Letem světem - naším světem

Škola

O šest měsíců později...

Venku je mrazivé počasí.

Bože, jedna z největších zim za posledních pár let.
Vcházím do školy hlavními dveřmi a moje kroky míří ke skříňkám.
Otevírám ji a přezouvám se.
Klasický den, nemyslíte?
Pokud si to myslíte, tak se mýlíte.
Poté, co jsem svoji skříňku zavřel, jsem potkal svoji spolužačku.
Nebyla to ta samá holka, jako první den školy.

Tahle osoba je uzavřená tak moc, že by se do ní nedostal ani ten nejlepší zloděj.
Pozdravil jsem ji. Odpověděla tichým hlasem a dál se držela své cesty ke skříňce.

Zatrnulo ve mně. I přes to, že její hlas nebyl moc slyšet, jsem cítil, že je se mnou něco jinak.
Láska na první pohled?
To je nesmysl, potkáváme se každý den ve třídě.
Co to se mnou je?
Myšlenky, myšlenky... nic víc.
Na druhou stranu, třeba bychom si rozuměli...

Ne!

Spolužačku ne. Mám svá pravidla.

Odešel jsem pryč.

O pár dní později...

Jdu po chodbě.

Ze všech možných lidí, které mohu na chodbě potkat tam stála a bavila se s jiným spolužákem právě ona.
Zapojil jsem se do konverzace.
Ano, jsem introvert a zapojit se do otevřené konverzace zní jako hodně špatný plán. Přesto jsem to udělal.

Pozdravil jsem je a oni pozdravili mě.
Navázali jsme vzájemný kontakt.
Po celou dobu konverzace po mně ta holka koukala.
Nebyl to jen takový klasický výraz.
Přesně jsem věděl, že je do mě zblázněná.
Holky to neumí skrývat.
Moje duše byla naplněna nervozitou.
Co když... co když je to ona... ta dívka mého života.

Zazvonilo.

Všichni jsme museli jít do třídy.
Každý ale úplně do jiné. Tak to na konzervatoři funguje. Málo společných hodin, většinou individuálních.

Řekli jsme si ahoj a od té doby jsme neměli možnost se spolu bavit.
Nikdo z nás neměl čas, a když byl čas, prostě jsme se báli toho druhého oslovit.
Takto to fungovalo až do konce školního roku.

Na konci školního roku jsem onemocněl a ona taky. Neviděli jsme se a za celé prázdniny jsme si nikdy nenapsali.