The Briony Mandrake

3. Ředitel 1/3

„Och, vážně ne?" Když se kolem ní Snape protáhnul, pohrával mu na rtech úšklebek. Přitom kontaktu se snažila Hermiona nezachvět.

„Ne," odpověděla Hermiona rozhodně. „Ve skutečnosti to považuji za velkou čest."

„Takovou poctu projevujete zvláštním způsobem, slečno Grangerová. Jako primuska je naprosto nevhodné, abyste jste se po večerce, potulovala po hradě." Snape se mezitím posadil za svůj stůl a hleděl na ni vyrovnaným pohledem doprovázený hlasem, z něhož bylo jasně patrné pohrdání. „A být přistižena v potemnělé místnosti s mladým mužem? Jak nevhodné."

Hermiona ho poslouchala jen napůl, oči měla přilepené ke knihám pod konečky prstů. Bylo tu tolik knih o každém možném tématu. Při tom pohledu se jí rozbušilo srdce. Nebo to bylo způsobeno tím, že byla tak blízko řediteli Snapeovi, sama a pozdě v noci? Hermiona sledovala ukazováček prstu, jak sjíždí po hřbetu jedné z větších knih, když v tom se pomalu otočila a koketně se na něj usmála.

„Myslel jste si, že jsme spolu šukali, pane?"

Vážně jsem to teď řekla?

Snape otevíral nedalekou skříň, ale na její otázku se postavil zpříma. Obrátil se k ní a jeho tmavé oči se zlověstně třpytily.

„Co jste to právě teď řekla, slečno Grangerová?"

„Nic, pane." Hermiona poslušně sklonila pohled dolů. Tlukot srdce cítila až v krku a zároveň byla zmatená tím zvláštním pocitem v těle. Jako by se už ničeho nebála.

Cítila... vzrušení. A hrozivě vyhlížející čaroděj naproti ní byl tak zatraceně přitažlivý. Snape na okamžik zamrkal, jako by si nebyl jistý, zda ji správně slyšel. Pokračoval v prohledávání svého blízkého šatníku. Hermiona slyšela pouze zvuky cinkajícího skla; jakoby ji tím zdravili.

O chvíli později se znovu vynořil zpoza dveří skříně s malou, světle modrou lahvičkou. Uvnitř bylo cosi, co vypadalo jako krém s perlovým leskem. Snape k ní přistoupil a natáhl lahvičku jejím směrem.

„Máte odřená kolena," řekl Snape znuděně. „Tady je pasta. Naneste ji před spaním a do rána by se měli zahojit."

Hermiona se natáhla pro lahvičku a střetli se konečky prstů. Tělem jí projela elektřina, která začala u bradavek a prohnala se celým tělem. Zalapala po dechu, když ucítila, jak začíná být rudá v obličeji a mezi nohama jí začíná stabilně bít srdce.

„Pane, obávám se, že zřejmě budu potřebovat pomoc," řekla Hermiona zastřeným hlasem. „Nevadilo by Vám udělat to pro mě?"

„Nefungují Vám ruce?" vyštěkl Snape.

„To ano, ale myslím, že odvedete důkladnější práci," zapředla Hermiona.

Snape ji probodával pohledem, ale neudělal k ní žádný krok, aby vyhověl její žádosti. Cítila, jak se jí zrychluje puls, když viděla, jak sjíždí po jejím těle a opět se jí zahleděl do očí. Cítila, jak se její dech stává mělkým, jak intenzivní oční kontakt pokračoval.

„Co jste s Longbottomem dělali na té toaletě?"

„Nic, pane," zalhala Hermiona směle a tváře ji zrůžověly. „Ale vím, že být venku po zákazu vycházení bylo nevhodné."

Nastalo hluboké ticho a Snape si zamyšleně poklepával ukazováčkem na spodní ret. Bylo mu nadmíru jasné, že ta lhářka lže, a podle toho, co zaslechnul, si oba dva pohrávali s něčím, čemu vůbec nerozuměli.

Hermiona nicméně nevypadala nervózně ani podrážděně. Ve skutečnosti vypadala naprosto uvolněně, když se k němu přiblížila. V jejím těle bylo něco, co ji vedlo k němu, v zoufalé snaze se ho dotknout. Stála pár centimetrů od něj a pohledem vyhledala jeho krutá ústa.