23. březen 2011, Seatown
S Claire jsme se zapovídali, ale náš rozhovor byl nasměrován na nepodstatná témata jako práce a Clariiny zážitky z předchozích dnů. Po celou dobu jsem ji však poslouchala jen na půl ucha. V myšlenkách jsem byla stále u předchozího večera a dnešního rána. Připadalo mi, že toho najednou na mě bylo moc. Navíc teď přibyl na seznamu věcí k přemýšlení i Clariin příběh o historii města. Zajímalo by mě, kolik na tom je ve skutečnosti pravdy? Proto jsem byla ráda, když Claire nakonec odešla a já zůstala v bytě sama.
Přešla jsem do ložnice, kde jsem padla na postel a zavřela oči, před nimiž se mi začaly míhat obrazy: dva lidé, mrtvá dívka s rozsápaným hrdlem, krev všude kolem ní, přerostlý vlk, žena-věštkyně s bělmovýma očima a kovovým hlasem, šerifovi prodloužené špičáky, střetnutí dvou vojsk a upálení čarodějnice.
Prohrábla jsem si s unaveným povzdechem vlasy a zadívala se do stropu. Povzdychla jsem si. Když už jsem si myslela, že Seatown nemůže být bláznivější, dokázal mi, že opak je pravdou. Do čeho jsem se to jen dostala? Ušklíbla jsem se v duchu a než jsem si to stačila uvědomit, víčka se mi opět sama od sebe zavřela a já odplula do říše snění...
*****
Všude kolem mě se ozývaly ohlušující rány. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic jsem nespatřila. Obalila mě neproniknutelná bílá clona. Mhouřila jsem oči, co jsem mohla, ale stejně to nepomáhalo. Trhla jsem sebou pokaždé, když se ozvala další rána, kterou záhy následovala další a další. Kde to jsem? Běželo mi hlavou. Sotva jsem však myšlenku domyslela, mlha se začala rozpouštět a ke mně dolehly další zvuky – bolestné skučení a výkřiky. Někdo byl raněný! A bylo jich více! Konečně se šedivá oblaka rozestoupila a naskytl se mi pohled na vše, co skrývala.
Proti sobě stály mezi stromy řady mužů v uniformách a s mušketami a před nimi i dvojice kanónů. Salvy z pistolí a kanónů byly ty rány, které jsem před tím slyšela. A bolestné skučení patřilo zraněným vojákům, kteří leželi na zemi, nebo se k zemi hroutily. Na místa padlých mužů postoupili další, kteří se záhy svezli k nim. Zem se plnila mrtvolami a krev zbarvovala trávu a půdu do karmínové rudé. Zvedal se mi žaludek a bolestné výkřiky mi svíraly srdce. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se nemohla ani hnout, mluvit... byla jsem zcela bezmocná.
Mrtvol stále přibývalo a zdálo se že to neskončí. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem to. Najednou jsem postřehla pohyb, pohyb který se vymykal dosavadnímu dění. Přimhouřila jsem oči a spatřila stát v dálce před sebou ženu, přibližovala se ke mně. Srdce se mi rozbušilo a ruce potily. Ani jedinkrát ode mě neodvrátila pohled. Po celou dobu se mi dívala upřeně do očí a nevšímala si mrtvol pod svýma nohama. Beze zájmu je překračovala a bez zakolísání pokračovala v cestě.
Staré rozedranné šaty jí povlávaly ve větru, stejně jako dlouhé havraní vlasy. Nemohla jsem nic. Jen stát a sledovat jí, i když bych se nejraději otočila a běžela daleko od tohoto místa! Vítr zesílil a škubal jí málem látku šatů z těla. Žena tomu však nevěnovala pozornost, jako ničemu... jen mě. Už byla blízko, přesto se nezastavila. Naopak, zrychlovala. Rozběhla se přímo proti mně, jako býk na toreádora.
„Vlci zůstanou vlky, vlci zůstanou vlky! Nesmí se vysvobodit!"
Zhrůzou jsem vykřikla, když žena v plné rychlosti do mě vrazila a prošla skrze mě...
*****
Probudil mě vlastní výkřik. Zprudka jsem se posadila a zrychleně oddechovala. Prsty jsem zatnula do měkkého matrace postele pod sebou a snažila se zorientovat. Sen byl natolik živý, že jsem naokamžik zapomněla, že jsem doma a ve 21.století. Jakmile mi to došlo, ulevilo se mi. Pročísla jsem si rukou vlasy a uklidňovala dech. Jsem doma a v bezpečí.
Na to se však ozvalo zabušení na dveře. Leknutím jsem nadskočila a srdce se splašeně rozbušilo. Automaticky jsem se podívala směrem k chodbě. Bušení se ozvalo znovu a mě polil strach, který ale následně začal mizet, když se ozval známý hlas.
„Kiano, jsi v pořádku?"
Úlevně jsem si oddychla a uklidnila se. Zalétla jsem pohledem k hodinám nad pracovním stolem a tiše zaúpěla. Blížila se osmá hodina večerní. Zase jsem nic během dne nestihla. S povzdechem jsem vstala a zamířila ke dveřím a jejich otevřením zabránila návštěvníkovi v pátém zabušení.
„Nedělej takový hluk, rušíš noční klid." prohodila jsem s poušklíbnutím. Kayl mi úšklebek oplatil.
„Stačilo odpovědět." dodal prozíravě.
„Nechtělo se mi křičet."
„Z této strany dveří to ale vypadalo jinak." povytáhl obočí.
„Blbý sen." pokrčila jsem rameny a ustoupila stranou, aby mohl projít dovnitř. „Co tu vlastně děláš?"
„Slíbil jsem, že tě přijdu zkontrolovat, navíc si musíme promluvit." pohlédl na mě. Po těle mi přejela husí kůže.
„Kde je šerif?"
„Přímo tady." odvětil mi hlas za zády. Bleskově jsem se otočila čelem k dosud otevřeným dveřím a kousek od nich ucouvla s pohledem upřeným na muže, který vystoupil na světlo vycházející z bytu. Dívala jsem se mu do tváře a zkoumala v ní, ale žádný divný pocit v hlavě mě nepřepadl a dokonce nebylo ani známky po jeho prodloužených tesákách. Přede mnou stal Reagen jako muž, za kterého jsem ho ještě dneska ráno měla. Přesto jsem ho už nedokázala vnímat stejně. Ne po tom, co jsem viděla jeho pravou tvář. Podvědomý strach mi to prostě nedovoloval.
„Co tu děláte?" hlesla jsem s pohledem upřeným přímo do jeho očí.
„Přišel jsem si promluvit."
„Ne," zavrtěla hlavou. „Já s vámi ale mluvit nechci, zvlášť pokud je to všechno o upírech pravda!" zamračila jsem se. Šerifovo obočí se však také sešikmilo.
„Za prvé, neřvěte tu jak na lesy. Je to tajemství, pokud si vzpomínáte a za druhé, nic o nás nevíte." prohlásil a slovíčkem nás zcela jistě myslel upíry.
„Četla jsem o vás! Je toho plný internet!" ohradila jsem se.
„A kde berete jistotu, že jsou ty informace pravdivé?" ušklíbl se s lehce pozvednutým obočím. To zakolísalo s mým pevným rozhodnutím.
„A nejsou?" vypálila jsem v obraně.
„Jste novinářka. Určitě víte, jak to s tvořením článků funguje." prohodil prozíravě a tím mě neviditelným loktem šťouchl pod žebra. Zamračila jsem se, ale než jsem stačila odpovědět, vložil se do toho opatrně Kayl.
„Kiano, potřebujeme si s tebou promluvit oba dva. Brandon je šerif a navíc on tě do toho zmatku vtáhl..."
„A taky vám jako jediný může objasnit pár věcí." doplnil jej klidně šerif. Probodla jsem ho pohledem, ale muž ani nemrkl. Tvářil se stále stejně – bezvýrazně. „Nejste ani trošku zvědavá?" prohodil šerif nenuceným tónem. Zamračila jsem se ještě víc.
„A to si mám do domu pustit vraha nebohé ženy?"
„Tak to můžete být klidná, nikdo takový tady není."
„Proč bych vám to měla věřit?"
„Protože kdyby to byla pravda, už by jste tu jako svědek vraždy nestála. A že těch příležitostí k vašemu zabití jsem měl dostatek." odvětil.
„Nemusíš se bát. Nikdo ti nic neudělá." snažil se mě uklidnit Kayl. Pohlédla jsem na muže za svými zády, a poté zamračeně na šerifa stojícího přede dveřmi.
„No tak fajn." zamručela jsem nakonec po delší odmlce. Představa, že budu mít v bytě upíra se mi sice nelíbila, ale odpovědi jsem potřebovala. „Ale žádné prudké pohyby."
„Nebo co? Ubijete mě umakartem?" prohodil s úšklíbnutím. „To rozhodně nezafunguje."
„Jdete tedy dál, nebo budete dál stát na chodbě?" zamručela jsem nakvašeně.
„Rád bych dovnitř, ale stále to má jeden zádrhel."
„Jaký?"
„Nemohu vejít."
„Cože?" povytáhla jsem obočí. „Jak nemůžete? Proč?" pak jsem se zarazila a ihned jsem si vzpomněla na informace, co jsem četla o upírech. „Musíte být pozván do domu?"
„Ale, zdá se, že jste se do hledání odpovědí již pustila." prohodil poněkud ironicky šerif, ale zavrtěl hlavou. „Ne, tyhle kecy patří do filmů."
„Tak o co teda jde?" otázala jsem se a snažila se ignorovat jeho předchozí větu. Šerif kývl hlavou k mým nohám.
„Ochrana domu." pronesl.
„Cože to?"
„Dříve lidé v nadpřirozeno věřili a báli se ho, a tak měli různé způsoby, jak chránit sebe, své rodiny i majetek. Často pod práh schovávali různé amulety a posvátné věci, které bytostem nedovolovali vstoupit."
„Takže aby jste mohl vstoupit, tak si mám teď zničit práh u vstupu a hledat nějaký amulet?"
„To nebude nutné." odvětil místo šerifa jeho zástupce a pohlédl na mě. „Jsi si jistá, že ho chceš nechat vstoupit?" otázal se aby se ujistil, že jsem pevně rozhodnutá. Přikývla jsem.
„Chci vědět, co se tu děje."
„Tak dobře." přikývl Kayl a přešel ke dveřím, kde si dřepl a poodhnul kobereček u vstupu a něco z pod něj vytáhl. Poté poodstoupil a ukázal mi dlaň.
„Co to je?"
„Hostie." prohlásil šerif, který konečně volně vstoupil do bytu a zavřel za sebou dveře. „Malá, ale účiná potvůrka. Až odejdeme, dejte si ji zpátky pod koberec. Nechceme přece, aby se vám něco stalo, že ano?" ušklíbl se Reagen. Kayl mi vložil do ruky ten malinký kousek hostie.
„Jak jsi věděl, že je pod kobercem?" pohlédla jsem na Kayla. Zazdálo se mi, že se začervenal.
„Jednak Brandon to jako upír cítí a..."
„To on ji tam vložil." prohodil nenuceně Reagen a prošel nadrzo kolem mě, míříce do obýváku. Zamračeně jsem ho následovala i s Kaylem.
„Dal jsi jí tam dnes, když jsi tu byl?" pohlédla jsem na šerifova zástupce a ten přikývl.
„Kdyby se nějak ten vrah ženy dozvěděl, že měl svědka, mohla by jsi být v nebezpečí."
Došli jsme do obývacího pokoje, kde už šerif seděl v jednom z křesel.
„Dáte si něco?" navrhla jsem ve snaze dodržet, alespoň nějaký řád hostitelství. Šerif zavrtěl hlavou.
„Na to nemáme čas. Jsme tu, abychom uvedli na správnou váhu to, co jsem vám ráno řekl."
„Myslíte to, jak jste mě vyděsil k smrti?"
„Jiná možnost nebyla. Sama jste tomu uvěřit nechtěla, tak jsem vám důvod k víře dal."
„Prohlašujete, že to pravda je?" upřela jsem na něj pohled. Vážně přikývl.
„Pokud chcete, klidně vám to tu odpřísáhnu." Jak jsem se mu dívala do očí, poznala jsem, že nelže.
„Takže když jste upír... jste ještě člověk?" otázala jsem se, nevěda jak otázku formulovat. Šerifovy rty se protáhly v úšklebku.
„Nejsem ani živý ani mrtvý – říká se nám nemrtví."
„Co je na tom pravdy, že pijete krev?"
„Řekl bych, že vše." odvětil odměřeně a pozorně mě sledoval. Neušel mu tedy můj znechucený úšklebek. „Ta představa se vám hnusí, ostatně i mě, ale je to jediný zdroj, jak se udržet při životě."
„Vám se to hnusí?" otázala jsem se překvapeně. Šerif lehce přikývl a přitom se mračil jako čert.
„Jsou tu dva druhy upírů – ti co se prokletí poddali a zabíjení si užívají a ti, kteří se snaží nalézt jinou cestu a dál žít jako lidé."
„Těch druhých je bohužel méně." ušklíbl se Kayl.
„Chcete mi říct, že takových potvor je tu více? Bez urážky." pohlédla jsem na šerifa. Ten však nedal na sobě znát, zda se ho to nějak dotklo.
„Ještě před pár dny bych vám řekl, že už je jen pár jedinců, kteří se toulají světem a bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena, neboť dost jich bylo zabito lovci a navíc se nemůžeme rozmnožovat. Bohužel se ale zdá, že nám do města zavítal nevítaný host."
„Další upír..." hlesla jsem a po těle mi přejela husí kůže.
„Vrah těch žen." přikývli šerif s Kaylem.
„Žen? Proč to množné číslo?"
„Ráno totiž byla nalezena další mrtvola." vysvětloval Kayl. „To Brandon vyšetřoval, když jsem tě odvezl domů."
„Takže tu už máme dvě mrtvoly, které zabil upír." zamumlala jsem zamyšleně. „Ale co ty ostatní případy ze dřívějška? To máte na svědomí vy?" pohlédla jsem na Reagena.
„Některé ano, jiné ne." odvětil s povzdechem. „To ale teď není důležité."
„Není důležité? Mě se to jako důležité zdá!" odporovala jsem. „Jsou tu upíři-vrazi, vlkodlaci, divná historka o prokletí..."
„Vy jste slyšela o prokletí?" podíval se na mě překvapeně Kayl.
„Ano. Dozvěděla jsem se ho, když jsi odešel." pohlédla jsem na muže.
„Kdo vám o něm pověděl?" udeřil Reagen.
„To není podstatné, ne?" Rozhostilo se ticho. Šerif mi chvíli oplácel pohled, který si nakonec vyměnil se svým zástupcem. Poté si Kayl povzdychl.
„Abychom se do toho nezamotali a ty jsi pochopila zhruba co se ve městě děje, měli bychom to vzít pěkně od začátku. Co jsi slyšela o prokletí?"
„Vím to, že tu probíhal za občanské války boj, při němž zemřelo hodně vojáků," hlesla jsem a přitom se snažila potlačit zachvění, když se mi vybavil ten živý sen...
„Ano, to je pravda." potvrdil má slova Reagen.
„Po válce se mezi zvířaty rozšířila nějaká nemoc, která je zabíjela, společně se zbloudilými vlky. Zvířata dokázala vyléčit místní léčitelka, ale prý jí někdo sledoval a pak jí nařkli z čarodějnictví, a když jí upalovali, vyřkla údajně kletbu."
„Ne údajně. Vyřkla jí." hlesl tiše Kayl.
„Kayl má pravdu. Toto město je prokleté a nejsou to žádné parafráze." přikývl Reagen. „Ale jak jsem se domníval, neznáte všechny podrobnosti ohledně kletby." Tázavě jsem jeho směrem povytáhla obočí.
„Alice Woodová byla místní léčitelkou, stejně jako všechny ženy v jejím rodu." začal vysvětlovat. „Když zvířata ve městě postihla epidemie, žila tou dobou již sama bez rodiny, o kterou přišla v předchozích letech. Dokázala léčit díky znalosti bylinek, ale její smrti však předcházelo více důvodů."
„A to?" pobídla jsem muže k pokračování. Slovo si pro změnu převzal Kayl.
„Stala se milenkou starosty města. Tvrdí se, že byla v té době nejkrásnější dívkou ve městě, i když chudou, přesto to nezabránilo tomu, aby k ní starosta po tajmu v noci chodil. A ona, mladá žena, se do něj bezhlavě zamilovala, nehledě na to, že je starosta ženatý a z jejich vztahu nemůže nikdy být více než milenecký.
Samozřejmě se o pletkách svého muže dozvěděla starostova manželka a té se to vůbec nelíbilo. Oproti Alici pocházela z dobré a bohaté rodiny, díky ní se taky starosta obohatil, ale nedokázala překousnout, že jí manžel podvádí, ačkoli k němu nic více než závazek necítila. Její strach pocházel především z možnosti, že by starosta s Alicí měl dítě, kterého by mohl jmenovat svým následovníkem, neboť jediného potomka, které starosta s manželkou měli, byla dívka. Ta by se tak ocitla mimo dosah dědictví, a to žena nechtěla dovolit."
„Chápu." přikývla jsem.
„Starostka se tedy potřebovala zbavit sokyně, tudíž na ní nasadila špehy. A vlastně všechny okolnosti v té době jí hrály do karet. V městě vládla epidemie mezi zvěří, v lesích se proháněli vlci a perličku tomu dodal fakt, že Alice chodila na bylinky na bojistě. Poté už byla hračka jí obvinit z čarodějnictví." pokračoval Kayl.
„Starostka zburcovala městkou stráž a poštvala proti Alici některé obyvatele. Rozhodli se to s mladou ženou rychle skoncovat. Našli jí při každodenní obchůzce po louce, kde sbírala bylinky, tam jí chytili a dovlekli k jejímu domu. Alice starostovu ženu prosila o odpuštění, slibovala, že odejde z města, ale žena se nad ní neslitovala."
„Ale co starosta?" přerušila jsem šerifovo vyprávění.
„Tvrdí se, že on sám stál nakonec po boku své ženy a sledoval, jak Alici odvádí do domu, který se měl stát jejím hrobem."
„On se té ženy nezastal?" Oba muži zavrtěli hlavami.
„Nemohl si dovolit, aby jej lidé podezřívali ze spiknutí se s čarodějnicí. Přišel by o svůj post starosty a i o majetek. Možná by nakonec byl upálen rovnou s Alicí. Navíc k bylinkářce nechoval žádné city. Měl jí jen pro potěšení, a když se to potěšení provinilo, neměl důvod jí pomoci." vysvětloval Reagen.
„To je strašné..." vydechla jsem a bylo mi líto osudu nebohé ženy. Reagen dál pokračoval.
„Ke smůle všech si ale Alice starosty všimla a to byla záminka vyslovení kletby."
„Zhrzená láska vše zničila. Než Alici dovlekli do domu, vyřkla kletby."
„Kletby?" zopakovala jsem překvapeně po Kaylovi. „Já myslela..."
„Byly dvě," přerušil mě šerif. „Jednu směrovala na přítomné, přihlížející obyvatele se slovy: „Vlci jsou vaší noční můrou, vlků se bojíte, přitom vlky jste! Vlky se stanete!"
„Vlkodlaci..." hlesla jsem a polkla. „A... ta druhá kletba?"
„Tu Alice uvrhla na starostku. Ůdajně vyřkla: „Nikdy ty ani jiné ženy tvého rodu nepoznáte, co je to láska! S muži se budete jen rozmnožovat, nikoliv milovat, bezcitná fúrie!"
„Chcete mi říct, že..."
„Ano. Starostka Brooksová pochází z prokletého rodu starostovi manželky."
„Starostka je prokletá? Jaký dopad to na ní má?"
„Je to harpyje, slečno Braxtonová." odvětil šerif. Tak to bylo na mě moc. Vstala jsem a začala jsem přecházet po pokoji s cílem to nějak vstřebat.
„Chcete mi říct, že starostka je monstrem z řecké mytologie?"
„I tak by se to dalo říct." přikývl šerif. „Většina pověstí, legend a bájí se zakládá na alespoň částečné pravdě."
„Její služebné jsou taky... prokleté?" Kayl zavrtěl hlavou.
„Ne. Harpyje nesnese kolem sebe muže, proto se obklopuje ženami a aby si získala jejich plnou přízeň a poslušnost..."
„Čili otroky." odfrkl si šerif.
„Omámí je a přiměje je dělat vše, co chce ona. Služebné nejsou harpyje doslova, ale poskoky - otroky, jak namítl Brandon," přikývl Kayl, „které harpyji slouží. Jsou pod její mocí."
Starostka harpyje, omámené služebné... Pak mě něco napadlo. Otočila jsem se pohledem k šerifovi.
„Když jsme se potkali ten den, kdy jsem se vracela od starostky, vypadal jste ustaraně... a ty otázky jídla..."
„Měl jsem obavy." nepopřel Reagen. „Starostka si vás vzala k sobě domů přes noc hned poté, co jste se stala svědkem vraždy. Nepochybně z vás chtěla dostat informaci, kdo je vrah a především chtěla slyšet odpověď, že vrahem jsem já."
„Proč zrovna vy?"
„Protože jsem do této doby byl jediným upírem ve městě, ale také by to byl důvod, aby zrušila dohodu, kterou jsem s ní uzavřel." odvětil. Zkoumavě jsem na něj pohlédla.
„Dohodu? Jakou?" přešla jsem zpět ke svému místu a usedla na gauč.
„Když jsem došel do města, byly zde únosy a úmrtí skoro na denním pořádku. Většinu úmrtí měla na starost právě starostka a její nohsledi. Už po několik let se starostka totiž zkoušela otěhotnět a mít potomka, ale jak kletba určila, nedokáže milovat. Tudíž si často hledala mužskou oběť, kterou využila a následně zabila."
Polkla jsem a ruce jsem sevřela v pěsti. Hrůza mi přejela tělem.
„Proč je zabíjela?"
„Pokud chce harpyje mít dítě, musí mít styk jako normální smrtelník, ale není schopna lásky, a tak jí muž poslouží i jako večeře." ujal se slova Kayl. Žaludek se mi sevřel a nebezpečně zatočil. Jediná výhoda byla, že jsem nic nejedla.
„A ta smlouva?" hlesla jsem, abych navázala na předchozí téma.
„Když jsem přišel," pokračoval šerif, „město bylo doslova skládkou různých individuí, kteří do města zavítali z jiných měst, nebo se skrývali před zákonem. V té době podnikala starostka své útoky skoro každý den a hledala otce svého budoucího dítěte, ale ani jednou se to nepovedlo. Všichni zemřeli a se starostčinou rostoucí starostí, rostl i počet mrtvol. Většina obětí patřila mezi cizince, ale stalo se, že se zmenšil i celkový počet obyvatel města. Brzy by ve městě nezbyl jediný zdravý muž.
A tak jsem zakročil. Utkal jsem se se s ní a vyhrál. Tím jsem si získal místo šerifa a mou podmínkou bylo uzavření dohody, že harpyje přestane zabíjet. Ovšem i Brooksová měla své podmínky, neboť smlouva se jí nezamlouvala a jelikož nevěřila v rozdíl mezi upíry, její záminkou ke zrušení smlouvy je zabití pěti lidí z mé strany. Pokud pět lidí zemře upířím kousnutím, smlouva se rozpadne a opět ve městě zavládne teror a chaos, který mi tak dlouho trval potlačit."
„Neměla by se snad starostka starat o bezpečí občanů?" namítla jsem.
„V normálním světě ano, ale v Seatownu nic takového neplatí. Především pokud si něco harpyje usmyslí, je problém jí v tom zabránit." prohlásil Kayl.
„Proto bylo tak důležité vědět, zda se Brooksové nepodařilo získat vás na svou stranu jako špeha. Mé obavy vzrostly o to víc, když jste se nevrátila na noc domů. Bylo mi jasné, že vás nadrogovala."
„Nadrogovala? To se mýlíte." zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem byla unavená a..."
„Pokud jste pila čaj a následně jste byla ospalá, dala vám do pití prášky na spaní. Chtěla se pojistit, že u ní na druhý den zůstanete, aby vás hladovou mohla pohostit snídaní, která je upravená látkami, po kterých by jste se stala další perlou mezi jejími služebnými." odvětil šerif.
Zůstala jsem zaraženě zírat, ale když jsem si vybavila starostřinu reakci po mém odmítnutí jídla, bylo mi jasné, že to může být pravda. Ostatně proč ne? Toto město už je tak dost šílené!
„Tak dobře... co jste mi řekli dává smysl." hlesla jsem, a i když se mi to říkalo těžko, začínalo mi to pasovat do života Seatownu. „Připusťme, že starostka je harpyje, vy jste upír," pohlédla jsem na šerifa, „ale kromě toho, že se říká v té legendě o prokletí o vlcích neznamená, že vlkodlaci existují. Ostatně i ten vlk, na kterého jsem narazila při úplňku, mohl být pouze vlk samotář."
„Kéž by to byla pravda." povzdychl si Kayl, ale než jsem stačila položit otázku, ozval se opět šerif.
„Ano, souhlasím. Klidně může v lesích žít samotářský a přerostlý vlk. Ostatně taky jsem si to myslel, když jsem do města přišel. Mé domněnky byly ale zvráceny mužem, který za mnou přišel a řekl mi, že se s ním děje jednou za měsíc něco divného, a tak si každou noc začal nahrávat na kameru. Jednoho úplňkového večera však na nahrávce zachytil svou proměnu ve vlka."
„Takže... on si to nahrál?" hlesla jsem. „Kdo byl ten muž?"
„Já..." ozvalo se tiše a já překvapeně stočila pohled na druhého muže v křesle. „To já." hlesl Kayl. Zůstala jsem zaraženě sedět a zírala jsem na šerifova zástupce.
„Ale jak..."
„Vlkodlaka, harpyji ani upíra na první pohled nepoznáš. Musela by si s nimi strávit delší dobu, aby sis uvědomila rozdílů jejich chování a slabin." pokrčil rameny Reagen.
„Nejhorší ale je, že jak upíři tak i harpyje ví o tom, čím jsou a jsou si vědomí svých činů. Vlkodlaci to mají jiné. Nejsou nebezpeční, pokud není úplněk a čím více se proměna blíží, tím je nám více zle. Tělo se nám tak s každým dnem připravuje na proměnu.
A když pak nadejde úplněk... mám okno. Vůbec si z celé noci na nic nevzpomínám. Nebo jen matně, a to většinou zvuky a pachy, které nedokážu specifikovat. Jen díky nápadu natočit noční videa jsem se dozvěděl, co se se mnou děje."
„A ostatní vlkodlaci?" hlesla jsem. Kayl pokrčil rameny.
„Vůbec netuším. Ani já ani Brandon nevíme, kdo jsou vlkodlaci během dne a z nocí o úplňku... je to tak zmatené, ale poslední dobou jsem zjistil jedno – združujeme se, tvoříme smečku."
„Jediné co víme je, že vlkodlaci by měli být potomky těch, kteří byli u upálení Alice..."
„Problém ale je, že neznáme kdo u toho všechno byl. Navíc mnoho mužů zabily v historii předchůdkyně dnešní starostky."
„No to je skvělý." povzdychla jsem si. „Mám pocit že ani jeden druh není takový, jak jej popisují příběhy a televize."
„Vypadá to tak." pokrčil rameny Kayl.
„Dá se vůbec všem těm nadpřirozeným postavám ve městě bránit?" otázala jsem se a pohlédla na oba muže. Svorně přikývli.
„Jak jste viděla, hostie brání upírům k přiblížení se. Když se položí u dveří, chrání majitele domu. Když naopak upíra chcete uvěznit vevnitř, položíte na zem snítku plané růže."
„Hostie položená před prahem chrání byt, ale co okna?"
„Ty jsou chráněna už od doby, co dům stojí. Architekti tam vkládali amulety, hostie i snítky planých růží
„Aha. A co svěcená voda? Funguje?"
„Pff, tou bych se mohl klidně umýt." ušklíbl se Reagen.
„Co kříže?
„Babské povídačky."
„Česnek?"
„Smrdutý dech."
„A co takhle kůl do srdce?" zamračila jsem se na šerifa při jeho zjevném posměchu. Jeho výraz ihned zvážněl.
„Jako účinná zbraň slouží dubový kůl, ale to by jste se musela strefit přímo do srdce a taková možnost je málo pravděpodobná. Upír je dost rychlý na to, aby vám zlomil vaz dřív, než uděláte jediný pohyb." prohlásil tak ledovým tónem, že mě až zamrazilo. Myslel to jako varování nebo výhrůžku? „A rozhodně zapomeňte na řeči o zrcadlech." pronesl. „To jsou jen historky, které roznesli snad sami upíři, aby zmátli lid." pokrčil rameny.
„A co stříbro?"
„Dost účinné jak na upíry, tak na vlkodlaky." přikývl Kayl. Pohlédla jsem na něj.
„Vždyť jste tvrdili, že o vlkodlacích moc nevíte."
„To taky ano." přikývl Kayl. „Jenže Brandon byl svědkem toho, že stříbro je zbraní proti vlkodlakům."
„Jak svědkem?" pohled mi pro změnu sklouzl na šerifa. Ten pokrčil rameny.
„Když jsem se díky Kaylovi dověděl o tom, že ve městě jsou vlkodlaci, pokusil jsem se je sledovat a zjistit, co se děje a kdo všechno vlkem je. Byl to zároveň pokus o vlastní ochranu. Podle mýtů je totiž největším nepřítelem upíra vlkodlak. Jediné jeho kousnutí nás může zabít."
„Není tedy trochu paradox, že vy dva bydlíte pod jednou střechou?" povytáhla jsem obočí.
„Možná, ale při proměně jsem mimo dosah ostatních lidí, kterým bych mohl ublížit."
„Přesto ale když je v okolí upír, vycítí to na sto honů." ušklíbl se šerif. „Tak se stalo, že mě pronásledovali a šlo mi o kejhák, ale na to jsem byl připraven a hodil jsem po pronásledovatelých stříbrem. Stáhli ocasy a zdrhli."
„Vždyť to mělo účinkovat i na vás." namítla jsem.
„Mělo, ale díky rukavicím neúčinkovalo." prohodil nevzrušeně Reagen. Na nějakou chvíli se rozhostilo ticho, které jsem nakonec přerušila další otázkou.
„A to je vše, co víte o zbraních na vlkodlaky?" Oba přikývli. „No tak fajn. Když jste mi řekli pravděpodobně pravdu o tajemstvích města, můžete mi vysvětlit ty neobjasněné vraždy?"
Šerif si povzdychl a opřel se v křesle.
„Ty mají na svědomí za úplňku vlkodlaci, a i když jsem uzavřel smlouvu s Brooksovou, vypadá to, že si to vyložila po svém. Nezabíjí už tak často, ale občas se něco najde." pokrčil rameny.
„Co únosy?"
„Harpyje. Jedná se především o muže. Někdy se jejich těla najdou, jindy ne." odvětil Kayl. Otřásla jsem se nad tím pomyšlením.
„A co zmizení těch novinářů přede mnou?"
„Myslím, že většinu mám na svědomí já." odvětil klidně Reagen.
„Vy jste je zabil?!" zhrozila jsem se. „Jak poté tedy může fungovat ta vaše smlouva?"
„Já ale neřekl, že jsem je zabil." namítl šerif. „Donutil jsem je opustit město, pro jejich vlastní bezpečí, ale ne všichni to stihli. Ten blbec Jenkinson do všeho tak dlouho vrtal, až se stal kořistí harpyje. Jiní se toulali o úplňku po venku."
„Jak jste je ale mohl donutit? To jste jim vyhrožoval?" sledovala jsem ho.
„Ne. Nic takového." zavrtěl hlavou. „Říká se tomu manipulace. Dokážu se dostat člověku do hlavy, číst myšlenky a své mu vkládat."
„Proboha..." zamrazilo mě. „To zní strašně! Zkoušel jste to někdy na mě?"
„Úmyslně jen jednou, a to když jsme byli u vědmy, aby jste uvěřila. Jinak se to párkrát stalo, ale to byla nehoda."
„Nehoda?"
„Jak jsem vám řekl, neživím se lidskou krví a to si přináší větší oběti, když chci zůstat člověkem a ne monstrem. Musím se soustředit. Potlačit instinkty predátora a silnější smysly, především hlad a sluch. To mě dost vysiluje, ale za žití normálního života to stojí. Nicméně se stane, že se na chvilku, třeba při zamyšlení, přestanu ovládat a když mě někdo vyruší, pocítí mou „moc", dokud jí opět nepotlačím. "
„Jak je vůbec možné, že můžete chodit přes den ven? V legendách se říká, že upíři jsou noční bytosti."
„To je, ale i není pravda." pokrčil rameny. „Ano, jsme noční tvorové a v noci máme největší sílu, ale slunce nás nezabije, jak si mnozí myslí. Jen si musíme před ním chránit oči. Jen ty jsou na slunce poněkud citlivější." vysvětlil.
„Aha." odtušila jsem. „Čím se tedy živíte, když ne lidskou krví?"
„Krví lesních zvířat." odpověděl po chvilce ticha. Mlčela jsem. V očích se mu kmitla směsice pocitů, ale nedokázala jsem je rozluštit.
Rozhostilo se ticho. Kayl seděl a díval se do země, já sledovala své sepnuté ruce v klíně a v mysli se mi přehrávaly všechny informace, které jsem dnes získala. Bylo toho tolik a jen těžko se dalo tomu věřit. Přesto tu byly všechny ty události, které slova šerifa a jeho zástupce potvrzovaly. Navíc mi konečně začala dávat smysl tajemnost města. A vůbec celkově se začala skládačka Seatown dávat dohromady.
Z přemýšlení mě vyrušilo odkašlání. Nepatrně jsem sebou trhla a pohlédla na šerifa.
„Už jsme vám řekli vše o tajnostech města a vysvětlili vám to, co jste chtěla a potřebovala vědět," začal, „teď bych se rád vrátil k druhému důvodu, proč jsme tady."
„A to je?" hlesla jsem po chvilce.
„Vědma řekla, že by jste nám mohla pomoct s dopadením vraha té služebné harpyje."
„Já? Mám se stát Buffy?" ušklíbla jsem se.
„Nikdo po vás nechce, aby jste něco podnikala sama, ba dokonce opačně - nic nebudete podnikat sama!" probodl mě vážným pohledem šerif.
„Proč si ale myslíte, že bych vám dokázala s tím pomoct?" nechápala jsem.
„Byla jsi označená jako médium, je to tvá přirozenost." prohodil Kayl.
„Médium?" uchechtla jsem se. „To jsem jako nějaký psychouš?"
„Médium je člověk, který má dost vyvinutý šestý smysl a dokáže vidět věci, které jiní nevidí. Jako u vás třeba Banshee." odvětil nevzrušeně šerif. Ušklíbla jsem se.
„Šestý smysl má snad každý, ale," zarazila jsem zvednutím ruky šerifa, který mě chtěl opět přerušit, „proč si myslíte, že je vrahem upír?"
„Pokud vím, viděla jste na vlastni oči co se ve skutečnosti stalo i stav mrvé ženy. Vrahem byl bez diskuze upír." odvětil šerif.
„A dnes ráno byla nalezena další mrtvola ženy."
„A co hůře," zamračil se Reagen, „byla to jedná z Haxů, nebo-li další služebná Brooksové." Po tomto zdůvodnění jsem začala chápat nevrlost šerifa. Přesto jsem se musela zeptat.
„Včera byl úplněk, nemohl to tedy být vlkodlak?" nadhodila jsem. Zavrtěli hlavami.
„Ne. Vlkodlak by tělo nenechal v celku." odvětil Kayl. „Byl to upír a tím pádem je dohoda v ohrožení, neboť nemáme žádný důkaz, že vrahem je jiný upír než Brandon. Pokud se nám toho hajzla nepovede brzy chytit, městu zavládne teror a přežití nebude vůbec jednuduché pro nikoho z nás."
„Když jsme u toho, my dva máme ještě práci." prohodil šerif ke svému zástupci a začal se zvedat z křesla.
„Jakou práci?" pohlédla jsem na ně tázavě.
„Hlídkování." odvětil Kayl. „Budeme hlídat město a snažit se toho upíra chytit, než nám to tu zapeklí."
„Vy si zatím rozmyslete, jak bude znít vaše odpověď." pohlédl Reagen na mě. „Jakou roli ve městě chcete sehrát? Ale pamatujte, ať už se rozhodnete jakkoliv, to co jste se tu dnes dozvěděla se nesmí dostat ven. Takže žádné články!" Semkla jsem rty k sobě.
„Nevím kdo by tomu stejně uvěřil."
„Možná by jste byla udivená, kolik lidí ve městě." odtušil šerif. „A s tou odpovědí budeme rádi, když budete znát do zítřejšího odpoledne. Až si to ujasníte, najdete nás na stanici." s tím se rozešel ke dveřím.
Kayl okamžik počkal, pak ke mně natáhl ruku.
„Tady je kontakt na mě. Kdyby jsme nebyli na stanici, tak zavolej." šeptl ke mně. Prohlížela jsem si jednoduchou vizitku a přikývla jsem.
„Díky. Dám vědět."
„A Kiano, ať už ti řekl o té legendě kdokoli, on ani nikdo jiný ve městě se nesmí dozvědět o čem jsme zde mluvili. Nemuselo by z toho vzejít nic dobrého. Nevědomost je pro všechny lepší možností." šeptl tiše a sledoval mě vážným pohledem.
„Rozumím, nikomu to neřeknu." slíbila jsem a myslela jsem to upřímně. Vypadalo to, že si úlevně oddychl a následoval Reagena. Vyprovodila jsem ho ke dveřím. Šerif už čekal na chodbě.
„Tak dobrou noc." popřál mi Kayl, mrkl na mě a zamířil ze schodů. Měla bych taky něco říct, napadlo mě.
„Úspěšný lov!" odpověděla jsem jediné, co mě v tu chvíli napadlo. V chabé záři světla chodby a měsíce v okně jsem postřehla slabý odlesk – šerifův pobavený úšklebek.
„Nezapomeňte si dát hostii zpět na místo." prohodil, a ťukl si prstem do imaginárního klobouku. „Dobrou." kývl a vyšel za svým zástupcem.
Ještě chvilku jsem stála a dívala se na odcházející dvojici. Na dva muže. Upíra a vlkodlaka. Tohle je tak neskutečné! Proletělo mi hlavou, ale až samoutnou mě lekalo, jak rychle jsem byla přístupna tomu uvěřit!
Takže... právě jste dočetli doposavaď nejdelší kapitolu příběhu s 5271 slovy :D Gratuluji! Samozřejmě se těším na vaše komentáře, názory a teorie, jak by se příběhl asi mohl dále odvíjet. Pokud můžete, zanechte prosím komentář :) Já vím, jsem náročná, ale co už :D Děkuji moc a snad se kapitola líbila :)
PS: Příběh je přihlášený do soutěže #youngpillar , takže kdo se soutěže účastní, budu moct ráda a vděčná za hodnocení! :) Děkuji