23. březen 2011, Seatown
Pohlédla jsem na pootevřené dveře místnosti B12 a zhluboka se nadechla. Mírně chvějící rukou jsem chytila za kliku a pomalu jsem vešla do místnosti, následovaná šerifem. Nedá se říct, že by mě vybavení pokoje zaskočilo. Stěny byly bílé s popraskanou starou omýtkou bez jakékoli výzdoby a jediné okno, kterým procházelo do pokoje denní světlo, bylo zamřížované. Pod ním, byl starý kovový stůl se snad ještě starší židlí.
Konečně mou pozornost upoutal pohyb. Napravo od nás u zdi stála postel s kovovou konstrukcí a na ní shrbená postava oblečená do rolákového svetru krémové barvy. Byla to plavovlasá žena středního věku. Seděla v tureckém sedu, ruce položené pohodlně o kolena, záda shrbená a s pohledem zabodnutým v podlaze se kolébala nepřítomně zepředu dozadu, přičemž si něco tiše mumlala pod nosem.
Dech se mi zpomalil a vnitřnosti sevřel nepříjemný pocit.
„Paní Mitchellová?" ozval se za mnou tiše šerif. Žena se naším směrem ani nepodívala a dál pokračovala v mumlání a pohupování se. Reagen na mě pohlédla a kývl, abych popošla. Poslechla jsem ho, aniž bych přestala ženu pozorovat. „Paní Mitchellová, jsem šerif Reagen. Pamatujete si mě?" promluvil znovu muž za mými zády a postoupil tak, aby stál po mém boku.
Žena sebou trhla a upřela na nás vypoulené oči, i když se zdálo, že je duchem nepřítomna.
„Šerif... šerif..." zamumlala slyšitelně. Při jejím hlase mi přeběhla husí kůže po těle. Znovu odvrátila zrak, zadívala se do podlahy a opět se začala pohupovat.
„Ředitelka má podivné představy o geniálních lidech." šeptla jsem k šerifovi, který však nehnul ani brvou a pomalu přešel k sedící ženě, před níž si opatrně čapnul.
„Paní Mitchellová, potřeboval bych vaší pomoc. Prosím."
„Pomoc... pomoc..." opakovala žena po něm, jako malé dítě. Nechápavě jsem je sledovala.
„Proč tu sakra jsme?" sykla jsem k šerifovi. Žena při mém hlase sebou trhla a začala prudce otáčet hlavou zprava doleva, jakoby něco hledala.
„Řekl jsem, aby jste byla tiše!" pohlédl na mě šerif pevným pohledem, a i když mluvil téměř neslyšně, jeho napomenutí mělo kýžený účinek. Zůstala jsem zamlkle stát, i když se mi situace vůbec nelíbila. „Paní Mitchellová," otočil svou pozornost opět k ženě a jemně jí uchopil za ruce, „jste v bezpečí. Nic vám tu nehrozí." promlouval k ní uklidňujícím hlasem. „No tak..." všimla jsem si, jak jí palci hladí po hřbetu ruky. Tahle jeho jemná stránka pro mě byla novinkou.
„Mrtví... mrtví..." zamumlala žena.
„Kdo?" položil otázku Reagen. Jedno obočí mi povyjelo nahoru. To jako hodlá hrát s touto pomatenou ženou její hru?
„Tma... noc..." šeptla tiše choulící se postava. Musela jsem o krok přistoupit blíže k nim, abych její mumlání slyšela. „Zima... zima..." náhle se její hlava zvedla a pohlédla mým směrem. Ztuhla jsem uprostřed pohybu. „Smrt." Ztěžka jsem polkla.
„Co to říká?" šeptla jsem k šerifovi k němuž jsem zalétla nervózním pohledem.
„Mlčte." uzemnil mě dalším pohledem, nepřestávaje sledovat kolébající se ženu. „Rosary, prosím vás o pomoc." promluvil k ní tiše s naléháním. Nic. Jen další mumlání a kolébání. Přesto se šerif ani nepohnul, jakoby na něco čekal. Nějakou chvíli jsem stála bez hnutí a sledovala je, ale po chvíli jsem toho začala mít dost.
„Pokud jste mě tu dotáhl jen kvůli tomu, aby jste si mohl promluvit s touto bláznivou ženou, už mě tu nepotřebujete. Počkám vás na chodbě." promluvila jsem, otočila se a rázně zamířila ke dveřím.
„Zůstaňte..." šerifův tichý, varovný hlas umlkl v záplavě nenadálého výkřiku. Trhla jsem vyděšeně sebou a otočila se k dvojici. Žena vykřikla bolestí a začala se svíjet, pohupujíce se při tom ještě rychleji. Poté najednou vyskočila z postele a vrhla se mým směrem s rukama nataženýma před sebou, jako by mi chtěla vyškrábat oči. Ztuhlá hrůzou jsem se ani nepohnula z místa, za to šerif byl pohotovější. Chytil ženu za ramena a strhl jí zpět na postel. Ta se mu snažila vysmeknout, ale muž jí nedovolil se hnout. Tlačil jí za ramena do matrace. Kovová konstrukce pod bojovým náporem ženy skřípěla.
„Klid! Nehrozí nebezpečí!" snažil se překřičel ženino vzteklé supění šerif, aniž by povolil stisk.
„Co mám..."
„Teď hlavně zklapněte!" zasyčel šerif skrze sevřené čelisti mým směrem. Žena sebou trhala, jako by se chtěla zbavit neviditelných pout. Z úst jí unikaly nesrozumitelná slova promíchaná výkřiky. V ústech se jí dělala pěna. Oční víčka pevně tiskla k sobě. Po spánku jí stekla kapička potu a tělo jí ovládl třas. „Moudrá, chci s tebou mluvit. Prosím, vyslyš mě!" sykl šerif k ženě, která sebou trhala a třásla se. A náhle... vše ustalo.
Žena umlkla, zůstala nehybně ležet. Prudce oddychovala a ruce se jí nepatrně třásly, stejně jako moje nohy. Srdce mi bylo jako o závod. Snažila jsem se to rozdýchat a uvést se do klidu. Šerif pustil ramena ženy a ucouvl. Krom toho, že nepřestával ženu sledovat, se zdál poměrně klidný. Už jsem se chystala promluvit, když v tom se žena posadila na posteli a prudce hlavu otočila mým směrem. Bezděčně jsem vykřikla a ucouvla. Zíral na mě pár bělmových očí. K mé ještě větší hrůze se žena rozesmála.
„Nelíbí se ti to, co vidíš, slečno novinářko?" promluvila hlasem, který jí nepatřil. Krev mi ztuhla v žilách. Co se to sakra děje?! Projíždělo mi hlavou a já nevěděla, zda zůstat nebo utíkat. Nohy jsem však měla jako ze dřeva a jakýkoli pohyb by hrozil katastrofou. Hlava ženy se otočila a pohlédla na šerifa, který netečně stál vedle mě. „Ráda vás vidím šerife." na to Reagen jen pokývl hlavou. Žena tu svou naklonila do boku a dívala se na něj. „Obavy vládnou vaší hlavě i srdci."
„Ano." nepopřel šerif. „Přišel jsem vás požádat..."
„Já vím, proč jste tady Prokletý. Nikdo nevyhledává mou společnost, pokud nic nepotřebuje." utnula jej rázně, než opět pohlédla mým směrem. „Tvůj příchod jsem očekávala, Nalezená."
Stála jsem jako zařezaná. Nalezená? Prokletý?
„Já... Jmenuji se..."
„Nesejde na tom, jak se jmenuješ, ale kým jsi, Nalezená.
„Jsem novinářka." odvětila jsem, ale žena se jen usmála.
„Nemáš doposud nejmenší tušení, kým jsi." když jsem nenacházela slova, pohlédla znovu na šerifa. „Nyní promluv Prokletý. Řekni, co tě přivádí?"
„V městě se něco děje, Moudrá. Někdo..."
„Smrt vkročila do města a ohrožuje ho."
„Kdyby jen město." odfrkl si šerif. „Ohrožuje vše, co jsme ve městě vybudovali! Pokud ho včas nedostaneme, zničí dohodu s Haxy."
„Víš přece, že ti nemohu říct, kdo to je." promluvila žena. „Smrt však visí nad městem jako tíživý mrak. Něco se děje, Prokletý, a proces již započal."
„Jaký proces?" otázal se Reagen se svraštělým obočím.
„Někdo má s městem velké plány, takové, které se bez obětí neobejdou. Nastal čas zúčtování. Prokletí dostanou šanci k vykoupení."
Měla jsem pocit, že šerifův pohled na krátký okamžik zjihl, ale tvář proťal pochybovačný úšklebek.
„Žádné zrušení prokletí neexistuje." namítl.
„Můžete mi vysvětlit, o co tu jde?" hlesla jsem, aniž bych spouštěla ženu z očí. Pozornost šerifa se rázem stočila ke mně, stejně jako bělmový pohled ženy. Mlčky ke mně zamířila. Couvla jsem o několik kroků dozadu.
„Máš v sobě dost temperamentu, Nalezená, tak proč tedy couváš? Tolik se ti hnusí pohled na mě?" otázala se mě tím podivným hlasem, při kterém mi naskakovala husí kůže po celém těle.
„Já..." najednou žena udělala rychlejších několik kroků a stála u mne, aniž bych to zvlášť postřehla. Polkla jsem a potlačovala nutkání vykřiknout a pozvracet se, když mi uchopila bradu mezi palec a ukazováček a zadívala se svým bělmem do mých očí.
„Jsi mladá, přesto sis už prošla krušným obdobím." promluvila tiše žena. „Přišla jsi do města hledat nový smysl života... Netušíc, že to co tě do Seatownu dovedlo byl osud."
„Osud?" zopakovala jsem po ní, vysmekla jsem se z jejího sevření a odstoupila od ní. „Nevěřím v osud."
„To bys měla, Nalezená. A věř mi, než nadejde letní slunovrat, uvěříš." pronesla. „Jsi jednou z částí osudu tohoto města.
„Součást osudu města?" pronesl s dávkou ironie v hlase šerif. „Novináři město spíše ohrožují. Důvod, proč jsem ji za tebou dovedl je, že se stala svědkem vraždy. Nedokázala bys..."
„Ne, nedokázala." zarazila jej energicky žena. „Neřeknu ti více, než co jsi už slyšel. Řekla ti vše, co viděla."
„Jo, to já vím, ale..."
„Nejsem detektor na lidi, Prokletý! Nevím, kdo to byl."
„A přízrak, který viděla?" tázal se dál šerif, ale žena se na něj jen usmála.
„Ty víš co to bylo. Proč je pro tebe tak těžké tomu uvěřit?"
„Protože jsou to jen legendy." odvětil.
„Legendy říkáš? A co tvoje vlastní existence? Ta by tedy měla být taky jen v legendách." nadhodila. Šerif zmlkl a odvrátil pohled.
„Vy víte, co jsem viděla?" hlesla jsem, když jsem opět nalezla hlas. Žena přikývla. „Vždyť... musela to být halucinace."
„Ne, halucinace ne." odporovala mi.
„Tak co to tedy bylo?" pozorovala jsem je.
Žena mě sledovala svým bělmovým pohledem a nakonec tiše odpověděla jediným slovem: „Banshee."
Zůstala jsem na ni nechápavě civět.
„Cože to?"
„Banshee." odvětila klidně. „Přízrak, předvídající smrt. Kde se objeví, někdo zemře."
„Tomu... tomu nevěřím." hlesla jsem chraptivým hlasem. „Nic takového neexistuje."
„Opravdu? Sama jsi to přece viděla." pravila.
„Takže..." prolomil nastalé ticho šerif a díval se na ženu, „když viděla ten přízrak znamená to, že... že je jednou z nich?"
„Ne." zavrtěla hlavou. „Není ani Banshee ani jednou z Haxů."
„Co tedy je?" vyzval jí k odpovědi Reagen.
„Je médium." po posledních ženiných slovech se rozhostilo ticho. Přejela nás pohledem, poté se vrátila zpět k šerifovi. „Osud jí do města zavál, a to nikdy není jen tak, na to pamatuj." Žena přešla zpět k posteli a usadila se na ní. „Ale Prokletý, aby mohla pomoct tobě i městu, musíš jí říct pravdu."
„Ne! To rozhodně ne!" vrtěl hlavou šerif. „Jakmile by to zjistila, odjede z města a ještě to roztroubí ve všech novinách!"
Prázdný pohled se stočil zpět na šerifa.
„Proč jsi ji tedy sem dovedl?" šerif mlčel, tak žena pokračovala: „Přivedl jsi ji sem právě kvůli tomu, aby uvěřila."
„To je bláznovství!" přešel k oknu a zadíval se přes mříže. „Nikdy jsme to žádnému cizinci neprozradili! Tohle je úděl Seatownu! Každý kdo do města přijel, brzy z něj zase odjel než by se něco stalo! Nebude výjimkou!"
„To je ale na ní, aby se rozhodla. Pokud jí to neřekneš Prokletý, žádnou pomoc od ní nemůžeš ani očekávat."
„Stejně tak, když jí to řeknu." odfrkl si šerif. Žena jen pokrčila rameny.
„Tak fajn, už toho mám dost," sykla jsem na oba dva, kteří dělali, jako bych tam nebyla! „Nevím co se tu děje, proč jsem tady, ale už tu nebudu ani o minutu navíc!" otočila jsem se a vydala se ke dveřím, když se za mnou ozval šerif.
„Stůjte!" zarazil mě. Okamžik jsem stála a uvažovala, zda odejít, ale poté jsem se zamračila a pohlédla na něj. Než jsem ale stačila něco říct, pokračoval. „Moudrá má pravdu. Měla by jste vědět pravdu. Stejně jste už do těch věcí strčila svůj nos víc, než dostatečně."
„Netuším o čem to mluvíte! Svědkem vraždy jsem se stala náhodou!"
„Podle toho, co říká Moudrá, tak pravda je jiná. Stejně tak, jako to, proč jste jako jediná lezla za úplňku ven, ale to je teď jedno. Chci vám říct, co je naše město."
„Je divné, to už vím." ušklíbla jsem se, ale šerifův pohled zůstával stejně netečný, když promluvil:
„Je prokleté." řekl vážně.
Zamrkala jsem překvapeně, a poté zavrtěla hlavou.
„Děláte si legraci, že?"
„Ne, nedělám." odvětil pevně. „Město má spoustu tajemství, která se nesmí dostat na povrch, mimo město. Bylo by to nebezpečné pro všechny."
„O čem to sakra mluvíte?"
„Mluvím o tom, že Seatown není obyčejné město s lidmi. Je to město s prokletými lidmi." přistoupil o pár kroků mým směrem, já intuitivně couvala.
„Jak prokletými?" hlesla jsem a snažila se nedát najevo zmatek, který mě ovládal a... strach.
„Prokletí, uhranutí, říkejte si tomu jak chcete..."
„V nic takového nevěřím." odvětila jsem pevně.
„Ale měla by jste, pokud chcete dál žít ve městě a především... přežít."
„Šerife, vám asi přeskočilo!"
„Slyšela jste určitě o pohádkách, starých legendách ve kterých vystupují monstra, viděla jste béčkové hororrové filmy, netvory, kteří jsou v tomto století populární..."
„Šerife... o... o čem..."
„Fenomén upíři a vlkodlaci, slečno Braxtonová." skočil mi Reagen do řeči a díval se na mě vážným pohledem.
„C-cože?" vysoukala jsem ze sebe zaraženě. Kmitla jsem pohledem k ženě, ale ta ležela na posteli, oči zavřené ani se nepohnula.
„Upíři a vlkodlaci," zopakoval, „nejsou to jen pohádkové příběhy. Jsou skutečností."
„Jste šílený!" zavrtěla jsem odmítavě hlavou a otočila se ke dveřím, ale v tu ránu byl šerif přede mnou, aniž bych věděla jak to udělal. Poplašeně jsem vyjekla, odskočila a sledovala jej rozšířenýma očima strachem. „Š-šerife..."
„Uvažujte!" sykl na mě. „Byl úplněk, když jste se stala málem obětí přerostlého vlka. Vlka nadnormální velikosti!"
„Jak jste říkal... byl to zbloudilý vlk." hlesla jsem a nespouštěla z něj ostražitý pohled.
„Viděla jste vraždu, viděla jste i oběť... rozdrásané hrdlo, vyschlé tělo, nestačila ani vykřiknout! Vy víte, že to nebylo zvíře, co jí napadlo. Byl to muž!" přibližoval se a já s každým jeho dalším krokem ucouvla. Reagen však ničeho nedbal a mířil ke mně. Pohled neodvracel. Byla jsem vystrašená. Co to do něj vjelo?!
„Byl to psychopat, co zabil tu ženu!"
„Ne," zavrtěl šerif hlavou a zastavil se několik kroků od místa, kde jsem stála. „Byl to upír. A ve městě jste se stala málem večeří vlkodlaka." pronesl hlasem, který šlehl jako bič. Pohled měl pevný a neodvracel jej.
„Ale já tomu nevěřím! Nevěřím ve vlkodlaky! Nevěřím v upíry!"
„To by jste ale měla." pronesl ledově klidným hlasem, v očích chlad.
Najednou jsem postřehla, jak jeho oči nabírají na sytě modré, uhrančivé barvě a při pohledu do nich se mi zatočila hlava. Na jednu stranu mě to k šerifovi najednou táhlo, napadaly mne myšlenky jako při našem prvním setkání, ale na stranu druhou mě ochromovala hrůza, vnitřnosti svíral strach.
„Legendy ožívají slečno, nejsou to výmysly." pronesl hlasem, který mi rozvibroval krev v žilách, ale jak mluvil, zdálo se, že nemůže dovřít ústa.
„Proboha!" zalapala jsem po dechu a prudce couvla, až jsem narazila do stěny za mnou. Vytřeštěnýma očima jsem sledovala jeho bělostné, prodloužené špičáky.
V hlavě mi najednou začalo vířit tisíce myšlenek, cítila jsem v sobě přítomnost něčeho... cizího, zlého. „Chtěla jste pravdu, tady jí máte. Začněte věřit dokud máte čas, nebo jednou vás nevíra zabije." slyšela jsem ve své mysli cizí hlas. Ne cizí... šerifův! Z úst mi unikl výkřik. Poté se se mnou zatočil svět a pohltila mě temnota.
Budu velice ráda za názory, postřehy, komentáře a popřípadě teorie! Děkuji moc za přečtení! :)