Something more

Kapitola první

Poslední krabici s věcmi jsem odsunula nohou pod stůl, abych vytvořila uličku, kterou by se dalo procházet. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Aby to tu vypadalo alespoň trochu podle mých představ, bude to vyžadovat hodně času a práce.

Tenhle pokoj byl sice dvakrát tak velký jako můj předchozí, ale pořád to byla jen místnost. Nic pro mě neznamenala. Prostor, ve kterém strávím rok, než odejdu na vysokou. Pokud se toho dožiji.

Vždycky jsem se bála změn, jenže přes tyhle prázdniny se toho stalo tolik, že už to ani nevnímám. Den za dnem se střídá, a já mám pocit, že tenhle život žije někdo jiný. Moje tělo je jen chodící schránka, která už nic necítí. Už ani nemám sílu být na sebe naštvaná, dokonce už nedokážu ani brečet. Místo toho se moje plíce začnou stahovat a já mám pocit, že už se nikdy nenadechnu. Možná by to tak bylo lepší. Nikomu bych stejně nechyběla.

Už uběhl týden, co jsem se nastěhovala k tetě a já jenom ležím v posteli. Krabice rozházené po zemi, vyndané mám z nich jen to nejdůležitější. Nemám energii nic dělat. Rose, moje teta, mě stále přemlouvá, abych šla ven, nadýchat se čerstvého vzduchu, pročistit si hlavu a nemyslet tolik na minulost. Jak to mám asi udělat? 17 let žijete s lidmi, které milujete, a protože už nejsou na tomhle světě s vámi, máte na ně jen tak snadno zapomenout? Ve filmech vždycky slyšíte jen, že tu s vámi stále jsou. Máte je v srdce. Já je rozhodně v srdci necítím. Cítím v něm je obří díru, kterou už nikdy nikdo nezalepí. Ani kdyby použil všechny náplasti světa.

Na jednu stranu Rose závidím, že s mojí maminkou k sobě nikdy neměly blízko, protože necítí takovou ztrátu jako já. Pokud vůbec cítí nějakou ztrátu. Už den po pohřbu mých rodičů jsem ji nikdy neviděla smutnou. Vždy, když jsem se na ní podívala, jen se usmála. To mě jen rozhořčilo.

Pro tu svojí blbou kočku si ten den měla jet sama. Jak já ji nenávidím. Pořád vám jenom leze pod nohy a otravuje. Někdy mám takovou chuť do ní kopnout, nebo ji uškrtit nebo něco. Stejně by jí pak zbylo ještě 8 životů.

Nebýt mých laskavých rodičů, kteří se nabídli Rose, že její stupidní kočku vyzvednou cestou, byli by tu dnes s námi. Tolikrát jsem si vyčítala, že jsem s nimi nejela za dědou. Strávila bych s nimi krásný víkend u jezera. Poslouchala bych dědovy historky, nechala si od mamky uplést copánky, hrála s taťkou golf, venčila našeho psa Maxe. Měli jsme ho jenom pár měsíců, po několika letech přemlouvání mých rodičů, abychom si ho mohli pořídit.

Místo toho jsem byla na hloupé party, kde jsem se pohádala s nejlepší kamarádkou, se kterou jsem od té doby nemluvila a už ani nikdy mluvit nechci. A navíc jsem si tam ještě rozřízla hlavu, protože jsem se opila, uklouzla, spadla ze schodů. A to byla poslední věc, co si pamatuji.

Další ráno se probudím v nemocnici, úplně zmatená, kde jsem, s kocovinou a sešitou hlavou. Zazvoním zvonkem u mého lůžka na sestru, poprosím ji, jestli bych nemohla mluvit s rodiči, aby mě odvezli domů, protože nemám nikoho, kdo by mě odvezl a v nemocnici jsem zůstávat nechtěla. Nenávidím nemocnice. A od toho dne ještě více.

Zdravotní sestra se místo s mým telefonem vrátí s tetou Rose. To byl jediný moment kromě pohřbu, kdy jsem ji viděla brečet.

„Thalio, tvoji rodiče..." nedomluvila a rozbrečela se.

Skoro se mi zastavilo srdce.

„Co se stalo?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem a slzami v očích.

„Oni, oni... včera odpoledne sjeli z cesty a narazili do stromu," podívala se na mě.

„Tak na co čekáme, chci je vidět. Chci vědět, jak na tom jsou. Jsou tady v nemocnici?" Nedokázala jsem si připustit, že by to nepřežili. Ne. To určitě ne. Maximálně pár zlomenin a pohmožděnin, ale nic víc.

„Thalio, ty to nechápeš. Oni to nepřežili. Zemřeli na místě."

Ztmavilo se mi před očima. Zatočila se mi hlava. Myslela jsem, že se pozvracím, to přeci není možné. Ne. To je jen nějaký špatný sen.

Zeptala jsem se znovu. Třeba jsem se přeslechla. Nebo se mi to jen zdá.

„Takže nikdo nepřežil?"

„Maxe se doktoři snažili zachránit, ale marně. Jediná to přežila Princezna."

V tu chvíli jsem přestala dýchat. Došlo mi, že to je skutečnost. Moji rodiče a Max jsou pryč. Navždy. Tentokrát jsem se pozvracela. A ztratila vědomí.

A tak jsem začala nenávidět Princeznu. Proč to musela přežít zrovna ona? Vsadila bych se, že ten zmatek, kvůli kterému rodiče havarovali, vyvolala ona.

Kdybych si tu svoji kočku šla vyzvednout Rose sama, nic by se nestalo. Kdyby rodiče nebyli tak hodní, tak jsou stále tady. Ale oni se pro všechny vždycky strašně moc obětovali. Kdybych jela s nimi, třeba by se to nestalo.

Jenže to je jenom kdyby. Nikdo neví, jak by to dopadlo jinak. Od všech slyšíte, že vše má nějaký důvod. To by mě zajímalo, co byl za důvod tohle. Sebrat mi vše, co mám ráda. Rodinu, psa, domov, místo, kde jsem vyrůstala, kamarády, a dokonce i školu, která mi bude chybět.

Doslova jsem nechala svůj starý život někde úplně jinde.

Přeji si, abych jela tenkrát s nimi. Třeba bychom havarovali i tak, ale aspoň bych zemřela s nimi.

Jenže aby toho nebylo málo, pár dní nato, jsem se dozvěděla další příšernou zprávu. Můj dědeček dostal infarkt. Možná kvůli tomu, co se stalo rodičům.

Ale ani s ním jsem neměla šanci se rozloučit. A to jsem si myslela, že to horší už být nemůže. Mýlila jsem se. Vždy to může být horší. A pokud si to nemyslíte, jste naivní.

Chvíli poté, co jsem se to dozvěděla, jsem poprosila Rose, aby mi dala úplné soukromí. To jsem ještě byla ve starém domě, v mém pokoji, kde jsem si balila věci, abych se mohla přestěhovat k tetě, přes půlku státu.

Ten den jsem brečela. Oprava, to jsem ještě měla sílu brečet. Pak jsem se sama sebe začala ptát, jestli má smysl žít. Ale dospěla jsem k názoru, že ne. Přišla jsem o všechny a neměla jsem důvod tady na světě déle zůstávat.

Vzala jsem si pár mých nejoblíbenějších mikin, udělala z nich uzel a přivázala k lustru. Pak jsem si stoupla na židli, vytvořený provaz uvázala kolem krku a skočila do prázdna. Mikiny jsem překvapivě uvázala tak dobře, že nepovolily. Ale lustr nevydržel.

Když Rose uslyšela tu ránu, vyběhla nahoru a našla mě v bezvědomí. Hned ji došlo, o co jsem se pokoušela, a tak zavolala záchranku.

A teprve před týdnem mě pustili z léčebny. Samozřejmě jsem jim lhala, abych se rychleji dostala pryč. A povedlo se. Jediné, co jsem si z toho odnesla, byla myšlenka, že si příště mám vybrat něco účinnějšího. Ale možná taky to, že životu dám další šanci. Pokud ta nevyjde, žádnou další už nedostane. O to se postarám, tentokrát pořádně.