Touhy (HP FF)

Kapitola první - Luciusovo přemítání

A/N: Věnováno PidilinkaPetra, která mi nasadila do hlavy představu Luciuse v županu, na jejímž základě začala povídka vznikat.
_______________________________________

Lucius Malfoy upíral své šedé oči na strop přepychově vybavené místnosti a přemýšlel. Nemohl usnout, i když večírek, který uspořádal po svém návratu z Francie, aby se tak znovu zapojil do společenského života v kouzelnické části Velké Británie, skončil již před několika desítkami minut a hosté se pomocí letaxové sítě rozešli do svých domovů. Tedy kromě jediného člověka, kterého si v této chvíli Lucius dovolil považovat za svého přítele. Severus Snape se k jeho nemalému překvapení rozhodl využít jeho pohostinnosti a přenocovat v honosném Malfoyově sídle, ačkoliv dřív odcházel z každého večírku mezi prvními, pokud se tedy vůbec rozhodl dostavit.

Lucius se v myšlenkách vrátil do událostí po konci války, kdy mu jeho starý přítel přichystal víc než jen jedno překvapení.

Poté, co se věčně zachmuřený profesor lektvarů zotavil ze zranění způsobených Nagini, v což nikdo nevěřil, byl díky pomoci Harryho Pottera nejen zbaven všech obvinění, ale nakonec dokonce vyznamenán jako válečný hrdina. Pro Luciuse to byl obrovský šok, když zjistil, na které straně jeho přítel po celou dobu stál. Zmítal se tehdy mezi úlevou, že Severus žije, a vztekem, že mu tolik dlouhých let lhal. Když se nad tím ale nakonec zamyslel, musel uznat, že Severus udělal to nejlepší, co mohl, když před ním svoji pravou loajalitu zatajil.

Bolestně se zašklebil, když si uvědomil, že by v té době Pánu zla klidně vydal svého nejlepšího a možná dokonce jediného opravdového přítele, kterého kdy měl, jen pokud by mu to přineslo lepší postavení. Odfrkl si. Nerad na tu dobu vzpomínal, protože, ač opravdu nechtěl, musel alespoň sám sobě přiznat, že si tenkrát zvolil špatně a málem ho to stálo to nejcennější, co měl. Rodinu.

Střelil pohledem k fotografii na nočním stolku, ze které ho starostlivě sledovala jeho žena. Bolestně přivřel oči nad vzpomínkou, jak mu zemřela v náručí. Bylo to pár let po válce, kdy onemocněla a nikdo jí nedokázal pomoci. Chyběla mu. To ona zachránila všechno, co on pokazil. Jen díky ní neseděli on i Draco v Azkabanu. Jen proto, že pomohla Potterovi.

Harry Potter. Ten chlapec pro něj byl i po těch letech stále záhadou. Vlastně už ne chlapec, jak si Lucius překvapeně uvědomil, když mladý hrdina kouzelnického světa dorazil na jeho večírek. Samozřejmě, že byl pozván, ale Lucius opravdu neočekával, že dorazí. Vlastně stejně jako tomu bylo u Severuse.

Lucius musel uznat, že Potter během těch několika let, kdy se nesetkali, očividně vyrostl z dětské nevraživosti vůči jeho rodině, a navíc se z něj stal opravdu přitažlivý mladý muž. Zašklebil se při vzpomínce na ženy svých hostů, které nepokrytě zíraly na mladíka, jehož štíhlá, ale rozhodně pevná postava byla skryta perfektně padnoucím společenským hábitem. Ani Lucius neodolal, aby si mladého muže pořádně neprohlédl. Typicky rozcuchané vlasy a zářící zelené oči orámované mnohem modernějšími brýlemi než před lety. Lehký úsměv na tváři. Široká ramena skrytá pod temně zelenou látkou spadající až na zem. Lucius v tu chvíli asi poprvé v životě litoval, že kouzelnický společenský oděv není více přiléhavý. Zachvěl se, když mu jeho představivost nabídla obrázek nahého těla s lehce opálenou pokožkou, stejnou jakou mohl vidět na Potterově krku hned nad límečkem zářivě bílé košile se zelenou kravatou.

Zatřásl hlavou, aby se těch dotěrných myšlenek zbavil. Byl si jistý, že Potter by nikdy nepřipustil, aby na něj položil své ruce nějaký muž, a už vůbec ne on, Lucius Malfoy, člověk, se kterým měl společnou ne zrovna přátelskou minulost.