Haunted by myself

I

Dočetla jsem poslední řádky povídky a položila jsem svůj mobil na noční stolek. Ležela jsem na posteli a přemítala nad dějem, který jsem právě prožila s hlavní postavou dočteného příběhu.

Nevím, z jakého důvodu, ale naplňovalo mě číst o lidech, kteří jsou na tom stejně, jako já. Jinými slovy o lidech trpících různými poruchami příjmu potravy, depresemi či úzkostmi.

Všechny ty příběhy, které na internetu, především tady na Wattpadu, vznikaly, byly neskutečně smutné, plné zvratů a na devadesát procent končily tím, že si pak dívka či chlapec s danou nemocí našli životní lásku a ta jim "pomohla se z toho dostat."

Rozdíl u mne byl takový, že já již životní lásku měla. Měla jsem člověka, který mě miloval bez ohledu na to, jak vypadám, jak moc jsem úspěšná a perfektní. Miloval moji povahu a můj styl. Bohužel má psychická nemoc v tu danou chvíli nepřešla do pozadí.
I když jsme šli na večeři někam do krásné restaurace za romanticky laděného večera, vždy to dopadlo tak, že i přesto, že jsem se bavila a jídlo mi chutnalo, nikdy jsem nebyla schopna ho v sobě delší dobu udržet. Vždycky jsem šla na záchod a dostala ho ze sebe. Byla jsem na sebe naštvaná, že nedokážu jako "normální lidé" jíst, co mi chutná.

Nejedla jsem ani tak vyloženě nezdravě. Taky jsem byla vegetariánka, přičemž mi to kromě lepšího pocitu ze sebe přineslo spoustu zlých poznámek ohledně stavby mého těla a vymyšlených důkazů, že nepřežiju tuhou zimu, či že mé tělo na nedostatek bílkovin zkolabuje. I přesto však, že jsem prakticky jedla hodně salátů, sýrů, vajíček, ovoce či zeleniny, tak každé jídlo bylo pro mě bez chuti. Přišlo mi jako prázdná složka kalorií, která vstupovala do mého těla. Už jsem necítila lahodnou chuť broskve, kterou jsem vždy velmi milovala jako malá holčička. Místo toho jsem cítila jen hmotu, která mi plnila žaludek a ukládala se do kalorií.
Měla jsem nutkání se po každém jídle zvážit. ,,Aha, teď jsi snědla bílý jogurt. Pojďme zjistit, jak moc jsi zase přibrala, abys podobnou věc, jako je jíst, už neudělala."

V mé hlavě byl  hlas, který podobné výčitkové záležitosti inicioval. Nedokázala jsem se mu bránit. Sama jsem nebyla přesvědčená o své sebelásce z důvodu nikdy snad nekončících poznámek mých rodičů, kteří nikdy nešetřili slovy nad mojí váhou, postavou, vzhledem či povahou. Vlastně jsem podle jejich představ neměla vůbec existovat, tudíž bylo jakýmkoliv způsobem těžké obstát jejim potřebám, abych si zasloužila lásku.

Stejně jako ve všech povídkách, které jsem ráda četla, měla být psychická porucha potlačena pravou láskou, ale v mém případě se to ještě snad s mým nejhlubším zamilováním zhoršilo. Snažila jsem se být celou dobu pro něj perfektní. Tím víc mé tělo trpělo. V jeden rok jsem zhubla necelých 20 kg, abych vypadala "dokonale".

Nejhorší na tom všem bylo asi to, že jsem věděla, že to, co dělám, je naprosto špatně. Že si ničím orgány, budou mi vypadávat vlasy pro nedostatek vitamínů a minerálů, budu mít jiné a horší zdravotní problémy. Vždy, když jsem chtěla proti tomuto hlasu povstat s tím, že přeci když budu jíst zdravě, tak taky nebudu obézní a budu ještě výkonnější, tak jsem byla odmítnuta s tím, že budu průměr, ne perfektní. A já přeci chci být perfektní. Chci přeci být dokonalá pro svého přítele, mezi svými kamarády a chci být příkladem svému okolí. Potřebuju to uznání od lidí kolem sebe, hlavně lásku, kterou si, jak už jsem zmínila, chci tímto zasloužit. Nikdo mě nemůže milovat, pakliže nad svým životem nebudu mít kontrolu, pakliže nebudu vypadat dost dobře a nebudu obecně dostatečně dobrá...

Dost často mě přepadalo zoufalství a zvažovala jsem, jak dlouho ještě takovýto život dokážu vést.
Jak dlouho ještě dokážu každé ráno vstát s pocitem, že se budu ohledně sebe samotné cítit špatně, ať už udělám cokoliv pro to, aby tomu tak nebylo. Jak dlouho ještě dokážu dávat svoji lásku svému okolí a připadat si zároveň tak odstrčeně a sama. Jak dlouho potrvá, než mě moje myšlenky dovedou k šílenství a sebedestrukci, která se neodvratně blíží.

Věděla jsem, že v mém životě musel nastat zvrat. Muselo se něco změnit, protože jsem byla utrápeně ztracená v perfekcionismu. Když jsem nepracovala alespoň deset hodin denně, přišlo mi, že jsem ho vyplýtvala a že nevyžiju z měsíce na měsíc. Když jsem se nezvážila alespoň dvakrát, byla jsem úzkostná a plná pochybností a strachu. Z čeho strachu ? Vysvětlovala jsem si to tak, že strach plynul z toho, že nemám dostatek kontroly nad svým životem, kontroly aspoň nad nějakými aspekty, které kontrolovat mohu.

Ztrácela jsem se sama v sobě a toužila jsem najít cestu ven. Toužila jsem najít cestu z obléhajících myšlenek, jež hyzdily mou duši a nenechávaly mě spát. Potřebovala jsem žít s myšlenkou, že sice každý den není růžový, ale je jich aspoň většina a když už ne, není to chyba mé mysli, ale pouze vlivem vnějších okolností, které sice nedokážu mnohdy snášet, dokážu se s nimi ale časem vyrovnat.

Započala jsem tedy s psaním tohoto příběhu vypovídajícím o mém životě z důvodu přiblížení sobě samé onu nezměrnou roli mých myšlenek za účelem lepšího pohledu na své psychické problémy a jejich původy. Jedině takto dokážu najít zdroj těchto myšlenek a v lepším případě zakončit jejich působení. Cesta ke štěstí, jež je dlouhá, plná překážek a přeci tu je.

Popsala jsem svoje rutiny a dny tak, jak to vnímám vnitřně. Nedokážu rozeznat hlasy, které mě podněcují k určitým činnostem, většinou ani nedokážu odporovat tomu, co se ve mně zbíhá. Dokážu však popsat jak vše probíhá a nechat průběh volným asociacím vázajícím se k pochmurné minulosti či očekáváním budoucnosti pod mlhou neznáma.

[Vítám zde všechny, kteří začali číst tento příběh. Doufám, že se Vám tento styl, jež není tak častý u povídek tady na Wattpadu, tedy alespoň z té spousty, které jsem četla, bude líbit.
Také moc doufám, že se v daných situacích nenajdete, protože nikomu z Vás tyto pocity nepřeju, zároveň ale doufám, že se na tyto problémy budete dívat po přečtení jinak, možná shovívavěji. Děkuji za případnou zpětnou vazbu. Budu velmi ráda za přečtení *]