18.březen 2011, Seatown
Zapadákov. To bylo jediné slovo, kterým bych Seatown charakterizovala. Když ředitel Hoosting tvrdil, že je město zapomenuté od zbytku světa, nic nenadsazoval. Bylo. Byl to konec světa.
Ve městě jsem byla už týden a stále dokola uvažovala, zda jsem neudělala chybu. Nejen pro svůj osobní život, ale i ten pracovní.
Následující den po mém příjezdu jsem vyšla do města, abych se porozhlédla po malých obchůdcích, jiné tu ani nebyly, a udělala si přehled, co prodejny nabízejí, ale také abych se seznámila s prostředím a utvořila si v prázdné spižírně nějaké zásoby. Sotva jsem však vystrčila nos z domu, upíraly se na mně pohledy všech, kdo mě minuly. Po chvíli jsem si začala připadat jako nabízené slevové zboží, vystavené za výkladní skříní. Když už civění kolemjdoucích bylo k nevydržení, snažila jsem se pocit trapnosti zmírnit navázáním hovoru, ale vyšel z toho nakonec pokaždé spíš jen monolog. A pohledy neustávaly! Chvílemi mě napadalo, zda se během mého pobytu v Seatownu nezměním na demofobika.
V obchodě jsem nakoupila nějaké potraviny a už jsem ani neměla chuť se s někým pokoušet navázat rozhovor. O to divnější bylo, že když jsem vycházela z obchodů, prodejci za mnou volali: „Rád jsem Vás poznal, slečno Braxtonová!". Poprvé jsem to přičítala náhodě, ve druhém obchodě jsem uvažovala, zda mi někdo mé příjmení nepřipnul na záda bundy, a když se stejná věc opakovala potřetí, konečně jsem pochopila. Místní drbny byly rychlejší než internet! Práce v utajení v budoucnu v tomto městě tedy nepřícházela v úvahu.
V příštích dnech jsem hledala námět pro svůj článek, který mi mohlo poskytnout samo město a odstartovat mou kariéru v Seatownu, ale nic jsem nenašla. Ve městě se nepořádaly žádné zábavy, kino zde taky žádné nebylo a knihkupectví propagovalo Černý obelisk od E.M. Remarqua, jako by to byla horká novinka!
Další možnost, kde jsem hledala inspiraci, byly místní, jediné noviny. Bohužel i ty vypadaly přesně tak, jak je ředitel popsal. Články byly psané nesourodě až chaoticky. V rubrikách nebyl zavedený řád a autoři psali o různých tématech. Od receptů, přes kutilství až po články pro automechaniky. Jen oživujícími příspěvky byly zprávy o událostech mimo město, kterým bohužel však nepatřilo skoro ani 10% z celých novin.
Po těchto těžkých dnech v novém městě bylo mou jedinou útěchou soukromí v novém bytě, na nějž jsem si rychle zvykla. Ne tedy přímo na něj, ale na pocit totožnosti s bytem na Páté Avenue. Smířila jsem se s tím, že podoba s mým minulým bytem je zcela náhodná. Občas jsem k večeru usedla u okna, kde jsem spatřila prvé noci tajemného cizince, ale od té doby zel park naprostou prázdnotou. Zvláštní bylo, že do parku nikdo nevcházel ani nevycházel, dokonce ani přes den. Po pár dnech jsem dostala chuť park prozkoumat, ale sotva jsem se k němu přiblížila, chloupky na krku se mi zježily a zalil mě podivný pocit. Instinkt mě nakonec přiměl do parku nevkročit. Snad to bylo divokým vzhledem parku, který dodával okolí ponurý až strašidelný zjev, a nebo za to zkrátka mohlo poněkud chladné a upršené březnovému počasí, které se naštěstí během posledních dnů umoudřílo.
*****
Dnešní večer jsem trávila doma, ostatně stejně jako ty minulé. Seděla jsem u okna, v ruce teplý čaj a s rozevřenou knihou na kolenech. Bylo kolem osmé hodiny a večer se zdál stejný, jako těch několik dní, co už jsem v Seatownu. Ale sotva jsem přečetla pár stánek, ozvalo se zaklepání.
Vrhla jsem pohledem ke dveřím. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy mě někdo ve městě hledal. „Hned jsem tam!" zavolala jsem a zvědavá na to, kdo za dveřmi stojí, jsem odložila knihu a šla otevřít.
„Dobrý den, slečno Braxtonová." oslovila mne žena na prahu mého bytu.
„Á, slečna.... Wilsonová?" zapátrala jsem v paměti po jménu. „Dobrý večer." mé překvapení nebylo v nejmenším hrané. „Stalo se něco? Posílá vás pan Hoosting?" jiná možnost, proč by mě tato pohledná tmavovláska vyhledala, snad ani neexistovala.
„Ne, to ne... I když vlastně možná ano. Ale to není úplně ten důvod!" zakoktávala se žena. Nechápavě jsem jí sledovala a obočí mi mírně vyjelo vzhůru. Slečna Wilsonová pozvedla nervózně ruce. „Přinesla jsem vám něco na uvítanou." teprve nyní jsem si všimla koláče, který žena držela. „Já vím, určitě si říkáte, že to trapně absolvuji až po týdnu vašeho pobytu ve městě. Asi to není..."
„Ne, ne. V pořádku. Je to od vás velice milé." vrtěla jsem hlavou a trochu se vzpamatovala. Byla jsem poněkud jejím gestem vyvedena z míry. Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Od ženy jsem si vzala, možná trochu prkeně, nabízený koláč. „Děkuji. Vypadá krásně. Já jen... nejsem zvyklá na takové... formality." hlesla jsem nakonec pravdu s omluvným pousmáním.
„Ach tak. Omlouvám se, zda jsem vás uvedla do rozpaků." vyhrkla ihned žena omluvu. „Nebudu vás nadále již rušit."
„Počkejte!" zavolala jsem za ženou, která se chystala k odchodu. „Nechtěla by jste jít dál? Na koláč? Já ho sama nesním." prohodila jsem mírně v legraci s pousmáním a doufala jsem, že nezním příliš hloupě. Nikdy jsem nic podobného ještě neudělala.
„Ráda." usmála se nakonec po krátké chvíli žena ostýchavě a po mém pobídnutí kolem mě vešla do bytu.
„Prosím, kabát si pověste u dveří a na nohy si půjčte papuče, ať se nenachladíte. Jsou v posledním šuplíku ve skřínce pod vázou!" dávala jsem ženě instrukce, zatímco jsem nesla koláč do kuchyně a jala se ho servírovat pro dva. „Dáte si něco k pití?"
„Stačí vodu."
„Vodu?" podivila jsem se a nakoukla do chodby. „Ta není příliš vhodná k jablečnému koláči." podotkla jsem s úsměvem, když žena vstoupila do kuchyně v jedné z mé domácí obuvy. „Co čaj?"
„Tak tedy brusinkový, pokud smím prosit."
„V tom případě máte štěstí. Jiný čaj ani nepiji." to byla svatá pravda. Žádnému jinému čaji jsem po léta nepřišla na chuť. „Prosím, posaďte se."
„Děkuji." hlesla žena a váhavě usedla na jednu ze židlí. Zatímco jsem dala vařit vodu, nespouštěla jsem oči z návštěvnice.
Když teď seděla u stolu, zdála se být mladší, než jsem odhadovala ve dne mého příjezdu do kanceláře ředitele. Dlouhé hnědé vlasy ji spadaly po zádech až k bokům. Na sobě měla pohodlné domící volné tepláky okrové barvy a tmavě modré tílko, které podtrhovalo stejně modré oči, kterými se rozhlížela kolem. Postavu měla dokonale tvarovanou s výraznými ženskými křivkami a obličej stejně půvabný. Byla vhodnou kandidátkou pro Miss World.
„Máte krásný byt." prohlásila po chvíli ticha, čímž mě přivedla zpět na zem ze zamyšlení. Voda právě dovařila.
„Děkuji." Nalila jsem vařící vodu do dvou hrnků s čajem a odnesla je ke stolu, kde seděla žena, když mě napadlo, že snad nadešel správný čas hledat odpovědi na mé otázky. „Je opravdu pěkný." prohodila jsem, jakoby nic. „Řekla bych dokonce, že je podle mého gusta, ale podobných musí být ve městě zajisté více."
„To si nemyslím." zavrtěla návštěvnice hlavou, zatím co si dávala do čaje kostky cukru. „Sice jsem viděla jen pár domů zevnitř, ale ani jeden nebyl vybaven tak, jako váš byt."
„Co nějaké novostavby ve městě?"
„Tady žádné nejsou." tak přesně takovou odpověď jsem slyšet nechtěla! Z toho by vyplývalo, že si mě nechal někdo sledovat. Dokonce jsem si vzpomněla na aférku, která mě potkala před pár lety, kdy se do mého bytu vloupal nějaký fotograf pracující pro nejmenovaný bulvár, který měl za úkol shodit a narušit soukromí neznámějších a nejoblíbenějších osobností v New Yorku. Dodnes jsem nepochopila, proč si za svůj cíl vybrali mě, ale postarala jsem se s pomocí svého někdejšího šéfa o to, aby se časopis stáhl z prodeje. A případ se dokonce dostal až k soudu a byl úspěšný! Celá redakce bulváru byla zrušena, přesto se však bohužel několik jejích výtisků nepovedlo z prodeje sundat a tyto výtisky pronikly do světa. A proto jsem si nyní pohrávala s myšlenkou, zda jeden z těchto výtisků se nedostal do rukou toho, který se postaral o můj byt. Ano, muselo to tak být! Žádná jiná možnost neexistovala.
„Jste v pořádku?" otázala se opatrně má návštěvnice, ale přesto jsem sebou leknutím trhnula.
„Ano." zareagovala jsem pohotově... možná až moc, dle výrazu sekretářky. „Slečno Wilsonová, před chvílí jste říkala, že vás posílá pan Hoosting..."
„Vlastně jsem říkala, že ne tak docela." opravila mne žena. „Ale i tak by se to dalo říct."
„Stalo se tedy něco?" otázala jsem se, neboť v jejích odpovědích jsem se ztrácela.
„Pan Hoosting se obával, že jste odjela z města."
„Odjela? Proč bych měla?" podivila jsem se.
„Do redakce od vás ještě nedorazil jediný článek..."
„Ach tak," přikývla jsem a rozsvítilo se mi. „Mám již něco rozepsaného..."
„Nebo jste odjela ze strachu." pokračovala žena aniž by si všímala mé odpovědi. Avšak já slyšela jí.
„Ze strachu?" podívala jsem se na ní překvapeně a položila jsem hrnek, ze kterého jsem upíjela, na stůl. „Čeho bych se měla bát?"
„No, víte... Každý před vámi z města odjel do pár dnů. Vlastně jim to ani nikdo za zlé neměl..."
„Počkejte!" zarazila jsem švitořící ženu. „Vysvětlete mi, proč bych se měla bát? Co vyděsilo ty lidi, že město opustily?"
„Vy jste o tom ještě neslyšela?" překvapeně na mě zamrkala žena.
„Jinak bych se vás neptala." pozvedla jsem prozíravě jedno obočí, ale pak si svou kousavost uvědomila. „Můžete mi říct, proč ti lidé odjeli?" pronesla jsem opět vlídnějším hlasem.
„Kvůli vraždám." odvětila po chvilkovém zaváhání žena, jakoby uvažovala, zda o tom má vůbec mluvit. Na chvíli jsem ztratila překvapením řeč.
„Kvůli vraždám?" vysoukala jsem ze sebe zaraženě. Žena se zdála být stejně ohromená, jako já.
„Jen těžko se mi věří tomu, že jste o tom ještě neslyšela."
S myšlenkami někde jinde jsem přikývla. „Moc jsem se do řeči s obyvateli nehrnula." Žena mě zamyšleně sledovala.
„Omlouvám se, že jsem to na vás takhle vybalila, jen jsem myslela..." nepřítomně jsem přikývla. Žena se na chvíli odmlčela a zadívala se bokem, než se opět pohledem vrátila ke mně. „Abych to uvedla na pravou váhu, tak... no... jak jen to říct," zamyslela se a dle jejího nervózního otáčení hrnku s čajem bylo znát, že pozice, do které se sama dostala, jí není zrovna příjemná. „Dalo by se říci," pokračovala nakonec, „že se v našem městě dějí občas... podivné věci."
„Podivné? Tak říkáte vraždám?" povytáhla jsem obočí a trochu skepticky jí sledovala, ale díky jejímu neměnému výrazu mě hlodala nejistota. „Jak moc podivné?" hlesla jsem s narůstající zvědavosti.
„Máme tu ústav pro chorobomyslné, občas z města někdo zmizí a..."
„A co?" pobídla jsem ji, když se odmlčela.
„Říká se, že za nocí se po ulicích toulají přízraky. Proto lidé večer raději nevycházejí ven z domu. No... a v neposlední řadě jsou zde ty úmrtí."
„Přízraky?" zamrkala jsem překvapeně, a pak se lehce zasmála. „Nemyslíte snad takové ty věci, jako jsou zombie, upíři, nebo dokonce Frankenstein? zavrtěla jsem nad tou absurdností hlavou.
„O tom nikdo nemluví." odvětila přes mé zjevné pobavení a ironii žena klidně. Až moc klidně. Její klid mě zbavil úsměvu.
„Neříkejte mi, že v to věříte! Vždyť to jsou jen pohádky." žasla jsem.
„Já netvrdím, že takové věci existují." zavrtěla hlavou žena nevzrušeně. „Jen vím, že se po městě roznášejí všelijaké historky už po několik generací, a také to, že pokud někdo večer vyšel ven, s rodinou se většinou vícekrát již nesetkal." odvětila.
„Takže byli dotyčni zavražděni?" sledovala jsem jí a v hlavě se mi už dával dohromady motiv vražd. „Co když se prostě po městě potlouká nějaký psychopat, který rád vraždí po nocích a zakládá si právě na strachu ze starých historek?" navrhla jsem.
Pokrčila rameny. „To se nevylučuje." A přece nevypadala přesvědčeně, poušklíbla jsem se v duchu.
„Pokud je to tedy tak, jak říkáte, proč jsem tedy ještě o žádných vraždách neslyšela?" nadhodila jsem.
„Jsou tu tři varianty." pozvedla ruku a odpočítávala na svých hubených prstech. „Buď je to tím, jak jste říkala, že jste se moc do řeči s místními nedala. Nezískala jste si v lidech důvěru. Z cizinců mají obavy a o vraždách a únosech se před nimi raději nezmiňují, když k tomu nedojde přímo řeč."
Zamyšleně jsem se zamračila. „A za třetí?"
„Nenapadlo je o tom se zmínit, neboť když nad tím teď tak uvažuji, byl v posledních několika měsících klid."
„Třeba ten vrah odjel na dovolenou?" podotkla jsem lehce sarkastickým tónem, za což jsem si vysloužila zamračený pohled mé návštěvnice. Nesvě jsem poposedla. Zdálo se, že lidé jsou ve městě přesvědčeni o nějakých starých báchorkách, a za nic na světě nechtějí přijmout logické řešení. Proto jsem se vrátila v úvahách k tomu, co znělo logicky. „Jsou o úmrtích nějaké zprávy?"
„Ale jistě. V Seatown News." odvětila žena opět klidně. Se zvědavostí, mnou vlastní, a také z důvodu stálých pochyb, zda si ze mne žena nedělá dobrý den, jsem se zvedla a začala jsem prohledávat šuplíky v kuchyni. „Co hledáte?"
„Noviny, co jsem přes týden zakoupila."
„To je zbytečné." pronesla návštěvnice. „Jak jsem řekla, obávám se, že poslední dobou je klid a poslední vražda se myslím stala... před třemi měsíci." prohodila po krátkém zamyšlení.
Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a nevěřícně jí sledovala. „Tak v tom případě výtisk doopravdy nemám."
Náhle se ke mně zvedl ženin pohled. „Ale já ano!" prohlásila a hnána zřejmě mým sarkasmem, se vydala ke dveřím.
„Kam jdete?" její nečekaná reakce mě dosti překvapila. Následovala jsem jí do chodby.
„Doma skladuji skoro všechny výtisky Seatown News. Mohu jich pár přinést."
Chtěla jsem se otázat, proč noviny skladuje, ale vlastně na tom nebylo nic zvláštního. Pracovala přece jako sekretářka v kanceláři novin. Pak mi ale na mysl přišlo něco jiného. „Neříkala jste, že v noci je nebezpečné vycházet ven?"
„To jsem říkala a trvám na tom." zasmála se žena a obula si své lodičky. „Ale já ven nejdu."
„Nejdete?" podivila jsem se, a pak mě napadla jediná možnost. „Chcete říct, že..."
„Ano, bydlím zde." usmála se na mě pobaveně. „Přímo v patře pod vámi."
„Ou," vyjelo mi v překvapení a zastyděla jsem se. „To jsem opravdu netušila." hlesla jsem pravdivě, i když zřejmě zbytečně.
„Hned budu zpět." usmála se žena a zmizela z bytu. Zůstala jsem zaraženě stát. Nechápala jsem, jak jsem si nemohla nevšimnout své sousedky, a k tomu spolupracovnice! To byl jasný důkaz toho, že jsem při získávání informací neodvedla tu nejlepší práci, když mi unikly i takové zprávy, jako informace o úmrtích a únosech. Byla to však pravda?
S napětím a zvědavostí jsem čekala na ženin návrat. Vrátila jsem se zpět do kuchyně a dala vařit další vodu na čaj pro nás obě. Koláče jsme se zatím ani jedna nedotkla, ale když uplynulo přes deset minut a po ženě nebylo ani stopy, zahloubaná ve svých myšlenkách jsem začala ze svého talíře ujídat.
Koláč byl lahodný. Něco tak dobrého jsem neměla již hodně dlouho.
Až po půlhodině konečně zaklepání na dveře přerušilo ticho v bytě.
„Omlouvám se za zdržení, ale hledala jsem mezi opravdu velkou archivní sbírkou." usmávala se hnědovláska, přes hromadu novin, které držela v rukou, když jsem jí otevřela. Kupa novin skončila nakonec v obývacím pokoji na malém stolečku ze světlého dřeva. „Vzala jsem sebou několik novin vydaných od roku 2002."
„Tehdy jste se přistěhovala?" odhadovala jsem, mezitím co jsem k ženě přistrčila malý paravan krémové barvy, jenž ladil se zbytkem obývacího pokoje sladěný ve žlutých, oranžových a bílých barvách. Žena si však paravánu nevšímala a usedla, stejně jako já, na chlupatý koberec.
„Já zde žiji od narození." zavrtěla hlavou. „Ale v roce 2002 vyšly vůbec první Seatown News, díky zásluze pana Hoostinga. Tady je hned jejich slavnostní vydání." žena z hromady vytáhla jedny z novin a začala v nich listovat. Byly to obyčejné černobílé tiskoviny, takové, které nejsou příliš nákladné. Pozorně jsem ji nakukovala pod ruky, ale nic zajímavého tam nebylo. Jen článek o vydání prvních městských novin, a poté ty nudné články, které jsem již přes týden v novinách viděla.
„Není zde žádná zmínka o vraždách." namítla jsem, když novinami žena prolistovala.
„Zdá se, že ne." přikývla. „Ale tady už ano." S tím z hromady vybrala jiné číslo a otevřela je. Na předposlední stránce byla rubrika „ZESNULÍ".
„Mohu?" otázala jsem se ženy, neboť ve čtení vzhůru nohama jsem nebyla velký odborník.
„Ale jistě." přikývla a noviny natočila ke mně. Prohlédla jsem si stránku a povšimla si zaznamenaného data na rohu stránky. Výtisk pocházel ze dne 2.února 2002, čili dva dny po založení novin.
Na úmrtní listině byly zapsány tři jména. Dva z těch případů byly obyčejné smrti stářím a k nim připsána soucitná slova k rodině pozůstalým, ale co mě zaujalo, byl zemřelý č.3. U něj bylo klasicky zapsáno jméno a datum skonu, ale k příčině napsáno jen: Příčina smrti neznámá.
„Ale tady se o vraždě nepíše." byla jsem zmatená a nedůvěřivě zvedla pohled k ženě.
„To proto, že se vražda nepotvrdila," odvětila klidně sekretářka a do rukou mi podala další noviny. „Zde je výtisk ze dne 22. února, 2002." Noviny byly již otevřené na příslušné straně. Zapsaných bylo na listu pět lidí. U tří byl opět nápis „Příčina smrti neznámá" a u zbývajících dvou nápis „Pohřešovaní."
„Tady je vydání z 15. března, 2002." podala mi žena další výtisk. Nyní to byli čtyři mrtví. Jeden skonal na nemoc, druhý stářím a u dvou již známý nápis hlásal „Příčina smrti neznámá". Tady mi už něco nesedělo. Sáhla jsem do hromady novin a postupně jsem vytahovala jedny noviny po druhých. Jak má návštěvnice tvrdila, téměř ve všech novinách byla zmínka o neznámé příčině smrti, a nebo o únosech.
„Tohle je opravdu hodně divné." hlesla jsem konečně po dlouhé době ticha. „Copak tu nemáte komisařství, které by ty úmrtí a únosy šetřilo?"
„Ale jistěže máme." přikývla. „Náš šerif Reagen se o případy stará. To on zasílá zprávy do redakce." vysvětlovala.
„Zřejmě si ale nevede příliš dobře při vyšetřování, když lidé dál mizí a úmírají." ušklíbla jsem se. „Co zprávy z pitvy?"
„Žádné nejsou."
„Cože?" vzhlédla jsem k ní. „Jak nejsou?"
„Naše nemocnice nedisponuje pitevnou a nikdo neměl ani zájem pátrat po přířinách úmrtí." tak tohle objasnění bylo pěkně padlé na hlavu!
„Vám tady umírají lidé a nikdo nechce vědět proč?"
„No, lidé si jen o tom špitají a neradi do toho šťourají. Bojí se neštěstí."
„Neštěstí?" z hrdla mi uniklo pochybovačné zasmání. „Proboha, a to jakého?"
„Vlastní smrti." odvětila až příliš vážně žena. Bylo jasné, že jí téma nepřipadá ani trochu vtipné.
„To jsou natolik pověrčiví?" žasla jsem.
„Snad k tomu mají i důvod." odvětila. „Po tom, co se stalo panu Jenkinsonovi se lidé mají na pozoru a radějí se drží v ústraní."
„Pan Jenkinson?" sledovala jsem ženu a přemýtala jsem, zda se už o tom jménu zmínila, ale i ona hned pochopila svou chybu, a tak se dala do vysvětlování.
„Pan Jenkinson byl novinářem pracujícím pro Seatown News v roce 2005. Dokonce byl tím nejlepším novinářem, které město mělo. Jako první se snažil dojít těm vraždám na kloub."
„A?" pobídla jsem svou návštěvnici, když se odmlčela.
„Stal se další z obětí." hlesla. „A stejně dopadli i další, kteří se ve vraždách šťourali."
„Tak moment!" zarazila jsem jí. „Jsme zase u toho. Jak si můžete být jistá, že se jedná o vraždy? Vždyť se ve zprávách o ničem takovém nepíše!"
„To máte pravdu, ale právě v roce 2005 Jenkinson odhalil, že se jedná o vraždy. Nenapsal to přímo do novin, ale před pár lety jsem narazila na jeho sešit, diář chcete-li, který se po jeho smrti stal majetkem naší redakce. To, co se v nich psalo mi v hlavě dodnes zůstalo." pohlédla na mne, a když viděla, že čekám na pokračování, nadechla se a spustila. „Psal o tom, že se mu nepozdává chování šerifa. Měl podezření, že město něco tají před okolním světem. Byl rozhodlý na to tajemství přijít. A jednou, náhodou, se stal svědkem vraždy.
Šel právě z práce domů, pozdě k večeru, když zaslechl nedaleko nějaký rozhovor. Co upoutalo jeho pozornost byl zvýšený hlas muže, který byl dost vulgární a nebral si žádné servítky v urážení svého společníka, jehož hlas však Jenkinson ani jednou nezaslechl, a dokonce dotyčnému ani neviděl do tváře, neboť k němu stál zády a navíc byl celý zahalený.
Jenkinson popisoval, že chtěl jen projít kolem, když v tom zničehonic muž, jenž vztekle křičel zařval bolestí, poté utichl a padl k zemi. Novinář se chtěl vrhnout na pomoc padlému muži, ale něco ho donutilo schovat se za roh domu a pouze přihlížet. Dál ve svých vzpomínkách popisuje, jak neznámý muž byl k celé události netečný, a když muž sjel bezvládně k zemi, chvíli nad ním stál, a poté klidně odkráčel. Teprve až neznámý zmizel z dohledu, Jenkinson došel k nehybnému muži. Ten byl mrtev. Opatrně ho prohledal, ale k žádné fyzické úhoně muž nedošel. Zemřel přesně tak, jak stálo ve všech zprávách – neznámou příčinou, jako ostatní oběti, až na to, že Jenkinson v tom všem viděl vraždu, za kterou mohl neznámý cizinec, jehož nikdo nevystopoval. Za svým názorem si stál až do svého zmizení, které přišlo o pár týdnů později. Nikdo z města novináře již nikdy nespatřil. Přesto jeho teorie a svěděctví přimělo lidi dívat se jinak na ony mrtvé. Staly se z nich oběti vraždy."
„Co se stalo pak?" ženin příběh mě pohltil a potřebovala jsem vědět, co nejvíce.
„No, ještě pár měsíců po Jenkinsonově smrti bylo obětí dost, teprve pár roků zpátky se situace v městečku uklidnila."
„Takže už žádní mrtví a unesení?" zeptala jsem se, avšak návštěvnice zavrtěla hlavou.
„To ano, ale už ne tak často a ne tolik."
„Slečno Wilsonová, mluvila jste i o dalších případech. Co do nich spadá?" že kladu otázky jak na tiskové konferenci jsem si uvědomila, až když jsem je položila, ale na svou obhajobu bych mohla dodat, že ve mně žena jen zvědavost podporovala.
„Bohužel se v tomto městě opravdu dějí další podivné věci. Kromě vražd a únosů tu taky máme napadení zvířetem, minimálně jednou za měsíc, zřejmě vlka nebo medvěda, žijící v nedalekém lese."
„Tak to si budu pamatovat." hlesla jsem spíše pro sebe.
„A jak jsem se zmínila, máme za městem ústav pro chorobomyslné."
„Takže tu máte i blázny?"
„Tak nějak." ušklíbla se žena. „Jednou za čas se stane, že v ústavu přibude pacient. Většinou se jedná o narkomany, násilníky, zloděje a podobnou chásku, která zde přijíždí z okolních měst a jejich bláznovství se přičítá vlivům drog, alkoholu a podobnému." Najednou se v obýváku rozhostilo ticho. Jestli se žena nad něčím zamyslela, to nevím, ale já rozhodně. Měla jsem toho nyní k přemýšlení opravdu hodně. Během chvíle jsem zjistila, že jsem opustila město, kde jsem měla dobrý byt a stálou práci, abych skončila v tomto šíleném městě, kde lidé umírají z nejasných příčin, mizí nebo blázní. Jedna stránka mého já uvažovala o co nejrychlejším zabalení věcí a návratu do NY, ale zároveň zde byla má druhá část, ta, které mé první instinktivní rozhodnutí potláčela a způsobovala, že jsem si zachovávala chladnou hlavu.
Vždyť ve své bývalé rubrice jsem řešila nadpřirozené a nevysvětlitelné jevy. A co jsem díky tomu pochopila? Žádné nevysvětlitelné jevy neexistují! Vždy za vším vězí logické vysvětlení. I když události ve městě poztrácely jakoukoli logiku a zůstávaly nevyřešeny, byla jsem silně přesvědčena, že logika se přeci jen za vším skrýv a čeká jen na dobu, kdy bude odhalena.
„Konečně to vypadá na dobrý námět na článek." prohodila jsem po mlčenlivé pauze.
„Prosím?" návštěvnice ke mně zvedla zamyšlený zrak. Zřejmě jsem ji vytrhla ze zahloubání a má slova jí hned nedošla, ale za pár okamžiků její mozek informace zpracoval a nahodil jí do tváře šokující výraz. „Vy zůstáváte?!"
„Ano." odpověděla jsem klidně, což byl opak její reakce i mých pocitů, které někde hluboko mě stále ještě bojovaly. „Není důvod k odjezdu. Navíc díky vám vím, na jaké téma se soustředit."
„Ale... slečno Braxtonová..."
„Říkejte mi Kiana, prosím. Je mi to milejší." zarazila jsem ženu. Ta mé přerušení rychle vstřebala a přikývla.
„Tak tedy, Kiano, je to opravdu nebezpečné. Měla by jste si to pořádně promyslet..."
„Není nad čím uvažovat. Od zítřka začnu zjišťovat vše kolem vražd a mizení lidí. A jako první zajdu za tím vaším šerifem a zjistím, co se dá."
„Zřejmě tě dál přesvědčovat nemá smysl, že?" hlesla po chvíli ticha bruneta. Musela jsem přisvědčit. Opět nastala odmlka, kdy žena mé rozhodnutí musela přijmout. Nakonec si zhluboka vydechla. „Mimochodem, jmenuji se Claire. Je mi to milejší." usmála se ostýchavě. Musela jsem se tiše zasmát. Ta žena se mi zdála čím dál více sympatičtější. Natáhla jsem k ní ruku a společně jsme si jimi potřásly. Hlavou se mi prohnala myšlenka, že jsem možná právě získala spojence.
„Jejda! Úplně jsme zapomněli na koláč a čaj! Měly bychom se k nim vrátit!" nadhodila jsem a byla jsem vděčná, že svou poznámkou se mi předchozí stísněnost podařilo rozehnat z Clairiina obličeje.