Something more

Kapitola dvanáctá

Nadechla jsem se. Šáhla do skříně a vzala upnuté džíny a svetr s kratším rukávem, který mi nezakrýval krk. Vlasy jsem si vyčesala nahoru a vzala si ozdobné náušnice. Modřiny, které mi stále ještě nezmizely, jsem si zamaskovala make-upem. 

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Když jsem uviděla můj holý krk, zachvěla jsem se. Cítila jsem tam jeho ruce. Udělalo se mi zle. Pak jsem si ale vzpomněla na to, co jsem si slíbila. Neovlivní mě to. Ne! 

Vztyčila jsem hlavu a vyšla z pokoje.

Do autobusu jsem nastoupila a doufala, že tam bude Maddy. Její rodiče ji totiž někdy vozili autem. Byla jsem ji to připravená říct. Bohužel jsem ale neměla příležitost. Tak jsem celou cestu proseděla koukáním z okénka. 

Když jsem vešla do školy, u skříněk jsem viděla Madison. Usmála jsem se na ni. Rozběhla jsem se jejím směrem. Ale pak jsem uviděla jeho. Opíral se zády o stěnu a v ruce držel vape. Z pusy vypustil kouř. Ucítila jsem to známe zachvění v břiše, jako vždy, když jsem u něj.

Změnila směr a pokračovala za Justinem. Ani jsem si nevšimla Maddy a její překvapený výraz, když jsem místo za ní, běžela dále po chodbě.

,,Justine," zašeptala jsem, když jsem doběhla přímo před něj. Zvedl zrak. Na nic jsem nečekala a silně ho objala. 

,,Auu..." sykl. 

Rychle jsem odtáhla.

,,Promiň, strašně moc se omluvám. Jak...jak se vlastně máš? Jsi v pořádku? Jinak ti strašně moc děkuju, já, já..." 

,,Thalie, zpomal trochu. To já ti děkuju."

,,Za co mi děkuješ? Vždyť jsi kvůli mě skoro umřel!" 

To už jsem skoro křičela.

Měla jsem slzy na kraji.

Položil mi prst na rty na znamení toho, aby mě utišil.

,,Ne, kvůli tobě jsem přežil."

Ta slova pro mě v tu chvíli znamenala tolik, že jsem to ani nedokázala pospat. 

,,Ale proč? Proč si tam šel? Jak si věděl, že se tam vzadu něco děje?" 

Sklopil zrak. A v tu chvíli zazvonilo.

,,Běž na hodinu."

,,Ale Justine..." To už se ale otočil a vešel do nejbližší třídy.

Celý den jsem se vůbec nedokázala soustředit. 

Po vyučování jsem napsala Madison, jestli spolu někam nezajdeme.

Přečetla si to, ale neodepsala.

,,Promiň za to ráno, že jsem tě  ignorovala. Ale můžu to vysvětlit. Prosím." 

Chvilku nic a pak odepsala: ,,Dobře... "

Když jsem dorazila na domluvené místo, už na mě čekala. Došla jsem k ní a obejmula ji. 

,,Promiň."

,,To je v pořádku, ale doufám, že si nezapomněla na náš slib. První naše přátelství a až pak kluci." Usmála se. Ale já viděla, že ji to trápí.

,,Jak bych mohla? Mám tě ráda Maddy a víš, že bych ti to nikdy neudělala." 

Stiskla jsem ji ruku.

,,A o čem jsi to chtěla mluvit?" zeptala se. 

Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem.

Poslouchala mě a skoro ani nedýchala.

Když jsem domluvila, cítila jsem, jak se mi třepou ruce. 

Madison zůstala chvíli zticha. Pak ji ale po tváři začaly téct slzy.

,,Tak strašně mě to mrzí. Ty jsi poslední člověk, který by si něco takého zasloužil. Jsem ráda, že jsi v pořádku."

,,Děkuju."

,,Kdybys nějak potřebovala pomoct, mohla bych ti  u mamky zařídit nějaké sezení zadarmo."

Její mamka je psycholožka. Velmi dobrá. Ale ne, to nemůžu. Uznejte, bylo by docela divné chodit na sezení k mamce své nejlepší kamarádky. 

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Jsi moc hodná, ale ne, děkuju. Zvládnu to sama."

Pak jsme se bavili o Justinovi. Věděla jsem, že nemá ráda, když se o něm bavíme. Ale tentokrát to bylo jiné. Věděla, že bez něj by se stalo něco moc špatného. Byla mu vděčná. Více, než chtěla. Ale uvnitř ji štvalo, že to byl Justin, kdo ji zachránil. A ne ona. 

Několik následujících dní jsem měla pocit, že jsme se hodně sblížily. Trávily jsme spolu skoro všechen volný čas. I když jsem to nedávala znát, trápilo mě, že Justina skoro nevidím ve škole. Nechtěla jsem, aby se stalo něco podobného jako minule. Začínala jsem o něj mít opět strach.

Jednoho dne jsme s Maddy seděly ve společenské místnosti a dělaly si úkoly. Když v tom jsme uslyšeli ránu a někdo zařval: ,,Běž do prdele!" A pak další rána.

Rychle jsem vstala a šla se podívat, co se děje. Měla jsem takový špatný pocit z toho, že tam bude Justin. A bohužel jsem měla pravdu.

Ležel na zemi s krvavým obličejem a naproti němu se opíral o skříňku jiný kluk. Fotbalista. Poznala jsme ho. Potkala jsem ho na fotbalovém tréninku a ptala jsem se ho, kde je Justin.

,,Promiň, kámo, nevím, co to do tebe vjelo, ale dej se do pořádku."

Podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. Justin ho ignoroval a otočil hlavu na stranu. V tom uviděl mě. 

Uviděla jsem, že je mu úplně jedno, co se právě stalo. Jako by tam ani nebyl. Tenhle pocit jsem až moc dobře znala.

Klekla jsem si k němu a vytáhla z kapsy kapesník. Podala mu ho.

Nejprve váhal, ale pak si ho přiložil k nosu.

,,Musíš se nechat ošetřit."

,,Ani omylem."

Snažil se vstát, a když se mu to konečně povedlo, zapotácel se a kdybych ho nepodepřela, tak by spadnul.

Z pusy mu táhl alkohol. A jeho nos vypadal, opravdu strašně.

,,Musíš se nechat ošetřit. Nebudu to opakovat znovu."

Nic nenamítal. 

Čekala jsem na něj dlouho před ošetřovnou a pak ještě chvíli před ředitelnou. Maddy byla se mnou. Řekla jsem ji, že tu nemusí být. Ale odmítla odejít. 

Když se otevřely dveře ředitelny, první vyšel ven ten fotbalista a pak Justin. Vypadal trochu líp. Nos měl ošetřený. 

Když mě uviděl, všimla jsem si, jak se mu rozzářily oči. Asi nepočítal s tím, že tam na něj někdo bude čekat.

Maddy v tu chvíli ucítila, že by tam asi neměla být a tak si vymyslela, že už opravdu musí domů. Byla jsem ji za to vděčná. 

Na chodbě jsme konečně zůstali jen my dva.

Bylo ticho.

Nikdo z nás nevěděl, co říct. 

A Justin pak udělal něco, co jsem od něj rozhodně nečekala.

Udělal krok dopředu, pohladil mě na tváři a pak si mě jemně přitáhl k sobě.

Políbil mě.