Sedmikráska ✅

Tam, kde kvetou sedmikrásky

Prodírala ses vysokou trávou, která tě lechtala na odhalených kotnících. V mírném dešti s tebou krajina plakala a prohlubovala tvou smutnou náladu, o níž jsem věděla, že byla mou vinou. Nechtěla jsem tě vidět takhle nešťastnou, ale jinak to jednoduše nešlo. Když jsi následovala mé stopy a sbírala lístečky, které jsem pro tebe v průběhu léta sepsala a včera večer roznesla podél potoka, hlavou se ti honily ty nejhorší scénáře.

Měla jsi o mě strach. Já ho mívala také, ale nyní už žádný strach neexistuje. Bolest odešla. Nechala mě volně dýchat.

Cesta k poslednímu lístečku se vzkazem ti trvala déle. Ukryla jsem jej totiž dál od vody. Chtěla jsem, aby moje poslední slova k tobě spočinula na výjimečném místě, čímž břeh kalného potoka určitě nebyl. S baterkou jsem hledala, kde by mohlo být to speciální místo. Zabralo mi to snad celou věčnost, ale když jsem jej konečně nalezla a umístila tam své myšlenky, cítila jsem se prázdně.

Byl konec. Konec naší společné cesty. Chviličku jsem musela posedět a přemýšlet, než jsem se konečně vzdala i toho posledního a udělala svůj první krok do neznáma. Vzpomínky na tebe mě však i nadále provázely a svazovaly mě slibem, jejž jsem nikdy nedala. Bylo to zvláštní, ale nakonec se mi opravdu podařilo překonat všechny překážky a ztratit se s posledními stíny.

Dorazila jsi na místo. Viděla jsi to už z dálky a pochopila, proč jsem tě táhla tak daleko od smluveného místo a uvrhla tě do hlubin lesa. Palouček nebyl v zármutku přírody tak krásný, jako by mohl být ve slunečním úsměvu, avšak to nevadilo. Sedmikrásky totiž zůstaly krásné i za nepříznivého počasí. Zíraly na tebe těma svýma žlutýma očima a nechaly tě sebrat zatím největší list. Střežily mé srdce opravdu dobře. Zasloužily by za to povýšení na kopretinu.

Prsty se ti chvěly, když jsi sevřela papír a posadila se do mokré trávy mezi tiché společnice. Dodávaly ti svou odvahu, ačkoliv neuměly mluvit a ani povzbudit. Jejich tichá slova tě konejšila, stejně jako konejšila mě předtím, než jsem tě navždy opustila.

Růženko. Sladké poupátko plné života. Tak začínal můj text, nad nímž jsem nejen já, ale také ty ronila slzy.

Mrzí mě to. Omlouvám se za bolest, kterou jsem ti tímhle činem způsobila. Vím, že jsem ti nedala možnost se se mnou rozloučit a ani ti o svém plánu neřekla, ale bylo to tak lepší. Snažila by ses mi to totiž rozmluvit. Věděla jsem, že bys udělala všechno pro to, abys mě udržela na cestě a zabránila mi v tom z ní vybočit a vydat se do neprozkoumaných míst, a právě proto jsem ti nic nemohla říct. Chtěla jsem ti předtím, než navždy zmizím, ukázat sebe. Skutečnou Andělku, v jejímž srdci byla bolest a jež po tobě toužila. Nakonec jsem sladkou odměnu dostala, ačkoliv obě víme, že by to nešlo. Tys mi nepatřila. Patříš totiž světu a lidem v něm.

Jsem ti vděčná za všechno, co jsi pro mě udělala. Mám tě ráda. Miluju tě. Vyber si, co se ti víc líbí. Budu na tebe navěky vzpomínat jen v dobrém a tajně si přát, abychom se někdy zase setkaly. Třeba nám osud zkříží cesty znovu, ačkoliv takový osud bych ti nepřála. Přeju ti totiž, aby sis splnila všechny své sny, o nichž jsi tolikrát básnila. Chci, abys byla šťastná. Zasloužíš si to.

Ne, nepátrej po mě. Nenašla bys mě. Jsem pryč a nikdy se nevrátím. Prosím, zapomeň na to, že by ses rozběhla a začala křičet moje jméno, nebo se snažila mě nalézt. Bude to tak lepší. Pro nás obě.

Ještě jednou ti děkuju za všechno.

Tvoje Andělka.

PS: Uděláš něco pro mě? Mohla bys po proudu vody spustit pár květů sedmikrásek? Jako vzpomínku na mě? Slibuju, že já udělám pro tebe to samé tam, kde jsem teď. Každé léto si na tebe vzpomenu a nechám ty líbezné květy plout po vodě. Třeba doplují až k tobě.

Složila jsi papír do klína a zahleděla se do prázdna. Spodní ret si ti chvěl, když jsi potáhla nosem a prsty si přiložila na ústa. V mých slovech se skrývalo tolik hádanek a tys je chtěla rozluštit. Přála sis mě popadnout a zatřást se mnou, abych se probrala a řekla, kam jsem odjela. Jenže to jsi nemohla.

Nezbývalo ti nic jiného, než splnit mé přání a doufat, že hvězdy ke mně byly vlídné.

Zpátky na most ses vrátila poměrně rychle. Už jsi byla celá promočená, ale ani to ti nezbránilo v tom zpoza dřevěného zábradlí shodit celou hrst sedmikrásek a pozorovat ji, jak mizí v dáli. Zmizela stejně jako já. Unesl ji proud života a zanesl pryč. Dříve jsme se ptaly, kam všechny ty věci, co ve vodě pluly, odešly. Nedokázaly jsme pochopit, že se buď někde zasekly, nebo rozpadly, proto jsme si vymyslely bláznivou představu.

Voda naše květiny odnášela domů. Tvoje mysl si usmyslila, že mě nebude považovat za ztracenou, nebo utopenou. Nikoliv. Brala jsi mě stejně jako bílé lístečky ženoucí se potokem. Pro zbytek jsem odešla do neznáma, ale pro tebe jsem odešla tam, kde kvetou sedmikrásky.