Věk pravdy

Sponzor

Druhý den ráno Mark s Alexandrem vyrazili za Charlesem Duckworthem do jeho přepychově zařízené budovy, kde sídlila jeho společnost, alespoň ta, která byla pod jeho jménem, Cybernetics Inc.

Charles Duckworth byl skutečně někdo. Podnik převzal ve svých šestadvaceti letech po svém otci, který se zpočátku živil prodejem bílé techniky. Produkty nevyráběl, pouze je odkupoval od výrobců ze zemí s levnou pracovní silou. Díky tomu si zajistil značný obnos peněz, který v průběhu celého života investoval do akcií. Vydělané peníze se pokoušel vždycky zúročit, protože si uvědomoval, že časem ztrácí hodnotu. Odkoupil několik restaurací, což mu později začalo taky vynášet, ale to nebylo ani zdaleka všechno. Jelikož věděl, jako každý jiný větší podnikatel, že nejstabilnějším příjmem je stát, podnikal také v zemědělství a pečovatelství, kde visel na dotacích. Do politiky se nikdy neangažoval. Tu přenechával jiným. Nicméně mezi politiky měl tolik přátel, že se nemusel bát, že jej nechají na holičkách. Intriky a úplatkářství skvěle ovládal. A aby dokázal manipulovat s lidmi, vlastnil také noviny a televizní stanici.

Dítě měl jediné. Rodina pro něj nikdy nebyla prioritou. Ale když se přehoupl přes čtyřicítku, uvědomil si, že jednak bude chtít někoho, kdo bude po jeho boku, až bude umírat, a jednak někoho, komu předá to, co vybudoval, to, co umí a zná.

Ale o syna se začal starat až poté, co vyspěl. Jinak se o Charlese starala matka, Jenny, respektive její služka, protože Jenny uměla zejména utrácet jmění Miltona, jejího druha, kterého dokázala očarovat jedině svou krásou.

Celkem očekávaně vyrostl Charles s opovržením ke svému otci, který mu nevěnoval příliš pozornosti, ke své matce, která činila rovněž tak.

Kamarády nikdy neměl. Ne, že by v soukromé škole, kterou navštěvoval, nebyli žádní, co by za to stáli, ale lidem nikdy moc nevěřil. Spoléhal na své schopnosti. Věřil, že co dokážou jiní, dokáže i on. A proto byl na sebe velice tvrdý. Žil ukázněný život pod pevnou disciplínou. Vstával brzy ráno, dennodenně cvičil, sportoval, četl, studoval cizí jazyky a všemožně se přetěžoval, protože, ačkoliv si to neuvědomoval, chtěl být dostatečně dobrý, aby na sebe upoutal pozornost svých rodičů. Pro ty však nebylo nic dostatečně dobré. Stal se pouze nástrojem svého otce, který ho chtěl použít, až přijde pravý čas.

Ten nastal, jakmile vystudoval vysokou školu. To už bylo Miltonovi šedesát čtyři let a připravoval se pomalu do pracovního důchodu. Cítil, že je nejvyšší čas, aby syna zasvětil do tajů peněz, i když Charles v jeho podniku už dlouho pracoval na různých postech, aby se naučil především vést lidi. Ale pořád měl lidi i nad sebou, kterým se musel zodpovídat. Tentokrát to mělo být jiné. Tentokrát už nikoho nad sebou mít neměl.

Každý den se s otcem scházel, poslouchal jeho sáhodlouhé přednášky o tom, co má a nemá dělat, jak to a ono má dělat a tak dále. Dělal to čistě z vidiny toho, že to jednou bude všechno jeho. A proto musel snášet jeho diktát, aby si to snad otec nerozmyslel. Neměl zájem začínat od nuly. Takhle už měl půdu hezky připravenou.

Jednoho dne se však Milton Duckworth na smluvenou schůzku nedostavil a tu pojal Charles podezření, že je něco špatně. Nebyl to totiž typ člověka, co by chodíval pozdě. Byl přesný opak.

Telefonicky mu bylo později sděleno, když nepřicházel několik hodin, že jeho otec to ráno zemřel na srdeční zástavu. Nic víc. Nic míň.

Jakmile ho slavnostně pohřbili, přičemž na pohřbu se ukázaly všechny ty hyeny, co si chtěly utrhnout svůj kus masa, bylo Charlesovi oznámeno, že tímto je mu odkázáno téměř veškeré otcovo jmění, které čítá tolik a tolik a tohle a tamto. V šestadvaceti se stal jedním z nejbohatších lidí země, ba dokonce planety.