21.března 2011, Seatown
Jakmile jsme usedli do černého audi, řidič na pokyn starostky vyjel směrem na východ k jednomu z výjezdu z města. V autě se rozhostilo ticho. Žena seděla vzadu se mnou a dívala se z okna. Bylo patrné, že jí výjev, kterého se stala svědkem, vůbec netěšil. Na okamžik jsem v odraze okna zachytila její výraz, podobný bolestnému, jako by přišla o někoho blízkého, ale ihned emoce skryla a opět se stala ledovou královnou.
Za celou dobu, co jsme projížděli městem se ani nepohnula, ani nepromluvila, zřejmě zabraná do svých myšlenek. Ostatně, stejně jako já. Ze zahloubání mě teprve probralo lehké poskočení auta, to když jsme vjeli na příjezdovou cestu k domu starostky. Když se přede mnou rozprostřel výhled na dům, zalapala jsem ohromeně po dechu. Tohle nebyl dům! Tohle byl učiněný palác!
„Vždy mě bavilo sledovat cizince při prvním pohledu na můj domov.“ prohodila žena s pousmáním.
„Je to jak z pohádky...“ hlesla jsem s pohledem upřeným na přibližující se sídlo. Starostka se jen pousmála.
Po chvíli auto zastavilo před vchodem obrovské bílé vily. Ihned se u nás objevila nějaká žena, dle stejnokroje služebná, a otevírala dveře starostce.
„Vítejte doma, paní.“
„Děkuji Ingrid.“ přikývla žena stroze a vydala se k domu.
„Slečno.“ pokývla Ingrid ke mně hlavou.
„Dobrý den...“ hlesla jsem v rozpacích, když jsem vylezla z auta. Krátce jsem se rozhlédla, ale kromě osvětlené příjezdové cesty jsem v té tmě nic víc neviděla, a tak jsem vyšla, abych následovala starostku do domu.
Než jsem došla ke dveřím, byla již žena uvnitř, a když jsem se zastavila pár kroků od vstupu, ohromením jsem téměř nedýchala.
Stála jsem v rozsáhlé hale starostčina domu a přede mnou se rozprostíral ještě rozsáhlejší interiér. Sotva má hostitelka do domu vstoupila, objevila se u nás další černovlasá služebná, která nám vzala kabáty.
„Nemusíte mít strach, slečno Braxtonová, o vaše věci bude postaráno.“ usmála se na mě starostka, když viděla, jak nejistě podávám služebné svůj kabát. Když černovlasá sloužící odešla, přistoupila k nám další dívka. „Prosím Gino, vezmi našeho hosta do obývacího pokoje. Já se hned k Vám přidám.“
„Jistě madam.“ špitla dívka, načež mě vedla chodbou. Ještě jsem se letmo ohlédla po starostce, ale ta zamířila na opačnou stranu chodby. Stočila jsem tedy pozornost na cestu, kudy mě dívka vedla. Podlaha byla z černého mramoru, důkladně vyleštěného, že jsem se v něm viděla jak v zrcadle a všechny stěny kolem mě byly vymalovány na bílo. Dekorace tvořily černé vázy na odkladových stolečcích a na stěnách malé obrázky. Nakonec se má průvodkyně zastavila před dvoukřídlími dveřmi a otevřela je.
„Paní starostka hned přijde. Udělejte si zatím pohodlí.“ Vybídla mě a já byla omámena na tolik, že ani nevím, zda jsem jí poděkovala. Vstoupila jsem do místnosti, která měla být obývacím pokojem. Já bych spíše řekla, že více než to, byla místnost sálem pro plesy, do kterého by se můj byt vešel snad třikrát.
Vše bylo dokonale uspořádané a nábytek byl nanejvýš luxusní. Interiér byl řešen v bílé a černé, stejně jako chodba. Začínala jsem mít pocit, že se jedná o starostčiny oblíbené barvy. Na stěnách se honosily našedlé tapety s bílými ornamenty a nábytek byl vesměs skleněný, stejně jako obrovský lustr. Místnosti dominoval starý krb s překrásným sochařským zdobením, a také černé křeslo s pohovkou, na kterou jsem se nakonec usadila.
Sotva jsem dosedla, odněkud docupitala ke mně další služebná s vozíkem občerstvením.
„Dáte si kávu nebo čaj slečno?“
„Raději čaj.“ odvětila jsem, trochu nervózně. Nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo obskakoval.
„Cukr?“
„Dvě kostky, děkuji.“ přikývla jsem hlavou a sledovala, jak služebná připravuje nápoj. Poté jej postavila přede mě a po mém poděkování se otočila a opět odešla z pokoje. Začínala jsem být nervózní. Snad za to mohl ten strohý a chladný prostor kolem mě, ale také se na tom dost podílel můj nedávný zážitek. Jakmile jsem si na to vzpomněla, v hlavě se mi začal celý výjev znovu odehrávat a viděla jsem to tak živě, jako bych ten děs znovu prožívala. Když jsem nad tím nyní uvažovala, bylo to tak neskutečné! Ale bohužel, skutečné to bylo až až.
Ze zamyšlení mě po nějaké době probralo až přibližující se klapání podpatků o podlahu. Vzhlédla jsem a spatřila jsem starostku, jak vešla do místnosti s ustaraným výrazem ve tváři, který se ale hned rozplynul, jakmile se vydala mým směrem.
„Doufám, že prominete, že jsem vás nechala o samotě, ale potřebovala jsem si jen něco vyřídit.“ prohlásila vlidným tónem, když se usadila nedaleko mě.
„To je v pořádku, paní Brooksová.“ ujistila jsem ji s rozpačitým úsměvem, ve snaze zakrýt tok svých myšlenek, který mě stále vracel k incidentu na náměstí. Pokus ale selhal, neboť se žena trochu zachmuřila.
„Stále uvažujete nad tím, co se stalo?“ zeptala se vlídně.
„Mám to stále před očima.“ hlesla jsem popravdě.
„Ach, vy malá chudinko.“ šeptla žena a konejšivě mi stiskla ruku. „Nechcete mi říci, co jste viděla, co se vlastně stalo? Myslím, že by se vám ulevilo.“
„Já... ehm... já vlastně ani netuším, co se stalo. Bylo to zvláštní a vše se seběhlo tak rychle...“ hlesla jsem s pohledem na své ruce v klíně.
„Napijte se. Čaj by vám měl vrátit sílu.“ pousmála se starostka a přisunula ke mně blíže šálek čaje.
„Děkuji.“ špitla jsem a vzala jsem si tedy hrníček do rukou a nepřítomně jsem jím otáčela a hřála si o něj prsty, neboť se mě opět zmocňoval chlad.
„Má drahá, věřte mi,“ pronesla opět vlídně po chvíli mlčení žena, když jsem upila, „uleví se vám, když mi povíte o svém zážitku.“
Vzhlédla jsem k ní a chvíli jí sledovala. V hlavě mi běželo, zda bych nejdříve neměla o incidentu říct šerifovi nebo jeho zástupci... Ale co? Došla jsem k názoru, že s Reagenem není řeč a tato žena je přeci jen starostkou města, a tak jsem se nadechla a spustila.
Začala jsem od toho, jak a proč jsem šla tak pozdě do kanceláře redakce a skončila u příchodu šerifa a jeho zástupce, když jsem klečela u mrtvé dívky. Žena celou dobu pozorně naslouchala, a když jsem popisovala tu tajemnou postavu, která s obětí byla naposledy, měla jsem pocit, že na okamžik zbledla a výraz jí ztvrdl. Až když jsem dovyprávěla, tak jsem si uvědomila, že jsem ve svém příběhu vůbec nezmínila tu podivnou kvílící ženu. Chvíli jsem zvažovala, zda se o onom děsivém zjevu mám zmínit, ale nakonec jsem to zavrhla. Nechtěla jsem, aby starostka nabrala dojem, že jsem přišla o rozum.
Když jsem po nějaké době umlkla, čaj jsem měla dopitý. V místnosti se rozhostilo ticho. Víčka mi začala těžknout a dlaní jsem si zakryla zívající ústa, ale pohled jsem neodvracela od mlčící ženy. Její výraz prozrazoval, že je duchem nepřítomna. Nad něčím přemýšlela a to něco jí trápilo.
Seděla jsem bez hnutí a pohledem přelétala místností. Nechtěla jsem ženu z jejích úvah vyrušit. Přeci jen v tomto městě žije a snad i ví, co se vlastně událo.... Ale tato teorie ve mně opět vzbudila novinářský zájem.
„Ehm,“ odkašlala jsem si, abych získala ženinu pozornost, což se téměř ihned povedlo. „Omlouvám se, ale z celého dnešního dění jsem tak zmatená... Vy snad víte, čeho jsem byla svědkem? Kdo tu dívku zavraždil?“ Zadívavala jsem se na mlčící ženu, která mne sledovala bez mrknutí oka, až to vypadalo, že na místě zkameněla.
„Ne, nemám tušení.“ odvětila však nakonec po dlouhém tichu a na to vstala z pohovky a zašeptala něco jedné ze služebných, která stále nehnutě u dveří, a které jsem si ani nevšimla. Dívka na to z pokoje odešla. „Slečno Braxtonová,“ otočila se opět starostka ke mně, „jste již dnes zajisté hodně unavená a určitě by jste uvítala po proběhlých událostech odpočinek.“ Pochopila jsem.
„Ano, máte pravdu.“ souhlasila jsem a zvedla se z pohovky. „Děkuji vám paní starostko za pohoš...“
„Ale kdepak! To jste mě špatně pochopila, slečno Braxtonová,“ zarazila mě opět žena, když jsem se začala sbírat k odchodu. Zmateně jsem na ní pohlédla. „V tomto stavu vás nikam samotnou nepustím.“ vysvětlovala. „Stále se ještě třesete. Nezvládla bych pomyšlení, že strávíte noc ve svém bytě sama bez dozoru. Ráda bych, aby jste tu zůstala přes noc. Bude o vás postaráno a můžete klidně spát, nic vám zde nehrozí.“
„Paní Brooksová, to je od vás milé, ale...“
„Trvám na tom.“ zarazila mě a stejně jako její hlas nepřipouštěl námitky, tak ani její pohled. Co jsem měla dělat? Pravdu měla v tom, že žiji sama, takže by se ani nikdo nedozvěděl, kdybych se náhodou stala další zabijákovou obětí. To bylo celkem i logické zbavit se svědka. Přesto má hrdost nabídku nechtěla přijmout. Stála jsem jak tvrdé „Y“ a přemýšlela, až jsem usoudila, že mé vědomí i já jsme už moc utahaní na to, abychom se navzájem dohadovali co je správné a co ne, takže jsem se nakonec jen na ženu odevzdaně pousmála.“
„Děkuji vám, paní starostko.“
*****
Ze snění mě probralo lechtání slunečního paprsku, který se prodral do pokoje mezi těžkými zataženými závěsy. Se zívnutím jsem se protáhla na velké dvojlůžkové posteli a chvíli zírala do stropu, než jsem si uvědomila, že nejsem u sebe doma.
Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se kolem po luxusním pokoji pro hosty, který měl i vlastní koupelnu. Pokoj to byl velký a design měl podobný, jako zbytek domu. Teprve nyní mi došlo, co se vlastně odehrálo předchozího večera, a kde jsem.
Rychle jsem vyskočila z postele a hrábla jsem pro svůj mobil, abych zjistila čas. Zhrozila jsem se! Z displeje na mě svítilo 12.48! Takhle pozdě jsem ještě nikdy nevstávala! Rychle jsem na sebe natáhla džíny a tričko, využila jsem koupelny k rychlé hygieně a právě jsem mířila ke dveřím, když na ně někdo zvenku zaklepal.
„Dobré odpoledne, slečno.“ na prahu dveří stála mladá brunetka ve stejnokroji služebnictva. „Je čas na oběd. Paní starostka si vás přeje vidět a byla by ráda, kdyby jste pojedla s ní u stolu.“
Na krátkou vteřinu jsem zaváhala a chtěla říct, že nemám hlad, ale rozhodla jsem se to jít říct hostitelce sama. Popadla jsem svou tašku a vydala se za dívkou, která mě dovedla až do jídelny, kde se uprostřed místnosti honosil dlouhý oválný stůl z ebenového dřeva s rozestavěnými, stejně tmavými židlemi kolem. Naproti dveřím do místnosti v čele stolu již seděla starostka a široce se při pohledu na mě usmála.
„Dobré ráno, slečno Braxtonová! Doufám, že jste se dobře vyspala. Prosím, připojte se ke mně u oběda.“ mávla rukou nad několika talíři a miskami s nůznými druhy jídel. Bylo to jako hostina na zámku. Při pohledu na ty pochoutky se ozval můj žaludek, aby připomněl, že je prázdný. Přesto jsem zavrtěla hlavou.
„Dobré ráno, paní starostko. Děkuji vám za vaši pomoc a velkorysost, ale už doopravdy musím jít.“
„Ale zlato, měla by jste se alespoň nasnídat.“ prohodila žena s pousmáním a sledovala mě, až jsem málem pod tím pohledem zakolísala a pozvání přijala, ale má tvrdohlavost přeci jen zvítězila.
„Je to od vás velice milé, ale čekají mě nějaké záležitosti, které si musím co nejdříve vyřídit.“ odvětila jsem skálopevně rozhodnutá z domu co nejrychleji odejít. Žena se na mne zkoumavě zadívala a nejspíše zvažovala, zda se se mnou má přít, ale po chvíli přeci jen přikývla.
„Dobrá, nemohu vás nutit.“ pousmála se na mě. „Přeci jen žijeme ve svobodném světě. Jen buďte opatrná, a kdyby jste něco potřebovala, mé dveře jsou vám otevřené.“
„Děkuji vám, paní starostko.“
„Clair, vyprovoď prosím slečnu Braxtonovou.“ podívala se žena přes mé rameno na služku, která mě do jídelny dovedla.
„Jistě madam.“ přikývla a vydala se k odchodu.
„Ještě jednou vám děkuji.“ podívala jsem se na starostku v čele stolu.
„Není zač drahá.“ přikývla. „Snad se brzy opět uvidíme.“ I když jsem přikývla, bylo to spíše z etického hlediska. Starostka se ke mně sice chovala velkoryse a nápomocně, přesto jsem se nemohla zbavit svíravého pocitu, který mi obaloval žaludek. Otočila jsem se a následovala pověřenou služku, abych se co nejrychleji dostala pryč z domu. Když jsem konečně vyšla ze dveří, úlevně jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a vydala se k městu.