Přijelo několik vojáků z cizí země. Chtějí s tebou mluvit. Chtěla jsem předběhnout nejvyššího rádce. Myslel si, že ještě spíš."
„Víš, jaký měli znak?"
„Koně."
Pane bože. To je znak našeho království.
Na nic jsem nečekala a vyběhla směrem k zámku. Doběhla jsem na nádvoří a mé srdce se radostí rozbušilo. Viděla jsem rytíře Liama, dokonce Sophii a spoustu našich vojáků.
„Liame, Liame!" Křičím na něj, ale vůbec mě neposlouchá. A pak jsem si to uvědomila. Můj hlas z ní jak hysterické řehtání. Všichni se na mě dívali jak na blázna, ale já nejsem blázen. Já chci jít jen domů.
„Veličenstvo," řekl Liam a všichni za ním se hluboce poklonili.
„Liame, jak rád tě vidím." Usmál se král.
Počkat, cože?! Oni dva se znají?
„Veličenstvo."
Přátelsky se objali a já zůstala jen zaraženě stát. Co se tu pro boha děje?
„A koho si nám přivedl?"
„Veličenstvo, tohle je moje žena Sophie."
„Veličenstvo." Poklonila se i Sophie s úsměvem na rtech.
A teď mě napadá. Jak dlouho jsem vlastně pryč z našeho království?
„Neřekl jsi mi, že se budeš ženit, ale i přesto ti gratuluji. Zřejmě teď budu jediný, který nemá ještě ženu. A co tě sem přivádí starý příteli?"
„Povinnosti. Přicházím jako posel. Jménem krále Marcuse Isacca IV. Žádám o pomoc."
„O pomoc? Co se stalo?"
„Princezna Elizabett zmizela."
„Jak myslíš, zmizela?" Podivil se král. I já se divím. Vždyť Liam v sále byl taky, když mě ta žena proklela, tak proč si to nepamatuje?
„Ano. Už to je několik měsíců."
„A nemohla odejít třeba z vlastní vůle?"
„Nemyslíme si. Její pokoj byl ve strašném stavu. Nikdo neví, co se doopravdy stalo."
„Oh, samozřejmě že králi pomůžu. Je to dobrý soused. Pošlu několik vojáků, aby projeli po celé zemi. Udělám všechno, aby se princezna našla."
„Děkuji jménem krále."
„Ale teď pojďte. Musíte být vyhládlí. Zvu vás všechny ke svému stolu."
Dál jsem už neposlouchala. Tohle se neděje. Tohle opravdu ne. Nikdo neví, co se stalo. Nikdo nemá ani ponětí, že stojím přímo tady a jsem proměněná v koně. Chce se mi křičet, chce se mi brečet. Všechno tohle chci, ale na nic se nezmůžu. Všechno ve mně se svírá a já mám pocit, že se mé srdce rozletělo na milion kousků. Jediné co jsem dokázala, byl ironický smích vypuštěný z mého hrdla.
Ani můj vlastní otec zřejmě netuší, jak teď vypadám. Zůstala jsem tu sama. Všichni už byli zřejmě u králova stolu a dobře se bavili. Najednou jsem si všimla, jak ze schodů které vedou do hradu, jde Liam. Kdybych byla teď princeznou nechala bych ho pověsit. Určitě šel k nám jen z toho důvodu, aby potom mohl říct královi o mě to nejhorší.
Přišel přímo ke mně a podíval se mi do očí. Najednou se mu na tváři objevil široký úsměv.
„Zdravím veličenstvo."
Mé oči se v momentě rozšířili. On to ví, tak proč...? Udělal to schválně. Hned teď by mě mohl odsud odvést domů, tak proč řekl, že jsem se ztratila.
„Určitě jsi zmatená, jak to že to vím, že? Všichni, co jsme byli v sále, to víme. Ale to by nám nikdo neuvěřil, tak jsme si vymysleli tuhle historku. Mohl bych vás teď hned odvést domů, ale...."
Cože? Ne, ne, ne! Já chci jít domů, hned teď!
„Ale potřebujete lekci. Ani se nedivím, že jste tak skončila. Člověk, který se tak choval k ostatním, by měl skončit mnohem hůř, než jen jako kůň."
„Liame, co tu děláš?" Viděla jsem krále, jak jde ze schodů dolů. Přišel k Liamovi.
„Nádherný kůň, Harry." Řekl Liam a tvářil se neutrálně.
„Myslím, že patří vaší princezně. Kvůli tomuhle."
Ukázal na zlatý řetízek, který jsem měla okolo krku. No ale teď vypadal jako obojek. Liam se na něj zadíval a pak se otočil na krále.
„Není. Princezna nikdy neměla takový řetízek a ani takového koně."
„Ne, takže to není ona."
„Koho myslíš?"
Jsem to já! Ta holka z lesa! To jsem já! Princezna, vy hlupáci!
„V lese jsem potkal nádhernou dívku. Měla stejný náhrdelník a myslel jsem, že je to princezna Elisabett."
„Pochybuji. Někteří z našeho království nevěří, že by mohla být ještě na živu."
„Tak jsem pochyboval. Byla až moc drzá na princeznu."
Liam se zasmál, ale nekomentoval to. Asi bych mu urazila hlavu, kdyby na to něco řekl.
Já nejsem drzá!
„Ale tak drzé jsou vždycky nejlepší. Pak se muž cítí silněji, když ji zkrotí."
„Máš pravdu, ale s touto to bude pořádně tvrdé."
„To zvládneš Harry. Ale neměl by ses oženit s někým, kdo má královskou krev?"
„Ale princezny jsou tak povrchní. A strašně křehké, to aby se člověk bál na ně sáhnout. Lepší jsou venkovské holky. To je prosté krev a mlíko."
„Veličenstvo."
„Neřešme to. Pojď, musíš mít hlad."
Oba se zasmáli a odešli. Zůstala jsem tu stát sama. Cítila jsem hned několik emocí najednou. Ale převládal vztek. Chtěla jsem odsud utéct a nikdy se už nevrátit, ale musím těm dvou dát pořádnou lekci.
Já jim ještě ukážu, co je zač princezna Elisabett.
Otočila jsem se a ladným krokem šla zpátky do stájí. Opět jsem šla přes louku, kde pořád běhala ta malá holčička. Je zvláštní, že ji nikdo nehlídá. Když jsem byla v jejím věku, měla jsem Amelii a spoustu dalších chův, ale nejvíc jsem měla ráda právě Amelii.
Najednou jsem ji ztratila z dohledu. Kam se mohla podít? Rozhlédla jsem se všude kolem a viděla, jak se něco mihlo v lese. Že by to byla ona? Rozešla jsem se tam. Neměla jsem v plánu utéct. Jen jsem se tam chtěla podívat. Když jsem vešla do lesa, tak jsem ji opravdu zahlédla. Běžela dál a dál. Šla jsem za ní, protože mi něco říkalo, že se něco špatného stane. Hlavně proto, že už se začíná stmívat a les je v noci opravdu děsivý a taky si myslím, že nebezpečný. I já mám strach. Sice jsem půl tunový kůň, ale přesto se bojím. Mohli tu být třeba vlci.
Což mi potvrdilo to, když jsem uslyšela hlasité vlčí zavytí.
Tohle není vůbec dobré znamení. Pomyslela jsem si a vydala jsem rychlejším krokem za malou holčičkou.