Louis přestal slzám bránit v průchodu, už když jel výtahem dolů. Na recepci vrátil klíč, přičemž dokonce i recepční naznala, že bude lepší se na nic neptat. Vyšel před hotel a ještě jednou vzhlédl k oknům jejich apartmánu. Obloha každým okamžikem ztrácela svou temnou tvář. Barvila se z královsky modré do meruňkové.
Kroky ho vedly městem, jenž pro něj bylo cizí, takže netušil kam. Zastavil až v parku, jehož název mu nic neříkal, posadil se na lavičku a hlavu si složil do dlaní. Nikdy ho nenapadlo, že by dokázal tolik ublížit člověku, kterého miloval víc než sám sebe, ale stalo se a to ho ničilo. Cítil, že tohle je konec. Harry mu nikdy neodpustí...
Takhle se naposledy cítil, když si myslel, že Harryho ztratil, ale vlastně se to dalo úplně srovnávat, protože tentokrát ho nejspíš ztratil taky, sice jiným způsobem, ale tentokrát úplně a jen svou vlastní vinou. Nechal svá ramena otřásat tichými vzlyky, ale nebylo to nad sebou samotným, nýbrž nad Harrym, kterého nejen zradil, ale hlavně zklamal, jak nejvíc to šlo.
Nikdy nikomu dovolím, aby ti ublížil, už ti nikdy nikdo neublíží, Zvonilko moje... Slyšel svá vlastní slova, která před časem věnoval Harrymu. Stále mohl cítit jeho sladký dech na svém krku, slabý úsměv, přes zasychající slzy hrající na jeho růžových rtech. Trhaně se nadechl rukávem džínové bundy otírajíce své oči.
Slunce pomalu vykouklo nad obzor, odhalujíc zatím jen srp své zářivé tváře, když Louis stále s obličejem v dlaních zaslechl nejdřív rychlejší kroky, funění, pak ještě další kroky a něčí hlas.
„Gaat het goed met je? Kan ik u helpen meneer?" zeptal se. Louis vzhlédl k mladíkovi s platinově blond vlasy, světle modrýma očima, navlečenému v mikině o dost větší než by býval potřeboval, který mu byl zvláštně povědomý. Venčil světle hnědého kokršpaněla a ten právě zaujatě očichával jeho nohu.
„Gisele aan het been!" křikl po fence mladík, než se na Louise pořádně podíval. Jeho oči se trochu rozšířily překvapením.
„Louisi? Jsi to ty?" zeptal se anglicky a on až teď pochopil, proč mu přišel povědomý.
„René?" řekl jméno, které nevyslovil za posledních nejméně deset let.
„Takže jsi to ty, co tady děláš?"
Po tváři mladíka se rozlil zářivý úsměv. Neviděli se tak dlouho, že by ho Louis ani byl býval nepoznal. Oni dva spolu chodili do školy, jestli si tenkrát Louis jen něco nenamlouval, René do něj byl možná trochu zakoukaný, ale pak se s rodiči odstěhoval zpět do Francie odkud pocházel a kde se narodil, což znamenalo, že si mohli jen dopisovat přes emaily, ale nakonec jejich přátelství i přes to vybledlo.
„To bych se mohl ptát i já," odpověděl, načež si rychle přešel rukávem po obličeji, aby aspoň trochu skryl, že jen minuty před jejich setkáním brečel a pohladil fenku, které se očividně dost zamlouval.
„Hm, to sice jo, ale já se ptal první," prohrábl si blond vlasy a s úsměvem fence připnul vodítko.
„Nevím, jestli se mi na tohle zrovna teď chce odpovídat, pokud mám být upřímný..." přiznal Louis, přičemž cítil v krku knedlík zadržovaných slz.
„Chápu, no... Hele, nechtělo by se ti třeba někam na kafe nebo tak něco? Když už jsme se tady potkali, můžeme si aspoň trochu popovídat, rád bych slyšel, jak ses měl. Je to hodně dlouho," zeptal se druhý mladík, ale když viděl Louisův překvapený pohled, došlo mu, že takhle brzo asi nebude otevřena žádná kavárna. Trochu se zahanbeně začervenal, přičemž doufal, že to v ranním slabém světle nebude patrné. „Ehm jo, promiň. Nedošlo mi, jak brzo chodím venčit Gisele... Mimochodem se jí dost líbíš, normálně se k cizím takhle nemá."
„Asi takhle působím na většinu zvířat. Kočka i papoušek mého přítele..." začal, ale po vyřčení slova „přítel" se jeho žaludek nepříjemně zhloupl. „Prostě mi asi zvířata rozumí víc než lidi."
„Nechci znít nějak divně, nebo tak, ale opravdu bych s tebou rád strávil nějaký čas a bydlím tady kousek, tak jestli se ti chce, mohl bys ke mně. Promiň, jestli se ti nechce, k ničemu tě nenutím," poškrabal se na krku.
„Vlastně teď asi úplně nemám kam jít, tak proč ne."
Louis se jen slabě pousmál, ale byl šťastný, že Reného zase vidí. Změnil se, ale ne zas tak moc, pořád působil stejně mladým a snílkovským dojmem, který on sám ztratil už dávno, ač je věkem dělily pouze tři měsíce. Blonďatý mu úsměv nadšeně oplatil a Louisovi přišlo, že jsou zase dva malí kluci na školním hřišti.
„Super! Tak pojď bydlím tamhle."
Společně zamířili k patrovému domu s výraznými okny, který skutečně nebyl daleko. René bydlel v čísle domu 41A a šlo o vcelku vysokou nově vyhlížející budovu. Výtahem vyjeli do pátého patra, které bylo úplně pod střechou a na patře byly jen jedny dveře do bytu a jedny zamčené vedoucí na střechu.
„Pojď dál, posaď se, kam chceš a udělej si pohodlí. Jen zajdu umýt Gisele packy a hned se ti budu věnovat," oznámil mu mladší, načež zmizel v pravděpodobné koupelně. Louis se posadil do světle hnědého křesla a rozhlédl se po místnosti. Křesla stejné barvy tu byla ještě dvě plus dlouhá pohovka nejmíň pro čtyři lidi nad níž visel abstraktní obraz na meruňkově vymalované stěně. Celý obývák byl sladěný do meruňkových teplých odstínů a Louis se neubránil myšlence, že takový obývák by se určitě líbil i Harrymu. Díkybohu neměl čas se rozbrečet, protože už se vrátil René.
„Tak co si dáš? Kávu, čaj nebo třeba něco ostřejšího? Vypadáš, že bys to možná potřeboval," zašel za linku v kuchyňském koutě, kterého si Louis předtím nevšiml.
„Ne ne, to určitě ne. Dám si čaj, díky. Černý s mlékem a..."
„A bez cukru, tohle si pamatuju," zahihňal se mladší. Postavil šálek před Louise, načež se posadil do křesla naproti němu a sám si vzal svůj šálek.
„Je to hodně dlouho," usrkl starší čaje.
„To je," odvětil druhý mladík.
„Chyběl jsi mi, Riri," přiznal Louis, přičemž použil přezdívku, kterou mu sám kdysi vymyslel. Byla to čistá pravda. Ve chvíli, kdy se René odstěhoval, se všechno v Louisově životě pokazilo.
„Tak mi nikdo neřekl už strašně dlouho, taky jsi mi chyběl. Hrozně moc."
Louis pohledem vyhledal svého kamaráda a usmál se, když viděl, jak k jeho křeslu přiběhla Gisele a vyskočila si na lenošku vedle něj. Nevěděl, na co se ptát, aby se rozhovorem nedostali k nechtěnému tématu, tak byl radši potichu, čekajíc na Reného, aby začal on.
„Tak mi řekni něco o sobě. Kde pracuješ? Povídej," pobídl ho nakonec po chvíli blonďák, přičemž upíjel svého čaje.
„Jsem policista, krátce policejní kapitán v Londýně," začal starší. Mohl vidět, jak tahle jediná věta na Reného zapůsobila, když jeho obočí vyletělo nahoru.
„Takže se ti splnil sen, to je úžasné! Já na škole nevydržel, takže jsem zkusil jinou a teď pracuju jako učitel ve školce. Aspoň v práci si děti užiju, když je sám asi nikdy mít nebudu," pokroutil hlavou s trochu posmutnělým výrazem, ale hned ten stín zase rychle zahnal.
„Proč bys nemohl mít?" zeptal se Louis dřív, než si v tom stihl zabránit, což zapříčinilo jeho vlastní provinilý výraz. René sklopil pohled ke svému čaji a povzdechl si.
„Není to o tom, že bych nechtěl, dokonce Nizozemsko je v adopci i v manželství velice benevolentní, ale já nemám s kým bych se o to dítě staral. Měl jsem přítelkyni, ale nevydrželo nám to dlouho, Laura je teď vdaná a šťastná. Pak se objevil, myslel jsem, že by to opravdu mohl být ten pravý, byl jsem s ním šťastný a všechno bylo skvělé, jenže když jsem se zmínil o dětech jeho reakce mi dala jasně najevo, že to nebude fungovat. Byli jsme spolu tři roky a jsou to dva měsíce, co jsme se rozešli, takže jsem zase na začátku a prozatím mi musí stačit Gisele," pohladil kokra po hlavě a ten si mu hlavu položil na klín.
„Omlouvám se, neměl jsem se ptát."
Louis položil s povzdechem svůj dopitý čaj, najednou cítil knedlík v krku mnohem výrazněji než předtím.
„Ne ne, to je v pořádku, už jsem to tak nějak překonal, jinak bych o tom ani nezačal. Ale povídej ty! Předtím jsi – jestli se nepletu – zmínil přítele?" pozvedl s úsměvem obočí.
Starší byl rád, že šálek odložil už předtím, protože teď by ho jistě upustil. Jediná zmínka přítele od někoho jiného způsobila pocit, jaký Louis snad ještě necítil. Jako kdyby mu někdo vyrval srdce z hrudi a vší silou ho mrštil proti zdi. Cítil slzy tlačící se do očí, zvedající se žaludek. Celý svět se zatočil, ale to už i René pochopil, že je něco hodně špatně.
„Louisi, co se stalo? Je ti špatně? Přinesu ti vodu," řekl rychle vstávajíce, ale starší ho zastavil.
„Udělal jsem něco hrozného..." zašeptal s přízvukem nekonečného studu, přičemž už nezastavil slzy tlačící se ven.
„Chceš o tom mluvit?"
„Jestli ti nevadí, že budu asi celou dobu brečet..."
„Klidně breč, musíš to ze sebe dostat, znám to. Přinesu ti kapesníčky, ano?" odpověděl znepokojeně René a přešel ke skříňce z níž vytáhl kapesníky, načež přešel k pohovce, na kterou si sedl, aby byl svému kamarádovi blíž, kdyby se mu třeba udělalo špatně, nechtěl nic riskovat.
„Bude to na dýl, takže se omlouvám předem, když tě přestane moje kňourání bavit," vzlykl tak, že to znělo jako hodně neveselé uchechtnutí.
„V klidu se nadechni a až budeš chtít začni," usmál se slabě druhý mladík se starostí v hlase i ve tváři.
„Od začátku?"
„Od začátku."
A tak se Louis opravdu řídil Reného radou, nadechl se a začal vyprávět, jak nejspíš podělal úplně všechno, co šlo.
René je moje comfort postava, takže jestli na něj bude někdo zlý, začnu kousat, jen varuju předem. Jinak pro ty, kdo mě nesledujete na Instagramu, Reného tváří je Troye Sivan. :3 <3