V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 38 - Tichá podpora

„Na shledanou," špitla tichounce a rukávem si setřela slzy. Byla to její rodina, a přesto si nebyla vůbec jistá, jestli se s nimi chce ještě někdy potkat. Dědeček byl super, ale pokud by takhle probíhalo každé jejich shledání...

S pohledem rozpačitě zabodnutým do země vykročila ze dveří ve snaze rychle prchnout pryč. Severus se na Marthu Hastingsovou ještě jednou hrozivě zamračil a vykročil za svou malou Zmijozelkou, práskl za sebou dveřmi.

Těsně před tím, než za nimi zaklapla branka předzahrádky, se vchodové dveře znovu otevřely: „Seleno! Severusi! Počkejte! Počkejte, prosím!"

Zatímco profesor nasupeně rázoval dál, Selena přece jen zastavila a počkala, než se k ní dobelhá David Hastings. Váhavě pípla: „Ano?"

„Omlouvám se, neberte si to osobně, vždycky byla taková," uchopil ji za ruce a prosebně se na ni zadíval. „Nechci o tebe znovu přijít, Seleno. Já naprosto chápu, že chceš zůstat se Severusem, být to na mně, vůbec bych to nezmiňoval, proboha, vždyť nás vůbec neznáš..."

„To je v pořádku," vykouzlila mdlý, nepřesvědčivý úsměv.

„Není," zavrtěl postarší muž prudce hlavou. „Vůbec to neměla říkat, netušil jsem, že udělá tohle... Moc se za ni omlouvám! Ale já... Chtěl bych se na něco zeptat, Severusi."

„Ano?" ozvalo se za Seleninými zády, leknutím sebou trhla – vůbec ho neslyšela přicházet. Klasicky.

„Já nevím, jak bych to měl říct... Je, uhm... stejná jako ty?"

„Prosím?!" vyletěl profesor.

„Ne, počkej, nemyslel jsem to nijak zle! Víš, Lewis se mi o tom kdysi zmínil, i když neměl," vychrlil David nervózně. „Přísahám, že jsem to nikdy nikomu neřekl, dokonce ani Madison netušila, že o tom vím, ale on z toho byl tak nadšený a..."

„Ano," přerušil ho Severus. Tahle tři písmenka byla ten večer zjevně velmi oblíbená.

„Takže Selena je...?"

„Čarodějka," přitakal.

„Cože?!" vytřeštila oči na profesora, který jí pohled oplácel, naprosto klidný.

„Ty jsi o tom nevěděla?" zeptal se šokovaně její dědeček.

„Věděla, samozřejmě že věděla, když chodím na kouzelnickou školu, ale netušila jsem, že to víš," zabreptala.

„Neměl bych to vědět," pokrčil vesele rameny postarší muž. „Já se sice v kouzlech vůbec nevyznám, ale... i tak jsem na tebe hrdý. A nevím, jak u vás funguje pošta, každopádně..."

„Zařídím to," přikývl Severus.

„Děkuji," pousmál se stařík. „Zatím... Zatím se mějte."

„Ahoj," špitla Selena.

Jednou rozpačitou pusou na tvář ukončila hořkosladký večer a znovu se připojila k Severusovi. Všechno, co se stalo, ji nutilo znovu přemýšlet nad jeho nabídkou. To, jak ji na hřbitově prosil, aby ho neopouštěla, jak za ni bojoval kvůli poručnictví. Jak se bál, že ji ztratí...

V naprostém tichu, ponoření do svých myšlenek, kráčeli k nedalekému parku. Cesta se klikatila mezi stromy, málem si nevšimli, že dospěli až mimo dosah pouličních lamp. Severus ji k sobě mlčky přivinul a přemístil se s ní na okraj Cokeworthu. Lektvarista se hodnou chvíli s jistotou proplétal nevlídnými ulicemi svého rodného města, než konečně přišli k ceduli Tkalcovská ulice a našli dům číslo třináct.