Podepsán Anonym

Dům v Rajské ulici II.

Emmin pokoj vypadal stejně jako vždycky. Pracovní stůl téměř nebyl vidět pod vrstvou papírů, učebnic a nevrácených knih z knihovny. Všude po bílém koberci tvořícím podlahu bylo poházené oblečení. Ze nažluto natřených zdí na něj zlověstně shlížely plakáty Eminých oblíbených kapel a fotky jeho sestry se svými přáteli, jeho sestry na pláži, jeho sestry před pěti lety, jak vyhrává svůj první běžecký závod, jeho sestry s rodiči na dovolené v Řecku a z jedné fotky se na něj zubila mladší verze jeho samotného s rukou kolem Emminých ramen před rozcestníkem v Tatrách. Pokoj v celé své kráse se odrážel v zrcadle na dveřích mohutné skříně. A právě při pohledu na skříň Dannym projel nepříjemný pocit. U jejích nohou v pravém tmavém koutu ležel důvěrně známý předmět. Emmin telefon v křiklavě zeleném obalu. Danny si ani neuvědomoval, že by vědomě vydal svým nohám příkaz k pohybu. Prostě najednou stál u skříně a hypnotizovaně zíral na mobil u svých nohou. Jeho hlavě chvíli trvalo, než všechno zpracovala. Pomalu a opatrně se pro mobil sehnul, jako by se bál, že mu přístroj dá elektrickou ránu. Všiml si, že v temné mezeře mezi skříní a zdí je velká pavučina. To ho nepřekvapilo, Emma nikdy nebyla pořádkumilovný člověk. Dnes však bude mít pavouk hody, protože do sítě se chytly rovnou tři zástupci nějaké havěti. Nedalo se říct, zda-li jsou to mouchy, protože všechny kořisti již byli oblepené v bílém kokonu pavučin. S provinilým pocitem si uvědomil, že s mobilem ve volné ruce nepřítomně pozoruje pavučinu místo snahy pátrat po své rodině. Obrátil svou pozornost na přístroj v křiklavém obalu a zamrazilo ho. Mobil měl rozbitý displej, jako by někomu vypadl z ruky.

V tom okamžiku bylo Dannymu jasné, že se vážně něco stalo. Emma by nikdy nedovolila, aby se jí s telefonem něco stalo. Měla ho teprve pár měsíců a sama si na něj namáhavě našetřila. Určitě by ho jen tak nepohodila a nenechala válet před skříní. Kromě rozbitého displeje byl však mobil zcela funkční. Na Dannyho vyskočila veselá tapeta jeho malé sestřičky v kroužku svých nejbližších kamarádek. Právě ten její upřímný, šťastný úsměv z Dannyho vysál poslední špetku hrdinství. Tohle sám nezvládne. V levačce stále silně svíral kámen, ani nevnímal, jak mu jeho ostré hrany řežou dlaně a pravou rukou vytočil číslo policie. Proklínal se, že to neudělal už předtím.

Tichý dům mu připadal cizí, ačkoli v něm strávil většinu svého života. Teď ale jako by se změnil. Z veselého rodinného domku, kde vyrůstal, se stal děsivý strašidelný dům jak vystřižený z hororového snímku. I když to bylo nemožné, Dannymu přišlo, že je uvnitř mnohem chladněji než venku. Po celém těle měl husí kůži a vyschlo mu v ústech. Byla mu neuvěřitelná zima, přímo se třásl zimou, třebaže po zádech mu stékaly čůrky potu.

Pomoc je na cestě. Pomoc je na cestě. Opakoval si pořád dokola, ale ničemu to nepomáhalo. Naposledy měl takový strach jako malé dítě, kdy ho rodiče poslali za bouřky do sklepa. Už si ani nevzpomínal pro co. Ale pamatoval si, jako by se to stalo včera, jak se dveře najednou s hlasitou ránou zabouchly a jediná žárovka zhasla. Pamatoval si tu nekonečnou temnotu, která se po něm sápala a ďábelská stvoření shlukující se kolem něj a brousící si zuby na svou bezbrannou oběť. Ječel tenkrát tak hlasitě, že pak ještě pár dnů zněl jeho hlas ochraptěle. Kdyby se tehdy nepřiřítil táta s baterkou, Danny by se tam dole určitě zbláznil. Tvrdili mu, že za to mohl průvan a že elektřina vypadla v celé ulici, ale malé děti o těchto věcech ví svoje. A právě teď pociťoval podobný nekonkrétní děs, který mu zatemňoval mysl a převzal kontrolu nad jeho tělem. I když teď to bylo ještě mnohem horší. Danny už nebyl malé dítě, které vyděsí tma ve sklepě. Teď ho jeho rodiče nezachrání, protože se jim bůhvíco stalo, stejně jako jeho malé sestřičce, kterou měl chránit a stejně jako se to stane jemu. To na tom bylo nejhorší. Věděl, že teď je řada na něm, ačkoli netušil, odkud bere takovou jistotu. Stane se to i jemu a nikdo mu nepomůže. Otevřené dveře do temné chodby vypadaly přesně jako ty dveře do sklepa, které ho občas provázely nočními můrami. Danny se nedokázal pohnout, nedokázal se ani nadechnout, najednou ho začalo celé tělo palčivě pálit. Zavřel oči a přál si, aby už byl konec. A v tu chvíli se to stalo.

Padal. Byl to stejný pocit jako v těch nepříjemných snech o padání, ze kterých se člověk probudí celý zpocený se srdcem divoce bijícím v hrudi. Bylo to docela stejné jen s jedinou výjimkou: Dannymu se nic nezdálo, opravdu padal. Slyšel křik a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že křičí on sám. Rychle proudící vzduch mu dral výkřik od úst a on se ohromnou rychlostí řítil dolů. Každou chvílí očekával náraz, který ho zároveň plnil hrůzou a úlevou. Brzy bude všemu konec. Ať už padal odkudkoli, takovou rychlostí pád prostě nemůže přežít. Přišlo mu, že padá celou věčnost, i když to nemohlo trvat déle než pár vteřin. Pak přišel náraz, který mu vyrazil dech a obrátil žaludek naopak. Hlava mu třeštila, bolel ho každý centimetr těla a žaludek se mu svíjel až si myslel, že vyvrhne svou pozdní večeři. Nevěděl, kdy přestal křičet a ani ho to nezajímalo. Byl naživu. Přes všechna očekávání pořád dýchal a byl při vědomí. Zběsilý pád mu pročistil hlavu a on konečně dokázal znovu rozumně uvažovat, ačkoli v jeho situaci se nic nedalo nazvat rozumným. Neměl sebemenší tušení, co se stalo, ani jak se to stalo. Zmateně otáčel hlavou ze strany na stranu a záhy zjistil, že to je taky to jediné, co může dělat. Byl uvězněný v nějakých lepivých provazcích. Nedokázal pohnout končetinami o víc než pár čísel. Vlákna byla průhledná a elastická. Čím víc se z nich Danny snažil vyprostit, tím se zdály silnější a lepivější a stále víc se do nich zamotával.

Nakonec toho nechal a raději začal prozkoumávat své okolí. Vězel uprostřed nějaké sítě, lepší pojmenování pro tu věc vymyslet nedokázal. Po jeho pravici se do výšin táhla dřevěná stěna patrně vyrobená z nějakého megalitického stromu, protože kresba na dřevě byla mnohem větší než on sám. Na druhé straně byla další stěna. Tentokrát nejspíš betonová se žlutým nátěrem. Visel v téměř svislé poloze a před jeho očima se rozkládala podivná scenérie. Země byla bílá, jako by pokrytá bělostným sněhem a vyčnívaly z ní fantastické výčnělky, které Dannymu nejvíce připomínaly obrovitánské bílé hranolky zahnuté do nejrůznějších směrů. A pak tam byly ty hory. Vlastně netušil, jestli to vůbec jsou hory, ale byla to nejbližší věc, ke které ty roztodivné útvary, vedle kterých on vypadal jako mravenec, mohl přirovnat. Jejich povrch však netvořilo kamení, ale jakási hmota podobná látce. Byly plné nepravidelných ohybů a záhybů, stovky výčnělků a tisíce výklenků a měli všechny barvy duhy. Přímo pod ním ležela opravdová skála s kamenitým povrchem s nádechem červené barvy a vedle ní byl mobil. Nic jiného to být nemohlo. Obrovitánská zvětšenina mobilu desetkrát větší než od sám s displejem brázděným prasklinami a v křiklavě zeleném obalu. Byl to Emmin mobil a Dannymu to najednou celé došlo. Ta nejbližší látková hora vypadala jako mnohonásobná zvětšenina Emmina zmuchlaného běžeckého dresu, vedle byly její rifle a za nimi šedá sukně, kterou měla Emma včera ve škole. Proti jeho vůli z něj začal vycházet štěkavý hysterický smích. Všechno to bylo tak absurdní. Příliš nemožné a směšné, než aby to mohlo být děsivé. Slzely mu oči a nemohl se nadechnout. Chechtal se jako blázen. Možná i byl bláznem a tohle všechno je jen nějaká komplikovaná iluze jeho choré mysli. Náhle se v okraji jeho zorného pole mihl nějaký stín. Záchvat smíchu ho přešel. Zuřivě otáčel hlavou do všech stran až mu bolestivě křupalo v krku. A kus nad svou hlavou to uviděl.

Tři bílé kokony. Jak výmluvný počet. Z takové blízkosti dokázal rozeznat detaily vláken, které je tvořily i obrysy pod nimi. Z nejmenšího kokonu čouhala ruka s prstýnkem se srdíčkem. Přesně takovým, jaký dostala Emma k desátým narozeninám. Ruka byla mrtvolně bledá. Vůbec nepřipomínala ruku jeho sestry, spíš jako kdyby patřila nějaké plastové panence. Danny cítil, že za chvíli omdlí.

Tohle musí být sen. Je to jen noční můra. Prosím, ať se probudím. Prosím. Prosím.

Zaslechl podivný zvuk. Znělo to jako tichounké drnkání nějakého disharmonického nástroje. Vlákna, která jej svazovala začala vibrovat. Napřed téměř neznatelně, ale vibrace se začínaly zvyšovat. Něco se k němu blížilo. Danny sebou začal zuřivě zmítat ve snaze vyprostit se ze sítě, ale jediným výsledkem jeho snažení bylo, že se do ní ještě více zaplétal. Věděl, že je to zbytečné. Viděl Spidermana asi pětkrát a tušil, že pavoučí vlákno má ohromnou sílu. Přesto nemohl přestat. Mohl si vyřvat hlasivky, i když věděl, že jeho volání nikdo neuslyší. A i kdyby náhodou ano, kdo by kontroloval zapomenutou pavučinu v mezeře vedle skříně?

A to pak Danny uviděl...