Sedmikráska ✅

lísteček šestý | přeháňky

Tak jako se přehnala bouře, přehnal se i náš rozkol. Jeden den jsme si daly pauzu. Růženku jsem nechala volat mé jméno před brankou a dál jsem se skrývala uvnitř domu. Mé oči její siluetu zahlédly skrze záclonu a nabádaly mě, abych sešla dolů a promluvila si s ní. Jenže na to jsem neměla odvahu. Potřebovala jsem zůstat sama a vychutnat si posledních pár stránek mé oblíbené knihy. Představa, že bych opustila bezpečí pokoje a stanula dívce tváří v tvář, mě děsila.

Druhý den se scénář opakoval. Růženka křičela moje jméno a stála u plotu, jako by to bylo to jediné, pro co se narodila. Zírala směrem, kde jsem měla okno, a upírala na mě zrak i přes velkou vzdálenost. Předstírala jsem, že její hlas neslyším, a místo něj venku cvrlikají kosi, jenže hrom a bubnování deště mi to nedovolilo.

Z azurové oblohy se stal zamračený a šedý obličej, který ještě navíc hrozivě duněl a blýskal. Růženčin hlas v tom zvuku zanikal. Táta jí sice řekl, aby šla domů a nevolala mě, ale ona si nedala říct. Vytrvala i navzdory bouřce a dál čekala, až vylezu a promluvím si s ní.

Opatrně jsem nakoukla a podívala se na její zubožený výjev. Tričko měla úplně promočené stejně jako vlasy, které zplihly a dělaly jí výraznější obličej. Povzdechla jsem si. Nemohla tam přece zůstat. Do večera zbývalo ještě pár hodin a jestli bude takhle promoklá v dešti po celý zbytek dne, pak jistě nastydne. Ta holka opravdu věděla, jak mě dostat na kolena.

Sešla jsem z patra a vylezla z domovních dveří. Hrozivé hřmění mě donutilo se podívat na nebe a ještě jednou zvážit, zda vejít do bouřky byl dobrý nápad. Když jsem vyšla na déšť, ihned jsem promokla. Oblečení mi nasáklo ledovou vodou a včera myté vlasy ztratily veškerý objem. Jako by snad kapky pochopily můj záměr, začaly padat rychleji.

Než jsem stačila dojít k brance a pozvat svou kamarádku dovnitř, mohla jsem ze sebe ždímat vodu. Kdybych skočila do vany, skončila bych nejspíš podobně. Beze slov jsem zavedla Růženku dovnitř a zamířila i s ní do staré koupelny. Tam jsme ze sebe obě strhaly všechny vrstvy a rovnou je hodily do pračky. Půjčila jsem dívce župan a ručník, do nějž si mohla zamotat kadeře.

V měkoučké, a hlavně suché látce nám bylo oběma lépe. I nadále mlčky nás nohy dovedly do mého pokoje, kam nám táta přinesl kakao. Dva puntíkaté hrnečky a talířek se sušenkami se staly terčem naší pozornosti a prvotní debaty. Za doprovodu bubnujícího deště a dunící oblohy jsme si vlezly do mojí postele a pod dekou se k sobě přitiskly.

„Nemuselas za mnou chodit," prohlásila znenadání Růženka a protáhla si drobné prstíky u nohou, „klidně bych ještě počkala."

„Zbláznila ses? Víš, jak tam leje? Máš být ráda, že jsi nenastydla!" odsekla jsem přísně a věnovala jí naštvaný pohled. Všimla jsem si, jak se zarazila a před mou zlobou odvrátila zrak. Vypadala roztomile – rozmazaná řasenka a velké modré oči jí dodávaly panenkovský vzhled a obměkčily mé zatvrzelé srdce, chystající se Růžence vyčíst její přístup.

Vzdychla jsem si. Naše stehna se dotýkala, když jsme seděly pod dekou a opíraly se o sebe rameny. Hrníček kakaa mě hřál v rukou a vlíval mi do žil příjemný pocit. Jen horké mléko s trochou sypkého prášku dokázalo vyvolat takhle klidnou náladu i u člověka, jako jsem já.

Růženka se natáhla pro sušenku. Lehce pocukrované máslové kolečko dívka sevřela v útlých prstech a strčila si jej do úst. Chroupání na chviličku vyplnilo ticho mezi námi a donutilo mě zavřít oči. Snila jsem o tom, jak jednoduše bych mohla slíbat zbytečky cukrů z jejích růžovoučkých rtů a spojit naše ústa v jednu sladkou hru.

„Tady ale nejde o počasí, Angel. Jde tady o nás," řekla a já rozevřela víčka. Nažloutlé světlo lampičky mě skoro oslepila, ale porazila jsem ji. Ani prudké světlo mi z hlavy nemohlo vyhnat obraz, na nějž jsem hleděla a jenž se mi navěky zaryl do mozku.

Dívala se na mě. Přísahala bych, že se jí spodní ret chvěl a očka zalila slzičkami, když položila svou ruku na moje koleno a něžně mě pod peřinou pohladila. Byl to jen letmý dotek – přátelský dotek – opakovala mi moje hlava, jenže já pod ním téměř roztála a odhalila jí všechno.

„Mrzí mě to," zašeptala a trochu odvážněji dodala: „neměla jsem po tobě chtít, abys mi to řekla. Jsme... Naše přátelství je nezávazné."

„Jistě, že je. Jenže..." chtěla jsem říct, ale Růženka mě zastavila: „Na tom nesejde. Všechno v pohodě?"

Zírala jsem na ni jako opařená.

Nejspíš jsem ztratila svou jedinou šanci, jak jí vysvětlit, co se se mnou dělo. Připravila jsem se, že tohle tajemství konečně odhalím a přiznám se, ač jsem tedy vůbec nechtěla, ale teď... Došlo mi, že Růženka toho nechtěla být součástí. Odmítla jsem ji a už bylo pozdě.

Pokusila jsem se usmát a předstírat, že se mi její přístup líbil, avšak hluboko uvnitř mě bodal osten, připomínající tíhu, s níž jsem usínala. Nesebrala jsem odvahu k tomu znovu začít. Raději jsem mlčela a dělala, jako by se nic takového nikdy nestalo.

❀ ❀ ❀

Proč jsem jenom tehdy něco neřekla? Proč jsem se nechala umlčet? Proč, Růženko? Bála jsem se mluvit o svém problému a přiznat se ti k tomu. Nechtěla jsem, abys mě viděla jako někoho slabého, kdo neumí nic jiného než své trable řešit jako hloupá a naivní holka, co moc sleduje sociální sítě. Sebepoškozování. Tak ošklivé slovo pro něco ještě horšího. Kolikrát jsem se vracela k tomuto dni a přemýšlela nad svými činy? Kolikrát jsem si vyčítala, že jsem nesebrala odvahu a nepřiznala se ti? Proč? Ptám se dál a dál a nedostávám odpověď. Tys mi šanci dala. Cítila jsem to v tom tvém pohledu – chtěla jsi, abych ti o tom pověděla, ale moje temnota mě zadusila a uvrhla do stínu strachu. Mohla jsem ti aspoň říct, že tě mám ráda a poděkovat ti, ale ani toho ses nedočkala, Růženko.