Věk pravdy

Schůzka

Když měl Mark s Alexandrem vyřešený problém s financováním, zbývalo ještě ovlivnit percepci společnosti.

Youtubeři, influenceři, podcastaři, to byli lidé z davu. Demokracie sice nebyla mrtvá, ale síla se skutečně přesunula z politiků právě na ně. I proto byli často napojeni na velmi vlivné lidi, kteří je financovali, stejně jako ovlivňovali. Ve výsledku to bylo tak, že influenceři obecně získávali drtivou většinu financí od firem, které vlastnily světoví podnikatelé. Byli samozřejmě tací, kteří takové spolupráce odmítali, ale příliš dlouho se neudrželi. Neměli za sebou obří tým jako to měli ti největší tvarovatelné lidu.

Největší váhu pro dvojici měli ti, kteří jejich projekt dlouhodobě komentovali. Samozřejmě názor lidí ovlivňovali i reportáže pro televize, ale sledovanost televize konstantně klesala. Mladší generace zkrátka vyrostli v prostředí sociálních sítí, kde hlavním zpravodajcem zejména nebyl někdo, kdo podával objektivní fakta, nýbrž subjektivní pocity. I tento fakt mohl značně za rozštěpení společnosti na několik táborů, kde příznivci věřily, že jedině oni mají pravdu. Lidé se víc a víc usazovali v sociálních kruzích, kde neměli šanci slyšet jiný názor, takže se jej ani nikdy nenaučili respektovat.

Jeden z hlavních kritiků projektu WOLI byla Stella Axellová, která byla známá svou přímočarostí. Seskupovala tábor lidí, kteří se stali odpůrci projektu, kteří měli za to, že se jedná o zahálku pouze pro bohaté. WOLI pro ně bylo něco nesmysluplného. Byla jedna z mála, která se dokázala udržet bez sponzora. Bylo to však tím, že spolupracovala pro nejsledovanější noviny, odkud měla druhý příjem.

Osobně proti Markovi s Alexandrem nic neměla, ale podivilo ji, když si s ní chtěli domluvit schůzku. Už jenom kvůli tomu, že si byla jistá, že WOLI značně škodí. Ačkoliv byla časově značně vytížená, k této schůzce svolila, protože doufala, že se dozví, jak jí bylo slíbeno, něco zajímavého. Doufala, že získá další informace.

Nakonec se na schůzku dostavil jenom Mark, kterému jeho přítel ještě v ten den oznámil, že se rozhodl jejich rozvrh trochu reorganizovat. Šlo o to, že bude efektivnější, když se rozdělí a každý půjde za někým jiným, kde bude prezentovat novinky.

Markovi jeho nápad přišel strategicky velmi výhodný, ale schůzky se Stellou sám se trochu obával. Většinou nebyl on ten, kdo ve společnosti mluvil. Avšak tak to činili pouze pro média. Naopak při interních záležitostech promlouval Mark, protože zaměstnanci milovali jeho neuhlazenou a neformální komunikaci.

Alex mu sice jakousi řeč se Stellou přichystal, on se však rozhodl být svůj.

Schůzka proběhla ve francouzské restauraci Chez Vous, kde si mohli být jistí, že je nikdo nebude rušit.

Bodrý a odvážný Mark oděn v obleku uvítal Stellu, která si ten den vzala své minimalistické šaty. Nerada se dávala druhým na odiv, a navíc tím ve společnosti ukazovala svoji skromnost. Měla však jednu nevýslovnou výhodu, která jí umožňovala obléct se do čehokoliv. Byla velice krásná. Její kudrnaté tmavě zrzavé vlasy zdobily její symetrický obličej. Hnědé oči se schovávaly za kulatými brýlemi, které nenosila pro oční vadu, avšak pro doporučení jejího manažera. Brýle jí dodávaly na inteligenci a vážnosti. Největším pokladem byl její smích, který však ukazovala málokomu. Vypadala neustále ostražitě a ostýchavě. Když přišla do restaurace, nesklopila však zrak, jak by to učinila spousta stydlivých žen, ale tvrdě se mu podívala do očí. Všechny tyto zvyky se však musela dlouho učit.

Marka fyzicky přitahovala, ale mrzelo ho, že se nikdy nedozvěděl, jaká skutečně je. Její neprostupná slupka se zdála až příliš tvrdá na to, aby někdy mohla být odkryta. Na venek se jevila chladně a odtažitě, jednala profesionálně, bez větších emocí. Uvnitř to byla však velice citlivá a milující osoba, která se jen bála další bolesti. Mark se jí líbil, ale spíše než fyzicky, jí na něm přitahovalo něco, co nedokázala popsat. Dost možná to byla jeho ryzost, kterou se také bál ukázat. Málokdo to o něm věděl, ale uvnitř byl často nerozhodný a rozpačitý. Před ostatními ve firmě však vystupoval sebejistě, na všechny strany rozdával dobrou náladu a sršel humorem a vtipem. Až sám, když se nikdo nedíval, se do sebe uzavíral.

„Dobrý večer," zvednul se, jakmile přišla k jeho stolu. Následně si s ní podal ruku a pokynul jí, aby si sedla. Stella si všimla, že u toho vypadá nervózně a neohrabaně, ačkoliv se takový snažil nebýt. Chtěl být takový, jaký je mezi svými zaměstnanci. To se však nedařilo.

„Děkuji, že jste přišla. Dáte si něco? Zvu vás," oznámil jí, jakmile se posadil k dřevěnému stolu se lněným ubrusem naproti.

„Ne, děkuji," řekla stroze, ale ne dost tvrdě, jak by čekala. Z jeho chování byla značně vyvedená z míry. Navíc se na něj usmála. Když si to uvědomila, rychle stočila pohled do své kabelky, kde dělala, že něco hledá. Zavadila rukou o mikrodiktafon, tak jej vyndala na stůl, ale Mark jí naznačil, že jejich rozhovor nebude třeba nahrávat.

Ve stejnou chvíli přišel číšník, protože v lepších restauracích pořád obdobná pozice existovala, který je pozdravil a zeptal se na jejich přání. Třeba poznamenat, že ve většině z podniků bylo zavedeno samoobjednávání, kuchaři často byly stroje, stejně tak obsluha.

„Přineste nám prosím nějaké dobré víno a dva kousky flamique."

Jak obsluha odešla, nastala pro oba trapně dlouhá chvíle, kdy si spolu vyměňovali jen velmi kusé informace. Naštěstí pro ně se diskuse stala zajímavější, když se začali bavit o zájmech, načež přišli, že toho mají docela dost společného. S vínem, které Stella zpočátku odmítala, ale později do sklenice a úst přijala, což udělala naposledy se svým manželem, se oba sobě navzájem otevřeli. Vypadalo to skoro jako by zapomněli na důvod své schůzky.

Po druhé láhvi Bourgogne, kdy už se spolu vzájemně smáli a vtipkovali, náhle pochopili, že je ten druhý moc přitahuje. Byla to jen krátká chvíle, ale přesto nastala. Okamžik, kdy oba ustáli ve smíchu, v řeči, podívali se na sebe, oba si pomysleli, jak se jim ten druhý líbí, ale protože si uvědomili, v jaké se nachází situaci, oba rychle stočili svůj zrak jinam, Mark si odkašlal, Stella si utřela ústa ubrouskem a vše vypadalo ztraceno.

„O čem, že jste to chtěl mluvit?" zvážněla Stella a snažila se opět vrátit se do své původní podoby.

Mark pocítil její náhlou změnu, nebylo mu to už nadále příjemné. Přesto se nevzdal a doufal, že bude mít Stellu ještě příležitost poznat. Poslední roky žil neustále prací, nic jiného nedělal. Teď, když měl konečně chvilku na sebe, ačkoliv ji na sebe mít neměl, chtěl, aby ten okamžik trval věčně. Uvědomil si, že úplně opomíjel takové věci jako schůzky s děvčaty, ačkoliv jako mladý jich měl dost. Ale byla to právě možná vzpomínka na mladá bezstarostná léta, která ho přesvědčila v tom, aby riskoval.

„Nechcete se jít ještě projít? Povím vám o tom po cestě."

Stella neprotestovala, ačkoliv celkem vystřízlivěla, chtěla se vrátit domů a zamyslet se nad tím, co se s ní stalo. Rovněž se cítila šťastná jako dlouho nikdy. Přesto teď měla před sebou zejména důvod setkání, nikoliv jeho průběh.

Když Mark zaplatil účet, v tichosti se odebrali ven, odkud pokračovali tam, kam je nohy nesly.

Nastalo dlouhé ticho, kdy Mark přemýšlel, má-li Stelle projevit jeho city, nebo má-li raději pomlčet. Věděl, že by z něho mohl mluvit alkohol, ale věděl, že by podobnou příležitost už dostat nikdy nemusel. A Stella mlčela, protože se neodvažovala nic říct. Až pak, když byli zrovna v docela nerušné části města, se se smíchem na rtech zeptala Marka, jestli ještě někdy promluví.

Mark povzbuzen opět jejím smíchem a klidem onoho místa, rozhodl se k činu.

„Stello, já...chtěl jsem vám říct, že... se mi moc líbíte." Snažil se jí dívat do očí, ačkoliv měl obrovskou touhu ji přitom políbit. „Cítím se s tebou skvěle," začal jí náhle tykat, jeho hlas poposkočil. „Určitě to zní hloupě, protože jsme se měli sejít, abychom něco probrali a my místo toho mluvili. Ale já se tak dlouho s nikým necítil dobře. A omlouvám se, že jsem to náhle tak všechno řekl, ale nemohl bych jen tak nečinně mlčet, dívat se do tvých nádherných očí, pozorovat tvůj úsměv a tiše přitakávat. Já...Nevím, jak to cítíš ty. Třeba to máš stejně...Třeba..."

„Šššš," podala mu ruku a políbila ho. V tu chvíli si byla jistá, že to byla ta nejlepší věc, kterou kdy učinila.