Smyčka času

Jak dostat holku zpátky do dvacátých let

Popravdě, nevěděl jsem, jak začít. Docela logicky by se Melanie dokázala přemístit s tou zázračnou knihou. Když to šlo sem, půjde to i nazpátek. Jenže ona ji neměla. Do této doby se s holkou zřejmě moc věcí nepřeneslo. Jen ona a její oblečení. Kdyby si tu brožuru víc hlídala...

Trochu rozpačitě jsme i po pěti minutách stáli pořád na tom samém místě na ulici před mým domem a přemýšleli. Dokonce i déšť byl rychlejší než naše myšlenkové pochody. Beze slova jsem si nasadil kapuci a Melanie to zopakovala. A pak jsme dumali dál. Holka se rozhlížela kolem sebe, ve snaze vše zachytit a zapamatovat si, v čemž jsem jí nijak nemohl zabránit.

,,Hele," začal jsem. ,,Možná, že se ta kniha s tebou přece jen přenesla. Vždyť si říkala, že jsi ji měla u sebe do té doby, než jsi otevřela dveře z komory. No, a to už jsi byla přece v tomhle desetiletí," namítl jsem k tomu.

Zkusila zavzpomínat, obočí se jí zkroutilo. ,,Možné to je," připustila pomalu. ,,Ale ono to bylo ještě o něco zmatenější. Když jsem ty dveře otvírala, tak jsem za sebou měla knihovnu. Pak až se ty místnosti proměnily. Spatřila jsem tě, vylekala se, otočila zpátky a byla tma, stejně jako ve vaší komoře. Takže těžko říct, jestli tam někde pod policemi u stěny ta knížka leží, nebo je ve dvacátém roce."

To znělo alespoň kapku nadějně. Mělo cenu se vrátit do strýcova domu a prohledat možné místo. Rychlým krokem jsem zamířil ulicí doprava, na cestě zpátky na oslavu. Melanie klopýtala za mnou, vysvětlení jsem podal až v půli trasy.

Před vchodovými dveřmi jsem ji nechal čekat. Slíbila, že se nehne na krok, zatímco budu uvnitř pátrat po stroji času. Fíha, to už začínalo být zajímavé. Vklouzl jsem do domu a hned se střetl s vínem opojeným kamarádem oslavence. ,,Pojď pařit!" zval mě velmi rozjařeně.

Se vší předstíranou slušností jsem se usmál. ,,Možná, až budete míň popíjet," ujistil jsem ho narovinu. I kdybych mu ale v té chvíli řekl něco doopravdy urážlivého, vsadím se, že by mu to bylo putna. Rychle jsem zamířil zpět k dobře maskované spíži. Díkybohu bylo v domě dalších podnapilých lidí jen velmi málo. O to víc byli ale pozorní, když jsem otvíral dveře do tmavé místnůstky a o to pečlivější jejich prověřovací otázky byly. Vůbec nevím, co na tom bylo špatného, jít si jenom tak zalézt do komory. Na světě lidi dennodenně dělají mnohem nepochopitelnější věci.

,,Jen jsem si něco zapomněl," protočil jsem panenky, když se mě můj bratranec ptal už potřetí, co chci v jejich domě konkrétně. Jako by si jeho rodina domů nepozvala třicet návštěvníků, skoro cizích lidí. Čemu se pak chcete divit.

Podařilo se mi stejně bratrance setřást a proniknout na neutrální území. V tmavé komoře jsem si ihned rozsvítil. Něco, co Melanie neudělala a měla proč. Zaprvé o elektrickém lustru asi nevěděla, zadruhé nebyl čas. Všichni měli moc otázek. Klekl jsem si na podlahu a nakoukl pod police. Nikde nic. Posunul jsem se až na konec úzké, leč dlouhé místnosti. A pak jsem ve stínu v rohu uviděl obrys kvádru, který vypadal velmi slibně. Vysunul jsem ho rukama z jeho úkrytu. Cestou nabral pár pavučin, ale ty jsem rychle smetl rukávem. Opravdu to byla kniha. Tlusté desky se zlatým vyrytím názvu Příručka k vaření chutných pokrmů. Už jenom ta přední strana vypadala velmi staře, ale ne příliš, přece jen to nebyla první vytisknutá Bible. I tak mě ale posvátně uchvátila, na druhou stranu, kdyby tam napsali jenom Kuchařka a šlus, ušetřili by za zlato.

Teď jen zbývalo knihu propašovat celým domem.

Chyba. Hned co jsem se s ní vynořil ze záhrobí, jak komoře lehce rozveselení hosté přezdívali, byl jsem přepaden a majetek zkonfiskován. A přímo mým strýcem, majitelem sídla.