Podepsán Anonym

Návrat domů

Den 3569. na vesmírné lodi Evropa začal jako každý den. S ostatními jsem čekala v zástupu až kontrolní robot projede kolem. Pak první jídlo dne u stolu našeho sektoru D37. Poté nám byly jako obvykle přiděleny instrukce na dnešní den. Náš sektor šel dnes na šlapadla. Nic nenasvědčovalo tragédii, která měla přijít.

Při prvním jídle upoutala mou pozornost dívka sedící po mé pravici. Číslo 0728. Svého jídla se ani nedotkla. A nejen to. Třásla se zimou, i když byla v místnosti příjemná teplota.

Seřazeni podle našich čísel jsme zamířili do naší práce. 0728 byla o dvě místa přede mnou. V řadě před pracovním sálem jsem měla možnost znovu na ni pohlédnout. V obličeji byla mnohem bledší než my ostatní. Třas nezmizel, nyní se jí však navíc objevily na čele krůpěje potu. Ale nezdálo se, že by si toho dozorci všimli. Vpustili nás do sálu a každý dostal přiděleno šlapadlo. Generátory odešly již před několikati lety a teď bylo na nás vytvářet energii potřebnou k chodu lodi. Dvě hodiny jízdy, pak krátká pauza. A další dvě hodiny. Pak delší pauza na druhé jídlo a zase čtyři hodiny oddělené krátkou pauzou. Závěrečné třetí jídlo dne a spánek sedm hodin. Další den. A tak pořád dokola. Od sedmého roku věku až po šedesátý.

Jenže dnes denní rutinu přerušila nečekaná událost. Po zhruba pětadvacáté minutě šlapání se ozvala dutá rána padajícího těla. Číslo 0728 spadlo na zem a už nevstalo. Zhroucená postavička na zemi trhaně dýchala a celá se třásla. Ani se vstát nepokoušela a bez protestů se nechala dozorci odtáhnout pryč. Hlava jí přitom klimbala bezvládně ze strany na stranu. Pak už jsme ji nikdy neviděli.

Dostali jsme rozkaz pokračovat v práci, a tak jsme pokračovali. Avšak na druhé jídlo jsme nešli do jídelny. Nám i dozorcům je přivezli kontrolní roboti do pracovního sálu. Stejně tak i třetí jídlo. Do našich kójí nás už nepustili. Museli jsme nocovat vedle šlapadel.

Zítřejšího dne nám první jídlo opět donesli. A znovu jsme šlapali. Nervózní dozorci nám nadávali za jakoukoli známku únavy nebo vysílení. Ani oni nesměli pracovní sál opustit.

Třetího dne odvlekli kluka naproti mně. Spadl ze šlapadla a nedokázal vstát. Vypadal úplně stejně jako číslo 0728. Jeho už jsme taky nikdy neviděli.

Čtvrtý den odpadli rovnou dva. Pátý číslo 0724 a jeden z dozorců se už nemohl udržet na nohou. Odvedli ho dalšího dne společně s dalšími třemi.

Desátého dne už nás zbývalo jen šest a jeden mladý dozorce. Dvanáctého už jen čtyři a posledního dozorce odvedli den nato. Patnáctého dne nám přestali nosit jídlo a my přestali šlapat.

Šestnáctého dne navrhlo číslo 0731 riskantní plán na vylomení dveří. Ostatní jej odmítli.

Sedmnáctého dne omdlel kluk vedle čísla 0731. Nikdo si pro něj už nepřišel. Zbyly jsme už jen tři. Já, holka číslo 0722 a kluk číslo 0731. Riskantní plán byl schválen.

Dveře se nám podařilo vyrazit až na třiadvacátý pokus. Urazili jsme však jen pár kroků a zastavily nás postavy v bílých oblecích s dechovými maskami. Nevím, co nám to píchli, ale před tím, než jsme ztratili vědomí, podařilo se mi strhnout masku jednoho z nich. Byl to jeden z dozorců z vedlejšího sektoru a vypadal vyděšeně.

Taky nevím, jak dlouho jsme byli mimo. Ale když jsme se probrali, už jsme nebyli na lodi Evropa. Seděli jsme vedle sebe připoutáni do sedadel. I naproti naší řadě byla sedadla. V nich byli připoutáni lidé s abnormálně bílou barvou v obličeji. Většina z nich měla hlavu svěšenou na prsa, ale někteří upírali před sebe prázdné pohledy. Číslo 0731 se od nich snažilo dozvědět, kde jsme. Věděla jsem však, že je to marná snaha. V jedné z postav jsem poznala mladého dozorce. Hleděl nepřítomně přímo na nás, ale vypadalo to, že nás nevidí.

Další věc, kterou nevím, je doba, kterou jsme seděli připoutaní v sedačkách. Pásy nešly rozepnout, jak zjistil 0731. Silný pocit hladu a žízně byl po nějaké době nahrazen otupělou malátností.

Po další dlouhé době se celý svět otřásl. Tehdy jsme si poprvé uvědomili, že jsme v modulu bez oken, který se právě chystá na prudký sestup a přistání.

Přistání bylo velmi tvrdé. Zase jsem ztratila vědomí. Po probuzení jsem zjistila, že číslo 0731 se vedle mě nehýbe. Místo vedle něj však bylo prázdné a na podlahu modulu pronikal úzký paprsek zpoza pootevřených únikových dveří. Pásy nyní šlo rozepnout velmi snadno. Pokusila jsem se jít, ale mé ztuhlé nohy vypověděly službu. Nějak se mi podařilo doplazit se ke dveřím a otevřít je natolik, abych se dostala ven. Oslnilo mě prudké světlo. To, co jsem posléze uviděla, mě ohromilo.

Do nedozírných dálek se přede mnou rozkládala písčitá pláň. Nikdy jsem nic tak obrovského neviděla. Obloha byla zahnědlá a horký vzduch se tetelil na místě. Písek byl neporušený až na rýhu táhnoucí se po obvodu modulu. Vrávoravě jsem se vyškrábala na nohy neustále se přidržujíc vnější stěny modulu. Pomalým tempem jsem se vydala po stopě. Po chvíli mě začalo pálit v krku a dýchalo se mi čím dál tím hůř.

Na rohu jsem upadla a tentokrát se mi znovu postavit nepovedlo. Dál jsem se jen plazila. Na druhém konci kratší strany modulu jsem uviděla 0722 sedící opřenou o jednu z vyhaslých trysek. Podařilo se mi dostat se až k ní. Plíce jsem již měla v jednom ohni. Jak mě 0722 spatřila, pomalu rukou poklepala na místo vedle sebe.

Usadila jsem se vedle ní a upřela svůj pohled na obzor. Krásnější scenérii jsem ještě nikdy neviděla. Před námi právě vycházel zpoza písečných dun rudý kotouč slunce. Barvil oblohu dočervena a vrhal před sebe dlouhý rudý stín.

,,Země," zašeptala 0722 chraptivě, ,,jsme na Zemi."

Rozkašlala se, jak jí jedovatý vzduch při těch slovech vlétl do hrdla.

,,Jsme doma..." na zubožené tváři se jí objevil široký úsměv.