Smyčka času

Piknik pod stromem

Minulo bezmála devět dní, kdy všechen letní déšť se odebral ztrpčovat den lidem na západě a já posedával v prosluněném parku. Vytáhl jsem velký skicák v pevných deskách a tužku. Chystal jsem se zachytit kus přírody, po chvíli rozhodování jsem si konečně vybral mohutný javor naproti mé lavičce.

Udělal jsem si nejprve rychlý náčrt celé dřeviny a pak se vrhl na kreslení koruny. Hodlal jsem výkres pojmout ve fantazijním stylu, tedy větve měly vypadat jako vinoucí se dužnaté liány nebo jako chapadla chobotnice. To mohlo vypadat dobře, ne?

Když jsem oči sklopil k patě stromu abych pokračoval v kreslení kmenu, rázem jsem zapomněl, co jsem měl na práci. Stála tam a přímo ve stínu koruny rozprostírala červenomodrou piknikovou deku a na ní pokládala batole. Žlutý plášť do deště byl pryč, zato její laskavý nadšený úsměv nikam nezmizel.

Malá holčička, to miminko, jehož ochránkyni jsem potkal před několika dny, v pastelově oranžových šatičkách a stejném volánkovém kloboučku potěšeně zatřepala ručkama, jak ji starší holka vytahovala z kočárku.

Ten kočárek. Byl jsem si jistý, že před týdnem to dítě leželo v hlubokém a dlouhém vozíčku, tentokrát však byl jiný. Takový sportovnější, holčička v něm mohla sedět a rozhlížet se kolem. Oba však byly staré, jako by se v nich mohla vozit ještě má babička coby batole. A navíc, když jeden týden jezdí miminko v kočárku pro novorozence a další týden už sedí a může jezdit ve sportovním, není to hodně divné?

Přistihl jsem se, jak jsem začal kreslit roh deky, na které seděly. Byl jsem si jist, že bych za chvíli začal na papír zachycovat i jejich tváře, protože mě mrzelo i vytáčelo, že nemůžu přijít na odpověď tomu, co mě na dívce a dítěti tak vyvádí z klidu. Byly tolik nezapadajícího do mého světa... No ano! Nebyly stejné, co jiné holky a batolata... Nedokázaly by se ztratit v davu. A proto mi to nedalo, abych se jimi přestal zabývat.

Zadíval jsem se na hlídačku maličké a strnul jsem. Její úsměv byl ten tam, upřeně a trochu podezřívavě mě sledovala. Co jsem mohl provést tak hrozného, že kvůli mně sundala výraz rozesmáté tváře? Nasucho jsem polkl. Vadilo jí, že nemám barvu jako ona? Že nepatřím k její rase a naprosto nepokrytě na ni zírám? Její rysy však rychle měkly a z čela zmizela vráska. K mému překvapení se zvedla a než jsem se vzpamatoval, už stála přímo naproti mně.

,,Ahoj," nadhodila a teď už uvolněně a přátelsky sledovala, jak pořád nemůžu najít slova kvůli údivu, že stojí rovnou přede mnou. Bavilo jí to, že jsem byl v rozpacích a nevěděl, co říct.

,,Ehm, ahoj, no," vykoktal jsem nesoustředěně.

Dívka se ohlédla, aby zjistila, zdali je batolecí holčička stále na dece a nezkoumá mraveniště vedle, pak se pohledem vrátila zpět ke mně. ,,Melanie Ewe," napřáhla ke mně ruku.

,,Co?" nechápal jsem.

,,Moje jméno!" rozesmála se a popadla mou pravačku.

,,Jo, jo, jasně," kýval jsem rychle, už jsem úplně procitl a snažil se reagovat normálně. ,,Kaegan," představil jsem se.

,,Aha," přikývla spokojeně. ,,Jo, jo, jasně." Snažila se mě napodobit, i když já nechápal proč. Mou ruku stále svírala ve své, pak za ni zabrala a zvedla mě ze sedu, že jsem sotva udržel skicák, který mi chtěl sklouznout na zem z klína, když jsem se zvedal. Měla sílu.

Odhodila si hnědý pramen vlasů za záda a podívala se mi pevně do očí. ,,Přidáš se k nám na piknik?" otázala se. Nevěděl jsem, jestli bych měl, ale když už mě pozvala?

,,Co jsi zač?" zeptal jsem se s plnou pusou sušenky, kterou mi nabídla, sotva co jsem se posadil vedle nich na kostkovaný ubrus.

Pokrčila rameny. ,,Co bys řekl? Nebo jinak, co sis myslel, když si se na mě tak upřeně díval?"

Těžká otázka na zodpovězení, pokud jsem měl odpovídat upřímně. ,,Asi... Byla jsi hrozně nepřehlédnutelná, v tom dešti i tady v parku. Nikdy mě matka a dcera tak moc nezasáhly na pohled, jako vy dvě," pokynul jsem k miminku, které se snažilo dostat mým směrem.

Melanie Ewe se však skoro zakuckala. ,,Myslím v tom dobrém smyslu," dodal jsem.

,,Ale já nejsem matka," vysvětlila.

Podrbal jsem se na zátylku. ,,To mě taky napadlo, ale třeba sestra, někdo z rodiny...?"

,,Chůva," vyhrkla Melanie. ,,Jsem chůva téhle malé, Winnie Bergové." Pronesla to až s hrdostí. Bohužel, žádné Bergovy jsem neznal, ale zdálo se, že je to významná rodina.

,,Tvůj kočárek vypadá jako z minulého století," přesunul jsem se k dalšímu bodu.

,,Je z minulého století," vysvětlila dívka. Winnie batole mi zatím tahala za cíp košile.

,,A ten žlutý plášť do deště?"

,,I ten," kývla.

,,Ale proč si bereš všechno starožitné, když nové věci se dají koupit za pár babek?" nechápal jsem.

Obrátila oči v sloup. ,,Sponzoruje nás skanzen," informovala a po očku sledovala, jestli mi to přijde vtipné, a když mě to opravdu pobavilo, začala se smát taky. Vedle nás rostla jediná kopretina, kterou údržbáři zachránili před osudem sekačky. Utrhl jsem ji a skončil její osamělé trápení, naklonil jsem se k Melanině svetru na zapínání a protáhl stonek dírkou v knoflíku. Věnovala mi dlouhý pohled, kterým započala naše podivné přátelství.