Druhý den ráno Mark s Alexandrem vyrazili za Charlesem Duckworthem do jeho přepychově zařízené budovy, kde sídlila jeho společnost, alespoň ta, která byla pod jeho jménem, Cybernetics Inc.
Charles Duckworth byl skutečně někdo. Podnik převzal ve svých šestadvaceti letech po svém otci, který se zpočátku živil prodejem bílé techniky. Produkty nevyráběl, pouze je odkupoval od výrobců ze zemí s levnou pracovní silou. Díky tomu si zajistil značný obnos peněz, který v průběhu celého života investoval do akcií. Vydělané peníze se pokoušel vždycky zúročit, protože si uvědomoval, že časem ztrácí hodnotu. Odkoupil několik restaurací, což mu později začalo taky vynášet, ale to nebylo ani zdaleka všechno. Jelikož věděl, jako každý jiný větší podnikatel, že nejstabilnějším příjmem je stát, podnikal také v zemědělství a pečovatelství, kde visel na dotacích. Do politiky se nikdy neangažoval. Tu přenechával jiným. Nicméně mezi politiky měl tolik přátel, že se nemusel bát, že jej nechají na holičkách. Intriky a úplatkářství skvěle ovládal. A aby dokázal manipulovat s lidmi, vlastnil také noviny a televizní stanici.
Dítě měl jediné. Rodina pro něj nikdy nebyla prioritou. Ale když se přehoupl přes čtyřicítku, uvědomil si, že jednak bude chtít někoho, kdo bude po jeho boku, až bude umírat, a jednak někoho, komu předá to, co vybudoval, to, co umí a zná.
Ale o syna se začal starat až poté, co vyspěl. Jinak se o Charlese starala matka, Jenny, respektive její služka, protože Jenny uměla zejména utrácet jmění Miltona, jejího druha, kterého dokázala očarovat jedině svou krásou.
Celkem očekávaně vyrostl Charles s opovržením ke svému otci, který mu nevěnoval příliš pozornosti, ke své matce, která činila rovněž tak.
Kamarády nikdy neměl. Ne, že by v soukromé škole, kterou navštěvoval, nebyli žádní, co by za to stáli, ale lidem nikdy moc nevěřil. Spoléhal na své schopnosti. Věřil, že co dokážou jiní, dokáže i on. A proto byl na sebe velice tvrdý. Žil ukázněný život pod pevnou disciplínou. Vstával brzy ráno, dennodenně cvičil, sportoval, četl, studoval cizí jazyky a všemožně se přetěžoval, protože, ačkoliv si to neuvědomoval, chtěl být dostatečně dobrý, aby na sebe upoutal pozornost svých rodičů. Pro ty však nebylo nic dostatečně dobré. Stal se pouze nástrojem svého otce, který ho chtěl použít, až přijde pravý čas.
Ten nastal, jakmile vystudoval vysokou školu. To už bylo Miltonovi šedesát čtyři let a připravoval se pomalu do pracovního důchodu. Cítil, že je nejvyšší čas, aby syna zasvětil do tajů peněz, i když Charles v jeho podniku už dlouho pracoval na různých postech, aby se naučil především vést lidi. Ale pořád měl lidi i nad sebou, kterým se musel zodpovídat. Tentokrát to mělo být jiné. Tentokrát už nikoho nad sebou mít neměl.
Každý den se s otcem scházel, poslouchal jeho sáhodlouhé přednášky o tom, co má a nemá dělat, jak to a ono má dělat a tak dále. Dělal to čistě z vidiny toho, že to jednou bude všechno jeho. A proto musel snášet jeho diktát, aby si to snad otec nerozmyslel. Neměl zájem začínat od nuly. Takhle už měl půdu hezky připravenou.
Jednoho dne se však Milton Duckworth na smluvenou schůzku nedostavil a tu pojal Charles podezření, že je něco špatně. Nebyl to totiž typ člověka, co by chodíval pozdě. Byl přesný opak.
Telefonicky mu bylo později sděleno, když nepřicházel několik hodin, že jeho otec to ráno zemřel na srdeční zástavu. Nic víc. Nic míň.
Jakmile ho slavnostně pohřbili, přičemž na pohřbu se ukázaly všechny ty hyeny, co si chtěly utrhnout svůj kus masa, bylo Charlesovi oznámeno, že tímto je mu odkázáno téměř veškeré otcovo jmění, které čítá tolik a tolik a tohle a tamto. V šestadvaceti se stal jedním z nejbohatších lidí země, ba dokonce planety.
A za touto osobou, zkoušenou životem jak v mládí, tak v dospělosti, právě směřovali kroky dvou snad nejprodělečnějších podnikatelů za posledního půl století. Nemuseli si s ním ani domlouvat schůzku. Předvolal si je sám jako generál své plukovníky. Reportáž ho znepokojovala, a i přes ujištění ze strany Trinity, si chtěl být jistý, že se vše podaří dotáhnout do zdárného konce.
V recepci jim bylo poněkud úzko, raději moc nehovořili, aby ho nějak nepohněvali. Byli si jistí, že může slyšet každé jejich slovo a vidět jen nepatrný pohyb, náznak nevraživosti, neloajality. A opravdu je na chodbách sledovaly miniaturní kamery, které jednak zaznamenávaly i nepatrné zvuky, jednak četly jejich úmysly na základě pohybů, srdeční aktivity, teploty. Byl to skvělý vynález, který se dodával jak do korporátů, tak do státních institucí, kde stále častěji hrozily teroristické útoky. Největší výhodou bylo, že přístroje neobsluhovali lidé, ale přístroje se obsluhovaly samy.
Pohledná recepční jim před kanceláří ředitele oznámila vlídným a přátelským hlasem, ticho před bouří, že za chviličku budou přijati, ať se mezitím posadí.
Po docela dlouhé chvilce, kde se ukázalo, kdo komu posluhuje, se sekretářka ozvala: „Pan Duckworth vás očekává." Otevřela jim poté dveře, a jakmile vstoupili, vešla za nimi a dveře s tichostí zavřela.
Byli tu už podruhé, ale místnost, po jejíž jedné obvodové straně byla prosklená stěna s výhledem na celé město, se jim zdála daleko větší než minule. U masivního obdélníkového mahagonového stolu seděly na pohodlně vypadajících černých kožených kolečkových křeslech tři postavy. První věc, která je podivila, že u tak velkého stolu sedí jen tři lidé. Jinak tam nebylo nic, co by upoutalo jejich pozornost. Výzdoba byla skrovná, tvořily ji jen ozdobná světla a dva velké květináče s fíkusem umístěné v rozích u propustné stěny.
U stolu na úplném konci v čele seděl samotný pan Duckworth v obleku, s krátkými blonďatými vlasy a výraznými rysy tváře, a hned si ty dva nově příchozí přísným pohledem změřil.
Vedle něj po levici seděl jeho hlavní technik Miles Konrad. Jako jediný v místnosti nebyl oblečený ve formálním oblečení. Přes tlusté brýle zíral do země, aby ukázal, že o ostatní nejeví žádný zájem, ačkoliv tak činil pouze naoko, protože jinak byl pro WOLI velice nadchnut a jejich práce si cenil. Záviděl jim, že program nevyvinul jako první. Už dříve, když se s ním bavili, jim řekl, že měl podobný nápad, ale nedostatek financí, že jinak by to dovedl do zdárného konce.
Po pravici od hlavního šéfa seděla žena ve středních letech, která ve firmě spravovala finance. Celkem obyčejná, nevyčnívající z davu. Jediným zajímavým ukazatelem na ní byla rtěnka, která ji na jejím bledém obličeji činila zajímavý kontrast. Někdo by si mohl myslet, že oproti dobře stavěnému a vypadajícímu Charlesovi mohla být jeho matkou, i když byla o několik let mladší.
Když ty dva ředitel poctil svým dlouhým a upřeným pohledem, zvednul se z křesla, vykouzlil na tváři úsměv a zvolal: „Tak tady jsou. Naši obři."
Miles při tom utrousil kousavou poznámku, kterou nikdo nedokázal ocenit. Tiše poznamenal: „Naši červení obři."
„Dobrý den, pane Duckworthe," uklonil se lehce Mark a následně Alex a podívali se po Milesovi, který svůj pohled stočil rychle jinam.
„Jistě si pamatujete od minule mé kolegy," začal vroucně mluvit ředitel. „Tohle je Miles, moje osobní technologická stráž a tohle je," ukázal na ženu s rtěnkou, „to je můj finanční guru." Pak ještě dodal: „A málem bych zapomněl. Můj všeuměl, Trinity," ukázal na ženu stojící při dveřích, která muže obdarovala vlídným úsměvem. Byla to žena latinskoamerických půvabů, s černými rovnými vlasy a černými oči. Nejvíce patrným na ní byl právě její úsměv, protože měla zářivé zuby. Na sobě měla prosvítavé tmavě modré šaty, čehož si Mark i Alexandr hned všiml.
Alex pobídl Marka, aby došli k řediteli a podali si s ním ruku. Měli to sice dopředu nacvičené, ale Mark se rád nechával vést.
Jakmile si se všemi potřásli rukou, posadili se tak, že seděli sobě naproti po délce stolu, takže z nich částečně opadla nervozita, jelikož se z té vzdálenosti ostatní zdáli celkem bezbranní.
Čekali ještě, že si sedne i Trinity, ale ta zůstala stát a čekala, až začne pan Duckworth mluvit. Až pak si usedla na docela obyčejnou židli umístěnou u vchodových dveří.
„Chlapci, chlapci," začal, neboť je měl za jinochy, kteří neměli potuchy o pořádném podnikání. „Sešli jsme se tady jistě kvůli jedinému cíli. Nebudeme si nic nalhávat. Potřebujete peníze, o tom jsem přesvědčený. A jste stejně jako já pořádně pracovití lidé, takže máte jistě moc dobré důvody, proč nám všem berete čas, který bychom mohli využít k něčemu jinému. Takže může mi jeden z vás říct, proč jsme se tu sešli?" začal, ačkoliv je sám pozval.
Markovi se ten chlap od první chvíle nezamlouval. Nejraději by po něm skočil a zakroutil mu krkem, což si i možná ředitel uvědomoval, ale Alex mu jasně řekl, že pokud přijdou o jeho finance, mohla by to pro ně být konečná. V situaci, kdy neměli žádné vlastní peníze, nýbrž byli závislí na příjmu od jiných, by to nebyl vůbec příjemný konec. A proto mluvení nechal raději na Alexovi, sám mlčel a prohlížel si dlaně položené na desce stolu.
„Velice si vážíme toho, že jste si na nás dokázali najít čas," podíval se i po ostatních a pak se stočil zpět k sdělení. „Budu s vámi mluvit naprosto narovinu," začal.
„To bych vám radil," ozval se Miles, jehož poznámky si nikdo nevšímal.
„Jistě jste si všiml, že první ohlasy na WOLI nebyly příliš pozitivní..."
„Byly negativní. Chtěl jsi mluvit narovinu," napomenul ho Miles, který se do sebe zavrtal, jakmile ho ředitel napomenul, ať je zticha.
Alex pokračoval: „Víte, dlouho jsme nad tím tady s Markem přemýšleli," Mark vzhlédl a hned se zase zadíval na své dlaně, „a dospěli jsme k závěru, že bude lepší program na trh ještě neuvádět. Rozhodli jsme se, že ho trochu pozměníme, aby měl ohlas pozitivní. Protože s ním věříme i v lepší výnosy."
Ředitel ho pozorně poslouchal a celou dobu ho pozoroval jeho modrýma očima. Když si rozmyslel, co řekne, promluvil. „Kolik? Kolik času potřebujete? Kolik financí potřebujete? Jak? Jak se vzdálíte od původního námětu? Jak změníte názor veřejnosti?" A to bylo vše, co řekl.
Marka otázka trochu zaskočila, ale Alex byl na něco podobného připravený. Bez velkého přemýšlení se ujal slova. „Počítáme s jedním rokem, takže bychom potřebovali stejné finance jako doposud na následující rok. Od originálního námětu se vzdálíme citelně. Budu s vámi mluvit jako podnikatel s podnikatelem, i když si uvědomuji, že nás od sebe dělí celá řada zkušeností. Musíme donutit, aby se lidi do WOLI neustále vraceli, aby neustále utráceli. Chceme na tom vytvořit závislost pomocí mikrošoků v mozku v místech odpovídajících za princip slasti. Takže lidé by tam chodili, aby se uspokojili. A na názoru veřejnosti už pracujeme."
Nastalo ticho. „Nechcete snad vyrábět nic na způsob interaktivního porna, že ne?" vyzvídal muž v čele stolu, protože takové věci už skutečně existovaly. Muži i ženy činili v simulaci rozhodnutí pomocí pohybu zorniček a mozkové aktivity.
„Vůbec ne, pane," ozval se Mark, který cítil, že má potřebu taky něco říct. „Bude to daleko složitější a propracovanější." Alex ho pak očima nepatrně pokáral, ať raději nechá mluvit jen jeho.
Ale ředitel jeho poznámku vzal v potaz. Věci si promýšlel. „Dobrá. Vlastně jsem rád, protože ta vaše předchozí verze se skutečně jevila jako dětská hra. Snížím vám však platy o padesát procent. A pokud nepřesvědčíte veřejnost či politiky, naše spolupráce končí. Pokusím se vám pomoct, ale nemůžu to dělat věčně. Když půjdete dolů vy, půjdou dolů i ti, co vám věří. Takže je to převážně váš boj. To jsou mé podmínky," oznámil jim to jako hotovou věc. „Tadyhle Trinity vám představí novou smlouvu."
„Ohledně toho, pane. Mohla bych si s vámi soukromě promluvit?" ozvala se, jako by celou dobu něco promýšlela.
„Ale jistě. Chlapci nás jistě omluví, že?" ukázal jim na dveře, které Trinity rychle otevřela. Nejspíš to byl běžný postup.
Mark s Alexem se zvedli, všem pokynuli a odešli. Oba se těšili, až odtamtud zmizí.
Jakmile se za nimi zavřeli dveře a byli od nich na několik metrů vzdáleni, Mark si tiše ulevil. „To je takovej blbec. A nejenom on, ale celá ta banda jsou podivíni," stěžoval si Alexovi.
„Tiše!" osočil ho. „Ještě by nás mohli slyšet a víš, jak moc tu spolupráci potřebujeme."
„To sice ano, ale za těch podmínek? A navíc mi řekni, tobě to nepřišlo celý divný? Už jenom to, že tam byli čtyři lidi. Vždyť minule, když jsme se tam s ním viděli, byla tu celá kavalerie. Ale teď? A odkdy sakra mluví sekretářka do věcí obchodu?" divil se a kroutil hlavou. „Něco se mi na tom Alexi nezdá. Ta Trinity, ten blbec Miles a ten...," ohlídl se a chtěl větu dokončit, když vtom ho Alexander přerušil.
„Promluvme si o tom raději někde, kde se nemusíme ohlížet, jestli nás někdo neposlouchá nebo nepozoruje. Tady je to moc riskantní. Řeknu ti k tomu jen to, že i kdyby nám spolupráci nabídl samotný ďábel, přijal bych to. Sám víš, jak už dlouho na tom pracujeme. Chceš zahodit všechnu práci za hlavu? Je v tom tolik času a peněz. Vždyť je to naše poslední naděje, Marku. Nepokaz to, prosím."
„Jen mi řekni, jestli ti to nepřijde celý zvláštní?" trval na svém.
„Tak jestli to je jediné, co potřebuješ slyšet, pak ano. Přijde mi to zvláštní," přitakal.
Ve stejnou chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila s bodrým úsměvem Trinity. „pan ředitel souhlasí. Můžete se s ním rozloučit a přijďte pak za mnou. Připravím vám k podpisu smlouvu."
Mark se ještě jednou na svého kolegu podíval, jako by chtěl říct: „Vidíš. Jsou divný." Ale raději pomlčel a vešel dovnitř, kde si se všemi s úsměvem podal ruku a poděkoval za spolupráci.