V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 63 - Krasnojarsk II.

Selena naprosto nepřítomně zírala před sebe, neschopná zpracovat, co se právě stalo. Neschopná, neochotná přijmout, že právě ukončila život dvaceti sedmi lidí. Najednou. Jen tak. Jedinou myšlenkou. Nemusela pro to hnout prstem.

Vrahu.

Vůbec si neuvědomovala, že se klepe. Rozmluvu mezi Pánem zla a dvěma nejvýše postavenými smrtijedy vnímala jen vzdáleně, nechtěla slyšet Voldemortův spokojený hlas. Jen se dál třásla a čekala na slzy, které nepřicházely.

Až dotek na rameni ji donutil sebou škubnout – Bellatrix si přidřepla vedle ní.

Na okamžik byla opět v plesových šatech v Dracově pokoji na Malfoy Manor.

„Kolik ti je let, drahoušku?" zeptala se divoženka mírným, přívětivým tónem a odhrnula jí z tváře pramen vlasů.

Jindy by se Seleně hlavou prohnala miliarda myšlenek, je to trik, past? Jak reagovat? Odseknout? Nasadit přesladkou jízlivost? Proč se ptá?

Tehdy však jenom zvedla oříškové oči a špitla: „Šestnáct."

„Kdy ti bude sedmnáct?" pokračovala Lestrangeová, když ji jemně pohladila po tváři.

„V dubnu."

„Což znamená, že její moc do příštího roku ještě poroste," konstatoval Lucius za jejími zády.

„Ano, to ano," přitakal Voldemort, hlas přetékající spokojeností. „Zdá se, můj kluzký příteli, že jsi nám našel vhodného dárce... Velmi dobře."

„Můj pane," předvedl Lucius úslužnou úklonu.

„Odveď ji do Durovova sídla," rozkázal Temný pán. „Vrať se do Británie a připrav jí pokoj na panství. Potřebuje nejvyšší ochranu, rozumíš?"

„Ano, můj pane."

„Zítra večer ji chci mít na Malfoy Manor."

„Zajisté, můj pane."

Selena uslyšela lupnutí provázející přemístění, nedokázala se tím však zabývat. Ne, když jí Bellatrix Lestrangeová vtiskla pusu do vlasů a láskyplně zašeptala: „Uvidíme se zítra večer, drahoušku... A pak bude všechno v pořádku."

Zmijozelka nevnímala prásknutí, které provázelo zmizení divoženky, jelikož byla vytažena na nohy. I když podstatně mírněji než před několika minutami.

„Chyť se," zasyčel bělovlasý aristokrat. Bez řečí poslechla a přijala nabízené rámě.

Vzápětí stáli uprostřed honosně zdobené haly. Ani ta ji však nedokázala vytrhnout z podivné letargie, stále měla pocit, že je reálnému světu tak nějak vzdálená, mimo dění.

Vrahu.

„Luciusi, tak rád Vás vidím! Co Vás přivádí do mého sídla?" ozval se pisklavě načančaný mužík, který se vynořil z postranní chodby a spíš poskakoval, než chodil.

„Posílá mne náš pán. Do zítřejšího večera poskytneš Irině ubytování s veškerým komfortem," odvětil chladně britský aristokrat.

„Ach... Takže ona je vhodná?" přestal mužík na okamžik poskakovat a zkoumavě si blondýnku prohlédl.

„Ano," odtušil jednoduše Malfoy. „Zařiď vše podle toho. Do zítřejšího večera je její blaho i bezpečí tvou zodpovědností, Durove."

„Zajisté, jak si náš pán přeje," poklonil se pán domu. „Následujte mne, slečno..."

„Půjdu s ní," zasyčel Lucius. „Chci se přesvědčit, že se jí dostane veškerého pohodlí. Náš pán by v případě opaku mohl být velmi nespokojen..."