Something more

Kapitola dvacátá první

Začalo pršet a já stála před halou úplně sama.

Nevěděla jsem, co teď. Jako bych právě přišla o kousek sama sebe. Madison mi odešla ze života. Doslova.

Chvilku jsem tam jen tak postávala, ale pak mi začala být zima. Otočila jsem se a vyrazila na autobus. 

Seděla jsem úplně vzadu a koukala se z okénka. Přemýšlela jsem, co všechno se může stát za tak krátkou chvilku. Což mě přivedlo na myšlenky na rodiče. Co všechno můžete ztratit za tak krátkou dobu. Rozbrečela jsem se.

Když jsem přišla domu, byla jsem ráda, že když se teta vyptávala na moji úplně rozmazanou řasenku, mohla jsem se vymluvit na déšť. Dnes jsem neměla chuť si s ní povídat a tak jsem se omluvila, že jsem už vážně unavená a jdu spát.

Když jsem za sebou konečně zavřela dveře, hodila sem sebou na postel. V hlavě jsem si neustále přehrávala náš rozhovor s Maddy. A po chvilce jsem si ale uvědomila, že jsem vlastně ráda, že mi dala vybrat jestli ona nebo Justin. Ty její pohledy, kdykoliv jsem zmínila Justina. Teď spolu konečně můžeme trávit tolik času. A nemusím ho trávit i s Madison.

Přesvědčovala jsem sama sebe tak dlouho, že Madison vůbec nepotřebuju, až jsem tomu uvěřila.

Ve škole to bylo trochu zvláštní, ale kdykoliv jsem ji viděla nebo kolem mě procházela, tak jsem ji ignorovala. Stejně jako ona mě.

U oběda bylo místo ní jen prázdné místo. 

Justin si všiml, že se něco děje, a tak mi chtěl zlepšit náladu.

,,Co říkáš na to, kdybychom se šli spolu trochu pobavit?"

Moc jsem ho nevnímala.

,,Thalie?" a lehce do mě šťouchnul.

,,Ano, promiň. Už tě poslouchám."

,,Co říkáš na takovou "vánoční" párty u Michaela, kamarád z fotbalu, v sobotu večer? Jeho rodiče jedou na víkend pryč a on to chystá rozjet. Pozval si už pěkný počet lidí..."

Nejprve se mi vybavila moje poslední párty a chtěla jsem odmítnout. Ale nakonec jsem souhlasila, protože jsem potřeba změnu. Trochu se zabavit. A taky, ale jen trošičku, mě zase dostal Justinův úsměv a jemu se těžko odmítá.

Tento týden škola a příští už vánoční prázdniny. Nechtělo se mi uvěřit tomu, jak to všechno rychle uběhlo.

Byla sobota ráno a já se stále nezeptala Rose, jestli můžu jít. Nechtěla jsem jí lhát. I kdybych si vymyslela, že jdu někam s Maddy, tak pochybuju, že by to vyšlo. Tentokrát by mi záda nekryla.

K snídani jsme si udělaly lívance. Mňam.

,,Rose, myslíš, že bych mohla večer na párty?" 

Uf, bylo to venku. Docela jsem znervózněla. Ani nevím proč.

Nejprve se na mě zvědavě podívala a pak řekla: ,,Jestli se na to cítíš a chceš jít, tak proč ne."

,,Děkuju, děkuju, děkujuu..."

,,Ale slib mi, že tam nebudeš dělat žádné hlouposti. Kdybys pila, což asi budeš, tak to prosím tě nepřeháněj. A s kým tam vlastně půjdeš? Nebo kdo tě pozval?"

Ajaj, teď budu muset trochu zalhat.

,,Pozval mě jeden kluk..."

Začala jsem a všimla si, jak teta nadzvedla obočí.