23. března 2011, Seatown
První co jsem pocítila, byla bolest hlavy. Jako bych měla kocovinu. Otevřela jsem pomalu oči a zamžikala. Hleděla jsem na bílý strop nad sebou. Pokusila jsem se posadit, ale zalitovala jsem. Skrze zuby mi uniklo zasyknutí.
„Pomalu Kiano." šeptl ke mně konejšivý hlas a pocítila jsem na zádech teplou ruku, která mi pomohla se posadit.
„Kayle?" pohlédla jsem překvapeně na muže, a pak se rozhlédla kolem. „Jak... jak jsem se dostala domů? Co se stalo?"
„No..." poposedl nesvě šerifův zástupce, „Brandon tě vynesl z pokoje B12. Omdlela jsi a..."
„Ano! Už vím! Ta pomatená žena k nám promlouvala, bělmem nás sledovala a šerif pak... Vypadal jinak, měl špičaté zuby a..."
„To upíři mají, Kiano." promluvil jemně Kayl. Zarazila jsem se. Pohlédla jsem na něj a zkoumala v jeho tváři.
„Byl to jen vtip, že ano? Vystřelili jste si ze mě." hlesla jsem tiše v doufání, ale Defrey zavrtěl hlavou.
„Ne. Vše, co jsi viděla je skutečné." odvětil tiše. Strnula jsem.
„To nemůže být pravda." zamumlala jsem si pod nosem, vstala jsem a jala se přecházet sem a tam. „Vykládali nesmysly! Upíři přece neexistují!"
„Žel, pravda je jiná." sledoval mě ze svého místa Kayl s vážným výrazem.
„Ne, ne. Upíři neexistují! Jsou to hloupé mýty!"
„Přesto jsi proti jednomu stála tváří v tvář." namítl klidně. Zastavila jsem se v chůzi a pohledem zalétla k sedící postavě. Jeho pohled neuhýbal od mého a jeho klidný hlas mě přiměl zapnout mozek. Rozhlédla jsem se kolem, ale po Reagenovi nebylo ani stopy.
„Kde je?"
„Dostali jsme telefonát. Musel odjet do města. Přikázal mi se o tebe postarat, odvézt tě domů..."
„Jak..."
„Klíče ke tvému bytu našel ještě před odjezdem na panství Hanigbour." odvětil.
„Takže to vše byla jen hra, jak mě dostat do toho blázince?" zamračila jsem se.
„Nevylučuji to, že Brandon tě tam odvést chtěl, aby si promluvil s pani Mitchellovou o tobě, ale kdybys byla odmítla jeho návrh, když pro nás přišel do kuchyně, dal by ti tvé klíče a dokonce by tě i domů odvezl, snad i v přídapě, že by si nabídku pomoci odmítla."
Odfrkla jsem si a se zkřiženýma pažema se zadívala do okna.
„Takže pokud je tedy upír, jel teď lovit nějakého nevinného člověka?" Zaslechla jsem tichý, téměř nezřetelný Kaylův povzdech.
„Vlastně nám někdo nahlásil další nalezenou mrtvolu." odvětil. „O tom zbytku ti musí říct Brandon sám." pokrčil rameny a vstatl. „A teď, když vím, že jsi v pořádku, měl bych jet za ním." vstal z gauče a zamířil do chodby.
„Počkej, pojedu s..."
„Nepřichází v úvahu." zarazil mě pevným, nesmlouvavým hlasem. „Brandon ti už řekl zhruba o co jde, ale přesto nemáš nejmenší tušení, do čeho ses zapletla. Nejlépe uděláš, když zůstaneš doma v bezpečí. A ne, není to rozkaz, jen přátelská rada a zároveň taky prosba."
„Ať vám už to nesmyslné prohlášení věřím nebo ne, stále jsem novinářka a..."
„Tak jako novinářka využij svou fantazii a nějaký článek si vymysli. Do tohoto se zamotat nesmíš. Ještě ani sami nevíme před čím stojíme." sledovala jsem jeho oříškové oči a věděla, že odpor je marný. Poraženě jsem se zamračila. „No tak, klid," uchechtl se šerifův zástupce. „Auto máš před domem a v ledničce máš nakoupené jídlo. Udělej si čaj a odpočívej. V posledních dnech sis, hádám, prošla celkem rušným obdobím. Večer se tu stavím. Tak zatím." mávl mi a než jsem stačila něco říci, zabouchly se za ním dveře a já osaměla.
*****
Když Kayl odešel, začala jsem se bezcílně promenádovat bytem. Občas jsem něco poupravila, otřela od prachu, ale jinak jsem byla myšlenkami daleko. Hlavou mi běžely události dnešního rána a ta šerifova tvrzení. Upíři? Vlkodlaci? Jako vážně?! Nic z toho nebylo skutečné a nalhávala jsem si, že si vše má mysl vyfantazírovala, ale poté jsem se pozastavila nad důkazy: šerifovi prodloužené špičáky, přerostlý vlk za úplňku a mrtvé, vysušené tělo.
Po těle mi přejel mráz až jsem se otřepala. Bylo těžké uvěřit v něco, o čem jsem se celý život domnívala, že je pouhá fikce, smyšlené pohádky, kterými lákají kina své diváky a rodiče straší děti. A i přesto, že jsem se po několik let věnovala nadpřirozenu ve svých článcích a zhruba o tématech napřirozena jsem něco věděla, musela jsem zjistit více. Nikdy dříve jsem podobným článkům nevěnovala pozornost.
Přešla jsem do ložnice a zapnula notebook. Internet bude zajisté zaplavený všelijakými příběhy a popisy nadpřirozených postav. Když se počítač konečně rozhjel a zapnula jsem vyhledávač, zjistila jsem, že jsem se nemýlila. Většina odkazů směřovala k filmům a seriálům s touto tématikou.
Listovala jsem stránkami na mnoha webových stránkách. Jeden odkaz střídal druhý, báje, povídky, mystické popisy i údajné výpovědi svědků ze starších let. Hltala jsem texty, jako nikdy v životě, ponořena v tom, něco z nich vypátrat. Ale všechny články měly alespoň jádro příběhu společné - upíři jsou noční, neživé bytosti pijící lidskou krev, především si pochutnávají na krvi panenské. Oproti tomu vlkodlaci jsou ovládáni úplňkem, kdy se přeměňují, jinak obyčejní smrtelníci.
Zbraně proti upírům podle starých legend jsou česnek, ostré kůly, svěcená voda, kříže a stříbro, kdežto u vlkodlaků jsou známé zbraně jen kulky ze stříbra či odvedení vlkovi pozornosti na zvířecí oběť, kterou hospodáři vlkodlakům házeli do lesů, aby se nažrali a k domu se ani nepřiblížili.
Následoval odstavec s pohřbíváním takovýchto tvorů a především velká škála způsobů byla opět zaměřena na vampíry. Oblíbené a hodně zmiňované bylo probodnutí kůlem, useknutí hlavy, pohřbívání do rakví a zatížené kameny, rozčtvrcení, pohřívání těl bez hlavy, a mnoho dalších způsobů při jejichž pomýšlení se mi obracel žaludek. Napadlo mě, kolik nevinných lidí v někdejších dobách bylo těmito způsoby neprávem zabito.
Když se ozvalo zabušení na dveře, leknutím jsme nadskočila a srdce měla až v krku. Poplašeně jsem se podívala do chodby.
„Kdo je?" zavolala jsem směrem ke vstupním dveřím, když jsem našla hlas.
„Claire!" odvětil ženský hlas z druhé strany dveří. „Kiano? Je ti něco?"
Úlevně jsem si oddychla, zaklapla počítač a zamířila ke dveřím.
„Ahoj Claire, ano jsem v pořádku." pousmála jsem se na ženu stojící na prahu dveří. Ta si mě přejela pátravým pohledem a zatěkala očima k chodbě za mnou. Pochopila jsem. „Chceš jít dál?" nabídla jsem a ustoupila stranou, aby mohla kolem mě projít, což se stalo.
„Kiano, kde jsi byla včera v noci? Měla jsem takový strach! Nejdříve jsi vyletěla z mého bytu, rozčilená do běla, a když jsem se ti přišla večer omluvit, nebyla jsi doma! Myslela jsem, že hrůzou zešílím! Neříkej mi, že si šla pátrat na vlastní pěst!"
Překvapeně jsem zamrkala. Ano, pamatovala jsem se na tu rozepři, kdy jsem se na sekretářku naštvala, ale oproti proběhlým událostem se mi to zdálo nepodstatné.
„Musela jsem do města na nákupy, a pak..."
„Potkala jsem šerifova zástupce. Jela jsem akorát z redakce, když jsem se s ním střetla. Pověděl mi o tom, že tě šerif našel a přespala jsi kvůli bezpečnosti u nich." Claire přešlápla z nohy na nohu a měla jsem pocit, že jsem postřehla mihnutí jejího začervenání. „Je to pravda? Spala jsi v domě šerifa?"
„No... ano." hlesla jsem a uvažovala jak z toho. Určitě jsem neměla v plánu Clair vykládat nějaké smyšlené příběhy, které by mi stejně neuvěřila. Vždyť jsem v ně nevěřila ani já sama!
„Jsi si vědoma toho, že do jejich domu ještě nikdy nikdo nevstoupil?" užasla dál žena. Bylo mi jasné, že neodejde, dokud jí neřeknu alespoň něco. S odevzdaným povzdechem jsem tedy vstupní dveře zavřela a kolem ženu prošla do kuchyně. Claire mě bez váhání následovala.
Z šuplíku jsem vytáhla balíček brusinkového čaje a letmo se přesvědčila o Kaylových slovech - má zásoba jídla byla obnovena. Pokud Kayla potkám, budu muset mu tu laskavost muset oplatit.
„Kiano, no tak, nenech mě už čekat. Jsem napnutá k prasknutí!" vyrušila mě z úvah spolupracovnice. „Řekni mi, co se stalo? Kde tě šerif našel? A jak vypadá jejich dům?" zajímala se žena, zatímco usedla na židli u stolu.
„Divila by ses, ale obdobně, jako jejich pracovna na policejní základně."
„A to?" povytáhla obočí.
„Mají tam pěkný nepořádek. Jde vidět, že tam žijí muži." ušklíbla jsem se. Claire se tiše uchichtla.
„Až tak?" přisvědčila jsem a zalela čaje se kterými jsem následně zamířila ke stolu. „Díky." hlesla žena a objala hrnek rukama. „Jak se ti vůbec podařilo získat šerifovo pozvání?"
„Vlastně to nebylo ani tak pozvání." ušklíbla jsem se a uvědomila si teprve poté, co jsem vyslovila. A sakra, kousla jsem se do jazyka. „Když jsem mířila z obchodu, narazila jsem na šerifa, a jelikož jsem někde ztratila klíče, nabídl mi nocleh u nich."
„Ach tak... A tobě to vadilo." prohodila Claire a koutek úst měla lehce pozvednutý v úsměvu a v očích jí jiskřilo.
„Ano, ani nevíš jak!" zarazila jsem její bůh ví jaké myšlenky. „Pokud narážíš na něco, tak tě ubezpečuji o tom, že nic není!"
„Tak dobře, nemusíš křičet. Omlouvám se." zjihla žena a zadívala se na stůl. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
„Promiň Claire, jen... jsem poněkud otřesená."
„Z té vraždy?" hlesla chápavě. I když to byla lež, přikývla jsem. „Jsem zvědavá, kdo je vrah, pokud ho šerif se svým zástupcem najdou. A taky by mě zajímalo, kdy dodají do novin hlášení."
„Už vyšel týdeník?" pokusila jsem se změnit téma.
„Teprve dneska ráno jsme jej dali do tisku. Výjde až zítra." odvětila.
„A nezmiňoval se pan Hoosting o mém článku?"
„Ne." zavrtěla hlavou. „On skoro nic nekomentuje. Jen článek schválí a pošle do tisku." pokrčila rameny.
„Aha." odtušila jsem a upila ze svého horkého nápoje. Chvíli se rozhostilo ticho, než jsem v zamyšlení jej prolomila. „Claire, tak mě napadlo... Jak moc věří lidé v tomto městě na pověry, staré legendy a podobně?"
Překvapená mým dotazem ke mně vzhlédla.
„Co máš na mysli? Tvůj popis je vcelku široký."
Zaváhala jsem. Nechtěla jsem nic prozradit, ostatně se zdálo, že šerif i s Kaylem tajemství udržují pod pokličkou, navíc jsem ani nevěděla stále, o co jde.
„Mám na mysli staré legendy. Nedávno ses zmínila o tom, že místní lidé jsou poměrně pověrčiví. Pověrčiví na co?" otázala jsem se opatrně.
„No..." hlesla v zamyšlení Claire a zkoumavě si mě prohlížela. „Jedná se většinou o staré příběhy, které se předávají z generace na generaci.
„A díky těm pohádkám se lidé bojí večer vycházet ven?" nadhodila jsem s ušklíbnutím. Claire chvilku mlčela.
„Kiano, nevím kam svými dotazy míříš," začala, „ale jak jsem ti řekla včera, neměla bys do toho vrtat. Může to být nebezpečné. Ostatně všem, co se snažili těm věcem přijít na kloub se něco stalo."
Nemohla jsem jí odporovat. Věděla jsem podle doložených důkazů, že je to pravda. Přesto jsem byla zvědavá, zda se někomu přede mnou podařilo zjistit, co se vlastně šerif Reagen zač. Ale neměla jsem v plánu na Claire naléhat. Viděla jsem na ní, že je přesvědčena o tom, že jakákoliv vypuštěná informace je smrtelně nebezpečná a já samozřejmě neměla v plánu ji ohrozit, kdyby se potvrdila šerifova slova, která by se ukázala jako pravdivá a někdo by poté zjišťoval zdroj mých informací. Proto mě překvapilo, když opět po chvíli prolomila ticho.
„Mohu ti říct to, co od mala slýchám - pohádky. Nic víc za tím nehledej, ano?" pohlédla na mě a já přikývnutím souhlasila. Claire si povzdychla, a jako by se snažila oddálit své rozhodnutí, upila ze svého šálku čaje. Když ale na mě pohlédla a viděla, že jí vyčkávavě sleduji, rezignovaně si povzdychla. „Tak dobře, poslouchej. Můj děda mi vyprávěl příběh, který mu vykládal jeho otec, před ním jeho otec a tak dále. Příběh se odehrával mezi lety 1861 - 1865..."
„Americká občanská válka nebo-li Sever proti Jihu." dovtípila jsem. Claire přikývla.
„Někdy mezi těmito lety se vojska střetla na nedalekých pozemcích. Pravděpodobně se jednalo o náhodné střetnutí obou stran, které se snad ani do kronik nezapsalo a dochovalo se právě ve formě příběhů. Mrtví byli na obou stranách a nebylo jich málo. Krev těch vojáků se vsákla do země a prý duše padlých bloudí po nocích a snaží se nalézt cestu domů."
„Takže proto se nesmí večer chodit ven? Strach z duchů?" otázala jsem se, když se Claire odmlčela. Ta však ke mně zvedla bezvýrazný pohled a zavrtěla hlavou.
„To není vše. Podle toho příběhu se po válce začaly v okolí dít podivné věci. Rozšířila se nějaká epidemie mezi domácí zvěří a někteří tvrdili, že se nemoc roznesla i mezi lidi. Také se kolem města čím dál více vyskytovaly smečky vlků, které zabíjely drůbež, občas ovci nebo tele. Mělo se za to, že příčinou jsou bloudící duše padlých. Toto tvrzení však brzy nahradilo jiné."
Napjatě jsem Claire sledovala a čekala, až bude pokračovat. Ta usrkla čaje a zhluboka se před pokračováním nadechla.
„Nedaleko města stál opuštěný domek a v něm osamělá žena. Ta se věnovala léčení bylinkami místních obyvatel, a také dokázala vyřešit některé nemoce zvířat. Lidé její pomoc nejdříve vyhledávali ačkoli se jí báli. A jednou se proti ní obrátilo celé město."
„Co se stalo?"
„Bylo to v době onemocnění zvířat a velkého výskytu vlků. Již dříve ženu považovali za čarodějnici, proto z ní měli takový strach, ale poté se našel nějaký odvážlivec, který se rozhodl ženu šmírovat. Později ten dotyčný vypovídal, že žena dokázala zvěř vyléčit díky bylinám, které trhala na místě bojiště. Na stejném místě, kde leželi mrtví. Na zakrvavené půdě. Tehdy ji obvinili z užívání černé magie a vzbouřilo se proti ní celé město. Lidé jí uvěznili v jejím vlastním domě a ten zapálili. Chtěli se jí zbavit, neboť věřili, že vlky přivolala ona a nemoc zvířatům roznáší taky, i když se to snaží zakrývat jejich léčením. Když však dům hořel, pronesla žena prokletí na celé město."
„Jaké prokletí?"
„No... bylo to něco ve smyslu, že vlci navěky zůstanou problémem města a město zaplaví nekončící strach a smrt. Od smrti ženy uběhlo několik týdnů, mezi nimiž se lovci postarali o vybití vlků v této oblasti, nebo jejich vyhnání. Domácí zvěř se začala pomalu uzdravovat, ale pak se jednoho večera stal strašný masakr. Byl nalezený rozsápaný dobytek, některé domy byly dobité a jejich obyvatelé rozsápání na kousky. Vše nasvědčovalo tomu, že to byl zvířecí útok - útok vlků. Nikdo nevěděl, co to mělo znamenat, ale masakry byly prováděny jednou měsíčně, dokud si lidé nedokázali nastolit řád a bránit se tomu. Tak vnikl zákaz nočního vycházení a mnoho tradic, jak zabezpečit dům. A to se drží dodnes."
„Takže prokletí čarodějnicí? To je to, čeho se lidé bojí?" otázala jsem se po delším tichu. Claire přikývla.
„Všichni mají v paměti příběhy a i skutečnost, která se s tím pojí." pihodila a zamyslela se. „Když tak nad tím přemýšlím, jsi jediná, kdo dvakrát vyšel večer ven a vrátil se. Neviděla jsi něco?" tázavě na mě pohlédla. Tak, co teď? Běželo mi hlavou. Nakonec jsem se rozhodla.
„Poprvé jsem se stala svědkem vraždy a podruhé... myslím, že jsem něco viděla." prohodila jsem váhavě.
„Viděla? Co?" zajímala se žena.
„No... měla jsem pocit, že mě někdo sleduje." hlesla jsem. „A nevím co to bylo, ale asi si to dvakrát příště rozmyslím, než výjdu ven." Rozhostilo se ticho, kdy se na mě Claire překvapeně dívala.
„Chceš mi říct, že uvažuješ o tom, že budeš poslouchat nařízení?" otázala se. Sledovala jsem jí, když jsem pomalu přikývla.
„Dokud nezjistím, co se tady děje, tak ano." prohlásila jsem tiše a na nějakou chvíli se odmlčela. „Claire?" otázala jsem se poté v zahloubání.
„Ano?"
„To místo, kde probíhala bitva... Kde je?" hlesla jsem a zadívala se na ní.
Claire mi chvíli pohled oplácela, poté jej ale stočila k oknu. „Tam." kývla bradou a mé podezření se potvrdilo. Pohledem jsem utkvěla na protější straně ulice, na tmavých korunách stromů zdejšího parku.
Jako vždy Vám děkuji za čtení a za veškerou Vaší podporu! Za komentáře s názory a teoriemi budu velice vděčná! :) A kdo má zájem, může se ke mně přidat na stránkách https://www.facebook.com/vamoart?ref=bookmarks kde se může každý k příběhu vyjádřit, ptát se či jen sledovat! :) Děkuji