Podepsán Anonym

Stařec a moře

Paluba se pravidelně vlnila ve věrném souladu s bezednými vodami pod sebou. Pro spoustu cestujících byl však její tanec noční můrou. Trávili dny zavření ve svých kajutách a snili o pevné půdě pod nohama. Přesto se však našlo pár odvážlivců, kteří v příjemném chladivém vánku pokuřovali opřeni o zábradlí a pozorovali nepokojné vlny. Na palubě vládlo ticho přerušované jen tříštěním vln o ostrou příď. Když tu se najednou z podpalubí vynořil starý námořník. Rozzlobeně si bručel pod vousy něco o suchozemských krysách. Jeho nenadálá hlasitá přítomnost byla pro přítomné gentlemany nežádoucím vyrušením. Dostalo se mu mnoha pobouřených pohledů, ale námořník jim nevěnoval pozornost. S nepříjemným skřípěním si přitáhl jedno z rozkládacích křesílek na okraj paluby a spokojeně se v něm rozvalil. Z hlubin svého ošuntělého kabátu vytáhl placatku a pořádně si z ní přihnul. To bylo již pro přítomné přespříliš. S pohrdavými výrazy opouštěli svá místa a svižným krokem se uklidili na druhý konec paluby. Zůstal jen mladý voják, který se vracel do své rodné země. S mírným úsměvem námořníka sledoval. Počkal si až i ten poslední z mužů byl z doslechu a otázal jste:

„Mohu si k vám přisednout?"

„Jak si přeješ, chlapče," kývnul námořník směrem k hromádce poskládaných křesílek, „ale počítej s tím, že se na tebe ti nóbl pánové budou dívat skrz prsty."

„Myslím, že to přežiji," odvětil voják a postavil si křesílko vedle námořníka, „stejně naše cesty se již za pár hodin rozdělí."

„Pravda. Naštěstí už jen pár hodin. Po této plavbě mě už na moře nedostane ani sám ďas."

„Proč to říkáte? Vždyť počasí nám přálo a ani kuchyně nebyla zdaleka tak hrozná, jak se povídá."

„Čert vem kuchyň," odplivl si starý mořský vlk, „a i ta nejhorší bouře se nevyrovná trpkému zklamání."

„Zklamání? Z čeho?"

„Z moře."

„Z moře? Jak to myslíte, pane?"

Námořník se zničehonic rozřehtal na celé kolo. Voják ho zmateně pozoroval.

„Co je tu tak směšného?"

„Ale toho si nevšímej, mladej," utíral si námořník slzy smíchu, „nejsem žádný pán. Jen obyčejný rybář, co měl holt smůlu a dožil se toho, že ho omrzelo vlastní živobytí."

Voják nechápavě zíral dál.

„Pamatuj si, chlapče, člověk se musí umět zasmát. I když jen nějaký hlouposti. Bez smíchu bychom všichni umřeli na trudomyslnost. Copak? Připadám ti jako blázen? Možná opravdu jsem bláznem. Ale raději budu šťastným bláznem než smutným mudrcem. Přestaň na mě zírat jako na mluvící opici."

„Omlouvám se," zastyděl se voják, „jen nemůžu přijít na to, proč tak nesnášíte moře?"

„Že ho nesnáším?! Takovou hloupost bych nikdy nevypustil z pusy. Moře nejde nenávidět. Moře je jako štěstěna. Někdy si tě opečovává, kolébá ve svých náručích jako matka novorozence. Láskyplně ti prozpěvuje ukolébavky a sytí tě svými nejlepšími rybami. Jindy ti bodne kudlu do zad. Roztříští tvé lodě na hromádku třísek a škodolibě se ti vysmívá, když se snažíš vzdorovat jejím pařátům stahujících tě do věčných hlubin zapomnění. Každý z nás, kdo na moři strávili víc jak půl svého života, by ti řekl, že moře nejde milovat ani nenávidět."

„Proč jej tedy už nechcete ani vidět?"

„Už jsem ti to povídal. Zklamalo mě."

„Zklamalo? Jak vás může moře zklamat? Vždyť je stejné kam až sahá lidská paměť."

„V tom se šeredně pleteš," povzdechl si smutně starý muž, „moře už nikdy nebude stejné jako bylo dřív."

„Nerozumím. Vždyť jste sám říkal, že je vrtkavější než stará ženská. Co se na tom kdy může změnit?"

„Pověz mi, kdybych ti tvrdil, že přímo v hlubinách pod námi je velké podmořské město. Jeho obyvatelé jsou krásné panny s ploutví místo nohou, které se starají o svá stáda ryb. Jednou za sto let vyplují nad hladinu a vyberou jednu dívku z lidských dcer, aby se s nimi navždy těšila z krásných sálů jejich podmořského domova. Věřil bys mi?"

„Ovšem, že ne. Mořské panny ani podobné výmysly neexistují."

„A přesto já vím, že dřív žili přímo pod námi. V těch nekonečných, tajemných vodách společně s hady, kteří by naši loď dokázali svými zuby rozkousnout ve dví. S mořskými obry, kteří když je něco naštvalo, vytvořili gigantické vlny, které ničili naše břehy. S nimi a spoustou dalších úžasných stvoření."

„To není možné!" vykřikl voják, „kdyby nějaké z těch potvor kdy existovaly, našli bychom jejich kostry nebo jejich opuštěné domovy. Navíc prostě nejde, aby zvíře dorostlo tak obřích rozměrů a mělo sílu zničit celou loď. Ani lidem jen tak nemůže narůst ploutev a žábry. To prostě není možné."

„Vidíš, a přesto tu byli."

„Jak to víte? Předložte mi důkaz!"

„A co ty celé generace lidí, kteří v tyto tvory v minulosti věřili?"

„Věřili jen ve svou vlastní fantazii a v neuvěřitelné povídačky druhých."

„Ale věřili a jen na tom záleží."

„Když v něco jenom věříte, ještě to neznamená, že je to skutečné."

„Opravdu? Copak tvá víra není dost skutečná a hodnotná věc?"

„Ale to přece nejde. Žádné mořské příšery neexistují."

„Lidé věřili, že existují. A oni tedy existovali. V lidských myslích brázdili nekonečný oceán hledajíce nicnetušící kořist. Skutečně existovali, ale jen díky lidské fantazii a neuvěřitelným povídačkám. Možná sis na ně nemohl sáhnout, ale byli stejně skuteční jako ty nebo já."

Vojákovi se rozjasnila tvář náhlým pochopením.

„Ale teď už v ně lidé nevěří," řekl.

„Správně," námořníkovy koutky se zdvihly ve smutném úsměvu, „a proto už nejsou a z moře se stala nudná vodní plocha zbavená svého kouzla."

Stařec i mladý muž vedle něj umlkli. Zadumaně sledovali nekonečný oceán a jejich oči viděli jen jednotvárnou masu vody. Šedivé vlny se přelévaly tam a zpátky v nekonečných kruzích. Skrývaly jen obyčejné tvory vystrašené ze stínu proplouvající lodi. V jejich myslích však vyvstal obraz zcela jiný. Tam přihlíželi zápasům mořských monster za překrásného zpěvu mořských pan, které na krátkou chvíli zase přišly k životu.