The Briony Mandrake

1. Mandragora

1. kapitola – Mandragora

„Hermiono, potřebuji s tebou mluvit."

Tmavovláska opírající se o kmen stromu, vyděšeně vykřikla, popadla hůlku a namířila jí na Nevilla.

„Promiň," řekl, Neville. „Zapomněl jsem, jak jsi... -"

Hermiona zavrtěla hlavou a pousmála se. „V pořádku."

Hermiona cítila, jak se její srdce pomalu vrací do normálu a po té sklonila hůlku. Opět se opřela o starobylý dub, nacházející se na okraji Bradavických pozemků. Bylo zde ticho, což ji umožňovalo nerušeně studovat. Ale v tuto chvíli ji rozptyloval, zaprášený Neville.

Neville, vždy vypadal, jako velmi vyděšený jezevec a Hermionu to nikdy nepřestávalo bavit. Pohlédla na jeho uniformu, která byla celá pokrytá blátem a hlínou. „Vypadáš, jako by si kopal."

Neville, přikývl, posadil se vedle ní, což způsobilo, že se kolem něho zvířil prach. „Byl jsem v Zakázaném lese a sbíral přísady do bylinkářství, když jsem zaslechl jak se v zemi, pode mnou něco hýbe."

Hermiona vytřeštila oči, nejistá jak zpracovat co ji právě Neville řekl. Zakázaný les ji, totiž stále naháněl hrůzu.

„Měl jsem připravený vosk," pokračoval, Neville a nevšímal si vystrašené Hermiony. „Dal jsem si ho do uší a začal kopat. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem to našel. "

„Co si našel?"

Neville, sáhnul do své školní brašny, která se nacházela na zemi vedle něho, a vytáhnul cosi, co nápadně připomínalo trochu větší mandragoru. Hermiona pootevřela ústa a rychle si přikryla uši dlaněmi.

„Nemusíš," pokračoval, Neville když viděl jak vyděšeně na něho Hermiona hledí. „To je právě ta věc. Nechová se jako klasická mandragora i když tak vypadá. Vosk jsem nepotřeboval."

Mandragora, jakoby věděla, že se o ní mluví, vydávala podivně jemný zvuk. Zamávala zelenými lístky, jakoby se otřásla chladem.

„Nezdá se, že by nějak ječela," připustila Hermiona, opatrně ruce položila do klína a hleděla na kroutícího se tvora. Na rozdíl od mandragor, které vysadili v jejím druhém ročníku, byla tato daleko vyspělejší a klidnější. Byla špinavá a v Nevillově náručí vypadala jako novorozené dítě.

„Je docela roztomilá, nemyslíš?" řekl, Neville a přitom se usmíval. „Jakmile jsem ji uviděl, věděl jsem, že ti ji musím přijít ukázat."

Hermiona hleděla na klidnou rostlinu a přiblížila se, aby si ji mohla prohlédnout ze všech stran. Podle toho co o nich věděla, to byla prostě nadrozměrná mandragora, která neměla potřebu ječet.

„Mandragora?" řekla Hermiona nejistě a snažila se ze všech sil nevypadat zklamaně.

„Žádná mandragora," vysvětlil, Neville a vypadal docela zklamaně. „Je to Mandragora Bryoni."

„Četla jsem o nich," Hermiona pomalu přikývla. „Jsou pozoruhodně vzácné a říká se o nich, že mají jiné vlastnosti než druh, o kterém jsme se učili ve škole."

„Přesně tak," souhlasil, Neville.

„Zdá se to neuvěřitelné, že by si nějakou našel," přemýšlela Hermiona nahlas sama pro sebe. „Ale opět, jak se zdá tak v Bradavicích je možné snad vše."

Po tom všem, co se jim za poslední rok stalo, tak by Hermionu opravdu už nemělo nic překvapit. Pomohla porazit Voldemorta, hájila Snape při jeho soudu, obdržela Merlinův řád první třídy a nyní, o rok později, se vrátila do Bradavic, aby dostudovala poslední ročník.