a zmateně se rozhlížel.
🇨🇿: "Pohněte! Neztrácejme čas!"
Pokřikl jsem na něj. Ještě chvíli váhal, ale nakonec se za mnou rozběhl.
Skončili jsme u stájí. Doslova jsem tam vpdal a okamžitě začal sedlat koně. Jiří stál v uličce a vypadal, že moc neví, co má dělat.
🇨🇿: "Umíte jezdit?"
Ji: "Ehm...ano?"
🇨🇿: "Výborně. Stáj číslo 5, český teplokrevník, výbava před stájí. A hněte sebou."
Jiří se nijak nevzpíral a udělal, co jsem mu poroučil. Za ani ne 10 minut jsme už oba seděli v sedle a opouštěli Prahu směrem na východ.
[Ten samý den, na vesnici]
Pohled Anny:
Seděli jsme všichni u stolu ve světnici a povídali si. Měli jsme si toho hodně co říct. Vašek a Jaromír nám vyprávěli všechno, co za ty léta prožili. Jak je tam odvezli, výcvik, jak se k nim chovali, jak je obvinili, jak je převezli do Vídně i jak jsme je zachránili...
Va: "A pak do žaláře z ničeho nic sestoupily dvě tajemné postavy zahalené v pláštích. Jedná větší, druhá menší...Díky penězům nás dostaly ven! Neměli jsme ponětí, kdo nebo co jsou zač, ale pak se na povrchu menší bytost odhalila a my spatřili naší Aničku!"
Vašek se do vyprávění až moc vžil a vůbec se nebál přehánět své dojmy, které u toho měl.
Mar: "Ó můj bože! To je šílené!"
Jo: "Já myslím, že je to spíš strašidelné. Bojím se..."
Mar: "A kolik za vás dali? 50 zlatých?"
Vě: "Neblázni! Přece nemůže 50 zlatých stačit na vykoupení z vězení!"
Va: "Za každého 2000 zlatých."
Mar: "Vážně?!"
Ja: "No a, kdo byl ten druhý?"
Jaromír a Vašek si povzdechli a vyměnili si pohledy.
Jar: "To nevíme. Nechtěl se nám odhalit a Anička nám to nechce říct."
Viděla jsem, jak se Věrka pousmála a jedním okem na mě mrkla. Já jí spokojený úsměv opětovala a znovu se zaposlouchala do vyprávění kluků.
Ma: "Aničko, ty jsi opravdu podstoupila takové riziko, abys zachránila své bratry?"
Pronesla najedou maminka. V jejím hlase bylo slyšet, že se schyluje k pláči.
Ma: "Já tak moc naříkala, když jsem se dozvěděla, že přijdeme o Jaromíra a Vaška a když jsi pak zmizela i ty...Já..."
Maminka spustila pláč.
Ma: "J-já myslela, že je se mnou konec!"
Vzlykala. Jaromír ji vzal kolem ramen.
A: "Mamičko, kdybych to neudělala...Kdybych měla žít s tím, že jsem měla šanci a já ji promrhala...Tak bych si to dokonce života neodpustila. Já...asi bych si něco udělala..."
Nastala chvíle ticha. Všichni jsme čekali, kdo se odváží to smutné ticho prolomit jako první.
Ma: "D-děkuju...děkuju..."
Vydechla maminka a dál upouštěla slzy do Jaromírovi bílé košile. Pohled můj a Jaromírův se setkal. Jaromír na mě s úsměvem kývnul a tím mi děkoval...
Najednou jsme venku uslyšeli, jak lidé něco pokřikují. Podívali jsme se k oknu. Maruška vstala ze židle a šla se na to podívat z blízka.
Ja: "Tak co?"
Zeptala se Jana. Maruška chvilku nic neříkala. Pak se na nás obrátila a s překvapeným výrazem v obličeji promluvila.
Mar: "Asi se běžte podívat sami."
Okamžitě jsme se nacpali k oknu a rovnou se poprali o místa. Každý chce mít nejlepší výhled, že?
Viděli jsme, jak se i v ostatních chalupách mačkají lidé u oken, zejména dívky. Vesnicí procházel kůň na kterém seděl opravdu velmi hezký chasník. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a na něco, tedy spíš na někoho volal. Pak se otočil do našeho okna a- Pane bože, však to je Jiří!
Já, Jaromír a Vašek jsme se na sebe na ráz stejně vyděšeně podívali.
Mar: "Páni, ten je hezký...Myslíte, že tu hledá-"
Ja: "Šššššš! Neslyším ho!"
Chvíli jsme se zaposlouchali a snažili se přes zavřené okno zjistit, co říká.
Ji: "Hledám tu jedno děvče! Prosím, bydlí zde dívka jménem Anna? Prosím, poraďte! Anno!"
Oči mých sourozenců a mé mámy teď spadly všechny na mě.
A: "Ehm...omluvte mě."
Rychle jsem běžela do předsíně a nazula si sněhule. Omotala teplou šálu kolem hlavy, oblékla si kabát a vypadla ven. Vůbec nevěděla, co se děje.
Jiří se náhle otočil a naše zraky se v ten osudný okamžik střetly. Najednou jakoby kolem mě všechno ztichlo. Jakoby nebylo nic než jen já a...on. Ten, kterého miluji...Jeho oči jako ryzí zlato na mě koukaly tím nejkrásnějším pohledem, který jsem snad kdy viděla. Jiří pak seskočil ze hřbetu koně do bílého sněhu a rozešel se ke mně. Já mu šla pomalu naproti. Když jsme byli u sebe, Jiří si sundal beranici a podíval se mi do očí. Jeho úsměv mě hřál u srdce. Já se usmívala na něho. Je to divné, ale když je mi nablízku, tak...cítím něco jiného, něco...hezkého...Je to takový zvláštní a přesto nepopsatelně krásný pocit...
Ji: "Zdravím Vás, slečno Anno."
Pronesl se širokým úsměvem na tváři
A: "Zdravím, Jiří."
Ji: "Jsem rád, že Vás opět vidím."
A: "Nápodobně."
Jiří se nachvíli zahleděl do země a trochu se začervenal. Byl nervózní. Pak se podíval zpátky na mě a pomalu začal:
Ji: "Anno, já...Přijel jsem za Vámi, protože jste mi nějak...chyběla a...Víte, už před tím týdnem, co jsme se v Praze potkali, tak jsem cítil...něco zvláštního. Když jsem Vám poprvé pohlédl do očí, tak jsem spatřil tu nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy poznal. A když jste pak mluvila...Tak jsem si uvědomil, že Vaše nesmírá krása neohromuje pouze vnější svět, ale plane i ve Vás."
Jiří mě chytil za ruku a jemně ji dlaněmi přikryl.
Ji: "Anno, Vy jste pro mě ta, za kterou jsem ochotný položit svůj život a...byl bych rád kdybyste mi dala šanci. Pochopím, když já pro Vás nebudu ten pravý. Udělal bych vše pro to, abyste byla šťastná. A tak se Vás tážu...Nechcete to se mnou zkusit?"
Ta slova mi...mi něco dala. Dala mi...naději, lásku...
Ji: "A-ale pokud nechcete, tak-"
A: "Ale Jiříku..."
Přerušila jsem ho a něžně ho chytila za jeho druhou ruku.
A: "Vždyť já Vás mám také ráda."
Jiřího obličej se náhle rozzářil radostí. Naše rty se k sobě začaly pomalu přibližovat a pak jsme se políbili.
Ještě chvíli jsme si koukali z očí do očí a pak já promluvila.
A: "Jen by mě zajímala jedna věc."
Ji: "Ano?"
A: "...Jak jste věděl, kde mě hledat?"
Jiří se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha:
Ji: "Asi bych Vám to neměl říkat, ale...jeho samotné Veličenstvo mi o Vás řeklo a osobně mě sem zavedl."
V tu ránu mi zatrnulo a úsměv okamžitě zmizel. Pane bože, Čechy!!! Však já na něj úplně zapomněla!!! I na ty koně!!!
Ji: "Ehm...Je všechno v pořádku?"
A: "J-jistě! Jen...Dáte mi chvilku?"
Běžela jsem k chalupě a u toho křičela do okna:
A: "Jaromíre! Vašku! Kde jsou ty koně?!"
Va: "Za chalupou jsme je nechali!"
Zaběhla jsem tam a chňapla všechny tři za uzdu. Pak jsem utíkala zpátky k Jiřímu a vzala si i toho jeho.
A: "Hned jsem zpátky!"
Hned co jsem to dořekla, jsem se bleskurychle rozběhla k zasněženému lesu a běžela jím až na naší mýtinku.
[Mýtinka]
Pohled🇨🇿:
Poklidně jsem sledoval jak lehké sněhové vločky dopadají na třpivý sníh. Doufám, že ji Jiří našel. Ostatně viděl jsem, jak se na něj Anička zamilovaně dívala, takže by byla fakt škoda, kdyby se už nikdy nepotkali.
Uslyšel jsem, jak něco ke mně v křupavém sněhu kráčí. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem Aničku, jak na uzdě táhne čtyři koně. Šlo se jí z těžka, ale přece jenom ke mně dorazila.
A: "Ahoj."
🇨🇿: "Ahoj."
...
A: "Tys...Ho ke mně zavedl."
Pronesla po chvíli mlčení Anička.
🇨🇿: "Věděl jsem, že ho miluješ."
A: "Díky...Díky za všechno, Čechy. Bez tebe bych něco takového nikdy nezvládla."
Usmál jsem se na ni a ona zase na mě.
A: "Pořád mě ale zajímá jedna věc...Jakto, že když jsem té noci přišla sama do Hofburgu, že tam nebyly žádné stráže?"
🇨🇿: "Tak to nemám ponětí."
A: "Ehhh mám takový nekalý pocit, že v tom má prsty Rusko."
Oba jsme se začali smát.
🇨🇿: "Jo, určitě se ho na to zeptám, až ho zase uvidím."
Chvíli jsme se na sebe jen tak šťastně dívali. Pak ale Aniččin úsměv zmizel a smutně se podívala do země.
🇨🇿: "Co se děje?"
A: "Čechy, já...ti chci něco říct."
🇨🇿: "Povídej..."
A: "Víš...Už to není takové, jaké to bývalo..."
🇨🇿: "Co tím myslíš?"
A: "Totiž...Když jsme se potkali, byla jsem ještě malé dítě a...život znamenal něco jiného, než teď. Za chvíli se možná budu vdávat, budu mít rodinu, děti a...Už nebudu taková, jaká jsem byla. Prostě-..."
Byl jsem zmatený, ale rozuměl jsem tomu, co mi říkala. Bylo to narychlo, ale chápal jsem to.
A: "Chci tím říct, že to neznamená, že bych tě už neměla ráda, ale-"
🇨🇿: "Klid, já to chápu."
Přerušil jsem ji.
🇨🇿: "Je to tvůj život a teď to pro tebe bude větší zodpovědnost. Do teď jsi byla dítětem, ale...bohužel tohle období končí. Ušla jsi další kus cesty a teď je na tobě, co chceš dělat dál. Záleží mi na tobě, Ani. Možná víc, než na komukoliv jiném. A proto chci, abys byla šťastná. Chápu, co mi chceš říct."
Vzal jsem její ruku a do dlaně jí položil náhrdelník s českým lvem.
🇨🇿: "To máš ode mě...na památku."
V Aniččiných očí se zaleskly slzy. Přišla ke mě a pevně jsme se objali. Anička se rozplakala a já...já taky...nešlo to...
A: "Budeš mi chybět."
🇨🇿: "Ty mně víc...Mám tě rád."
A: "Já tebe taky. Nikdy na tebe nezapomenu."
Pak jsme se pustili a chvíli se jěště drželi jen za ruce. Dívali jsme si z očí do očí a mlčeli. Byl jsem na ni pyšný.
🇨🇿: "Běž. Běž za ním."
Naše ruce se rozpojily a ještě jednou jsme se na sebe podívali.
A: "Děkuju...děkuju za všechno."
🇨🇿: "I já tobě."
A: "Zbohem, Čechy."
🇨🇿: "Zbohem, Ani."
Anička se pak otočila a zmizela mezi stromy zasněženého lesa. Já jsem vzal všech pět koní za uzdu a vyrazil na opačnou stranu.
Ta osoba, která mě provázela 5 let, která mě vždycky uměla rozveselit, rozesmát, uklidnit a dát mi naději, mě dnes objímala asi naposledy. Všechny ty hezké vzpomínky, které jsme společně za těch 5 let nazbírali už mi nikdo nevezme. Doufám, že v životě najde štěstí, a že se jí splní všechno o čem kdy snila.
...
O 7 let později...
[25. 9. 1829, Přibyslav]
Pohled Anny:
Začal podzim. První listy se už pomalu zlatě barvily a chladná podzimní rána již hodovala na každém palouku, v každé vesnici i v každém městě.
Seděla jsem doma v chaloupce a chovala svou půlroční dcerku-Elišku. Mám ji moc ráda. Má plavé jemné vlásky a obrovské modré oči jako dvě studánky. Zpívala jsem jí písničku a u toho ji houpala ze strany na stranu.
J: "Hej! To je můj koník!"
Mi: "Ha ha, nechytíš, nechytíš!"
Mám ještě tři syny: Nejstaršího Miroslava, prostředního Josefa a nejmladšího Jana. Jinak: Mirek, Pepa a Jeník. Jsou jak utržení ze řetězu, ale taky je mám samozřejmě ráda.
Mirek a Jeník běhali kolem stolu, dupali a křičeli. Eliška v mé náruči najednou otevřela oči a rozbrečela se.
A: "Kluci! Běžte si hrát ven! Vzbudili jste Elišku!"
P: "Mirku! Jendo! Sedlákovým se narodila koťata! Pojďte se podívat!"
Zavolal najednou Pepa z venku.
Mi: "Už jdeme!"
Odpověděl mu Mirek, vrátil Jeníkovi toho dřevěného koníka a oba vyběhli ven. Já písničkou uspala Elišku a znovu se ponořila do svých myšlenek.
Žiju si v celku hezký život. Vzala jsem si Jiřího za muže a máme spolu čtyři krásné a zdravé děti. Žijeme v Přibyslavi, Jiří tu má kovárnu a pracuje jako kovář. Jsme sice chudí, ale máme na to se uživit. Jiřího miluji pořád stejně a on zase mě. Za žádného muže na světě bych ho nevyměnila
Najednou jsem uslyšela zaklepání na dveře
A: "Dále!"
Dveře se otevřely a v nich stál Jiří.
Ji: "Ahoj, lásko."
A: "Ahoj! Jaký jsi měl den?"
Ji: "No, né nejlepší, ale teď když tě vidím, tak je zas všechno dobré."
Začervenala jsem se a zkopila hlavu. Jiří ke mně přišel a políbil mě na čelo.
Ji: "Kde jsou kluci?"
A: "Vedle u Sedlákovic. Mají koťata."
Ji: "Aha. Půjdu se převléknout, ano?"
A: "Mhm."
Jiří odešel do vedlejší místnosti. Já vstala ze židle a položila Elišku do kolébky.
Pak jsem šla k oknu a na hrudi si nahmatala náhrdelník, který mi dal kdysi Čechy. Chybí mi...Vzpomínám na něj jen a jen v dobrém. Často usínám s myšlenkama, že jsem mu neřekla všechno, co jsem kdy chtěla...škoda, že se to už nedá napravit. Myslím na něj.
Čechy...Díky tobě jsem poznala, co je to život, díky tobě jsem poznala svou pravou láskuy, díky tobě jsem zachránila svou rodinu. To, že jsme se potkali, vše změnilo a nejde ani říct, co všechno pro mě znamenáš. Byl, jsi a budeš můj nejlepší a nejvěrnější přitel. Opatruj se
-Anička
...