2 - chomáček k uzoufání

306 25 2
                                    

Když jsi blízko, mám jen svou tvář,
a maska, kterou jsem nosila, padá

Ten dech, nechutně horký dech na jejím krku. Přísahala by, že dokáže spočítat jednotlivé lepkavé kapičky toho sraženého vzduchu, který dopadal na její kůži. Možná by měla šanci utéct, ubránit se... Jenže její tělo přestalo spolupracovat. Hermiona Grangerová byla uvězněna ve vlastním těle, které ji neposlouchalo. Nebyla schopná sama sebe přimět se pohnout. Nebyla schopná se natáhnout pro hůlku. Možná jí pud sebezáchovy oznámil, že nemá cenu se bránit a že bezpečnější je... to prostě jenom... přežít. ,,Malej ptáčku, peříčka máš krásný, malej ptáčku, teď tě oškubu..." prozpěvoval si Fenrir výsměšně francouzskou píseň. Dotýkal se jí. Všude. Nechtěla, aby se jí takhle dotýkal. Tohle nebylo správné.
Chtěla prosit, křičet, snažit se usmlouvat nižší daň, ale nebyla schopná jediného slova. Byla si jistá, že zemře - a tak trochu si to i přála. Ani si neuvědomila, jak pevně svírá svou čelist, zuby jí  skřípaly o sebe, v jak silné byla křeči.

Otevřela oči. Byla jí hrozná zima, protože prostěradlo bylo celé propocené a tím pádem ji studilo. Zírala do tmy, tiše plakala a třásla se zimou. Ve snu měla pocit, že zemře. Po probuzení se necítila o moc lépe. ,,Vidím strop, tmu," šeptala a nepoznávala svůj hlas. ,,Jsem v bezpečí, jsem v bezpečí, jsem v pořádku." Nevěřila sama sobě. ,,Dvacet, osmnáct, šestnáct..." odpočítávala a postupně zklidňovala svůj dech. Vylezla z postele, zpocené vlasy stáhla do culíku. Dlaněmi si promnula uplakanou tvář, která (oproti zbytku těla) přímo žhnula. Nebyla ani tak zoufalá z toho, co se jí zdálo, to už si prožila mnohokrát. Mnohem víc ji rozrušilo vědomí, že díky tomuto traumatu už napořád zůstane jakýmsi způsobem rozbitá. Přitom o pár metrů dál spal muž, kterému by tak ráda byla partnerkou. Líbil se jí od té doby, co se s ním jako malá holka seznámila. Obdivovala ho, mívala ho ráda, ano, bývala do Charlieho zamilovaná. Vzpomínala si na své ,,bývalé já", které často do noci uvažovalo, jaké by to bylo, kdyby její city Charlie opětoval. Moc dobře si vybavovala, jak její ,,bývalé já" snovalo plány a představy, ve kterých se k sobě tulili jako zamilované bezelstné děti. Kéž by mohla být tím člověkem, kterým bývala... předtím. Celý Hermionin svět se dělil na ,,předtím" a ,,potom". Jako kdyby jeden život Hermiony Grangerové skončil a nyní žila nová, úplně jiná Hermiona Grangerová. Jediné, co měly tyto Hermiony společné, bylo jméno a vzhled.

Vyšla před svou jurtu, usedla na jednu z dřevěných laviček, které byly rozestavěny kolem ohniště. Občas kolem ní někdo prošel a mávl na pozdrav. Dokázala jim vždy zamávat na oplátku. Někdy se dokonce donutila lehce usmát.

Celá zmrzlá hleděla na východ slunce. Oči měla plné slz, ne kvůli smutku, ale protože skoro nemrkala. Jen koutkem oka zpozorovala, že se k ní někdo blíží. Věděla, kdo to je. V koutku duše to vždycky věděla. Nic neřekl. Přehodil jí přes ramena svou mikinu a sedl si vedle ní. Položila si hlavu na jeho rameno a slzy, které se snažila nepustit, se rozkutálely po jejích tvářích. Objal Hermionu jednou rukou a přitiskl si ji k sobě blíž. Styděla se, že ji takhle Charlie viděl. Nejenže plakala, ale ještě k tomu byla neupravená, zpocená a celkově se cítila jako chomáček k uzoufání.

,,Půjdeme na snídani?" zeptal se Charlie po víc jak čtvrt hodině, co takto mlčky seděli.
,,Nemůžu. Ne takhle," hlesla Hermiona.
,,Pojď," řekl Charlie a pomohl jí vstát. Odvedl Hermionu do její jurty a usadil ji na postel. Přinesl si žínku a nádobu s vodou. Dřepl si před ni a namočil žínku do vody. ,,Můžu?" otázal se jemně, nevtíravě. Hermiona přemýšlela. Kdo se jí mohl dotýkat? Nikdo. Ale Charlie byl tou jednou malinkou výjimkou, kterou si dovolila udělat. Krátce přikývla. ,,Jakmile ti to bude nepříjemný, řekni," pravil, pak se k Hermioně natáhl a začal jemně otírat její ztrápenou tvář. Voda byla příjemně vlažná.
,,Musíš si myslet, že jsem ubohá," řekla a tón jejího hlasu byl překvapivě bez špetky lítosti či jakékoliv jiné emoce. Hermionin hlas byl prázdný. Charlie zrovna namáčel žínku do vody, nedíval se tedy na Hermionu, když se lehce pousmál. Vzhlédl k ní a otřel Hermioně bradu.
,,Myslím si o tobě miliony věcí, ale ubohost mezi ně nepatří," ujistil ji.
Její vnitřnosti se stáhly nejistotou a očekáváním. ,,Co... Co si o mně myslíš?"
,,První věc - potřebuješ se nasnídat. Zbylejch devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět věcí ti povím jindy."
Zvedl se. Hermiona vstala taky. ,,Promiň... za všechno," špitla.
Charlie odhodil žínku a zlehounka položil své dlaně na Hermioniny paže. ,,Neomlouvej se... za nic," řekl vážným hlasem. Políbil ji na čelo. ,,Pojď. U snídaně se nemusíš bát, že by si s náma chtěl někdo povídat. Všichni bejvaj utahaný."


Kousek po kousku - CharmioneWhere stories live. Discover now