22.březen 2011, Seatown
„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste nepochopila na tom, že nemáte večer lézt ven?!"
Auto uhánělo ulicemi Seatownu a nezdálo se, že by hodlalo zastavit. Pevně jsem svírala držadlo dveří a snažila se uklidnit rozbouřený dech. Strnule jsem pohlédla na šerifa, který tak splašeně hnal auto městem.
„Už můžete zpomalit. Setřásli jsme ho."
„Zastavím jen pokud jste natolik odhodlána zemřit!" zamručel a nohu na plynu nepovolil. „Co jste dělala večer venku, zase?" vychrlil na mě svou otázku a tentokrát to doprovodil zamračeným pohledem.
„Já... chtěla jsem si koupit jen něco k jídlu..." hlesla jsem.
„To jste nemohla udělat přes den?!"
„Už laskavě po mě přestaňte řvát!" vybuchla jsem najednou. „A ne, nemohla! Do odpoledne jsem byla u starostky, a když jsem došla domů, zdržela jsem se se spolupracovnicí. Že nemám jídlo jsem zjistila pozdě a doufala jsem, že se mi podaří zastihnout ještě obchod otevřený!"
„Tak spolupracovnice? Mě jste neváhala vyhodit, když jsem za vámi přišel probrat včerejší incident a se spolupracovnicí jste strávila celý den?!"
Probodla jsem ho pohledem. „Co kdyby jste raději zavolal nějakou odchytovou službu, že se vám městem potuluje vlk, než aby jste se mi pletl do soukromí?"
„Pff," odfrkl si. „Kdyby to bylo tak lehké." ušklíbl se.
„Jak to myslíte?" zamračila jsem se na něj nechápavě a na to jsem se rozhlédla kolem. „Kam to vlastně jedeme?"
„Na místo, kde si můžeme promluvit."
„A to je kde?"
„Chvíli vydržte a uvidíte." prohlásil muž úsečně a doprovodil svá slova protočením očí.
„A nemohli bychom to probrat u mě v bytě?"
„Určitě by jste mě zase do domu nepustila a já navíc nechci ohrozit ani sebe ani ostatní obyvatele vašeho domu, kdyby nás ten vlk vystopoval." ušklíbl se.
„Cože? Vždyť..."
„Prostě k vám do bytu nejedeme!" utnul mě rázně šerif a vyjeli jsme z města. „Navíc se na ulici válely klíče, hádám vaše."
To mě umlčelo. Vzpomněla jsem si, že jsem svazkem klíčů hodila v sebeobraně po tom vlkovi, když se mě snažil napadnout. Raději jsem tedy semkla rty k sobě a mlčela jsem. Přesto jsem se nesouhlasně mračila a se zkříženýma rukama na hrudi se zadívala do tmy. I když mě Reagen zachránil od jisté smti, měla jsem pocit, jakoby mě unášel.
Netrvalo dlouho a šerif navedl auto z hlavní silnice na boční, příjezdovou cestu.
„Tady?" hlesla jsem překvapeně, když muž zastavil auto před malým, nízkým domem, který byl ze všech stran obklopen lesy. „My utíkáme před vlkem a klidně jdeme do domu u lesa, do kterého se může cokoli bez potíží dostat?!"
„Pokud nechcete, nechoďte," zamručel muž, zatímco vypnul motor, oddělal si pás a vycházel z auta.
„Cože?!" zhrozila jsem se, že bych zůstala sama. „To nemyslíte vážně!"
„Tak sledujte." ušklíbl se, zavřel dveře a rychlejším krokem mířil do domu. Zaraženě jsem se dívala na jeho vzdalující se záda a nemohla tomu uvěřit. Opravdu by mě tam nechal! Nakonec jsem zaťala naštvaně čelisti.
„Bastar jeden..." mručela jsem si pod nosem, když jsem za sebou vztekle zabouchla dveře auta a spěchala za šerifem, který už mezitím vešel do domu.
„Takže jste si to rozmyslela?" otázal se nevině s jedním obočím pozvednutým, když jsem kolem něj procházela dveřmi, které mi podržel. Odpovědí mu ale byl můj rozčilený pohled a ticho přerušované jen zvuky lesa. Zaznamenala jsem, jak se ušklíbnul, když zavíral hlavní dveře, ale rozhodla jsem se to ignorovat.
„Je tu někde..." než jsem to stačila doříct, prostor domu osvítilo světlo, které šerif za mými zády rožnul. „...spínač?" hlesla jsem tiše.
Reagen si mě však nevšímal a nechal mě stát v úzké chodbě a prošel kolem mě. Měla jsem co dělat, abych se nemračila jak tisíc čertů. Mlčky jsem jej následovala do kuchyně, propojené s obývacím pokojem.
Kuchyňská linka i stůl byly z tmavě hnědého dřeva a zdi měly stejnou bílou barvu, jako stěny obýváku a dekoraci byste zde jen těžce hledali.
Sklouzla jsem pohledem na šerifa, který stál opřený o linkou s pohledem upřeným na varnou konvici, ze které vycházela pára. Choval se tu tak samozřejmě, že jsem ihned pochopila v čím domě se nacházíme.
„Máte to tu celkem malé." nadhodila jsem, když se ticho prohlubovalo.
Pokrčil rameny, stále ke mně otočen zády. „Řekl bych, že je to dostačující velikost."
Zamračila jsem se. S tímto mužem bylo zřejmě nemožné navázat jakýkoliv delší rozhovor, pokud zrovna po vás neřval nebo vám nevytýkal vaše skutky z dřívějších dob. Otočila jsem se k němu zády a zamířila se posadit. A jelikož v kuchyni nebyla žádná židle, automaticky jsem šla do obývacího pokoje ke gauči, ale v okamžiku kdy jsem jej obešla, jsem se zarazila. To, co mému zraku bylo doposud skrýváno, byl dost slušný nepořádek jak na gauči, tak kolem něj i na malém stolku před ním.
„To si bráváte práci sebou domů?" ohlédla jsem se přes rameno.
„Když to musí být," pokrčil opět rameny a naléval vodu do konvice, poté se ale přeci jen podíval mým směrem. „Pokud je tam nepořádek, prostě ty papíry odhrňte stranou." prohodil klidně.
„Kdyby jen papíry..." ušklíbla jsem se a odsunula na pohovce hromadu papírů, novin a nejeden pytlík od chipsů. Na ten malý vyhraněný prostor jsem usedla právě včas, kdy se šerif objevil v pokoji.
„Čaj." prohodil prostě a podával mi šálek. Vděčně jsem jej přijala. Od proběhlých událostí jsem měla tělo ztuhlé a čaj by mi mohl i pomoct uklidnit rozjitřené smysly. Šerif zašel k rohu místnosti, odkud si přisunul křeslo, kterého jsem si před tím ani nevšimla, a s hrnkem kávy se do něj posadil.
„Šerife, to tu chcete jen tak sedět, zatímco se vám městem potlouká nebezpečné zvíře, které ohrožuje životy vašich obyvatel?" překvapeně jsem na něj pohlédla, když jsem viděla, jak klidně se tváří.
„Vlastně ano." přikývl klidně. „Nemám totiž nejmenší chuť vydat se na sebevražednou misi." ušklíbl se a upil kávy.
„To si snad děláte legraci!" žasla jsem. „Před pár dny jste mi vyčítal to, co jsem předněkolika lety udělala - nevědomky podotýkám - a vy si tu teď klidně sedíte, popíjíte kafe a nic neuděláte s tím přerostlým vlkem?!"
„Zcela správně." souhlasil nevzrušeně a přitom se mi díval do očí. „Ale pokud máte tolik chutí se podívat zase na toho vlka, prosím, klidně si zahrajte na lovkyni." Oněměle jsem na něj zůstala zírat. Tohle bylo úplně na hlavu!
„Jak můžete být tak lhostejný?! Vždyť jste šerif!"
„Děkuji za připomenutí," prohlásil opět pevným hlasem a jeho pohled ihned ztvrdl. „Ale kromě vás, všichni ostatní ve městě chápou, co znamená zákaz nevycházet v noci ven!"
„A není to směšné?!" zavrčela jsem popuzeně. „To raději necháte zákaz vycházek, než aby jste dělal to, co máte a postaral se o bezpečí lidí žijících ve městě?!" Rozhostilo se ticho. Oba jsme upírali vzteklý pohled na toho druhého. Nakonec šerif promluvil jako první.
„Máte pravdu, jsem šerif a měl bych dělat svou práci," přikývl, ale nezpouštěl mě z očí, „proto vám budu velmi zavázán, když se vrátíme k tomu, proč jste tady."
„A proč jsem tady?" mračila jsem se na něj dál.
„Dorazila jste k výslechu." prohodil ledově. „Teď mi konečně povězte celou pravdu, co jste viděla včera v noci na náměstí. A tentokrát se už nesnažte z toho vykroutit, nebo vás budu muset zatknout za maření vyšetřování."
Zalapala jsem po vzduchu. „Ale já..."
„Jednou vás odvedla starostka, podruhé jste mě vyhodila. Po třetí bych to již netoleroval." odvětil pevným hlasem.
„Ani v jednom případě jsem nebránila spravedlnosti!" bránila jsem se.
„V očích jiných by to tak nemuselo vypadat." pokrčil rameny jako by nic, ale pohledem mě nepřestával propalovat. Mračila jsem se na něj stejně vehementně a dopaloval mě ten jeho podezíravý pohled. Stiskla jsem čelisti a zadívala se na chvíli z okna.
„Nuže?" vybídl mě a já mávla rukou do vzduchu.
„Fajn! Ať je po vašem. Jakoby to nemohlo počkat do zítřka." protočila jsem nad tím očima.
„Dost mi na tom záleží." zamručel a dál na mě upíral své modré oči. „Proč jste byla v době vraždy venku?"
„Šla jsem odevzdat článek do redakce."
„Byl někdo v tu dobu ve firmě?"
„Ředitel Hoosting." na to jen šerif přikývl, že si bude pamatovat.
„Co se stalo pak?"
„Po odevzdání článku jsem zamířila domů, akorát jsem byla pěšky." pokrčila jsem rameny a za svá slova si vysloužila mužův zamračený pohled. Aniž bych si toho všímala, pokračovala jsem dál. „Když jsem prošla několika ulicemi směrem k domovu v dálce jsem viděla siluety postav. Stály ale moc daleko ode mě a moc blízko sebe, abych je poznala. Navíc jsem myslela, že se líbají, proto jsem jim moc pozornosti nevěnovala. Poté se ale postava, která ke mně stála zády pohnula, obešla ženu, a ta se zhroutila do trávy. Chvíli jsem zděšeně čekala na místě, dokud vrah neodešel. Teprve pak jsem vyběhla ze svého místa k dívce, ale pozdě. Byla mrtvá. A zbytek už znáte."
Vzhlédla jsem k muži sedímu v křesle a pozorovala jej. Díval se před sebe na místo, které mohl vidět jenom on. Tvář měl bezvýraznou, ale dle vyčnívající lícních kostí jsem věděla, že zatíná čelisti. Tázavě jsem povytáhla obočí.
„Šerife?" Vytržen z myšlenek na mě nepřítomně pohlédl. Na okamžik se mě zmocnila při pohledu na něj hrůza. Jeho oči byly tak pronikavě tmavě modré, až jsem měla pocit, že mi může nahlédnout do nejhlubších částí mysli a ústa, jindy plná, svíral do pevné linky. Přesto byl něčím podivně okouzlující. Ten pocit však trval sotva pár vteřin. Asi jsem měla jen „vidiny" z únavy nebo z toho prožitého strachu a má mysl si se mnou zahrávala. Navíc, ten muž mi nepřišel vůbec přitažlivý... svým chováním.
„Mohla by jste mi popsat, jak vypadal ten vrah?" vybídl mě poněkud zastřeným hlasem.
„Říkala jsem vám, že stál zády ke mně a k tomu daleko."
„Ano, to jste říkala, ale přese vše jste alespoň jak odcházel musela zahlédnout takové základy jako jeho výšku, postavu, popřípadě oblečení."
„Já..."
„Chvíli se prostě nad tím zamyslete!" vyzval mě pevným hlasem a neústupně mě sledoval. Bylo jasné, že mě nenechá být, dokud se alespoň jeho rozkaz nepokusím splnit. Potlačila jsem násilím nesouhlasné odfrknutí a odvrátila jsem od šerifa zrak, abych se mohla soustředit.
Zadívala jsem se do okna a vnímala v něm svůj mlhavý odraz. Pod očima se mi dělaly kruhy z únavy a z toho napětí posledních hodin, vlasy jsem měla rozcuchané a rukáv bundy natrhlý od vlčího drápu. Celkově jsem si připadala jako přízrak.
Po té myšlence o přízraku se mi před očima ihned objevila celá vzpomínka na včerejší děsivý večer. Jak jsem už odvyprávěla poněkolikáté upravenou verzi bez zmínky o kvílící ženě, málem jsem na ni zapomněla a i já uvěřila vlastním slovům. Nyní ta vzpomínka však zase ožila, ale snažila jsem se z mysli vytěsnat ten děsivý bledý obličej s bělmovýma očima. Soustředila jsem se na to, co jsem zahlédla v parku, než se objevila kvílící žena.
Tma. Slabě osvětlené náměstí a jeho malý parčík osvětlen ještě méně... Dvě postavy stojící blízko sebe... Něčí rozložitá ramena mi brání v pohledu na dívku.... Jistě to byl muž, vyšší postavy... Ale to, co mě přivedlo k myšlence, že se postavy líbají, byla jednotvárnost... Ten muž měl na hlavě klobouk, který dívčin obličej zahaloval... Žena spadla na zem a muž odchází... Kolem noh mu povlává kabát...
„Více jste neviděla?" prolomil mé zamyšlení nedočkavý šerifův tón tak nečekaně, že jsem sebou leknutím trhla.
„Prosím?" hlesla jsem zmateně.
„Ptám se, zda je to vše, co jste viděla nebo máte ještě nějaké bližší informace?" upřel na mě muž svůj pronikavý pohled. Teď mi došlo, že jsem zřejmě mluvila nahlas. Snažila jsem se potlačit své zahanbené začervenání.
„Ano, to je vše." odvětila jsem nakonec rádoby vyrovnaným hlasem.
„Takže se jednalo o muže vyšší postavy, s dlouhým kabátem a kloboukem?" ujasňoval si.
„Zřejmě ano." přisvědčila jsem. Muž se odvrátil ke krbu a zamyšleně mlčel. Bylo téměř viditelné, jak mu myšlenky běžely hlavou. Usrkávala jsem ze svého šálku čaje, který pomalu chládl a rozhlížela se kolem po místnosti, která byla zařízená staromládeneckým způsobem.
„Žijete tu sám?" otázala jsem se po chvíli.
„Hm?" pohlédl na mě nepřítomným pohledem, a teprve po okamžiku mu má otázka došla. „Ne. Mám spolubydlícího."
„Ach ano," vzpomněla jsem se na dnešní rozhovor s Claire, „ten váš zástupce, že? Pan..."
„Kayl Defrey." doplnil mě s přikývnutím. „Skvěle. Vidím, že se začínáte v městě orientovat." prohodil chladně bez známky toho, aby své potěšení myslel vážně. „Vsadím se, že jste i zaslechla takové řeči typu, že jsme s Kaylem něco více než jen spolubydlící a spolupracovníci." povytáhl lehce jedno obočí a propaloval mě pohledem, pod kterým jsem okamžitě zrudla jak rak, když se mi vybavila zmínka o šerifově možné homosexualitě. „Hm, myslel jsem si to." odfrkl si s úšklebkem a dopil svou kávu. Prázdný hrnek položil na stůl.
„A kde je teď? Mám na mysli vašeho zástupce." ozvala jsem se znovu, ve snaze skrýt své zahanbení. Vysloužila jsem si jeho nicneříkající pohled a chvíli bylo ticho, nakonec prostě odvětil.
„Spí. Nahoře." na ta slova sebral ze stolku diář balený v kůži a začal si do něj něco zapisovat. Bylo mi jasné, že pokud se nebudu snažit s ním navázat rozhovor, žádného se nedočkám a nechá mě tu klidně sedět v tichu až do dalšího dne.
„Proč jste mě vzal sem? Proč ne na stanici?" opět jsem přerušila ticho.
Loupl po mě rozmrzelým pohledem. „Věřte tomu nebo ne, slečno Braxtonová, je toto místo jedním z nejbezpečnějších míst v celém Seatownu."
„Toto místo, že je bezpečné?" zopakovala jsem pochybovačně. „Vždyť žijete v domě obklopeném lesem a pokud tu míváte problémy s vražedným vlkem..."
„Ve skutečnosti je jich tu víc." prohodil klidně.
„Víc? Jak to, že už jste tedy neobeznámil vhodné správní orgány o vašem problému? Poslali by vám určitě nějakou odchytovou službu, která by vlky pochytala."
„A jak si můžete být jistá, že jsem to neudělal?"
„A udělal?" chytila jsem se hned jeho otázky. Mlčky mi oplácel pohled.
„Ne." odvětil nakonec klidně.
„Jistě. A zřejmě vás to ani nijak netankuje." ušklíbla jsem se. „Máte tu šílené vrahy a pobíhající vlky a vy si klidně sedíce doma a v teple."
Koutek úst se mu nepatrně povytáhl. „A zapomněla jste zmínit zvědavé novináře." Už jsem se nadechovala k peprné odpovědi, ale zarazil mě zvednutím ruky. „Jen si to přiznejte. Uběhlo zhruba deset minut, a vy jste mi už stačila položit přes pět otázek."
Slova mi zamrzla na jazyku. Tolik? Uvažovala jsem. Co tím naznačoval? Jsem nesnesitelná?
„Ale možná udělám výjimku a dovolím vám položit mi nějaké otázky." pokrčil rameny, ale opět mě rychle předběhl, než jsem stačila odpovědět. „A já vám odpovím jen na ty, na které budu chtít odpovídat."
„A co když budu potřebovat odpověď i na ty, o kterých budete mlčet?"
„Tak si ji pro mě za mě domyslete." zabručel a sledoval mě vážným pohledem. V odpověď jsem se na něj zamračila, ale nakonec jsem přikývla. Bylo to vcelku fair play.
„Máte alespoň malou představu o tom, kdo je vrahem té dívky ze včerejška?"
„Ano i ne." odvětil a sledoval mě.
„Můžete to více specifikovat?" mlčel a neodvracel pohled. Fajn, první otázka na kterou neodpovídá. Povzdychla jsem si a zvolila tedy jinou otázku. „Kdo byla ta žena, oběť?"
Pohodlně se opřel a vyložil si nohy na nízký stolek. „Jeniffer Closetová. Věk dvacet devět, výška 173 cm, velikost nohy 39, povoláním služka, a ne, ve městě žila bez rodiny." podíval se na mě. Měla jsem co dělat zůstat v klidu, i když při jeho posměvačném tónu to šlo těžko.
„Kde pracovala?" zeptala jsem se potom, co jsem se zhluboka nadechla a donutila se ke klidu.
„V sídle Brooks."
„Brooks..." zamumlala jsem si pod nosem a chtěla se zeptat, kde to je, ale poté mi to došlo. „Pracovala pro starostku?" odpovědí mi bylo souhlasné přikývnutí. „To vysvětluje, proč z toho byla otřesená." hlesla jsem a překvapeně pohlédla na šerifa, který si odfrkl, ale jakmile se naše pohledy setkaly, zdálo se, že si uvědomil, že je v pokoji s nezasvěceným a odkašlal si, jako by se snažil něco skrýt. „Copak není obvyklé, aby zaměstnavatele vyvedla z míry vražda jeho zaměstnance?" otázala jsem se ve snaze dojít na to, co se šerifovi nezdálo.
„Jistě." pokrčil však rameny. „Jak jste si zajisté všimla, starostka Brooksová si potrpí na to, aby bylo postarané o její služebnictvo. A aby měla o nich přehled a jistotu bezpečí, nechává je žít pod svou střechou, kde vládne pevnou rukou."
„Ano... v tom smyslu se starostka taky zmínila." přikývla jsem, a pak na něj zamyšleně pohlédla. „Proč tedy opouštěla ta dívka dům, zvlášť při zákazu vycházek?"
„Rád bych podotkl, že nebyla jediná, která zákaz porušila," ušklíbl se na mě, čímž si zasloužil můj zamračený pohled, pak se nadechl, „a jinak si tu stejnou otázku taky klademe a snažíme se na odpověď přijít."
„Na místě činu jste byl poněkud rychle..." pokračovala jsem v kladení otázek.
Jeho pohled ztvrdl a neodvracel oči. „Byl jsem na obhlídce."
„A dnes večer?"
„Byl jsem poblíž, když jsem vás slyšel..." odvětil pevně, ale na krátký okamžik jakoby zaváhal po tom, co odpověď pronesl. Přimhouřila jsem oči. Slyšel mě? Vždyť jsem nekřičela... nebo alespoň o tom v té panice nevím. Přemýtala jsem nad tím v duchu.
„Byl jste na stopách vlkovi?"
„Tak nějak." po jeho odpovědi jsem na něj povytáhla jedno obočí. Zamračil se. „Proboha! Pokud mě tu chcete obvinit, prosím, poslužte si." probodl mě pohledem. „Ale můžete být ledva ráda, že jsem se tam objevil! Přijít o chvilku později, už nesedíte tady a celá! A kdybych byl ten vrah, za kterého mě pokládáte, chtěl bych vás mrtvou. Proč bych vás tedy zachraňoval?"
Zarazila jsem se a mlčela. Měl pravdu. Nebýt jeho příjezdu, už bych byla mrtvá. Bylo ode mě hloupé na něj takto dorážet. Ale pak mě něco napadlo.
„V den, kdy se stala vražda na tom náměstí... Když jste přijížděl, neviděl jste..."
„Neviděl jsem co?" otázal se a upřel na mě pohled, když jsem se nejistě odmlčela.
„Něco třeba podezřelého?"
„Například?" povytáhl obočí.
„Třeba... někoho od místa utíkat?" nadhodila jsem jako by nic, ale muž mě probodl pohledem a díval se na mě tak upřeně, až jsem opět dostala pocit, že se mi dokáže dívat do hlubin mysli. Ten nápor jsem nevydržela a pohledem uhnula.
„Co mi tajíte?" prolomil ticho pevným hlasem šerif. Jeho obvinění šlehlo jako bič.
„Nic." odvětila jsem rychle. Až moc rychle na to, abych prozradila, že opak je pravdou. Šerifovy oči se podezíravě přimhouřily.
„Tak dobře." zamručel a nepřestával mě sledovat, i když opět přešel ke kamennému krbu, kde se opřel o jeho římsu. „Teď si vyměníme role. Já pokládám otázky vám."
„Nedělal jste to doteď?" ušklíbla jsem se s pozdviženým obočím, ale s mužem to ani nepohnulo.
„Co jste ve svém vyprávění nezmínila?" udeřil nečekaně, až jsem zalapala po dechu.
„O-o čem to mluvíte?" zakoktala jsem se, čímž už jsem se v podstatě přiznala. Snažila jsem se to rychle zamaskovat. „Řekla jsem vám vše, co vím!"
„Ale no tak, slečno. Myslíte si, že jsem takový idiot? Nevím jak dlouho jste si svou výpověď zkoušela před zrcadlem, ale mě tak lehce neošálíte."
„Já přece..."
„Opravdu? Nevíte?" povytáhl obočí a uzemnil mě chladným pohledem. „Vůbec jste se nezmínila o tom, proč jste šla opačným směrem od svého domu, když dle vašich slov jste domů mířila!" Zalapala jsem po dechu a po chvilce vydechla. Tohle jsem si opravdu neuvědomila... Jak bylo možné, že si to uvědomil on! „A nesnažte se z toho vykroutit, nebo mě donutíte donést mapu města a geograficky vám to znázornit!"
„Tak dobře!" zarazila jsem jej nakvašeně. „Nemluvila jsem o tom, protože tomu nepřikládám žádnou velkou váhu!"
„Ale já ano! Přikládám hodně velkou váhu všemu, co se týká případů, především tohoto!" zavrčel. „V sázce je daleko více, než si myslíte!"
„O co jde?" položila jsem hned automaticky ze zvědavosti otázku, ale muž mě probodl ještě více pohledem, pokud to vůbec bylo možné.
„Teď se ptám já! Takže? Proč jste šla na náměstí?"
Mlčela jsem a odmítavě mu hleděla do oči.
„O nic nejde!" zamručela jsem tvrdohlavě. Ani se nepohnul a mlčel. Měřil si mě pohledem a čelisti měl zaťaté, poté se ale otočil a rázným krokem se vydal k chodbě.
„Kam jdete?" zavolala jsem zmateně za ním.
„Pro pouta!" odvětil úsečně.
„Cože?! Proč?" zhrozila jsem se a byla jsem už taky na nohou. Otočil se opět čelem ke mně.
„Dal jsem vám již druhé varování, ale zjevně jste si ho nevzala k srdci. Jdu vám předvést, že svá slova myslím smrtelně vážně! Strávíte nejméně dva dny v místní cele!"
„To nemůžete!" udělala jsem několik kroků směrem k němu.
„To tedy sakra můžu!" přiblížil se ke mně. Stáli jsme od sebe na délku natažené paže a zuřivě se dívali jeden druhému do očí. Bojovali jsme pohledy a ani jeden jsme neměli v plánu ustoupit, ale nutno dodat, že jsem až moc dobře věděla, že své výhružky může splnit a navíc mu k tomu vůbec nic nebrání. Nad zjištěním, že jsem v úzkých, jsem se pořádně zamračila. Ani trochu se mi tato situace nezamlouvala!
„Když vám to řeknu, budete mě mít za blázna." zamručela jsem.
„Vyzkoušejte mě." odvětil stejně odměřeně.
Po tom prohlášení jsem od něj poodstoupila dozadu a váhala. Vůbec se mi to nechtělo vytahovat, navíc jsem tomu ani sama nevěřila, ale vědomná hrozba cely se mi ani trochu nezamlouvala.
„Hledala... hledala jsem zdroj jednoho zvuku..." začala jsem po chvíli ticha váhavě.
„Jakého?" vypálil bez meškání další otázku.
Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. „Kvílení." hlesla jsem nakonec odevzdaně.
„Kvílení?" zopakoval po mě šerif, překvapivě bez známky posměchu. „A našla jste ho?" Nepatrně jsem přikývla. Sledoval mě mlčky, a poté rukou pokynul zpět ke gauči. Poslechla jsem a znovu jsem usedla na kousek vyhraněného místa mezi ostatním nepořádkem. Šerif zaujal své místo v křesle. „Co se stalo? A tentokrát celou pravdu." na předposlední slovo kladl největší důraz.
Povzdychla jsem si a začala vyprávět. „To, jak jsem před tím tvrdila, že jsem z redakce mířila domů, nebyla lež. Akorát mě během cesty zastavilo kvílení, po kterém mi tuhla krev v žilách. Zvuk byl tak silný, že jsem měla pocit, že mi popraskají žilky v mozku. Snažila jsem se zvuk utlumit tím, že jsem si zaspala uši dlaněmi, ale nepomohlo to. Nebo alespoň ne tak, jak jsem chtěla." hlesla jsem a vzhlédla k muži, ten jen pokynul ať pokračuji. „Změnila jsem tedy směr a chtěla jsem najít příčinu toho kvílení. Proto jsem se dostala na náměstí, kde jsem v parčíku zahlédla ty postavy."
Šerif přikývl na srozumněnou. „A zdroj toho kvílení?" sklopila jsem pohled. Teď přišla ta nejobávanější část.
„Byla to žena..." hlesla jsem. „Přiběhla na místo, když ta dívka spadla mrtvá k zemi. Co mě ale udivilo bylo, že vrah ji ani nezpozoroval. A zřejmě ani ta dívka, když ještě žila, neslyšela to úděsné kvílení, po kterém se mi málem rozskočila hlava."
„Jak vypadala? Ta kvílící žena." doplnil se Reagen, když jsem k němu zvedla tázavý pohled.
„Bíle." vydechla jsem. „Měla bílé dlouhé vlasy, bílé šaty a byla bosky."
„To je vše, co jste viděla?" Bohužel jsem musela zavrtět po jeho otázce hlavou.
„Viděla jsem její oči." špitla jsem ztracená ve vzpomínce. „Doběhla jsem ke kraji parčíku, když ke mně zvedla pohled... Dívala se na mě čistým bělmem. Žádné duhovky, zorničky, dokonce ani žilky v očích... jen bělmo." nad tou vzpomínkou jsem se otřásla.
V místnosti se rozhostilo dlouhé, tíživé ticho. Znejistělá nad tím, co jsem prozradila, jsem si žmoulala palce ruk a kousala si vnitřek tváře, poté jsem se ale nabrala odvahy a pohlédla na mlčícího muže. Díval se na mě.
„Tak prosím," ušklíbla jsem se, „to je vše, co vím. Teď se do mě klidně můžete začít navážet a pochybovat o mém zdravém rozumu." Šerif však jen zamrkal, jak jsem jej vyrušila z přemýšlení a ještě chvíli seděl, než vstal a odešel do chodby. Zaslechla jsem jeho těžké kroky vycházet do horního patra.
Tak a je to. Myslí si, že jsem cvok a buď šel pro pouta a odvede mě do cely, nebo ještě hůř, na psychiatrii. Pomyslila jsem si chmurně a nervózně poposedávala, zatímco uběhlo pár minut. Napadlo mě, že bych z domu prostě mohla utéct, ale co by mi to pomohlo? Šerif věděl, kde bydlím a navíc představa, že bych měla jít sama ven, když tu v okolí řádí ten vlk, se mi vůbec nelíbila. Zůstala jsem tedy sedět na místě a záhy se ozvaly blížící se kroky. Pohlédla jsem na šerifa přes rameno, připravena ujišťovat jej, že jsem mu tentokrát řekla celou pravdu, ale zarazila jsem se. Místo policejních klepet nesl v rukou huňatou deku se kterou došel ke mně.
„Tohle by vás mělo přes noc zahřát." nechápavě jsem se na deku zamračila a tázavě pohlédla na šerifa. „Dnes přespíte tady." odpověděl na mou nevyřčenou otázku.
„Ale to ne," zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Výslech je u konce, tak bych vám byla vděčná, kdyby jste mě odvezl domů."
„To se bohužel nestane." odvětil nesmlouvavým tónem. „Jak jsem řekl, tady jste v bezpečí a navíc nemáte klíče. Já a určitě ani vy netoužíme po tom se znovu střetnou s tím vlkem. Proto zbývá jediné řešení," kývl k dece ve svých rukách, „přespíte tu a zítra si uděláme výlet."
„Výlet? Jaký? Kam?" vrhla jsem na něj nechápavý pohled, a na jeho tváři se mihl letmý úšklebek.
„Pracovní." odvětil. „Více se dozvíte až zítra." okamžik jsem prkeně seděla a přeskakovala pohledem z šerifa na deku v jeho rukou, než jsem pokrývku nakonec vzala. Zvědavost zvítězila, zase! Poté přišla na řadu jiná věc.
„Kde mám spát?"
Šerifův pohled přejel pokojem, jakoby se nad tím dříve nezabýval.
„No... myslel jsem, že tady..." odvětil bez obalu, ale pak mi pohlédl do očí a zdálo se, že potlačuje překroucení očí. „Pokud ale chcete, můj pokoj je vám k dispozici." prohodil poněkud rozmrzele.
„A vy by jste spal kde?" zeptala jsem se pochybovačně. Odpovědí mi bylo ale nečekané vyjasnění šerifové tváře a jeho vůbec první úsměv! Hlavou mi na okamžik proletělo, že by se měl usmívat častěji.
„Vyspím se docela dobře na gauči." odvětil.
Sledovala jsem mužův obličej a chvíli uvažovala nad možnostmi. Možná bych nabídku postele mohla odmítnout, a jako návštěva - nicméně nečekaná a proti vlastní vůli - protrpět noc dole na gauči, ale když jsem se rozhlédla kolem po nepořádku, byla má odpověď na snadě.
„V tom případě budete deku asi potřebovat vy." dala jsem mu ji. Poušklíbl se a odložil zatím pokrývku stranou.
„Fajn. Tak pojďte za mnou. Zavedu vás do pokoje." prohlásil, a jak měl ve zvyku, aniž by čekal na odpověď, otočil se a zamířil ke schodům mířícím do poschodí. Rychle jsem jej následovala a doběhla jej na schodech. Prošli jsme chodbou a u jedných dveří se šerif zastavil a otevřel je. „Prosím." pokynul mi ke vstupu.
Prošla jsem tedy otevřenými dveřmi a krátce se rozhlédla. Pokoj to nebyl nijak veliký, dokonce menší než moje ložnice, ale bylo tu vše, co v pokoji být mělo. Postel, skříň, stůl... A hlavně tu byl pořádek, za což jsem byla velice vděčná!
„Kdyby jste potřebovala, koupelna je za těmi posledními dveřmi v chodbě." V odpověď jsem jen přikývla. „Tak dobrou."
„Dobrou." odvětila jsem. Šerif na mě vrhl poslední pohled, poté netečně zavřel dveře a jeho kroky na chodbě se vzdalovaly.
Tak nečekaně se mi povedlo napsat další kapitolu v celku brzy :D Oproti tomu co jsem byla zvyklá dřívě... Psaní rovnou do pc podoby se doopravdy vyplatí! :) Snad to tak bude pokračovat i nadále, hi ☺
Budu moc ráda za vaše názory a postřehy ke kapitole, neboť jen tak se člověk může zdokonalovat :) Děkuji za Vaši podporu!