Something more

Kapitola patnáctá

Byl pátek a já seděla ve třídě a koukala na hodiny. Ručičky utíkaly až moc pomalu. Od rána jsem měla takový nepříjemný pocit a něco mi říkalo, abych co nejdříve vyrazila za Justinem.

Když konečně zazvonilo, všimla jsem si na chodbě Maddy a zavolala na ni: ,,Tak v 7, pa, už musím..." A vyběhla jsem ze školy. Dnes jsem měla jít přespat k Madison, docela jsem se těšila, měly jsme v plánu si udělat filmový večer a chtěly si objednat pizzu.

Vystoupila jsem z autobusu a nadechla se čerstvého vzduchu. Rozhlédla jsem se kolem a na chvíli znejistila kudy mám vlastně jít. Pak jsem uviděla obrovský pařez, kolem kterého jsme s Justinem určitě prošli a pak jsem si všimla úzké pěšinky. 

Předtím se mi zdála ta cesta nějak kratší, ale po několika minutách jsem před sebou uviděla ostrůvek. Přešla jsem lávku a měla jsem pocit, že tu nikdo není. Pak jsem ale na zemi uviděla batoh a kolem něj několik vypitých nebo polo vypitých flašek alkoholu. A pak za vrbou blonďatou hlavu. Opírala se o kmen stromu.

Pokud tohle všechno vypil, tak se musel přiotrávit... rozbušilo se mi srdce. Přiběhla jsem k Justinovi a vzala jeho hlavu do dlaní. 

,,Justine, probuď se," nic. Začalo se mi špatně dýchat.

,,Justine!" zakřičela jsem. 

Otevřel oči.

,,Thalie..."

Spadl mi kámen ze srdce.  Objala jsem ho.

,,Díky bohu, že jsi v pořádku, už jsem myslela...myslela, že ...."

Oči se mi zalily slzami.

Chytil mě za ruce a přiměl mě se mu podívat do očí.

,,Jsem v pořádku, nic se neděje."

Pohladil mě po tváři. Pak se ale chytl za hlavu a vydechl auuu.

,,Nemáš prosím vodu nebo něco k jídlu?" zeptal se mě.

Promnula jsem si oči.

,,Jasně, počkej chvilku."

Došla jsem ke svému batohu a tam mezi učebnicemi ležela flaška a zbytek mé svačiny.

Justin to snědl a vypil za pár sekund. 

Pak si opět sedl a opřel si hlavu  o vrbu. Naznačil mi, abych si k němu přisedla.

Chvilku jsme seděli a Justin měl skloněnou hlavu dolu. Jakoby se za něco styděl.

,,Co se stalo? Co se s tebou děje?" nedokázala jsem se nezeptat.

Chvilku mlčel, ale pak zvedl hlavu a podíval se na mě.

,,Včera, když si tak rychle odešla... cítil jsem se hrozně. Nechtěl jsem udělat něco...Omlouvám se, jestli jsem něco..." Povídal páté přes deváté.

Přerušila jsem ho.

,,Ne, ty si neudělal nic špatně. To já."

,,Ty?" Nechápavě na mě koukal.

,,Tenkrát v tom baru, ten chlap. Místo tebe jsem cítila a viděla jeho. Jeho dech a jeho ruce, které po mně..."

Chtělo se mi brečet.

,,Pššt, pššt, to nic." Utěšoval mě Justin. ,,To jsem nevěděl."

Když jsem trochu uklidnila, vzala jsem Justina za ruku a řekla: ,,Stále si mi neodpověděl na otázku, dokonce nejen na jednu, ale dokonce na dvě. Proč je tady tolik flašek? Doufám, že to vážně není kvůli tomu včerejšku."

,,Je pravda, že jsem se cítil špatně, ale ne. To bylo spíš kvůli tomu, co se stalo doma. Nebo spíš kvůli tomu co se děje doma v posledních týdnech...Moji rodiče se strašně  moc hádají a táta poslední dobou hodně pije. A pak bývá docela agresivní. Včera byla hádka horší než obvykle a neskončila pouze u slov. Nemohl jsem to doma vydržet a musel jsem pryč..."

Stiskla jsem mu ruku.

,,To mě mrzí...nevěděla jsem o tom."

Pak se ale usmál a řekl: ,,No vidíš, kolik toho o sobě nevíme... Nechceš to změnit?" Zeptal se úplně vážným hlasem.

Byla to výzva pro nás oba, ani jeden z nás neměl úplně jednouchou minulost a nechtělo se nám o tom mluvit, ale oba jsme cítili, že je to potřeba udělat.

Přikývla jsem. 

,,Takže, čekám odpověď na druhou otázku." Usmála jsem se, abych zlehčila situaci.

,,Po rozchodu s Olivií jsem na tom nebyl úplně dobře. V tom čase se začali hádat i rodiče. Začal jsem zanedbávat školu, kamarády a sport. Jediný můj přítel byl alkohol, který mě zachraňoval a pomáhal mi zapomenout na všechno, co se děje. Nejsem na to hrdý. Tenkrát v tom baru jsem na tom byl opravdu nejhůř, za celý můj život. Seděl jsem v tom baru a uslyšel jsem nějakou ráno. Něco mě tam začalo táhnout. V tu chvíli jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Prostě jsem tam šel. Věděl jsem, že se může stát něco špatného, ale mně to bylo jedno. Chtěl jsem tam jít a ukončit to všechno. Nemělo smysl žít... Jenže  pak jsem tam uviděl tebe a z ničeho nic jsem měl důvod pro co žít." 

Podíval se na mě takovým způsobem, že se mi v břiše roztřepetali motýlci.

,,Proč jsi tenkrát na tom plese utekl? Udělala jsem něco špatně?"

,,Ty vůbec nic, to já...Nebylo to dlouho potom, co jsem přestal chodit s Olivií. Byli jsme zamilovaní a byl to krásný vztah, ale byl taky plný špatných věcí... Ten vztah mě ničil ale zároveň jsem díky němu žil. Stejně jako Olivia. Když jsme už spolu nebyli, uvědomil jsem si, že už nechci zažít nic takového. Vždycky byl jeden nahoře a druhý dole a ne nikdy v rovnováze. Na plese mi to došlo. Ničil jsem ji a tohle jsem už nikdy nikomu nechtěl udělat. Proto jsem utekl, ale jak to vypadá, tak asi už trošku pozdě, když tu spolu sedíme..."

Usmál se na mě a já na něho. Přitáhla jsem si ho k sobě. Políbila jsem ho. Justin se odtáhl první a zastrčil mi vlasy za ucho.

,,A co ty? Jaký je tvůj příběh?"

Nebudu vám ho vyprávět znovu, milí čtenáři, znáte ho velmi dobře.