[11. 1. 1822, Praha]
Pohled🇨🇿:
Za tenhle týden jsem Aničku viděl jen zřídka. Více přesněji, viděli jsme se jen ve středu a v pátek a to ještě na krátkou dobu. Ale chápu to, je teď z toho všeho nešťastná a potřebuje být chvíli sama. Dneska se zase uvidíme, tak snad už to bude alespoň trochu lepší...
Zhlížel jsem z okna druhého patra Pražského hradu dolů na zasněžené náměstí. Jen málo lidí se v tomto počasí procházelo venku. Foukal silný vítr a do toho sněžilo. Ani kočáry moc nejezdily.
Najednou jsem uslyšel z venku fanfáru. Rozhlédl jsem se, ale nic ani nikoho jsem neviděl. Ono ani přes tu mlhu nešlo nic moc vidět. Fanfára dál vyhrávala, ale já pořád nic neviděl. Začínalo mě to trochu znervózňovat. Vtom jsem v mlze spatřil siluetu kočáru. S každou vteřinou se k nám blížil jak ten kočár, tak zvuk fanfáry, který vycházel z trubek, bubnů a bůhví čeho dalšího. Pořád jsem ale nebyl schopný rozpoznat, kdo nebo co to je.
Moc dlouho ale netrvalo, abych to zjistil. Zachvíli už se celý majestátní průvod vynořil z mlhy a bylo jasně poznat, co je zač. Rusko...Takže on vážně přijel! Usmál jsem se a šel se rychle obléct na ven. Tohle mi zvedlo náladu. Neviděli jsme se od posledního setkání v Berlíně, což bylo...minulý rok v květnu, myslím? Stejně tak i s Británií a Srbskem. Hodil jsem na sebe kabát a šálu a rychlím krokem se vydal směrem k bráně.
Venku teda nebylo dvakrát teplo. Teplota klesla až na -17°C, ale dalo se to vydržet. Po 5 minutách už jsem si zvykl. Kočár už byl skoro u mě. V tu ránu koně zastavili, lokaj přišel ke dveřím od kočáru a otevřel je. Z kočáru vystoupil Rusko v dlouhém kožešinovém plášti až k patám a vyskou ruskou beranicí se zlatým ruským znakem na ní. Vzájemně jsme si vyměnili úsměvy a Rusko pak předstoupil přede mně. Musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděl do obličeje.
🇨🇿: "Ruské carství, vítejte v Českém království!"
🇷🇺: "Potěšení je na mé straně."
Řekl Rusko s úsměvem a oba jsme se uklonili. Před jeho i mými lidmi se snažíme k sobě chovat alespoň jakžtakž jako nějací monarchové. Hned v zápětí se ale začneme normálně bavit.
Z kozlíku seskočil lokaj a také se mi šel ukolint. V obličeji mi ale někoho připomínal. Vypadal dost podobně, jako ten...se kterým jsem s Ruskem jel před 18ti lety z Vídně do Prahy! Nikolaj Pavlovič Kolešnikov! On se docela změnil, ale ty jeho ledově modré oči se ani trochu nezměnily.
N.K.: "Vaše Veličenstvo. Je mi velkou ctí."
Řekl a uklonil se mi.
🇨🇿: "Smím mít na Vás otázku? Nejste Vy náhodou Nikolaj Pavlovič Kolešnikov?"
To jste měli vidět ten výraz! Z ničeho nic mu spadla brada a udiveně na mě zíral. Rusko se tomu potichu zasmál.
N.K.: "Vy...Vy si mne pamatujete?"
🇨🇿: "Ano. Před 18ti lety jste byl lokajem kočáru, který vezl mě a tady Ruské carství přes Prahu do Petrohradu."
Na to mi už jen na souhlas kývnul, ale pořád vypadal dost zaraženě.
🇨🇿: "Smím Vás pozvat dovnitř?"
🇷🇺: "Bude nám ctí."
Otevřel jsem brány do Pražského hradu a vešli jsme do první chodby. Já a Rusko jsme šli vedle sebe první. Za námi šlo nějaké mé i nějaké ruské služebnictvo.
🇷🇺: "Tak jak to jde? Co Rakousko?"
🇨🇿: "Víš, teď je to s ní docela těžké. Poslední dobou mi docela přidává."
🇷🇺: "A heleme se! Rakousko a její rapidní rozmach hospodářství? To už tu parkrát bylo, vždycky má takové období, kdy támhle to rychle a tohle rychle..."
🇨🇿: "Jo, vzpomínám si na to. A dotoho se ještě přidal Uhersko. Někdy mám chuť jí přizabít, abych pravdu řekl."
🇷🇺: "Co já si pamatuju, tak se ti ani nedivim."
🇨🇿: "No a co ty?"
🇷🇺: "Docela dobrý. Turecko si poslední dobou nepotrpí na šetření na armádu."
🇨🇿: "Pořád se tam mydlíte?"
🇷🇺: "Posledních 200 let jo. A ještě to vypadá na dlouhou dobu, on je prostě šílenec."
Chvíli jsme jen šli rovně a nikdo nic neříkal.
🇷🇺: "Kdy chceš vyrazit? Dneska? Zítra?"
🇨🇿: "Můžem klidně dneska, ale..."
🇷🇺: "Ale?"
🇨🇿: "...Ale potřebuju si ještě před tím někam zajet. Pojedeš se mnou?"
[Ten samý den, na vesnici]
Pohled Anny:
Ani dnešní ráno nebylo o moc šťastnější, než ty rána poslední týden před tím. Celá rodina truchlí a budeme ještě dlouho. Vstala jsem a šla do světnice. Zatím tam byla jen maminka a Věrka. Věrka na mě zase hodila ten hnusný naštvaný pohled.
A: "Mami?"
Promluvila jsem na maminku. Ta nachvíli zvedla hlavu a smutně se na mě podívala.
M: "Ano?"
A: "Můžu jít ven?"
M: "Běž."
Vě: "To ji prostě jen tak pustíš?!"
Vykřikla Věrka a prudce se zvedla od stolu.
M: "Co tím myslíš?"
Vě: "Však ani nevíš, kam chodí!"
M: "A je to opravdu tak důležité?"
Vě: "E-E-Ehm CO?! Už je to 5 let, mami, 5 LET!!! 5 let skoro každý den někam mizí a tobě je to úplně ale úplně jedno!"
Věrčin řev vzbudil Marušku, a tak za námi přišla do světnice.
Ma: "Co se děje?"
Zeptala se ospale.
M: "Běž si, Ani."
Ukončila rozhov maminka. Ještě jednou jsem se podívala na Věrku. Ta na mě zavrčela a pak si naštvaně sedla. Rychle jsem se odebrala ke dveřím a vyběhla ven.
Co jí je? Nikdy jsem s Věrkou neměla žádný špatný vztah! Věrka mi od té doby, co chodím za Čechym, nevěří...Je jediná, která se na to, kam pořád chodím, snaží přijít. Sice štěstí, že jenom ona, ale i tak mě to dost trápí.
Potřebuju jít za Čechym, slíbila jsem mu, že dneska příjdu. Doufám, že si to nevzal nějak špatně, že jsme se teď moc nevídali. Ale on většinou tyhle věci chápe. Potřebovala jsem chvíli...čas...
Proběhla jsem lesem až na naší mýtinku. Myslela jsem, že už tam na mě Čechy bude čekat, ale nikdo tam nebyl. Trochu mě to zarazilo...Tak třeba se jen někde zdržel, každou chvílí tu musí být.
Najednou za mými zády zašustilo křoví. Prudce jsem se otočila a zběsile jsem se začala rozhlížet. Nic...Třeba se mi to jen zdálo...Pomalu jsem se otočila zase zpátky. Za chvíli jsem to uslyšela znovu. Zase jsem za sebou zkontrolovala okolí, ale ani tentokrát jsem nic ani nikoho nezahlédla. Začala mě to trochu znervózňovat...
Najedou mi někdo skočil na záda a shodil mě na zem. Byla to taková rychlost, že jsem se nestihla ani vzpamatovat. Na zemi mě pak dotyčný otočil na záda a vší silou mě k ní přimáčkl. Dívala jsme si z očí do očí. Byla to...V-Věrka?...
Vě: "Tak a teď to vyklop!"
A: "Co tu děláš?! Pust mě!"
Vě: "DĚLEJ!!! Konečně jsem tě chytila, tak teď mi řekneš, co tady těch 5 let děláš!"
A: "Můžeš mě pustit?!"
Vě: "Nejdřív odpověz!"
A: "VĚRO!!!"
Zařvala jsem a jednou rukou se jí vysmekla. Pak jsem jí tou volnou rukou od sebe vší silou odstrčila a posadila se.
A: "Co máš za problém?!"
Vě: "Co ty máš, ha?!"
A: "Já si tady dělám svoje věci! Dej mi pokoj!"
Vě: "Myslíš, že tě prostě nechám pláchnout?! Neodejdu, dokud mi to neřekneš! Co tu děláš?!"
A: "To tě nemusí zajímat! A teď zmiz!"
Vě: "SLYŠELAS MĚ?!!"
Zakřičela Věrka a za šálu mě táhla k sobě. To ale bolelo. Zuřivě jsem se jí snažila vysmeknout, až jsem za šálu trhla a Věrce vyjela z ruky.
Vě: "Nikam-nejdu."
Řekla rázně a postavila se pevně na obje nohy.
Proboha, jak se tohle mohlo stát?! Od kdy mě vůbec sledovala?! A jaktože jsem si jí nevšimla?! Ach Bože...Teď už to ani nezakryju, ani nevymyslim žádnou výmluvu. Budu muset s pravdou ven...Rukou jsem si zoufale zakryla oči a pak směrem k Věrce promluvila:
A: "Víš co? Máš pravdu. Skrývám před vámi něco. Jsi jediná z rodiny, kterou to napadlo. Řeknu ti, co se tu děje, ale jen pod jednou podmínkou."
Věrka si založila ruce v kříž a ještě víc pozorně se na mě zadívala.
Vě: "Poslouchám."
A: "...Nikomu o tom neřekneš...Jestli se to někdo dozví, budeme v ohrožení jak my a naše rodina, tak i ten druhý dotyčný."
Vě: "'Druhý dotyčný'?"
A: "Všechno ti vysvětlím, neboj. Ale musíš mi opravdu slíbit, že to nikomu, ale NIKOMU neprozradíš. Věrko prosím, přece nechceš, aby naše rodina měla problémy! Už teď jsme na tom dost bídně!"
Věrka se nachvíli odmlčela a zadívala se do země. Po chvíli se podívala zpátky na mě a pronesla:
Vě: "Sice bych to nejradši všechno řekla mámě, ale...pokud je to tak, jak říkáš, slibuju, že budu mlčet. Alespoň já to budu vědět."
A: "Díky."
Usmála jsem se na ni. Tak moc se mi ulevilo. Nechci ohrozit ani sebe ani ji ani naší rodinu ani Čechyho ani nikoho jiného. To, že souhlasila, nás všechny zachránilo.
Vě: "Tak...co?"
A: "Pojď za mnou. Chci ti někoho představit."
Provedla jsem Věrku zkrz houštím zpátky mezi stromy. Půjdu s ní až tam, kde s Čechym obvykle uvazujeme koně. Třeba už tam bude a pokud ne, tak na něj počkáme. Šlo se nám celkem špatně. Nohy se nám bořily do sněhu a ani jedna nejsme moc velké na to, aby se nám lehce dostávalo zpátky nahoru. Už jsme tam skoro byly.
A: "Už jen kousek."
Prohodila jsem k Věrce a dál pokračovala v cestě.
Jsme tady. Za stromem už jsem uslyšela řehtání koní. Věrka šla těsně za mnou. Obě jsme schovaly za mohutný strom a já vykoukla ven, abych tam lépe viděla. V tu ránu mi ale spadla brada a kompletně jsem zbledla. Zastavil se mi dech a srdce mi v tu chvíli poskočilo až do krku. Chvíli jsem na to jen zírala. Byl tam Čechy, ale ne sám...Vedle něho stála vysoká postava a mluvila s ním. Byla zahalena do dlouhého kožešinového pláště a na hlavě měla posazenou podivnou beranici také z kožešiny. Z pod beranice mu vyčuhovaly krátké hladké černé vlasy, zakončené žlutým a bílým přechodem.
Vě: "Už jsme tady?"
Zeptala Věrka poměrně nahlas.
A: "Šššš! Zpátky!"
Rozkázala jsem pološeptem. Přimáčkla jsem Věrku na kmen stromu a okamžitě se za něj schovala taky. Co to je?! Rozhodně to není člověk, je to země. Ale kdo? Měla jsem z něho strach. I nad Čechym, který mi do teď připadal celkem vysoký, převyšoval asi o hlavu. To ale nebylo to jediné, co mi nahánělo hrůzu.
Vě: "Ty je znáš?"
Zašeptala Věrka. Nic jsem jí na to neodpověděla. Byla jsem tak rozhozená, že jsem nebyla schopná mluvit.
Vě: "Ani, co jsou za-"
Vtom větev, o kterou se Věrka opírala, hlasitě praskla a Věrka spadla mimo naší skrýš přímo na oči Čechymu a tomu vysokému. Od někaď vyběhli 2 cizí vojáci a vrhli se přímo na Věrku. Tak a teď jsme v loji...
Pohled🇨🇿:
🇷🇺: "Máš pravdu, to bych klidně-"
Vtom jsme uslyšeli hlasité prasknutí a oba jsme se tím směrem, odkud zvuk přišel, podívali. Ve sněhu ležela mladá dívka...Z křoví vyběhli 2 ruští vojáci, chytili ji a položili ji na kolena. Najednou z poza stromu vyběhla Anička...A doprčic...
A: "Ne, prosím! Nechte ji být!"
Křičela na vojáky a snažila se vyprostit tu druhou dívku z jejich zajetí. Jeden voják však pustil tu první, chytil Aničku za rameno a taky ji silou přidržel na kolenou.
A: "Prosím NE!! Čechy!"
Zařvala zoufalstvím na mě. Já na to jen vyjeveně civěl. Kde se tady vzala? A kdo je ta druhá? Tak i tak, tohle vůbec není dobrý...
🇷🇺: "Ty je znáš?"
Otázal se mě Rusko. Chvíli jsem přemýšlel, jak mu to vysvětlím.
🇨🇿: "N-no, jen jednu, ale-"
🇷🇺: "Pusťte je."
Nakázal Rusko vojákům, aniž bych dokončil větu. Anička okamžitě přešla po kolenou k té druhé dívce a silně ji objala. Já k nim potom přišel a rychle jsem Aničku za loket zvednul zpátky na nohy.
🇨🇿: "Co tu děláš?! A co tu dělá ona?! Kdo je to?!"
Ptal jsem se takovým pološeptem.
A: "To je moje sestra, Věrka! A kdo je tam ten?!"
🇨🇿: "Proč si jí sem brala?!"
A: "To je nadlouho! Kdo to je?!"
Povzdechl jsem si a pěstí se praštil do čela. To snad není pravda! Co mám teď jako dělat?! Achjo...Otočil jsem na Rusko a i s Aničkou přišel blíž k němu.
🇨🇿: "Ehm...Rusko, tohle je Anička, celým jménem Anna Marie Kovaříková. Ani, Ruské carství."
Anička se celá klepala. Bála se ho...Nejistě se před Ruskem uklonila.
A: "T-těší mě, V-vaše Výsosti."
Rusko si jejího strachu všiml a začal se usmívat.
🇷🇺: "Zdravím, maličká. To je tvá kamarádka, Čechy?"
🇨🇿: "Ano, známe se už dlouho."
S úsměvem jsme se na sebe s Aničkou podívali.
🇷🇺: "Ví o tom někdo?"
🇨🇿: "Ne, a ani se nedozví. Prosím Rusko, nikomu o tom neříkej. Mohlo by to dostat do průšvihu mě, Aničku i celou její rodinu."
🇷🇺: "To bych ti neudělal."
🇨🇿: "Díky."
Teď mi spadl kámen ze srdce.
🇷🇺: "A kdo je tamta slečna?"
Zeptal se Rusko a ukázal na dívku, která se pomalu loudala za námi.
A: "To je má sestra, Vaše Výsosti, Věrka. Věra Marie Kovaříková. Obě jsme pokřtěny kmotrou z matčiny strany."
Vysvětlila Anička. I Věrka přišla až k nám a před Ruskem se uklonila.
🇨🇿: "Ani, počkala bys na mě chvíli? Potřebujeme tu něco dořešit."
A: "J-jistě!"
Anička s Věrkou trochu poodešly a já se znovu otočil k Rusku.
🇨🇿: "Promiň, všechno ti to vysvětlím později."
🇷🇺: "Nic se neděje. Slibuju, že to nikomu neřeknu. Možná jestli si to chcete vyříkat, tak-"
🇨🇿: "Možná...by to bylo dobrý. Dáš nám chvíli?"
🇷🇺: "Jasně, běž. Já zatím líp připravím kočár, abychom potom mohli co nejdříve odjet do Vídně a-"
A: "DO VÍDNĚ?!!"
Vykřikla z ničeho nic Anička a všichni jsme rázem byli z ticha.
🇷🇺: "Noo Ano. Copak?"
Anička zběsile přeskakovala očima mezi mnou a Ruskem.
A: "Musíte mě vzít s sebou! Prosím!"
Co? Co to mele?
🇨🇿: "Cože? P-proč?"
A: "Jsou tam moji bratři! Jsou ve věznici, někde v centru Vídně! Kdyby se mi tam podařilo dostat, tak-"
🇷🇺: "Je mi líto, maličká, ale pokud jsou ve Vídeňském žaláři, tak nemáš nejmenší šanci je odtamtud vysvobodit."
A: "Vždycky je nějaká šance! Udělám všechno pro to, abych je odtamtud dostala!"
🇨🇿: "Ani, Rusko má pravdu. Z Vídeňského žaláře není úniku."
A: "Ale přece musí být nějaká cesta!"
🇷🇺: "Buď porušíš zákon nebo zaplatíš životem! Musela bys přes korupci a věř mi, že to není žádná malá částka."
A: "Za ně klidně položím i život. Už jsem přišla o otce, nehodlám přijít i o bratry."
Já a Rusko jsme se na sebe podívali. Ani jednomu z nás se do toho nechtělo, zejména mně. Ale zároveň jsem v tom Aničku nechtěl nechat. Rusko si pak zakryl rukou obličej a nahlas přemýšlel:
🇷🇺: "No, kdyby vzal Čechy něco ze svého a pak by ses byla schopná dostat do císařského trezoru,...tak by to teoreticky mohlo fungovat."
🇨🇿: "Ano, TEORETICKY. Teď ještě jak se dostat do trezoru a nezemřít."
🇷🇺: "I já jsem ochotný vás v tomhle podpořit, ale jen málo. Nemám toho s sebou moc."
A: "Jsem ochotná pro to podstoupit jakékoli riziko...Čechy, nemusíš do toho jít se mnou. Pochopím, když nebudeš chtít riskovat život."
🇨🇿: "Nenechám tě v tom samotnou. Ale my, Rusko, se budeme muset rozdělit."
Rusko se na mě nechápavě podíval.
🇷🇺: "Co? Proč?"
🇨🇿: "Nehodlám tě vystavit nebezpečí."
🇷🇺: "Ale-"
🇨🇿: "To nebyla otázka."
🇷🇺: "...Dobrá. Kdyby se ale cokoliv podělalo, kryju ti záda."
🇨🇿: "Díky."
Usmáli jsme se na sebe a pak jsem se obrátil na Aničku.
🇨🇿: "Jseš si jistá, že to takhle chceš udělat? Může tě to stát život."
A: "Ano, jsem. Nedopustím, aby zemřeli."
🇨🇿: "Dobře. Osedlám ti koně a pojedeš se mnou do Prahy, musíme tam něco s sebou vzít. Už mám možná plán, který by mohl klapnout."
Anička mi na to odhodlaně kývla.
🇷🇺: "Uvidíme se ve Vídni, Čechy. Přeji vám hodně štěstí."
🇨🇿: "Děkujeme."
A: "Děkujeme."
🇨🇿: "Pojď Ani. Musíme vyrazit ať už jsme zítra na cestě do Vídně. Jen se chci ujistit, že víš, co děláš."
A: "Vím."
🇨🇿: "A taky, že víš, že v tom nejseš sama."
A: "Také vím, děkuji."
🇨🇿: "Fajn. Tak pojď za mnou."
Pohled Anny:
Chtěla jsem jít za Čechym, ale Věrka mě chytila za rameno a zadržela mě.
Vě: "Zbláznila ses?! Do Vídně za Jaromírem a Vaškem?! To nemůžeš myslet vážně!"
A: "Jestli je byť ta nejmenší šance, jak je vysvobodit, tak jí hodlám využít. Taky ti na nich přece záleží, ne? Nemůžeme je tam nechat."
Věrka se nachvíli odmlčela a nešťastně se zadívala dolů. Otočila jsem se k ní a chytila ji za ruce.
A: "Věrko...Musíme jim pomoct. Prosím, řekni mámě nějaký výmysl, ale hlavně mě neprozdraď! Musím to udělat..."
Věrka se na mě podívala. Oči měla plné slz. Pak mě silně objala a rozplakala se.
Vě: "Buď opatrná. Vraťte se mi všichni zdraví a šťastní domů, prosím! Nechci přijít i o tebe..."
Objala jsem ji zpátky a zabořila nos do její šály. Cítila jsem, jak mi po tváři ztekla slza...
A: "Neboj...Slibuju, že se i s našimi bratry vrátím a vše bude jako dřív..."
Pak jsme se pustily, každá chytila té druhé ruce a chvíli jsme se na sebe jen smutně dívaly.
🇨🇿: "Ani! Pojď už!"
A: "Už jdu!...Už musím jít."
Vě: "Opatruj se."
A: "Díky, vy taky. Ahoj."
Vě: "Ahoj..."
Řekly jsme si s Věrkou na rozloučenou a pak jsem odběhla za Čechym. Čeká mě složitý úkol...Ale já to nevzdám. Buď je odtamtud dostanu, a nebo tam zemřu...Jiná cesta není...
_______________________________________
Ahoj! Tohle je pravděpodobně poslední kapitola před prázdninami. Do konce školního roku už nic napsat nestihnu. Teď máme ještě školní výlety a pak jedu na tábor. Další kapitola vyjde nejdřív za 3 týdny. Doufám, že se vám příběh líbí a opět děkuji za veškerou podporu, jste skvělí❤Každopádně všem přeji hezké prázdiny a uvidíme se zase za pár týdnů :) Čauuu!
...
Mimochodem, tahle kapitola je zatím druhá nejdelší v tomhle příběhu (první je Kapitola 11.)