Something more

Kapitola druhá

A ten den je tady. Poslední první den. Normálně bych si udělala s rodiči fotku na schodech před domem, dali by mi nějakou radu a pak by mě tatínek odvezl do školy na své motorce.

Dnes jsem ale žádnou radu nedostala, nikdo nevyfotil žádnou fotku a do školy jsem musela jet autobusem.

Nastoupila jsem, sedla si co nejvíce dozadu, na volnou dvousedačku, nasadila si sluchátka a ignorovala okolní svět.

Na ostatní první dny jsem se většinou těšila, někdy byla i nervózní, ale tohle ráno jsem necítila nic. Bylo mi to jedno. Neřešila jsem, jak vypadám, jestli získám dobré místo na sezení ve třídě, nebo s kým se budu bavit. Rozhodla jsem se, že pokud přežiji tento školní rok, a budu chtít na vysokou, tak budu mít skvělé známky. Nebudu se ničím nechávat rozptylovat a budu se soustředit pouze na školu. A zapřísahala jsem se, že nepůjdu na žádnou party. Nikdy.

Ve škole se nedělo nic zajímavého, a pokud jo, tak jsem si to nevšímala. Uběhlo to překvapivě rychle, vzhledem k tomu, že každý můj den se neskutečně táhl.

V autobuse, ještě, než jsem si stihla nasadit sluchátka, se mě zeptala nějaká holka, jestli si ke mně může sednout. Nechtěla jsem být nezdvořilá, protože vypadala mile, a tak jsem jen řekla: „Pokud chceš."

Usmála. „Pokud bych nechtěla, tak se ani neptám." Zazubila se.

Přinutila jsem se pousmát. Po tolika dnech bez úsměvu, jsem nevěděla, zda to ještě dokážu.

„Jsem Madison, ale můžeš mi říkat Maddy."

„Já jsem Thalia a můžeš mi říkat, jak chceš." Bylo mi to úplně jedno. Ať mě oslovuje jakkoliv. Stejně za chvíli pozná, že jsem nudná a nechci se s ní bavit. Když jsem si ale prohlédla její milou tvář a ty roztomilé pihy na jejím obličeji, rozhodla jsem se, že jí dám ještě šanci. Je to přece první člověk tady, co se se mnou začal dobrovolně bavit.

Na večeři jsme objednali čínu, protože teta neměla čas vařit a já se na to necítila.

„Tak co dnes ve škole?" zeptala se.

„V pohodě..."

„A našla sis nějaké kamarády? A jsou ve škole pěkní kluci?" Nadzvedla obočí.

Vím, že se teta snaží, abych zase začala žít a socializovat se s lidmi, ale já nemám potřebu. A kluci jsou vážně to poslední, na co teď myslím.

Když jsem ale viděla ten její pohled, tak jsem věděla, že mi nedá pokoj, dokud ji neodpovím.

„Dneska jsem se začala bavit s jednou holkou."

To ji stačilo. Věděla jsem, že už mě dál ptát nebude. S Madison jsem sice prohodila jen pár vět, ale to Rose vědět nemusí.

Už i před tou nehodou, jsem si s tetou moc neměla co říct, ale teď spolu nemluvíme skoro vůbec. Jediné, co říkáme je tak dobré ráno, dobrou chuť a dobrou noc...

Nakonec jsem vlastně byla ráda, že si ke mně Madison sedla. Měla jsem aspoň někoho, s kým se můžu bavit. Když se mě ale začala ptát na rodinu, nebo na minulost, vždycky jsem se odpovědi nějak vyhnula. Věděla jsem, že se tomu celý rok vyhýbat nemůžu, že to ze mě někdy dostane, ale zatím ne. Ještě je moc brzy.

Následujících několik dní probíhalo v pohodě. Maddy mi ukazovala různá místa ve škole, sdělovala různé drby, poučovala mě, kdo patří k roztleskávačkám, kdo z kluků hraje fotbal... Předstírala jsem, že mě to zajímá, i když mi to bylo úplně jedno. Lepší, než aby se ptala mě a na můj život.

Musím ale říct, že ta místa, co mi ukázala, se mi hodila. Aspoň jsem se tam mohla schovat a mít klid od ostatních lidí. Před Madison jsem se neschovávala, stejně by mě vždycky našla. Na rozdíl ode mě se bavila i s jinými lidmi. Několikrát mě chtěla představit své skupince kamarádů, ale já nikdy nechtěla. Nepotřebovala jsem další lidi, kteří by se ptali na moji minulost.

Září uběhlo jako voda. Nemůžu tvrdit, že můj život začíná mít smysl, ale mám pocit, že už ho žiji já, a ne nikdo jiný. Stále jsem pořád smutná, ale čas asi vážně léčí. Necítím se tak strašně, jak před měsícem. Ale abych byla opravdu šťastná, pokud to ještě někdy bude vůbec možné, bude to léčení trvat vážně dlouho.

Dokonce bych Madison nazvala kamarádkou, ne jenom člověkem, co znám. Sice se bavíme každý den, ale ona o mě ani vlastně nic neví. Já o ní toho taky tolik nevím, ale rozhodně více než ona o mě.

Třeba to dělá schválně. Počká, až se jí více otevřu a pak ona udělá to samé.

Dnes ráno jsem se moc nedívala na cestu a nějakým způsobem se mi povedlo hlavou narazit do školních vchodových dveří. Na chodbách si na mě pak ukazovali a smáli se mi. Někomu se to asi povedlo natočit a pak si to rozeslali mezi sebou.

Upřímně? Bylo mi to jedno. Kdyby se mi to stalo minulý rok, asi bych se styděla a možná se i rozbrečela, ale dnes už jsem někdo jiný.

Za chvíli se ke mně na chodbě připojila Madison. Vypadala naštvaně. Zeptala jsem se, co se děje.

„Olivia se ti nechce omluvit."

Nechápavě jsem na ni koukala. Přemýšlela jsem, kdo je Olivia, pak mi došlo, že je to jedna holka z té skupinky, se kterou se baví Maddy. Ale pořád nevím, za co se mi nechce omluvit.

„Za to video přece," řekla, když viděla, jak jsem zmatená. „Chápu, že teď už to vymazat nepůjde, když si to všichni přeposlali mezi sebou. Ale mohla by se ti aspoň omluvit."

„Aha. Vždyť je to jedno. O nic nejde. Zažila jsem i horší věci..."

Tázavě se na mě podívala.

A sakra, pomyslela jsem si. Neměla jsem to zmiňovat. Madison si myslí, že jsem se přestěhovala kvůli nové práci mé mamky, a nevadilo by mi ji přitom nechat.

„Thalio? Jaké horší věci? Jestli si někoho zabila, mně to klidně můžeš říct, nikomu to neprozradím." Zasmála se.

„Nikoho jsem nezabila," usmála jsem se.

„Stále si mi neodpověděla na otázku." Upřeně se na mě podívala.

„To je jedno, neřeš to." Otáčela jsem se k odchodu.

Chytla mě za zápěstí, aby mě zadržela.

„Mně to není jedno. Nechci se bavit s člověkem, o kterém nic nevím. Chci tě poznat."

Nevěděla jsem, co na to říct.

„Dej mi ještě čas..."

„Dám ti ho kolik jenom budeš chtít, a až ho budeš mít dost, tak víš, kde mě najít." Pustila moji ruku a odkráčela za svojí skupinkou. Ani se neohlédla.

„Maddy!" Zakřičela jsem, ale to už byla pryč. Pak jsem se ale otočila a šla někam jinam. Vždyť ji stejně k ničemu nepotřebuji.

Jenže týden bez přítomnosti Madison ubíhal hrozně pomalu. Uvědomila jsem si, že mi chybí. Bavila jsem se s ní sice jenom měsíc, ale za tu dobu mám pocit, že ji znám skoro celý život. Ale štvalo mě, že aby se se mnou začala opět bavit, jí musím povědět o své minulosti . A to bude těžký úkol. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Pohřbila jsem to v sobě a nemám chuť to tahat ven. 

Ale Maddy mi za to stojí, uvědomila jsem si.