Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/3.- Podezřelé chování/

Pohled Ellen

,,No tak! Promluv s ní! Její chování musí mít nějaký důvod, ještě nikdy jsem ji takovou nezažil," naléhal na mě můj starší bratr Mark a já se jen nejistě ošila. Upřímně jsem sama ani pořádně nevěděla, o čem si mám s Celest promluvit. Věděla jsem, že se posledních pár dní chovala opravdu podivně. Byla neustále unavená, pořád hovořila o nějakých cizích hlasech, ale i tak jsem se ji nechtěla citově dotknout. Mám svou sestru moc ráda, ale vždycky jsem její soukromý život respektovala.

,,S Celest se něco děje? Ani jsem si nevšiml," pronesl s nezájmem Markus a já jen vydechla.

,,Nechci vám nějak skákat do řeči, ale také jsem si všimla, že se s Celest něco děje. Promluva do duše by ji jen ulevila..Možná," podotkla Jana zamyšleně. Já si prsty podepřela bradu a s nezájmem pohlédla před sebe, do jednoho z kostelních oken s lomeným obloukem na jeho konci.

Mám jít za ní tam ven a promluvit s ní, čímž možná riskuji to, že se pohádáme a nebo to nechat plavat? Hlava se mi neustále hemžila samými otázkami a já nebyla schopná si ani na jednu z nich odpovědět.

,,Tak co?" probral mě po chvilce Mark z myšlenkového tranzu, zatímco jsem k němu netečně vzhlédla. Chtěla jsem cokoli říct, ale ústa se mi mezitím semkla do velmi úzké linky.

Bělovlasý hoch pak něco nespokojeně zamrmlal a já dál seděla jako přikovaná na ošoupané dřevěné lavici neschopna řeči. V hlavě jsem měla plno otázek a odpovědí, ale něco mi říkalo, že bych svou sestru měla přeci jen nechat na pokoji. Časem se určitě uklidní a vše bude jako dřív.

,,Nechcete někdo ještě dort? Kdyby se nedojedl, vyhodil by se," navrhla nám Nella s úsměvem ve rtech. Nellu jsem vždycky obdivovala, kdykoli ve vzduchu cítila problém, snažila se celou situaci zábavnou formou stočit v jiný směr a přivést nás tak na jiné myšlenky. Měla jsem ji díky tomuhle hrozně ráda, možná nejraději z celé party, i když to tak při našem prvním setkání tehdá za rotou vůbec nevypadalo. Vzpomínám si, jak jsem se k ní chovala velmi jedovatě, ale čím více jsem ji poznávala, tím více mě to začínalo mrzet a občas zamrzí i teď.

,,Já si ještě kousek dám!" přihlásil se Mark po chvíli a já se jen nepatrně usmála. Možná díky Markovi nebo díky Nelle. Těžko říct. Mám je ráda všechny, nikdy bych je nevymněnila ani za vagony plného zlata.

Nella zatím mému bratrovi ukrojila kousek ovocného dortu s želé na vršku, který měla sestra ze všeho nejraději, a pak spokojeně usedla mezi nás.

,,Co teď budeme dělat?" optala se Nella s pohledem přišpendleným na kamenný oltář před námi.

,,A co dohrát to pantonimum?"  navrhl s úsměvem ve rtech Michael a my mu dali za pravdu tichým kývnutím hlavy.

A než se nadálo, kostelem se opět nesl hlasitý smích nás všech.

*

,,Doufám, že jste si tu nic nenechali?" promluvila jsem ještě k Nelle a Michaelovi, kteří z kostela odcházeli jako poslední.

,,Kdepak! Kdyby přeci jen, ozveme se," zubila se na mě zrzovláska u vchodu, ze kterého po chvilce vyšla a ztratila se kdesi venku. V kostele jsem zůstala už jen já, balónky, špinavé nádobí v dřevěném košíku a Celestiny dárky, které jsem svírala v levé ruce.

Byla jsem jako klasicky hluboce ponořena do svých myšlenek. Cestou z kostela mě obklopovalo všudypřítomné ticho, byl slyšet jen můj pravidelný dech a mé kroky na rudém koberci, který se táhl na podlaze mezi kostelními lavicemi.

Jak jsem tak byla zahleděná do podlahy pode mnou, náhle jsem uslyšela strašnou ránu, která mě vyděsila natolik, až jsem s sebou trhla do strany mezi lavice. Najednou jsem pocítila velice silnou magii, která projela celým mým tělem a jak jsem se tak vyděsila, všechno nádobí i věci jsem upustila na zem. Rázem byl můj dech nepravidelný a srdce mi tlouklo jako zvon.

,,Panebože!" vykřikla jsem do ticha, které opět nastalo po silném nárazu zvenčí a chytla se za srdce.

,,Co to bylo?" vykřikla jsem celá vyděšená a pohlédla směrem, odkud ta děsivá rána vzešla, ale svého činu jsem okamžitě litovala. Všude po podlaze se válely střepy i ty z té barevné vitráže, která se mi na tomhle kostele vždycky tolik líbila.

Někdo vysklil všechna kostelní okna, ale kdo? Určitě to bylo odněkud z venku, ale co to bylo? Co se stalo? Strašila mě mezitím má neodbytná mysl. Kdyby i ta mi teď dala na chvilku pokoj.

Neváhala jsem a své myšlenky hodila za hlavu. Opatrně jsem se vyhrabala z kostelních lavic, kam jsem předtím dopadla a šmahem hnala ven, abych zjistila, co se to tu u všech svatých dělo.

*

Opatrně jsem zamkla kostelní bránu a pomalu vešla na cestu, která se rozdělovala na dvě části. Jedna část vedla kamsi pod kostel do lesa a druhá na bývalé náměstí. Jak jsem se tak rozhlížela, opětovně jsem po celém těle pocítila Celestinu magii, která projela zkrze mě a rozléhala se po okolí. V tu chvíli mi to připomínalo ranní mlhu, která se držela ve vzduchu, ale mlha to nebyla, byla to sestřina magie.

,,Celest?" opatrně jsem vyslovila jméno té dívenky, která nyní stála uprostřed rozcestí a nepřítomně hleděla před sebe. Cestou jsem se rozhlížela kolem sebe a spatřila zlatavé postavy, které se na slunečním svitu lehce třpitily. V tu chvíli mi ony postavy připomínaly spíše jakési výjevy z minulosti. Každá ta postava naznačovala určité věci, které změnily historii, teď již zaniklého domova.

Po mém oslovení se Celest otočila čelem ke mě. Nic neříkala, ale její pohled plný nejistoty a otázek mluvil za vše.

,,Umíš vyvolat dávné vzpomínky minulosti?" optala jsem se dívenky na celkem známou věc.

,,Já-á absolutně netuším, jak se to stalo. V kostele jsem zase slyšela ty hlasy a než jsem se nadála, zjevily se přede mnou tyhle výjevy," koktala sestra slovo za slovem a přitom ukazovala na všechny ty postavy z minulosti okolo nás.

,,Co to asi znamená?" mumlala si sestra zamyšleně pod nos a dál zkoumala ty dávné vzpomínky z dob minulých.

,,Nemám tušení," poznamenala jsem neutrálně a rozhlédla se okolo sebe. Z dlaně mi současně do vzduchu vylétl roj okvětních lístků a zalétl pak kamsi do lesa, odkud se vrátil zpět k jedné z těch siluet. Chvilku okolo těch postav kroužil a já měla pocit, že se nám má magie snažila něco naznačit. S Celest jsme si vyměnily pár nechápavých pohledů, a pak se vydaly tím směrem, kam nás vedl roj.

Když jsme dorazily, spatřily jsme tři postavy a jednu v popředí, která měla naspěch. Vypadalo to, jakoby ty postavy někam ukazovaly a postavu v popředí vyháněly, ale proč?

,,Co jsou ty postavy zač?" vzhlédla ke mě Celest a já se jen ušklíbla.

,,Opravdu netuším,"

,,Vypadá to, že někoho vyhání... Nějakého muže, ale kdo je ten muž?" vzdychla dívenka přede mnou a lehce se těch postav dotýkala prsty. Pohled ji sjel k postavě, kterou dané postavy vyháněly. Celest dál onu postavu zkoumala. Byl to muž střední postavy, měl krátký střih a na tváři drobné strniště. Hrozně se podobal našemu otci Oliverovi.

Po důkladném zkoumání se Celest od postav vzdálila se strachem v očích a mě se stáhlo hrdlo.

,,Tati?"

____________________________________________

Wohoo! Jsem zpět. ;3