Haunted by myself

II

Otevřela jsem pomalu oči probouzejíce se do nového dne. Venku byla ještě černočerná tma, protože jsem byla zvyklá vstávat do práce brzy, abych byla na sedmou již připravená v kanceláři. Po prvním zvonění budíku jsem nastavila odpočet deseti minut. Vždy jsem ještě chvíli ležela a psychicky se připravovala na následující den. V tuto chvíli na mě běžně začínaly doléhat myšlenky, zda li by nebylo lepší, abych do práce nešla a zůstala doma. 

Hlas 1: „Vstaň už z tý postele a koukej něco dělat! Proč vůbec stále ležíš. Už by ses měla jít obléct. Možná by sis pro změnu mohla obléknout něco lepšího-jo aha, ty nemáš nic dobrého. Ve všem stejně budeš vypadat špatně. Takže... Má to pro tebe vůbec cenu někam chodit? Pozoruješ přeci ty pohledy lidí kolem. A ty se divíš, že si o tobě hned všichni myslí to nejhorší, když se prezentuješ takhle? Vždyť si o to všechno sama říkáš..."

Hlas 2: „Když ale do práce nepůjdeš, nebudeš vydělávat peníze, který ti budou chybět, takže nebudeš moct zaplatit nájem, či koupit dárek k výročí. Už jste spolu několik měsíců, on pro tebe dělá první poslední a ty mu nebudeš moct dát nic. Stejně tě vlastně nemiluje a pokud ano, tak jen proto, že o tobě neví všechno. Počítá s tím, že budeš schopná a budeš chodit pravidelně jako každý normální člověk do práce. Opravdu když tě potkal netušil, jak hrozný to s tebou bude...!"

Vstala jsem z postele a šla se osprchovat. Pustila jsem vlažnou vodu a nechala její proud stékat po mém obličeji mísící se se slzami, které tvořily perličky v koutcích mých očí. Snažila jsem se soustředit na to, abych se co nejrychleji vypravila a odešla z bytu, protože jsem nechtěla být při pláči přistižena. Oblékala jsem se a zahlédla svůj odraz v zrcadle. Zhrozilo mě, jak vypadám a začala se třást. Rychle jsem na sebe oblékla volný svetr a nejméně o 2 velikosti větší džíny. Jedině tak jsem se cítila příjemně, nic mě netlačilo, nebylo na mně uplé, tudíž jsem se necítila stísněně a široce.

Hlas 3: „Ale široká stejně jseš! Všechna ta zrcadla kolem Tebe ti to celou dobu naznačují, ale to, že to budeš ignorovat neznamená, že to tam není. Jsi naprosto nechutně široká. Běž se zvážit. Běž. Uvidíš, jak na tom jsi. Mimochodem tvé ideální váze se ještě ani nepřibližuješ. Minimálně 15 kilo dolů by to chtělo a posilovat na břicho a stehna. A jsi moc malá. Nechápu, kde bereš tu odvahu vůbec vyjít ven z místnosti..."

V kuchyni jsem si nalila sklenici vody, přičemž lednici jsem radši ani neotevírala. Nějak jsem po tom všem neměla chuť na nic. V práci jsem si vždy dělala černou kávu, a to mi stačilo k tomu, abych na dopoledne zažehnala hlad. Sbalila jsem si batoh a vytáhla sluchátka. Hudba byla vždy to jediné, co mně dovolilo opustit tento svět a vžít se do životů druhých. Zapomínala jsem vlivem melodií na své vlastní problémy a cestou tramvají jsem pozorovala svítající oblohu plnou červánků nepřítomna reality.

Na mobilu se mi objevila zpráva od kamarádky:

,,Ahoj, děláš dneska něco? Napadlo mě, že bychom mohly po dlouhé době zase zajít někam na večeři nebo na pivo, něco podniknout. Už jsem tě dlouho neviděla."

Hlas 1: „Ty si jako myslíš, že můžeš někam jít? Máš práci, poté máš povinnosti. Nemáš čas někam takhle chodit. Chceš snad, aby tvá domácnost vypadala špatně, aby nebylo čisto? Přijde ti toto perfektní? Měla bys zvážit svoje priority a co je důležitější, jestli někde rozhazovat peníze a plýtvat časem, či jestli budeš fungovat tak, jak máš."

„Ale je to moje kamarádka," pomyslela jsem si zoufale.

Hlas 2: „Vážně? A ty si myslíš, že se s Tebou chce někdo opravdu kamarádit? Že tě někdo dokáže mít opravdu rád proto, jaká jseš? Proč myslíš, že se s tebou kamarádí? Možná protože je tak desetkrát hezčí a úspěšnější než ty a je to líp vidět, když tě má kolem? Nebo možná proto, že odpovídáš hned na její zprávy a na všechny její požadavky a ona nutně potřebovala někoho sehnat dnes, protože jí někdo důležitější zrušil plány? To jsi opravdu tak naivní, že si myslíš, že tě má někdo rád takovou, jaká jsi proto, jaká jsi?